Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hippokratova přísaha - 2. kapitola

05.01.2013 (16:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 52× • zobrazeno 6371×

„Je nadmíru inteligentní a umí tě dostat do toho stavu, kdy už si nejsi jistý ani tím, jak se jmenuješ. Byl jsem tam s ní zavřený pár minut a říkám ti… Je mi jasné, proč z Konrada lilo. Jsem si jistý, že doma pak tišil pošlapané ego whisky,“ předpovídal jsem. Hodil jsem kus bagety, co mi dneska dělala kamufláž, pár metrů před lavičku, kde jsme s Fabianem seděli. S žuchnutím dopadla na dlaždičky a městské ptactvo váhavě začalo po svých malých, křehkých nožkách poskakovat vpřed.

„A tvoje finální diagnóza?“ chtěl vědět.

„Já netuším, Fabiane. Měl jsem na to pět minut a nedostal jsem z ní jedinou myšlenku. Byl jsem z toho tak v hajzlu… Víš, můj dar je jako končetina, o kterou jsem najednou přišel. Na tohle se nemůže připravit ani upír. A zrovna u ní. Já nevím, jestli mi lhala,“ prozradil jsem mu.

„Ty nevíš, jestli ti lhala?“

„Když to zopakuješ, svůj význam to nezmění,“ utrousil jsem. Ti ptáci byli jako praštění palicí. Cítili přítomnost predátora a točili se v kruzích. Jsem zvědavý, jestli si nakonec některý z nich svačinu odnese. Evidentně existují totiž výjimky. Isabella Swanová se mě nebojí a já ji neslyším, tak proč nemůže jeden z okřídlených obratlovců překonat přirozenost a přiblížit se ke mně ještě o jeden metr.

„Jak jako, že to nevíš? To mi vysvětli.“ Kéž by to tak někdo vysvětlil i mně.

„Na každou otázku mi dala odpověď a všechno byla pravda. Tedy, měla by být. To já právě nevím. Myslel jsem, že to na sto procent udělala. Viděl jsem důkazy. Svědčí o její vině… Ale asi byla jen ve špatný čas na nesprávných místech. Nechová se jako nevinná, ale jestli mám mluvit o jejím psychologickém profilu, tak… Buď to se mnou vyjebala…“

„To není možné,“ vstoupil mi do toho okamžitě Fabian.

„Je. Víš, že je. Nepřeceňuj mě zase tak... Ale musela by být vážně těžce nemocná. Chtělo by to víc sezení – využít toho, co jsem, a zatlačit ji až na hranici, ale už nemám možnost. Jsem teď za soudního psychiatra. Státní zaměstnanec. Nemám tu neomezenou moc, co obyčejně,“ zoufal jsem si.

„Vítej v klubu smrtelníků. Edwarde, budeš muset udělat rozhodnutí. To, co si mi klademe na bedra každý den. Jen s tím rozdílem, že jestli to posereš ty, zmizíš ve vteřině pod povrch zemský a nebudeš se trápit s tím, komu si zkurvil život.“

„A to řekl kdo? Já nestojím o zruinování Isabelly Swanové, protože jsem ji neuměl přečíst,“ ohradil jsem se proti tomu ostře. Fabian byl můj nejlepší přítel, který respektoval to, co jsem. Ale jako psychiatr si i on uměl přečíst můj druh.

„Edwarde, tvrdíš, že s tebou hrála hru. Takže je možná inteligentní, ale taky úplně blbá, když si sama kvůli vzrušení z nebezpečí zadělává na doživotí. Nebo rovnou trest smrti. Ten zmrd Ethan Fischt ho dostane. O to se postarám. Znásilnil a stáhnul z kůže sedm žen. A to je nejspíš jen špička ledovce. Dovedeš si představit, že bych se nechal podplatit a oni ho pustili na svobodu, aby to mohl dělat dál?“

„A já mám dopomoct Swanové na svobodu?“

„Rád bych ti pomohl. Vážně ano. To víš. Ale moje pacientka to není. Neměl jsem tu čest,“ dodal ironicky. „Musíš se rozhodnout sám. Buď rád… Pořád ti všechno přijde nudné a jednotvárné. Elementární. Tak teď aspoň na moment zase ochutnáš lidství – spěch a nejistotu.“

„To je milé, ale tohle bych klidně vynechal.“

„Pozdě,“ odvětil, narval si do úst poslední kus svojí nevýživné, sebedestrukční svačiny s dresingem a vstal. Já s ním – dezorientovaní ptáci se budou moct v klidu najíst. Isabella je asi jediná výjimka…

V práci mě čekalo překvapení. Překvapení v tom sarkastickém slova smyslu. Dalo se to čekat, že si komisař Konrad Gates přijde pro novinky osobně. Jen nevím, kde bral naději na to, že mu je poskytnu.

Seděl u skleněného pultu recepční na bílé pohovce a četl si dámský časopis. Momentálně o testech lubrikačních gelů. Ani nevěděl, na co zírá. Byla to jen kulisa k jeho nečinnosti.

Ulevilo se mu, když mě konečně spatřil v ocelových dveřích. Hned vyskočil na nohy s třesoucím se prošedivělým knírem – rty mu cukaly. Vypadal dost vyřízený. Světle hnědé vlasy měl zplihlé a kůži zašedlou. Byl plný starostí. Není se čemu divit. V Seattlu v posledních letech začala šíleně stoupat kriminalita. Jak násilné činy, tak krádeže. A na koho to hodí? Samozřejmě na komisaře policie.

„Edwarde,“ pozdravil mě spěšně, nervózní. Podával mi ruku a já si s ním potřásl. Ani má pokožka s nulovou teplotou ho neprobudila.

„Konrade,“ přikývnul jsem s úsměvem a po krátkém, ale důrazném stisku ho pustil.

„Pane doktore, pan Gordon už čeká nahoře,“ upozornila mě Ali - recepční tohohle patra. Každý den se mě snažila dostat do postele a můžu o ní s klidem prohlásit, že ta žena je opravdu nebojácná a vytrvalá. Taky krásná, s černými vlasy do pasu. A dokonce i s přírodním hrudníkem a nehty. Jenže nebyla ta… pravá. Mám starou… Chtěl bych říct duši, ale tu budu celá milénia postrádat, takže bych to slovo vykompenzoval jiným - výchovou.

Poděkoval jsem jí za ohlášení a šel ke schodům. Konrad utíkal za mnou jako splašený.

„Čemu vděčím za tvoji přítomnost, Konrade?“ zeptal jsem se ho za pochodu. Ne, že by to nebylo jasné i bez čtení myšlenek.

„Bylo by možné promluvit si o tom v tvojí kanceláři? Myslím tím – v soukromí,“ specifikoval to a pořád se ohlížel přes rameno, jestli ho někdo nevidí, jak sonduje.

„Mám pacienta,“ omluvil sem se, ale ten se nedal.

„A já mám odznak, což znamená i jistá privilegia. Pacient pět minut počká,“ odsekl nekompromisně. Ten je jako pitbull. Skousne a nepustí.

„Státní moci se budu muset podřídit,“ zamumlal jsem. Nick Gordon seděl před dveřmi v křesle, nohu přes nohu, a vytřeštěně zíral do prázdna. Když mě uviděl, vytrhnulo ho to z jeho soukromého, stálého transu a celý se rozzářil. Ale to není v důsledku orientace. Byl heterosexuál, ale mě bral jako toho jediného na světě, co ho poslouchá a nepřevrací očima. Uklidňoval ho můj melodický, tichý hlas, mluva samotná a zlato v mých očích. Zvláštní. Ve vteřině bych to všechno mohl proměnit v negaci a on by pak usínal jen za přítomnosti prášků v těle.

„Nicku, mám tu policejní delegaci. Vydržte, prosím, pět minut. Mrzí mě komplikace. Dnešní sezení se vám nebude účtovat,“ slíbil jsem mu. Zdrtil jsem ho. Nemohl se dočkat, až bude v mé společnosti. Zklamaně dopadnul zpět do křesla.

Otevřel jsem dveře vyplněné mléčným sklem a pokynul Konradovi, aby vešel do prostorné, komfortní ordinace v bílých a béžových barvách.

„Hodně se to tu změnilo po tvém příchodu. Dřív to tu bývalo… nepohodlné,“ mumlal Konrad a rozhlížel se. Očima zavadil o terasu a hned pomyslel na krabičku cigaret a jejich hustý dým.

„Ano, můj předchůdce si moc na design nepotrpěl… Konrade, k věci,“ požádal jsem ho, protože jsem nehodlal zdržovat architekturou, když mu stejně nedám to, pro co přišel.

Otočil se na mě a poškrábal se na hlavě.

„Věc se má tak… Ty jsi vyšetřoval Isabellu Swanovou a já chci vědět, co řekneš zítra porotě.“ Založil jsem si ruce na prsou a pokýval hlavou v nesouhlasu.

„To ti nemůžu říct.“

„Ale jdi do hajzlu,“ vybuchnul. Promnul si zesinalý obličej. Dlouho nespal. „Stejně to řekneš zítra před stovkou lidí…“

„Když to řeknu zítra před stovkou lidí, tak proč si na to nepočkáš a plížíš se do mojí kanceláře? Nervózní, nevyspalý a s Jackem Danielsem nepochybně v kapse. Co ti, Konrade, řekla?“ chtěl jsem vědět. Měřil jsem si ho, když mu v hlavě problesklo pár záběrů Isabelly v tmavé místnosti, ležérně opřené o opěradlo kovové židle, jako kdyby se opalovala na Seychelách. Konrad na ni řval, ale už to měl vztekem zamlžené. Ona se na něj klidně dívala s tím zlým úsměvem. Nedalo se o něm ovšem tvrdit, že byl falešný. Těšilo ji, že komisař šílí. A nejspíš ji i vzrušovalo to kriminalistické prostředí a ostraha, což by normálním lidem nahánělo husí kůži.

„O tom nechci a nebudu mluvit. Ani nemůžu,“ pletl páté přes deváté. Jeho srdce bylo mimo rytmus. Měl by se co nejdřív dostavit na kardiologii a dát si oraz, protože jeho zdravotní stav byl katastrofální.

„Tudíž pro tebe bude snadné pochopit, proč to teď nemůžu říct já. Vše se dozvíš zítra. A jako přítel a doktor bych ti doporučil volno. Hlavně návštěvu nemocnice. Nevypadáš dobře,“ okomentoval jsem jeho alarmující zjev. Přitom jsem se posadil za stůl a otevřel si složku Nicka Gorgona, abych mu dal najevo, že tuhle debatu považuju za ukončenou.

„Protože nejsem modelka, ale policajt,“ odvětil. Přešel ke stolu a prásknul do něj rozevřenými dlaněmi. Naklonil se ke mně a já k němu líně zvednul oči. „Chci, aby Krvavá Marie zítra mohla psát akorát tak na zdi ve své cele!“ přecedil jako výhružku skrz zuby.

„Nezáleží na tom, co chceš ty, ale soudce Jarvis. A taky porota. Pokud máš ještě nějaké připomínky, obrať se na prokurátora. Nyní odejdi z mého pracoviště, protože mám pacienta. Navíc oba dobře víme, že tu teď nemáš co dělat. Rád jsem tě viděl,“ dodal jsem jako záchranné lano budoucímu usmíření. Konrad byl dobrý chlap, ale případ Fischta, Swanové a desítky dalších s ním mávaly. Plus podělaný osobní život.

Nervně chytal vzduch do plic a po krátké vnitřní bitvě se konečně otočil na podpatku a přešel ke dveřím. Otevřel je tak prudce, že masivní klika se otiskla do sádrokartonu, když dveře rozrazil.

Prohnal se bez pozdravu budovou.

„Můžeme už začít?“ chtěl vědět Nick Gordon, když opatrně nakouknul dovnitř.

„Samozřejmě. Posaďte se, Nicku,“ vyzval jsem ho s úsměvem. Přecupital místnost a posadil se na lenošku. Po úvaze si lehnul. Její komfort ho příliš lákal. Posadil jsem se naproti němu do koženého, bílého křesla.

„Nějaké změny oproti minulému sezení?“ optal jsem se ho se zápisníkem v ruce. Ale to byla jen další kulisa. Moje metody byly naprosto mimo zavedené normy a každý psycholog, či psychiatr – měl jsem podklady k tomu vykonávat obojí – by se snažil zbavit mě titulu, kdyby průběh mého neortodoxního vyšetření viděl. To, že mám nejlepší výsledky se stoprocentní úspěšností, by je nezajímalo, protože místní komora byla plná závistivých kreténů.

„Teď už mi je mnohem lépe,“ odpověděl Nick. Roztřesený ratlík byl téměř pryč. Jsem snad meduňkový čaj, že ho tak dokážu uklidnit? Ten muž měl ve mně absolutní důvěru.

„Ale vám musí být dobře i tam, kde nejsem,“ zašeptal jsem jemně. „Co vám brání doma v tom, být spokojený?“

„Nevím,“ špitl a přivřel oči.

„To není pravda. Rozčilují vás ty panenky. Nemůžete kvůli nim spát. Pořád na vás zírají.“

„Jak víte o těch panenkách?“

„Vím toho spoustu. A věřte mi, že s tím budu nakládat tak, abych vám pomohl. Promluvte si se svojí manželkou…“

„Ale ona řekne, že jestli půjdou panenky, tak ona půjde s nimi.“

„Nicku, vaše manželka je diktátor a vašemu spaní škodí víc, než panenky s porcelánovým ksichtem. Váš vztah není vyrovnaný a mohlo by to velmi špatně dopadnout. Tvrdil jste, že se domníváte, že je vám nevěrná.“

„Já to vím!“

„Tak proč dál snášíte všechny útrapy, co vám denně připravuje? Bojíte, co by rozvodu řekla vaše puritánská matka? Přece nevyžadujete v životě přítomnost někoho, kdo vás odsoudí kvůli tomu, že se přirozeně chcete zbavit koule na noze. Potom už budete moci žít v klidu. Panenky i ponižování – to všechno, a mnohem víc, bude pryč.“ Mí pacienti si snadno zvykli na to, že vím věci, které jsem jim vyčetl v hlavě, protože jsem jim pak vždycky s neochvějnou autoritou tvrdil, že jim to vyklouzlo při minulém sezení.

„Díky, pane doktore. Máte pravdu. Nemohl byste mi teď vyprávět o tom vojákovi z první světové? Uklidňuje mě to.“

Z práce jsem šel pěšky. Když je jeden nezničitelný, hned se mu po městě, které je ponořené ve tmě, oplývajícím pochybnými existencemi, vykračuje lépe.

Procházel jsem kousek od přístavu, kde se střetávala ta největší chátra Seattleských ulic a uzavírali nechutné kontrakty. I dnes v noci to tam žilo.

Doma jsem usednul na lenošku s notebookem a upozornil Emmetta, že nechci být rušen. Ten stejně civěl na American horror story, takže měl o zábavu postaráno. Já zíral ven za doprovodu jemných tónů z dílny Clauda Debussyho a snažil se snad ve stromech vyčíst odpovědi na otázky soudu, Konrada, ale hlavně mě samotného. Musel jsem se rozhodnout, jestli budu věřit srdci Isabelly, které mi dávalo najevo, že nelže.

09:00

Soudní síň

„Po setkání se slečnou Isabellou Swanovou jsem toho názoru, že je nevinná,“ pronesl jsem před stovkou lidí. Všem zatrnulo a vyvalili oči. Včetně soudce Jarvise. Všichni věděli, že já se nikdy nemýlím. Tudíž okamžitě dospěli k tomu, že to oni se mýlili. Moje slovo bylo posvátné.

„Pane doktore Cullene, tvrdíte, že obžalovaná zločiny, ze kterých je podezřívána, nespáchala?“ optal se mě Jarvis, aby se ujistil. Zvedl jsem k němu ze své pozice po jeho pravé ruce oči.

„Ne,“ odpověděl jsem. Ramena mu trochu poklesla.

„Námitka. Není trochu unáhlené a troufalé tvrdit, že obžalovaná je nevinná?“ uhodil na mě zástupce rodiny Huga Brianda, která chtěla Isabellu vidět v elektrickém křesle.

„V lidské mysli se vyznám lépe, než kdokoliv jiný. A slečna Swanová je přes všechny tvrzení lidská bytost. Při povaze mé práce a výsledků praxe, kterou pro soudy vykonávám, nelze tvrdit, že jednám unáhleně. To, co jsem řekl, jsem řekl s čistým svědomím a zpět bych to nevzal,“ odpověděl jsem mu tím tónem, co každého odrovná. Taky si hned sednul poraženě na zadek.

„Námitka se zamítá,“ zpečetil to Jarvis. Potom opět obrátil pozornost ke mně. „Je slečna Swanová nebezpečná sobě nebo okolí?“ Po jeho otázce jsem se podíval do očí Isabelle. Seděla vedle svého právníka v koktejlových šatech. Zase byla ve své uzavřené mysli zřejmě někde úplně jinde. Tentokrát nikoliv v soudní síni, ale na večírku. Ruku měla přehozenou přes opěradlo lavice a koketně zdvižený jeden koutek úst.

Nutno dodat, že se tak tvářila od začátku procesu. Ne, až potom, co jsem prohlásil, že je nevinná. O to víc mě… zajímala. A hlavně vzrušovala. Jak si tam pod tím stolem komíhala těma dlouhýma nohama, představoval jsem si všechna možná místa, kde bych jí je roztáhnul.

„Je nebezpečná jen sama sobě. Vyhledává nebezpečí a užívá si ho všemi možnými prostředky. Ovšem ne násilnými, trestnými činy. Slečna Swanová má svoje hranice a já se domnívám, že tím jsou lidské životy. Můžu jen doufat, že to i její vlastní. Ať už bude rozsudek soudu jakýkoliv, měla by se uchýlit k návštěvě odborníka a zahájit terapii, která jí pomůže zbavit se touhy po něčem, co by ji mohlo stát víc, než si uvědomuje.“

Isabella se pousmála. Bez ostychu demonstrovala, jak ji to pobavilo. Nejspíš si užívala to, že mluvím o její křehké psychice před tolika lidmi. Dívala se na mě svýma očima plnýma hořké čokolády. Byla to okna do její duše, ale skleněné, okenní tabule byly zřejmě polité finálním produktem stromu Theobroma cacao, protože já tam neviděl nic.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hippokratova přísaha - 2. kapitola: