Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hlas smrti 2. kapitola

22.07.2010 (19:45) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1661×

2. kapitola

„Nééé!“ vykřikla Bella a prudce se posadila. Edward okamžitě zareagoval a už objímal zmatenou a roztřesenou dívku.

„Ššš, to je v pořádku. Byla to jen noční můra,“ pošeptal jí klidně. Bella najednou ztuhla. Noční můra. To jí říkala Anabell.

„Co se stalo, lásko? Chceš mi o tom říct?“ zeptal se Edward. Bella rázně zavrtěla hlavou. Teď nechtěla mluvit. Neovládla by svůj hlas a bála se vzpomínat.

„Ne, řeknu ti to ráno. Jsem unavená,“ řekla roztřeseně.

„Nechceš vodu? Není ti něco?“ ptal se Edward zoufale. Tak moc si přál číst zrovna její myšlenky. Cítil, jak se třese, slyšel její hlas, ale nemohl jí pomoct.

„Ne!“ vykřikla Bella a z očí jí vytryskly slzy. Cítila se strašně. Noční můru nikdy neměla. A teď najednou sama zabila vlastního otce.

„Promiň,“ řekl Edward a pevněji ji objal. Bella se k němu přitiskla, přitáhla si ho za košili. Cítila se s ním v bezpečí. Jeho tělo jí dodávalo odvahu. Byl to jen sen…

Edward po pár minutách slyšel pravidelný tep srdce a oddechování. Bella opět usnula. Sesunul si s ní zpět do polštářů a políbil ji do vlasů. Zavřel oči a užíval si její blízkosti, její vůně, bušení jejího srdce.

Ráno Bellu probudilo šimrání na tváři. S úsměvem otevřela oči a pohlédla do šťastné tváře Edwarda.

„Dobré ráno, Růženko,“ pošeptal jí a políbil na čelo. Bella vykulila oči.

„Růženko? Kolik je hodin?“ zděsila se.

„Jedenáct pryč. Charlie odjel na ryby, nemusíš se bát.“ Edward se zasmál.

„Jakto, že jsem spala tak dlouho?“ Nevzpomínala si, kdy naposledy se jí tohle stalo.

„No, kolem půlnoci ses vzbudila. Měla jsi noční můru a usnula si až po půl hodině,“ řekl Edward a pozoroval zmatený výraz Belly, která si na nic nepamatovala. Nevzpomínala si na žádný sen, noční můru, ani na to, že se vzbudila.

„Jsi si jistý, že ses nespletl?“ optala se Bella pro jistotu, ale Edward se jen zasmál.

„Jsem upír, lásko.  Celou noc jsem nespal. Vzbudila ses a celá ses třásla strachy. Slíbilas, že mi to ráno řekneš.“ Bella se ušklíbla. Snažila se vzpomenout si, co se jí vlastně zdálo, ale nemohla na nic přijít.

„Promiň, ale nepamatuju si ho. Tak co dnes budeme dělat?“ změnila téma. S Edwardem zůstali ještě chvíli v posteli. Povídali si o všem možném. Ke snu se už nevraceli, i když to Edwardovi nedalo pokoj.

Anabell by nikdy neřekla, že může být vyčerpaná, ale pobrat všechnu svou energii na přenos do něčího snu, je opravdu těžké. O to víc se bude muset snažit, až se rozhodne splnit proroctví naživo.

Nyní ovšem odpočívala. Opět bloudila stěnami onoho domu a dívala na svou bývalou rodinu, která si spokojeně povídala. Záviděla jim. Oni byli hmotní, viditelní, měli někoho, o koho se mohli opřít. Ona ne. Byla uvězněná ve stěnách a její zuřivost a závist stále rostly. Nemohla se dočkat dne, kdy Bella bude natolik vyčerpaná, aby si Anabell mohla vzít její tělo a vrátit se zpět na svět živých.

Den uběhl jako voda. Bella s Edwardem strávili celý den v obýváku. Dívali se na televizi, povídali si, navzájem se dotýkali. Užili si nádherné odpoledne v pohodlí domova. K večeru se najednou Edward napjal, jelikož uslyšel Charlieho myšlenky, který se vracel z ryb.

„Bells, kdy to chceš říct Charliemu?“ zeptal se a zkoumavě se na Bellu zadíval. Nejdříve si ho zmateně prohlížela a Edward mohl přesně poznat okamžik, kdy jí došlo, na co se ptá.

„Až se vrátí? Tedy… Pokud se vrátí,“ řekla Bella tiše.

„Jak to myslíš?“

„Poslední dobou je Charlie zvláštní. Hodně zapomíná, stále si na něco stěžuje. Už třikrát jsem mu říkala, že bydlíte v našem bývalém domě a pořád to neví. Dělá mi starosti,“ řekla, ale bylo v tom víc. Jakmile Edward zmínil jejího otce, začala mít zvláštní pocit. Jakoby bylo něco zle, jakoby se nikdy neměl vrátit. Jakoby umřel.

„Můžu si o to promluvit s Carlislem,“ nabídl Edward a Bella se na něj vděčně usmála. V tu chvíli uslyšela otevírání dveří a otcovo zavolání. Bella si okamžitě stoupla a šla za otcem.

„Tak chytil si něco?“ zeptala se s úsměvem. Ale Charlie se místo toho podíval za ni a zamračil se.

„A ty jsi kdo?“ vyštěkl na Edwarda, který se ušklíbl. Charlieho myšlenky se mu ani v nejmenším nelíbili.

Já vím, že ho znám. Někde jsem ho viděl. A co tu dělá s Bellou? Nelíbí se mi, chlapec…

Edward to nemohl ignorovat. S Charliem byli přátelé, znali se už rok. Nechápal to.

„To je Edward, tati. Můj přítel,“ řekla zamračeně a ustaraně Bella. Charlieho tvář se okamžitě rozjasnila.

„Oh, těší mě,“ vykřikl nadšeně a podával Edwardovi ruku. Bella si odkašlala.

„Ehm, tati. My se…“ nedořekla, jelikož jí Edward přerušil.

„Taky mě moc těší,“ řekl a vrhl významný pohled na svou dívku. „Asi bych už měl jít. Večer přijdu a promluvíme si.“ Poslední větu zašeptal Belle do ouška, rozloučil se s Charliem a odjel domů. Bella uvařila rybu, kterou Charlie chytil, dala mu pusu na dobrou noc, osprchovala se a šla do pokoje. Edward tam ještě nebyl, tak si vytáhla svou oblíbenou knížku Na větrné hůrce a začetla se.

Bylo deset hodin večer a Edward nikde. Belle se klížila víčka, i když spát ještě nechtěla. Bohužel, únava byla silnější než její vůle, Bella zavřela oči, hlava jí padla na stranu, ruce se uvolnily a knížka dopadla na zem.

Dívka pomalu usínala ve své posteli a pokoji s pootevřeným oknem. Pomalu se blížila do svého světa nočních můr. Poslední myšlenka, která ji osvítila před úplném odevzdáním se spánku, byla Anabell.

„Come on, baby, we are gonna live forever…“ slyšela Bella zpěv své kamarádky Angely. Zmateně se porozhlédla kolem. Seděla na zadním sedadle auta, před ní seděla její nejlepší kamarádka. Nevypadalo to, že by Angela vnímala.

„Angee?“ zeptala se Bella, ale Angela nic. Bella se předklonila a chytla se opěry sedadla. Všimla si svých rukou. Byly průhledné. Prohlédla si zbytek těla. Vypadala jako duch.

„Opět se setkáváme,“ slyšela Bella známý hlas. Rychle se otočila ve směru zvuku. Na vedlejším sedadle seděla Anabell. Bella vykřikla v náhlém návalu paniky. Anabell byla opět průhledná, i když její nahé a zohavené tělo nešlo přehlédnout.

„Nemusíš křičet,“ řekla Anabell s úsměvem.

„Co se děje?“ zeptala se Bella s jasně slyšitelným strachem v hlase.

„Já ti říkala, že jsem tvá noční můra. Každou noc tě budu navštěvovat, takže se máš na co těšit.“

„Proč? Proč já? A co dělám tady?“ Bella se s obavami podívala na Angelu, ale ta si dál tiše zpívala. Bála se. Fakt, že tohle je pouze noční můra, jí na odvaze vážně nepřidal.

„Proč? Protože potřebuju něčí tělo na návrat ze světa duchů. Proč ty? Protože ty máš mého přítele. A co děláš tady? Ukazuji ti, jak zabiješ Angelu,“ odpovídala Anabell s úsměvem, aniž by z Belly spustila oči. Bella se chtěla zeptat, co myslela vraždou Angely, ale pak se zasekla.

„Přítele?“ zeptala se a pohlédla na Anabell.

„Edward Cullen patří mně. Já jsem jeho dívka. Já jsem jeho manželka.“

Omlouvám se, že jsem dlouho nic nepřidala, nebyl čas :(