Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hodinový manžel - 8. kapitola

17.04.2013 (07:00) • KatuuskaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1940×

8. kapitola

Zákazníky jsem obsluhovala netrpělivě a neustále sledovala pomalu bijící hodiny. Počítala jsem minuty i vteřiny, než odbije sedmá hodina. Konečně se na ručičkách elegantních hodin ukázala sedmička a v kavárně se objevil Noah. Zástěru už jsem měla sundanou a všechno hotové. Zamířila jsem si to rovnou k Noahovi.

„Kde bydlí Caroline?” vybalila jsem na něj bez jediného pozdravu.

„Ahoj, Bells.” Píchlo mě u srdce. Ale teď si nemohu dovolit přemýšlet o jeho melodickém hlase a sladkém oslovení mého jména.

„Prosím, Noahu, kde bydlí Caroline?” poožila jsem mu znovu otázku trochu jemněji.

„Řeknu ti to jen pod jednou podmínkou.” Smaragdové oči na mě hladově hleděly. Vypadalo to trochu děsivě, ale když se mu na tváři objevil sexy úsměv, uklidnila jsem se.

„Poslouchám.” Byla jem zvědavá, co si na mě vymyslí.

„Půjdeš se mnou na rande,” řekl prostě jen. Nehnul přitom ani brvou. Dál na mě okouzleně koukal. Mě tím ale zaskočil.

„Rande?” zopakovala jsem po něm. Vážně jsem slyšela dobře? Ani nevím, jestli se včera stalo něco mezi ním a Caroline, ale on mě teď zve na rande? Jenže já potřebovala vědět, co je s Caroline. A navíc, když za ní teď půjdu, budu si moct vzít od ní číslo. Ani to jsem totiž neměla.

Povzdechla jsem si. „Fajn. Kdy a kde?”

„Sobota?” Pozvedl obočí a vyčkával na odpověď. Dál mě hypnotizoval a uváděl mě tím trochu do rozpaků.

„V sobotu nemůžu, musím dělat úkol.”

„Nemůžeš ho dělat v nedělu?” Cože? To bylo vydírání? To se ale spletl kamarád, já se jen tak nedám.

„Poslyš, Noahu, buď v neděli, nebo nic,” dala jsem mu jasné ultimátum. Já jsem ta, co bude klást podmínky. Jsem radši nahoře, než dole. Tak se cítím jistěji.

„Fajn. Tak v neděli u kina v osm hodin večer,” dodal poraženecky. Ramena mu klesla a smaragdové oči se zablýskly. I když se mu nepodařilo vyžádat schůzku na sobotu, byl viditelně rád, že s ním jdu.
Hodila jsem mu do rukou zástěru a čekala na adresu Caroline. Hned, jak mi ji řekl, jsem svižným krokem k ní domů. Zazvonila jsem na zvonek a čekala pět minut, než mě bzučákem pustila dovnitř. Schody jsem brala po dvou, na dveřích hledala její jméno. Pak jsem třikrát zaklepala. Slyšela jsem, jak se pomalu šourá ke dveřím. Otevřela mi dveře a mně málem vypadly oči z důlků.

„Caroline, co se ti proboha stalo?” Vypadala jako zombie z hororového příběhu. Měla obrovské kruhy pod očima a byla bledá jak stěna. Navíc vypadala, že se co nevidět odporoučí k zemi.

„Bello, co tady děláš? Nevzpomínám si, že bych ti řekla, kde bydlím.” Její hlas zněl ochraptěle, jako kdyby byla hodně nemocná. Kolem krku měla šátek, takže ji asi muselo bolet v krku. To je hrozné, jak člověka během pár hodin dokáže skolit nějaká chřipka...

„Můžu jít prosím dál? Všechno ti vysvětlím.” Nechtěla jsem to řešit mezi dveřmi. Otevřela dveře a pozvala mě dovnitř. Byt byl docela podobný tomu mému. Měla tu menší kuchyňku spojenou s obývacím pokojem, kde měla jedno větší křeslo, televizi a malou knihovnu. Pak jsem si všimla dalších dvou dveří. Asi vedly do ložnice a do koupelny. Teda předpokládám.

„Sedni si,” řekla mi a kecla sebou na křeslo. Sundala si župan a zůstala přede mnou jen v pyžámku. „A teď můžeš vysvětlovat.” Upřela na mě pohled. V jejím podání to vypadalo vážně hrůzostrašně.

„Noah mi řekl, kde bydlíš. Byl u tebe?” vybalila jsem na ni. Vážně mě zajímalo, jestli spolu něco nemají. Ale proč mě to vlastně k sakru zajímalo?

Caroline sklopila pohled a tváře se jí značně rozhořely studem. No, konečně dostal její obličej normální barvu!

„Caroline? Spal u tebe?” zopakovala jsem jí poupravenou otázku. Nepotřebovala jsem slyšet odpověď. Už jsem ji dávno znala.

„Jo,” špitla a koukla na mě psím pohledem. „Ani nevíš, jak moc jsem šťastná. Je to Noah!” Oči jí svítily radostí a pýchou. Podařilo se jí dostat se do kalhot jednomu z nejžádanějších kluků tady v Brandonu.

Polkla jsem. Dostala jsem odpověď a dál už nemám potřebu nic rozvíjet. Na tyhle holčičí pokecy nejsem stavěná.

„Proto jsi takhle vyřízená?” zvedla jsem obočí a znovu ji sjela pohledem. Popravdě... vypadala hrozně. Kdybych se ráno probudila vedle tohoto, asi bych utekla. Bello, jsi bezcitná. Ale Noah neutekl... Noah není bezcitný.

„Já nevím. Ráno jsem se probudila a cítila se strašně. Noah mi uvařil čaj, uložil mě znovu do postele a potom mi zařídil záskok. Není to sladký?” Měla jsem pocit, že se za chvíli rozteče.

Její otázku jsem zanechala bez odpovědi. Místo toho jsem položila jinou. „Nemůžu ti nějak pomoct? Koupit ti nějaký léky?” Sice byla mou kamarádkou krátce, ale na holičkách bych ji rozhodně nenechala.

Caroline pokrčila rameny. „Zůstaň tu. Stejně je už pozdě.”

„Vážně?” Její nabídka byla v pořádku, ale i tak mě zaskočila. Nečekala bych to.

„Jasně. Budu ráda, když tu budu mít společnost,” usmála se a já se definitivně rozhodla, že zůstanu. Budu klidnější, když ji budu mít pod dohledem. Uvařila jsem jí čaj a večeři. Společně jsme se najedly u seriálu Upíří deníky a potom šly spát. Spala jsem na rozkládacím gauči, avšak dlouho jsem nemohla usnout. Zato z vedlejšího pokoje jsem slyšela tiché chrupkání.

V hlavě mi to šrotovalo na plné obrátky. Všechny dojmy z posledních dní, snů, telefonátů... Jako bych cítila, že něco nedává smysl. Anebo jsem se taky neměla koukat na Upíří deníky...

Obrátila jsem se na bok a zavřela oči. Hlavu jsem se snažila úplně vyprázdnit a zcela se uvolnit. Nakonec se mi to podařilo.

***

Konečně tu byla sobota, já právě vařila oběd a čekala na Edwarda. Už dávno jsem se na něj nezlobila. Jeho reakce byla přehnaná, ale v hloubi duše mi to naopak lichotilo. To jak se o mě strachoval. Bylo to děsně sexy.

Při zvuku zvonku jsem sebou nečekaně trhla. Utřela jsem si ruce o zástěru a rychle pustila Edwarda k sobě.

„Ahoj, Bello.” Jeho tón byl mírně odměřený, neusmíval se. Neustále si mě zkoumal a propaloval pohledem. Avšak neuvěřitelně mu to slušelo. Měl na sobě šedou košili a uplé kalhoty. Vlasy se mu jako obvykle čepířily do všech stran.

„Ahoj, Edwarde. Pojď dál,” pozdravila jsem ho s úsměvem, abych mu dala najevo, že je vše v pořádku. Pozvala jsem ho dál.

„Nezlobíš se na mě?” špitl a zul si tenisky. Pořád mě zkoumavě pozoroval.

Mávla jsem nad tím rukou. „Co se stalo, stalo se. Teď už je to zapomenuto.” Edward se v tu ránu usmíval od ucha k uchu. Rozzářil mi celou místnost. Mě tím zahřál u srdce. Záleželo mu na tom, abych se na něj nezlobila, a tím pádem aby bylo všechno mezi námi v pohodě.

„Jenom dovařím oběd a vrhneme se na to. Dělám čínu, dáš si?” zeptala jsem se ho a doufala, že ho mé kuchařské umění nadchne. Vařečkou jsem zamíchala masovou směs se zeleninou a do vařící vody vložila dva pytlíky rýže.

Edward si odkašlal. „Omlouvám se, Bello. Ale už jsem obědval doma. Nechtěl jsem ti přidělávat starosti, navíc jsi mě varovala, že dnes jsem tu jenom kvůli úkolu.” S pozvednutým obočím jsem se na něj otočila. Edward se zazubil.

„Myslel jsem to dobře,” ujišťoval mě.

„Co se dá dělat.” Pokrčila jsem rameny a svůj oběd dovršila do konečné fáze. Trochu jsem si naložila na talíř a posadila se na křeslo naproti Edwardovi.

„Dobrou chuť,” popřál mi s úsměvem. Ani jednou ze mě nespustil oči.

Když jsem se pustila do teplého jídla, ohrnul nos. Jako by mu to snad nevonělo... Pche! Já jsem se ale pořádně ládovala a měla číny plnou pusu. Edward se zachichotal.

„Co je?” ptala jsem se ho s plnou pusou. Musela jsem si dávat pozor, abych na něj neprskla nějakou tu zbloudilou rýži.

„Jsi strašně vtipná, když jíš.” Ramena mi poklesla. Nad tím jsem mohla jenom zavrtět hlavou. „Vyjádřil jsem se špatně. Jsi roztomilá, když jíš.” Odložila jsem talíř na skleněný stolek a chvíli ho pozorovala. Koutek úst mu pocukával.

„Ehm... Bello,” řekl trochu rozpačitě. Natáhl ke mně ruku a prstem se mi dotkl koutku mých úst. Projel mnou blesk. Pod jeho teplotou jsem se mírně zachvěla. „Měla jsi tam kousek rýže,” dodal na vysvětlenou a zasmál se. Tváře mi zahořely studem. Musel na mě být prima pohled s rýží u pusy. Ale to jak se ke mně naklonil. To jak se mě jemně dotknul...

„Bello, ještě předtím než se vrhneme na ten úkol... Chci se ti omluvit za tu scénu v kavárně.”

Rychle jsem ho přerušila. „Už to neřeš.”

„Chci jen, abys věděla, že nemám žádné právo ti zakazovat stýkat se s Noahem Smithem. Ale slib mi, že s ním budeš obezřetná a opatrná. Nikdy a nikde s ním nebuď osamotě, Bello. Prosím.” Oči mu žhnuly, když to říkal.

„Nerozumím tomu. Je snad nebezpečný?” Můj tón byl lehce posměvačný. Edward mi ho líčil jako nějakého nebezpečného maniaka či masového vraha.

Edward propaloval můj krásně bílý koberec. Mlčel.

„Edwarde?” naléhala jsem na něj.

Podíval se mi znovu do očí, pohled mu zjihl. „Nemůžu ti to vysvětlit, ale můžeš mi to slíbit?”

„To nevím, Edwarde, když mi to nevysvětlíš.” To je snad logické. Nejsem žádná loutka, aby si se mnou někdo pohrával a čekal, že udělám vše, co mi kdo poručí.

„Bello,” šeptal a přibližoval se ke mně. Srdce se mi rozběhlo a snažilo se mi dostat ven z hrudi. „Bells.” Jeho dech mi ovanul tvář. Přivřela jsem oči a vychutnala si tu dokonalou směsici vůní. Zdrobnělina mého jména zněla z jeho úst jako ta nejnádhernější píseň. Dokonce i líp než když si moje křehké oslovení bral do úst sladký Noah.

„Bello, prosím. Slib mi to,” stále šeptal a rty se nebezpečně přibližoval. Začala se mi motat hlava, jeho vůně byla všude. Vsakovala se i do mých pórů.

„Slibuju,” vydechla jsem omámeně. Pak jeho silná vůně zmizela. Odtáhnul ode mě hlavu a věnoval mi jeden ze svých pokřivených úsměvů.

„Díky, Bello.” Já mu to slíbila? Vážně? Nepamatuju se... Každopádně co. Za tenhle sladký úsměv to vážně stálo.

S Edwardem jsme se potom opravdu věnovali jenom úkolu. Čerpali jsme z různých knížek, internetu, ale i dokumentů. Kolem deváté hodiny jsme měli vypracovanou celou esej o deseti stránkách. To už jsem vyčerpaně ležela na lenošce a pomalu se mi zavíraly oči. Mezitím jsme si totiž dávali přestávky na polštářovou válku nebo závod v klouzání na podlaze.

Edward se hrabal v mé knižní sbírce a tiše si pobrukoval. Klimbala jsem, ale donutila jsem se oči nezavřít.

„Vážně bych tě na tuhle knihu netipl,” zašeptal mi přímo do ucha. Polekaně jsem sebou trhla. Nečekala jsem ho takhle blízko. Byl přece u knihovny, ne? Jak se dostal sem tak rychle?

„Chceš spát? Nechám tě.” Zvedl se a hodil si knihu do druhé ruky. Rychle jsem se posadila.

„Ne, to je v pořádku. Na jakou knihu bys mě netipl?” zeptala jsem se, abych pokračovala v konverzaci, ale mé tělo reagovalo jinak - hlasitě jsem zívla.

Edward mi ukázal Padesát odstínů šedi. Tváře mi zrudly. „Vážně bys měla spát.” Razantně jsem zavrtěla hlavou.

„Četl jsi ji?” špitla jsem. Nebylo by to tak trapné, kdyby i on měl potuchy o těch erotických pasážích.

„Knihu? Samozřejmě. Paní Jamesová je velice kvalitní spisovatelka. Navíc bych řekl, že jsem přečetl všechny knihy na světě,” zasmál se a zalistoval v knize.

„Orgasmus do mě vráží jako bouře, divoká a nespoutaná a vše pohlcující. A Christian mě najednou strhává na sebe…” citoval jednu z mnoha erotických pasáží knihy. (*)

„Je to vážně pěkně napsané, nemyslíš?” Zaklapl knihu a přišel ke mně blíž. Obdivovala jsem ho, že to dokázal přečíst bez jediné reakce nebo zbloudilého pohledu. Já bych byla rudá až na zadku.

„Hm...,” zamumlala jsem a znovu zívla.

„Jsi unavená, běž do postele. Uvidíme se ve škole.” Byla jsem tak strašně unavená, že jsem neprotestovala. Těžce jsem se zvedla z gauče a cupitala do ložnice.

„Vyprovodíš se sám, prosím?” špitla jsem. Další zívnutí.

„Samozřejmě,” zachichotal se a pomohl mi dovrávorat se do postele. „Dobrou noc, Bells.”

„Dobrou, Edwarde,” zamumlala jsem a zavřela oči. To poslední, co jsem slyšela – klapnutí dveří, a pak bylo ticho.

(*) Úryvek z knihy Padesát odstínů šedi. Úryvek jsem našla na internetu.

Omlouvám se, že kapitoly pomalu přibývají i přesto, že je mám dopředu napsané. Stěhovali jsme se a já neměla moc možností, jak se k internetu připojit. Do desáté kapitoly už snad budou díly přibývat rychle, s jedenáctou a dvanáctou to bude horší. Mám je totiž rozepsané a uložené na starém počítači, který teď momentálně není v provozu, tudíž vás prosím o strpení.

A co se bude dít dál? Samozřejmě slíbené rande s Noahem, Belliny zmatené city a myšlenky, ale i Edward...

Děkuji znovu za komentáře u kapitol, moc mě těší je číst a potom mě o to víc baví i tato povídka. :-) 

Autor: KatuuskaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hodinový manžel - 8. kapitola: