Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hledá se žena - prolog

02.03.2010 (20:30) • Hanulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2977×

Prolog

Nenáviděla jsem to tu. Celou dobu, než jsem potkala jeho, jsem se mohla zbláznit z toho malého pošmourného městečka, kde slunce vysvitlo jen párkrát do roka. Nebylo však zbytí a já tu musela žít u svého táty. Tedy vlastně jsem to celé udělala dobrovolně, ale i tak mě to štvalo. Zahodila jsem za hlavu nejprve slunný Pheonix a pak Floridu.

Jenže po pár měsících, které jsem tady strávila, se věci naprosto změnily. Stačila jedna malá návštěva, která vlastně ani nebyla určena mě a začalo se mi tady líbit. Najednou mi zatažená obloha, ze které se věčně sypal mokrý déšť, nevadila. Nechybělo mi ani slunce hřející na obloze, protože jsem měla své vlastní. A vlastně celý život ve Forks se obrátil k lepšímu. Zdálo se, že tady mě měli lidé rádi více, než v mém bývalém domově. Dokonce jsem si tady našla svého prvního přítele a budoucího manžela. Proč takový krok neudělat, i když je vám za měsíc pouhých devatenáct? Věděla jsem, že s ním chci prožít celý zbytek svého kratičkého života. Už jsem s ním tři roky a stále se nemohu nabažit jeho hebkých rtů, svalnatých paží, vysoké postavy, jeho lásky a věrnosti, kterou ke mně chová.

On je přesně ten typ muže, s kterým si chcete říct své, dokud vás smrt nerozdělí a vím, že to cítí stejně jako já. Rozhodli jsme se pro společnou budoucnost, a tak je nejvyšší čas pro první krok.

Podívala jsem se na sebe do zrcadla a snad poprvé v životě jsem si připadala krásná.

„Ach, Bello. Moc ti to sluší,“ usmívala se na mě matka a z očí ji kanuly slzy.

„No tak mami, nebreč. Nebo budu taky, a co bych to pak byla za uplakanou nevěstu?“

„Máš pravdu, už žádné slzy,“ usmála se máma a pohladila mě po tváři.

„Holky, je nejvyšší čas jít,“ ozval se ze spodního patra tátův hlas.

„Už jdeme,“ zavolala jsem nazpět a naposledy se podívala do zrcadla.

„Máš všechno? Něco modrého, nového, starého a půjčeného?“ ujišťovala se Renée už asi po dvacáté a já jí vše odkývala.

„Tak dobře, jdeme,“ přikývla a já vyšla ze svého pokoje.

„Páni. Moc ti to sluší Bells,“ pochválil mě Charlie, který stál u paty schodiště a nabídl mi své rámě, do kterého jsem vděčně zaplula, a pak jsme vyrazili směrem k plážím a útesům.

Vždy jsem si přála mít svatbu u moře na pláži při západu slunce. Forks sice neslibovalo Havajskou atmosféru, jakou jsem si vždy představovala, ale dnešní den se opravdu vydařil. Na obloze po dlouhé době zářilo slunko a chtělo mi můj svatební den ještě vylepšit. Nemohla jsem se dočkat, až uzavřu posvátný svazek manželský s jediným mužem svého života.

Dorazili jsme k útesům, kde se celá svatba konala a kde už byli všichni naši přátelé. Jakmile jsem vystoupila z auta, spěchala ke mně Angela má nejlepší přítelkyně a družička. Nejlepší kamarádky jsme od chvíle, kdy jsem se vrátila do Forks. Společně jsme prolezly střední školu, kterou jsme teprve před dvěma a půl měsíci nadobro ukončily. Nedokázala jsem si představit, že na univerzitě nebudu mít po ruce svou nejlepší kamarádku, ale budu tam mít svého manžela, který mi bude vždy oporou.

„Moc ti to sluší Bello. Je nejvyšší čas, Jacob už na tebe čeká,“ usmála se na mě a podala mi kytici. Jacob už na mě čeká, ano to byla ta slova, která mě nakopla. Chtěla jsem uličkou doslova proběhnout, abych se co nejdříve dotkla jeho horké kůže, která tak krásně hřála na mé studené. Byli jsme jako oheň a led. Já věčně zmrzlá a on mé vlastní slunce, které mě dokázalo vždy prohřát. Pohlédla jsem na otce, který stál opodál a čekal, aby mě mohl odvést k oltáři. Přijala jsem jeho nabídnuté rámě a čekala na svatební pochod.

Konečně se rozezněl a Charlie mě vedl uličkou k mé lásce. Pohlédla jsem do jeho tmavých očí a musela jsem se usmát. Před očima jsem měla chvíli, kdy mě požádal o ruku.

Vlastně to nebylo tak daleko odtud. Procházeli jsme se po pláži ruku v ruce, co chvíli se políbili. Jacob mě vedl na naše oblíbené místo, kam jsme spolu často chodívali.

„Posaď se,“ pokynul mi a já se usadila na naplavený strom.

„Co se děje?“ ptala jsem se zmateně, když jsem spatřila jeho výraz. Byl nervózní, ruce se mu chvěly a přešlapoval z nohy na nohu.

„Víš, Bells… Já… Chtěl jsem…“ Nešťastně zavrtěl hlavou. Povzbudivě jsem se na něj usmála a čekala, co přijde. Jacob se zhluboka nadechl, chytil mě za ruku a úpěnlivě se mi podíval do očí.

„Vím, že si řekneš, že je to hrozně brzy a že jsem se nejspíš zbláznil, ale chci, aby na univerzitě každý věděl, že jsi jen moje.“

„Nechápu, kam tím míříš?“

„Miluji tě Bells a jinou už takhle milovat nikdy nebudu. Chci s tebou strávit zbytek svého života, milovat tě, hýčkat tě,“ usmíval se Jacob a hladil mě po tváři. Zachvěla jsem se pod jeho dotykem, tak jako vždy. Pak Jacob poklekl.

„Vezmeš si mě?“ Vyjeveně jsem na něj zírala. On mě žádá o ruku? Vždyť je mi sotva devatenáct. Jenže ač jsem hledala, jak jsem chtěla, nenašla jsem žádný další zápor.

„Ano,“ přikývla jsem a široce se usmála. Jacob vyskočil na nohy, objal mě okolo pasu a zatočil se semnou. Smála jsem se jeho radosti a byla šťastná spolu s ním. Pak mě postavil na zem, upřeně se mi zadíval do očí a spojil naše rty v dlouhém polibku.

Vrátila jsem se zpátky z toku svých myšlenek a vzpomínek a pohlédla do tváře svého budoucího manžela. Své vlasy měl stažené do culíku, slunce se mu v nich lesklo a v jeho očích jsem spatřila něhu a lásku, která patřila jen mě. Od jeho teplé dlaně mě dělilo už jen pár krůčků, které jsem se snažila, co nejrychleji zdolat. Táta se pousmál nad mou nedočkavostí, políbil mě na čelo a předal mou ruku Jacobovi gestem starým jako svět sám.

Cítila jsem horkost Jacobovy pokožky a hned jsem byla klidnější. Veškerá nervozita, která svírala mé útroby, s jeho dotykem opadla.

„Sešli jsme se tu dnes, abychom zpečetili lásku těchto dvou v posvátný svazek manželský,“ začal kněz se svým proslovem. Nevnímala jsem, co nám říká, hleděla jsem do Jacobových očí a vyčkávala, kdy nastane má chvíle.

„A proto se táži Vás, Isabello Marie Swanová, zda dobrovolně vstupujete do svazku manželského se zde přítomným Jacobem Blackem, budete jej milovat a ctít, dokud vás smrt nerozdělí?“

„Ano.“ Hlas se mi trochu chvěl, ale jakmile jsem ta slůvka vyslovila, Jakeův úsměv se ještě rozšířil.

„Nyní se táži Vás, Jacobe Blacku, zda dobrovolně vstupujete do svazku manželského se zde přítomnou Isabellou Marií Swanovou, budete ji milovat a ctít, dokud vás smrt nerozdělí?“

„Ano,“ přikývl Jacob a mé srdce se hlasitě rozbušilo. Byl nádherný pocit vědět, že tak krásný a hodný muž, jakým Jacob bezesporu je, patří jen mě.

„Na důkaz vaší lásky si prosím vyměňte snubní prstýnky,“ pokračoval kněz. Angela mi podala prstýnek, který jsem nakonec s obtížemi dostala na Jakeův prsteníček, ale nemusela jsem si z toho nic dělat i jemu se ruce třepaly.

„Tímto vás prohlašuji za muže a ženu. Prosím, polibte nevěstu.“ Jacob se ke mně sklonil a přitiskl své horké rty na mé. Všude okolo nás se ozval hlasitý jásot. Jacob mě vzal za ruku a odváděl mě uličkou pryč směrem k autu, které nás mělo dovést na svatební hostinu.

„Tak a už jsi jen a jen moje,“ usmál se, když jsme se usadili na zadním sedadle a políbil mě. Musela jsem se usmát. Jsem jen jeho. Ukončila jsem náš polibek a opřela si hlavu o jeho rameno.

„Včera jsem vyřídila pronájem toho bytu. Není to sice nejlevnější, ale můžu si taky najít něco, kde si přivydělám-.“

„Bells, teď ne. A navíc, získal jsem opravdu slušně placenou práci, takže o peníze nebude nouze a ty se budeš věnovat studiu, “ přerušil mě Jacob a dal mi prst přes pusu. Usmála jsem se a políbila ho na něj.

„Dobře. Bude dost času na to, abychom to ještě probrali.“
„Tak se mi to líbí. Užij si tenhle den,“ mrknul na mě Jake a znovu mě políbil.

Konečně jsme dorazili na pláž, kde už byly připravené stany, kde se odehrávala naše svatební hostina. Měli jsme takové štěstí, že se vyvedlo počasí. Měla jsem přesně takovou svatbu, jakou jsem si vždy představovala. Vystoupili jsme z auta a zamířili si to ke stanu.

„Dámy a pánové, představuji vám manžele Blackovi,“ ozval se zevnitř Samův hlas a já se musela uchichtnout. S Jacobem jsme vstoupili do stanu, kde se spustil obrovský jásot od naší rodiny a přátel. Široce jsem se usmívala a podle rady mého manžela, jsem si náš svatební den maximálně užívala.

***

Můj svatební den skončil až příliš brzy, ale nevadilo mi to. Měla jsem před sebou dlouhá léta po boku mého manžela. Těšila jsem se, že se každý den budu vedle něj probouzet a usínat a nemohla jsem se dočkat chvíle, kdy konečně budeme bydlet sami, spolu. Vlastně do mého odjezdu do New Havenu zbýval poslední týden, který tak rychle utíkal. Měla jsem toho spoustu na zařizování ohledně bydlení a školy. Musela jsem zabalit všechny věci, které jsem měla ve Forks a spolu s novým vybavením do bytu je poslat do New Havenu, kde se o jejich přebrání měl postarat Jake, který tam už musel kvůli práci odjet. Bylo hrozné nemít ho u sebe, ale byla jsem zvyklá. Vždyť celý rok a půl, co studoval na škole, jsme se viděli jednou za čas, ale naše láska vzkvétala dál. Nakonec školy nechal a rozhodl se pracovat. Chvíli dělal v Port Angeles, takže jsme spolu byli pořád, ale když mě přijali na Yale, tak si našel práci v New Havenu, aby nás netrápilo další dlouhé odloučení.

Těšila jsem se na naše společné soužití. Takže den před odjezdem jsem byla tak hrozně nedočkavá, že jsem nedokázala ani nic dělat.

„Tak máš všechno?“ zeptal se mě táta, když odnášel můj kufr z pokoje.

„Myslím, že jo.“ Naposledy jsem se podívala po pokoji, ale všechny poličky a skříňky byly prázdné. Vše už bylo sbalené, uklizené v krabicích a bezpečně poslané do mého nového domova.

„Tak jedeme,“ rozhodl táta a zabouchl kufr auta. Vyrazili jsme na letiště do Port Angeles, odkud jsem se měla dopravit přímo do New Havenu, kde si mě vyzvedne můj milovaný manžel.

„Bude se mi po tobě moc stýskat Bells. Byl jsem rád, když ses rozhodla přistěhovat se do Forks a jsem moc rád, že jsi tady potkala Jacoba. Nikoho lepšího si k tobě nedokážu představit. Opatruj se tam, pozor na studentský a manželský život, pozdravuj mého zetě a přijeďte se někdy podívat.“

„Neboj, tati, určitě přijedeme. Bude se mi stýskat. Mám tě moc ráda.“ Slzy jsem měla na krajíčku, vůbec jsem si neuvědomila, jak moc mi táta bude chybět. Políbila jsem ho na tvář, zamávala a spěchala na letadlo.

Let netrval moc dlouho, ale za tu dobu jsem stihla přečíst minimálně čtyři časopisy a prostudovala si věci potřebné ke studiu. Těšila jsem se, až nastoupím v polovině září do školy. Měla jsem ještě tři týdny k dobru, ale během těch musím pořádně zařídit byt, najít si nějakou menší brigádu by taky nebylo na škodu a hlavně se tu aklimatizovat. Než jsem se nadála, pilot nás vítal v New Havenu. Počkala jsem, až se všichni vytlačí z letadla a pak spokojeně vystoupila. V klidu jsem si postála u pásů s kufry, než přijel ten můj a zamířila do haly, kde na mě čekal Jacob.

„Lásko,“ vyjekla jsem a přisála se na jeho rty. „Chyběl si mi.“

„Ty mě taky,“ pousmál se Jacob a prodloužil náš polibek. „Tak pojď, jedeme domů,“ mrknul na mě a vzal mou tašku. Chytila jsem ho za ruku a společně jsme vyšli z příletové haly do společné budoucnosti, v které nás čekala ještě spousta překážek.

Autor: Hanulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hledá se žena - prolog: