Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hlas smrti_3. kapitola

24.08.2010 (21:45) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1470×

3. kapitola

„Manželka? Jak to myslíš?“ zeptala se Bella. Snažila se nedat najevo strach. Nešlo jí to…

„Před padesáti lety jsme se vzali. Nečekala jsem, že by ti to řekl. Až moc se za mě styděl.“ Úsměv se vytratil z Anabelliny tváře. Bella nevěděla co říct. Slzy se jí draly do očí. Podívala se do zpětného zrcátka a uviděla část Angeliny tváře. Otřásla se. Bála se toho, co se mělo stát.

„Kam jedeme? A proč nás Angela neslyší?“ zeptala se.

„Za chvíli bude odbočka na silnici, která nás zavede na místo. Stále ale máme pět minut.“ Bella se podívala na display rádia. 26:21. „Neslyší nás proto, že nechci, aby nás slyšela. Teď jsi duch, neživá bytost bez těla.“

„Co je to za čas?“ Tohle ještě neviděla. Nezaobírala se svým zhmotněním.

„Pět minut a vzpomeneš si.“

„Pět minut do čeho?“ Bella chtěla vědět co nejvíc. Tušila, co se stane.

26:22

Anabell neodpovídala. Bella se podívala na silnici a uviděla ceduli, která upozorňuje na odbočku. Blížily se. Bella vytušila, že tohle je odbočka, o které mluvila Anabell.

„Ne, Angelo! Nezatáčej!“ zakřičela z plných plic. Nic. Angela se ani nehnula. Zatočila. Bella před sebou viděla pouze cestu, kterou lemovaly stromy.

26:23

Bella se bála. Rozhlížela se kolem, nevěnovala pozornost ubíhající cestě. Až po pár vteřinách ji něco zaujalo. Obrovská bílá cedule s nápisem Silnice 26.

„Co máš s těmi 26?“ zeptala se naštvaně. Anabell se zasmála.

„Stále si nevzpomínáš? Mysli. Máš jenom 3 minuty.“

Bella zapojila snad všechny své mozkové buňky. Hledala v paměti, kde se setkala s Anabell, ale na nic nemohla přijít.

26:24

„Dvě minuty,“ ozvala se Anabell. Pak Bellu napadlo něco jiného. Anabell vypadá jako duch. Začala hledat spojitost mezi duchy, Angelou a číslem 26. Vzpomínala si na školku, když Angelu ještě neznala. Svůj první den ve Forkské střední, Angela, Jessica, Mike, Jonathan. Se všemi se přátelila, ale ani zdaleka jich nebylo 26. Co to znamená?

Pak, jako blesk z čistého nebe, se jí v hlavě vynořila vzpomínka. Vzpomínka na seanci. Angela dostala vzkaz od ducha. 26. Byl onen duch Anabell?

26:25

„Ta seance před třemi lety…“

„Správně. Já věděla, že si vzpomeneš,“ pochválila ji Anabell.

„Ráno si na nic nebudu pamatovat,“ konstatovala Bella, když si vzpomněla na jejich první setkání.

„Ne. Je to tak lepší. Zatím. Kdybys o mně Edwardovi řekla, věděl by, jak se mě zbavit. Tedy Carlisle určitě. On ví o duších vše. Až nastane ta správná chvíle, řekne ti to. To už ale nebudeš mít sílu.“ Bella nedpovídala. Nechápala skoro nic z toho, co jí Anabell řekla. Jedno věděla jistě. Až se probudí, nebude si nic pamatovat.

„Připravená?“

„Připravená na co?“ zeptala se Bella a podívala se na ducha. Něco se změnilo. Bella najednou nejela v autě. Stála uprostřed silnice vedle benzínové pumpy. Podívala se na hodiny.

26:26

Ze zatáčky vyjelo velmi známé auto. Auto Angely. Bella se snažila pohnout. Mávala již viditelnýma rukama na auto, které jelo přímo na ni. Chtěla utéct, uskočit. Nemohla. Auto se nezadržitelně blížilo a Bella uviděla tvář své nejlepší kamarádky. Angela měla zavřené oči, otevírala pusu a zpívala si píseň.

„Angelo!“ zakřičela Bella. Angela otevřela oči, které se jí rozšířily hrůzou. Dupla na brzdu a stočila volant. Bylo pozdě. Ozvala se rána, když Angelino auto narazilo do benzínové pumpy na silnici 26.

„Bello! Bello, vzbuď se!“ slyšela z dálky naléhavé šeptání. Bella rychle otevřela oči a pohlédla do těch Edwardových ustaraných. Cítila na sobě pot.

„Co se stalo, lásko? Pořád jsi sebou házela a křičela jsi ze spaní. Co se ti zdálo?“ zeptal se. Bella jen zatřepala hlavou.

„Jen další noční můra. Bude to v pořádku,“ zašeptala. Strašně mu to chtěla říct. Chtěla mu říct o Anabell, o smrti Angely, o čísle dvacet šest. Nemohla.

Edward se na ni nesouhlasně zadíval, ale než stihl cokoliv říct, Bella ho předběhla: „Chci spát. Promluvíme si ráno.“ Otočila se k němu zády a zavřela oči. Chtěla spát, aby co nejdříve bylo ráno. Chtěla ráno, protože věděla, že se vzbudí. Chtěla se vzbudit, protože věděla, že o žádné noční můře nebude vědět.

Edward ji políbil do vlasů, objal ji a zavřel oči.

„Dneska mi ten sen povyprávíš?“ zeptal se Edward Belly, když dojídala svou snídani.

„Jaký?“ zeptala se. Bylo jí divně. Dnes jí vadilo, že ji Edward tak pozoruje. Dnes jí vadila jeho přítomnost, i když si to nedokázala vysvětlit. Jakoby se mezi nimi něco změnilo. Jakoby se Bella změnila.

„V noci jsi měla další noční můru.“

„Nepamatuji si ji,“ řekla se sklopenou hlavou. Od rána se neusmála, byla jakoby duchem nepřítomná. „Ale to není zvláštní. Hodně snů si druhý den nepamatuji.“

„Ale tohle není normální, Bells. Je to dva dny, co jsi mi kývla na svatbu. Dvě noci jsi měla strašné noční můry, křičela jsi ze spaní a nikdy si to druhý den nepamatuješ. Dělá mi to starosti.“ Edwardovi se to vážně nelíbilo. Přemýšlel, že by požádal Carlislea o pomoc, ale co ten by s tím zmohl? Sny si vytváří každý sám, i když nejdou ovládat. Při snech se rozvíjí představivost, bohužel u Belly se mu to nelíbilo. Co se jí zdá, že vždy tak moc křičí?

„Lásko? Mohl bys mě, prosím, nechat dnes samotnou? Potřebuji si něco promyslet. A navíc mi dnes není dobře. Promiň,“ řekla Bella. Edward se na ni zaskočeně díval, protože o tohle ho ještě nikdy nepožádala. Nakonec ovšem přikývl. Byl ochotný splnit jí každé přání, a pokud si přála být sama, bude muset odejít.

„Dobře. A abych nezapomněl, Alice se ptá, jestli u nás dnes nechceš přespat. S Charliem by se domluvila Esme.“

„No, já nevím. Ještě se ozvu, dobře?“ zeptala se, letmo ho políbila a odešla do pokoje. Edward se díval na její mizící záda a hlavu měl plnou starostí. Nevěděl, jestli mu Bella ohledně svých snů lže, ale zároveň nevěděl, proč by to dělala. S povzdechem se zvednul ze židle a odešel z domu.

O půl hodiny později seděla Bella v nejtemnějším koutě svého pokoje. Nohy měla skrčené a objímala si je rukama. Z očí jí tekly slzy. Nepřítomně se dívala před sebe a snažila se z hlavy vyhnat jedno slovo. Jméno, které ji straší. Vzpomněla si na něj, jakmile Edwarda vyhodila z domu.

Anabell, Anabell, Anabell. Jméno jí výřilo myšlenkami, ale Bella nechápala, odkud ho zná. Připadalo jí povědomé a nahánělo jí husí kůži. Při tom ale věděla, že se s nositelem onoho jména nesetkala. Bella tušila, že právě kvůli Anabell není dnes ve své kůži. Ale chtěla být silná. Jedno obyčejné jméno jí přece nemůže nic udělat. Zatřepala hlavou, rukávem si setřela slzy a vstala. Najednou jí bylo strašně smutno. Chtěla vedle sebe Edwarda, chtěla, aby ji objal a uvěznil ve svém kamenném obětí.

Otevřela okno a zadívala se na vrcholky stromů, se kterými si pohrával vítr.

„Edwarde?“ zavolala do ticha a čekala. Když se neukázal, zavolala ještě jednou. Vzdala to po čtvrt hodině. Bella nevěděla, co si počít. Každý den trávila s Edwardem a teď  ho vyhnala. S povzdechem se svalila na postel. V tu chvíli se ozvalo klepání na dveře.

„Dále!“ vyzvala Bella rychle dotyčného a posadila se na posteli. Dívala se na svého otce, který zůstal stát u dveří. Hlavu měl sklopenou.

„Ce se děje, tati?“ zeptala se Bella netrpělivě.

„Víš, já bych ti chtěl někoho představit,“ řekl pomalu a než Bella stihla cokoliv říct, Charlie zmizel v chodbě. Po chvíli se opět objevil a za ruku držel pěknou paní. Mohlo jí být přes čtyřicet, kolem očí měla jemné vrásky. Měla malou hubenou postavu, oči výrazně modré a blonďaté vlasy po ramena.

„Bello, dovol, abych ti představil mou přítelkyni. Jmenuje se Sharlot McBethová. Sharlot, tohle je moje dcera Isabella.“ Sharlot udělala váhavý krok k posteli a natáhla ruku. Bella, stále s pusou dokořán, nabízenou ruku přijala a s paní si potřásla na pozdrav. Charlie se nenápadně vytratil.

„Takže… Vy jste tátova přítelkyně?“ zeptala se nedůvěřivě Bella. Byla ráda, že si Charlie někoho našel a nebude tak často sám, ale prověřit si ji musí. Sharlot si odkašlala a mírně se začervenala.

„Ano, potkali jsme se v místním bistru. Byla jsem tam před měsícem a Charlie na mě omylem vylil svoje kafe. Pozval mě na večeři a nějak jsme se spřátelili. Tvůj táta je hrozně milý,“ řekla potichu se sklopenou hlavou a zasněným úsměvem na tváři. Byla roztomilá a Belle se ihned zalíbila.

„Takže vy se znáte už měsíc a táta mi o vás neřekl?“ zeptala se Bella naoko uraženě, hned na to se ale usmála. „Tohle si s ním vyřídím.“ Vstala, vzala Sharlot za ruku a šla s ní pomalu do kuchyně, kde se Charlie pokoušel vařit. Bella ho zezadu objala a dala mu pusu na tvář. Byla šťastná, protože věděla, že šťastný je i její otec.

„Tuhle ti schvaluji,“ pošeptala mu.

„Díky, zlato.“

„Tak, já vás tu nechám. Musím jít za Edwardem.“ Rozloučila se se Sharlot, popadla bundu a nasedla do svého starého náklaďáčku. Cestu ke Cullenům znala nazpaměť, takže se nebála, že zabloudí. Přála si být tam co nejdříve, bohužel její auto bylo staré a víc jak osmdesátkou jet nemohlo. Bella nervózně klepala prsty do volantu a skousávala si spodní ret. Nevěděla, co by Edwardovi měla říct. Jak se mu měla omluvit, že ho vyhodila. Nemohla nic dělat, dokud konečně nedojela k jejich domu. Vystoupila z auta a otevřela dveře ohromné rodinné vily, čekala, zavolala. Nakonec si sedla na gauč v obýváku. Cullenovic vila byla prázdná.

Autor: Sharlot33 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hlas smrti_3. kapitola: