Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hippokratova přísaha - 1. kapitola

Hippokratova přísaha - 1. kapitolaEdward je soudní psychiatr - díky svému daru nejlepší v oboru. Nikdy se nemýlí a na jeho hlavu tak nikdy nepadne žádná krvavá katastrofa následkem špatné analýzy, protože ve svých pacientech se vyzná lépe, než oni sami. Tohle se ale změní, když dostane na starost případ spisovatelky Isabelly Swanové - možné psychopatické, patologické lhářky , kterou podezřívají z několika vražd od prvního do třetího stupně. Vztah pacient - doktor se brzy zvrtne v šílenou hru. Kdo nakonec vyjebe s kým a dá mu ochutnat peklo? Povídka plná extrémů, tužeb a situací, při kterých si říkáte, že už nemůže být hůř, ale někdo z hlavních hrdinů vás brzo vyvede z omylu. Genialita Isabelly Swanové totiž nezná mezí. Příjemné čtení přeje domcamerci.

„Isabella Swanová, známá spisovatelka na aktuálním knižním trhu po celém světě, je obžalována z vraždy třetího stupně, a to trenéra francouzského fotbalového mužstva Huga Brianda. Slečna Swanová nebude předvedena před soud poprvé. Před pěti lety ji stíhali za dvojnásobnou vraždu manželů, ale nikdy nebyly nalezeny důkazy, které by ji usvědčily, a porota ji označila jako nevinnou…“

„Slečna Swanová má zřejmě ráda čerstvé maso,“ poznamenal Emmett a zakroutil nad tím hlavou. „Ale kdo z nás ne?“ Chtěl to přepnout.

„Počkej!“ zastavil jsem ho, když jsem mu položil krátce ruku na jeho. Sklonil otráveně ovladač. Já zíral na Isabellu Swanovou, kterou protahovali davem novinářů na schodech před soudem. Podívala se do kamery čokoládovýma očima, kterými všechny před obrazovkou přikovala k pohovce. Ty oči byly nádherné a zároveň hrozné… Ovšem – to je tak většinou. Za zlatem se skrývá hnis. Na rtech měla sebevědomý úsměv, kterým všem dávala najevo, jak moc si je sama sebou jistá. Tvář měla mírně ztuhlou. Z televize jsem netušil, jestli je to následek aplikace botoxu, anebo už ji jen začínají bolet mimické svaly z toho arogantního výrazu.

„Co skenuješ, Edwarde? Ta to udělala,“ přerušil moje bádání můj bratr a dal tam mistrovství světa v boxu.

V myšlenkách jsem pořád visel na tom obličeji spisovatelky.

„To nemůžeš vědět… Ale já se to brzy dozvím. Ten případ mi přidělí. Nikdo jiný to nezvládne. Je moc silná,“ bloumal jsem po jejím úsměvu a očích, co jsem měl vyryté navždy v paměti.

„Ani po dvou letech v Seattlu jsem nepochopil, co tě na tom baví. Přečteš si je jako mini komiks v novinách a finito. Velká zábava,“ uznal sarkasticky.

„Taky netvrdím, že je to zábava. Jistě, z jistého hlediska mě – říkejme tedy tomu – baví vypracovávat jejich profily, když jsem v jejich hlavě… Ty totiž zajímavé jsou. Někdy je to nuda a jen čistá, odporná rutina. Ale pak dostanu někoho, u koho musíš zdroj hledat a plazit se po jeho mozkové kůře. Z komiksu se stává strhující román,“ vysvětlil jsem mu moji fascinaci psychopaty.

„Zní to vážně náramně,“ odvětil kysele. Vytrhnul mě tak z toho prožívání.

„Hele, nech si ty poznámky a zavolej Esmé a Carlisleovi. Já s nimi mluvil včera, zatímco ty ses jim týden neozval…“

„Protože moji rodiče přece nejsou nesmrtelní a bojí se o svého zranitelného synátora, co hulí trávu a přivádí všechno, co se pohne, do jiného stavu,“ utrousil. Hodil jsem po něm polštář a trefil ho tak do rozšklebeného ksichtu. „Au. To moc bolelo. Chceš mě zabít?“ zamumlal sarkasticky. Poslední dobou z něj tryskala ironie proudem jako gejzíry ze země v Yellowstonu.

„Až jim zavoláš, nebude od věci i zjistit něco o Alici a Jasperovi… Hlavně to, jak dlouho se u nich ještě hodlá Rose zdržet, protože začínáš být vážně nesnesitelný. Už se docela těším, až se za tři roky sestěhujeme zase dohromady. I když je teď takové pěkné ticho. Žádné vrzání a drcení postelí…“

„Ááá, nemluv mi o drcení postelí!“ zavrčel zkroušeně. Kocourek Emmett hrozně trpěl. Padnul bokem na pohovku a smutně koukal na fotbal, který ho výjimečně ani trochu nezajímal. Měl být jen jakási satisfakce, ale upír má vždycky dvě základní, primární potřeby, které už v pokročilém stádiu nic neutiší. Hlad po krvi a sexu. Já tedy to druhé ne, protože jsem ještě tenhle hlad neokusil, ale Emmett měl absťák. Jenže u něj to nebylo v pokročilém stádiu… V jeho měřítkách samozřejmě ano.

„Tak se sbal a leť do Norska. Já nevím, co tady ještě děláš, pokud tak toužíš svoji manželku ohnout. Navíc bych to uvítal i já. Tvoje myšlenky jsou čím dál horší.“ Znal jsem tělo své sestry do nejmenšího detailu díky němu. To samé u Esmé a Alice… Po tom jsem vždycky strašně toužil. Každý bratr a syn se mnou tenhle názor určitě sdílí.

„Neletím nikam! Maximálně do hajzlu… Víš, že jsme se trochu chytili… Nejsem na ní závislý. Mám televizi. A tebe,“ dodal.

„Jsem z toho celý nadšený. Mimochodem, nechci ti kazit iluze, ale závislý na ní jsi. Před skoro stoletím chrabrý mladík do lesa šel, medvěd ho ale skolil a on pošel. Anděl ho vzal pod svá křídla, on oči znovu otevřel, a tak se nám mladík zamiloval a svobodě dal navždy košem.“

„Vtipné. Už vypadni. Jdu volat,“ upozornil mě a vytáhnul z džínů mobil.

„Užij si to,“ popřál jsem mu.

„Naser si,“ zavrčel líně. „Ahoj, mami,“ výsknul vesele. Komediant.

Já si oblekl lehké sako, abych nevypadal tak podezřele v podzimním Seattlu. Rád jsem si vykračoval jen v tričku, ale proč budit zbytečný povyk? Jsem známý na vysokých místech. Není dobré působit ještě větší rozruch kolem mého jména.

Napsal jsem S. O. S. zprávu mému kolegovi a příteli, Fabianovi. Kdyby nebylo mě, byl by nejlepší on. Ten chlap měl neskutečný talent a mysl, ve které jsem se mohl brodit při našich rozhovorech do nekonečna, ač bezděčně.

Sešli jsme se v baru Lucerna na hlavní třídě, kam jsme chodili tišit své problémy jako dvě staré drbny.

Otevřel jsem dveře do starého, dřevem vykládaného baru. Na zdi vysela celá sbírka krásného harampádí, které dávalo dohromady retrospektivu na časy minulé, kdy ještě svět neovládaly syntetické polymery. Hned na mě dýchla zdejší krev, opanovaná alkoholem a často i lehčími drogami. Cigaretový dým se tu vznášel, pro lidské oko v neviditelných, obláčcích. Jako mlha, jež usedá na údolí.

„Zdravím,“ šeptl jsem a posadil se vedle Fabiana na barovou, vysokou židli, kde jsme pravidelně vysedávali.

„Nazdar,“ opětoval mi pozdrav a kopnul do sebe dvojitého panáka vodky. Ruku si vrazil do tmavých, kudrnatých vlasů.

„Vidím, že už jsi začal beze mě,“ poznamenal jsem. Ještě to z něj netáhlo jako z palírny, ale vypadalo to, že měl špatný den, což bude mít za následek ještě horší noc. Psychiatr a nakonec se utápí ve svých vlastních problémech jako laik.

„Mám nervy v hajzlu. Můj nový pacient je zralý na provaz,“ mumlal a zíral do stolu.

„O svých pacientech bys takhle neměl mluvit. A už vůbec ne na veřejnosti,“ řekl jsem mu vážně, ale skrýval jsem pobavení.

„Ale s tím si můžeš vyhulit… Stejně si to všechno přečteš,“ utrousil otráveně a rezignovaně si poklepal na spánek.

„Ethan Fischt,“ konstatoval jsem potom, co jsem listoval pomyslnými stranami otevřené knihy v jeho mozku. „Několikanásobný vrah. Stačí se mu jen podívat do těch malých, svinských očí.“

„To máš pravdu. Ale vážně se mi nechce být součástí programu na ochranu svědků, až u soudu řeknu, že je to psychopatický kretén, který je nebezpečný všemu v okolí deseti kilometrů. A já to řeknu… Už se mě ti kryplové snažili podplatit, abych toho zmrda označil jako duševně chorého s traumatem z dětství, který do státního vězení nepatří,“ zašeptal neslyšně. Mohl jsem to tak slyšet jen já.

Položil jsem mu ruku na rameno, aby se na mě podíval.

„Fabiane, jestli chceš, ochráním tě. Přese mě se k tobě nedostane ani armáda,“ slíbil jsem mu.

„Nerad to říkám, chůvo, ale tentokrát končí všechna legrace… A policajtům nevěřím. Všichni jsou to zkorumpovaní zkurvysynové. Viděl jsem toho za ta léta dost.“ Díval jsem se do jeho hnědých očí, kterými mi připomněl slavnou spisovatelku.

„Když už jsme u práce, opět, už se ví, komu přidělí Swanovou?“ zkusil jsem. Toužil jsem tu ženu spatřit osobně a podíval se do útrob jejího mozku.

„Tak tahle tě zajímá. Nedivím se. Je to kus a její charakter musí stát taky za to. Moc toho nevím, protože ta má přísnou ostrahu, ale dneska jsem byl na komisařství. Konrad ji měl zavřenou v kanceláři dvě hodiny. A když z ní vyšel, lilo z něj jako z vola a řeknu ti… Ta ho dostala na hranici. Nikdy jsem ho neviděl tak nasraného a zoufalého. Myslím, že tě k tomu povolá osobně. Konrad je komisařem skoro třicet let. Nějaká holčička, co si skládá větičky, by ho neměla takhle dostat. Očividně bude vážně… interesantní.“

„To adjektivum se dá považovat za moc pěkný eufemismus, viď?“ nadhodil jsem a s úsměvem. Pokrčil rameny.

„Uvidíš.“

„Snad,“ špitl jsem a poslal mu po mramorovém baru panáka, který přede mě barman postavil. Vždycky jsem si ho objednal a nikdy nevypil.

„Ať slouží,“ hlesl, už mimo, a nalil to do sebe. Trychtýř místo úst.

Pozdě v noci jsem zvednul telefon, když mi volal sám Kondrad Gates, aby mě obeznámil s mým novým případem – Isabellou Swanovou. Možným zlatým hřebem mé kariéry. Snažil jsem se znít vyrovnaně a ne tak nadšeně a zaujatě při tom, když jsem pacientku přijal pod svá křídla. Řekl jsem, že se rozhodně nemusím připravovat, a že budu v sedm ráno v budově soudu, abych se Krvavé Marii podíval na kůru mozkovou. Tak jí totiž říkal – její druhé jméno bylo příhodně Marie a postavy v jejích knihách údajně vždycky zemřely bolestivou smrtí. Nevím, jestli cákaly vnitřnosti, ale to už si přečtu sám.

Na vyšetřovně jsem byl mnohem dřív, než bylo potřeba. Seděl jsem na židli v malé místnosti za železným stolem. Všechno tu bylo z kovu. I drahé pero, které jsem kroutil do různých, nic neříkajících, patvarů.

A potom to přišlo. Rytmické klapání luxusních střevíců – sebejisté. Už jen v tom bylo slyšet, jak se snaží prorazit se svým egem díry do podlahy z kamene.

Měla po boku dva muže jako ostrahu. Cítil jsem ji přes jejich mysli. A v tom byl háček. Ti dva mi poskytovali jedinou perspektivu. Z jejího místa jsem slyšel jen tělesné funkce a kulisy doprovázející chůzi. To se mi za století nikdy nestalo. Být člověk, zdvihne mě to ze židle.

Očima jsem hypnotizoval zeď a zatínal pěsti, jak jsem se snažil proniknout do hlavy spisovatelky Isabelly, podezřelé. Ale nic. Nešlo to. Zavrčel jsem psychickým úsilím, které jsem vynaložil, aby se mi to podařilo. Ale já nemám nic vynakládat. To není přirozené. A ani s mojí snahou to nevyšlo.

Jeden ze stráží otevřel plechové dveře a já se jí tak mohl podívat do očí. Ticho a vůně mě zasáhly jako první. Následovaly čokoládové oči, ze kterých čišela její zvrácenost.

„Pěkné místo,“ ohodnotila tuhle místnost, když po ní očima přejela. Moc toho svýma lidskýma očima vidět nemohla. Já se snažil ze všech sil ji přečíst.

„Pane Cullene?“ optal se mě strážný, když jsem jen civěl s napnutou čelistí na Isabellu v těsném, bílém kostýmu. Dráždila tím všechno okolo. Patrně si byla velmi dobře vědoma svých tělesných kvalit.

„Běžte,“ hlesl jsem. To na to budu muset postaru? Přes tlukot srdce, zornice a mimiku? To jako vážně?

Isabella si dvěma prsty uvolnila knoflík na bílém saku a stáhla ho ze sebe. Pod tím měla tílko téže barvy. Svoje tělo měla ráda. Jinak by si se svým kontem nechala zvětšit prsa, na kterých jsem nějakou dobu visel zrakem jako hladová kočka na kuse ryby. Taky bych se na ně nejradši vrhnul. To, že jsem ji neslyšel, mi dávalo možnost vnímat jen její fyzickou podstatu.

Posadila se elegantně na židli a pod stolem přehodila nohu přes nohu.

„Slečno Swanová. Jsem Edward Cullen a dostal jsem dnes v noci váš případ na starost,“ představil jsem se. To byl ještě můj obvyklý postup – potom otevřít složku pacienta, jako kdybych ji neznal nazpaměť.

„Poslední psychiatr, co mě vyšetřoval, tvrdil, že jsem zdravá. Co soudíte vy, pane Edwarde Cullene?“ oslovila mě celým jménem, a to schválně. Při artikulaci jsem se jí díval na jazyk, jak s ním smyslně zachází při tvoření slov.

„Nesoudím. Zkoumám.“

„A co jste vyzkoumal?“

„Jste sebevědomá žena. Máte ráda své tělo a nebojíte se soudu a ani trestu.“ Tohle nebyly normální postupy psychiatrů, ale o mých neortodoxních metodách všichni věděli. Důležité pro ně byly výsledky, za kterými stála moje pověst. Ale teď jsem si musel vypěstovat zcela novou odrůdu schopností analyzování podezřelého.

„Víte, na co jsem přišla já, pane Cullene?“ zeptala se s úsměvem. Kurva, všechno se mi rozpadalo.

„Ne.“

„Že vy jste z jiného světa.“ Neřekla to jako blázen. Jen to chladně, sebejistě, oznámila.

„Prosím?“

„Jste příliš dokonalý a mladý. Plastika nepřipadá v úvahu. Vaše tvář je bez jediné chyby. Kdyby to laser dokázal odstranit, Hollywood by byl bez jizev na stehnech po liposukci. Takže – co jsi, Edwarde?“ Zřejmě má lepší fantazii a otevřenou mysl díky jejímu povolání. To není dobré. Nikdo mi tohle nikdy neřekl. Ne přímo. Lidé to přešli, anebo se na to snažili nemyslet.

„Nevzpomínám si, že bych vám nabídnul tykání, madam. Nebo krvavá Marie?“

„Jaká kreativní přezdívka… A to já bych měla nabídnout tykání tobě. Kolik ti je, Edwarde? Dovolí ti už v autě sedět na předním sedadle? Odstěhoval ses z dětského pokoje? Přišel jsi už o panictví s naivní spolužačkou z kolejí?“ hrála si se mnou. Tak moc ji to bavilo. Měl bych přistoupit na její hru, protože jinak prohraji kontumačně. Zasmála se. Můj vražedný výraz jí přišel k smíchu? Čemu se smála? „Máš dvě tváře. Jedna je nevinného mladíka se zrzavými vlasy a zlatýma očima, co ženu rozehřejí až do jejích útrob. Druhá je temná a mně neznámá. Ale nejsem xenofóbní. Chci ji poznat,“ řekla mi a ze své ležérní pozice se přesunula lokty na stůl, aby se ke mně naklonila. Cítil jsem z ní cigarety a lilie, které měla v krevní podobě v žilách. Mísilo se to s kyselým tónem, pravděpodobně, kokainu.

„To já mám poznat vás. A byl bych rád, kdybychom udrželi naši konverzaci u zdroje toho, proč tu teď sedíme. Slečno Swanová, zabila jste Huga Brianda?“ vystřelil jsem přímo do srdce. Ale to její to nijak nepoznamenalo. Mělo stále stejný rytmus.

„Ne. Nezabila.“ Ani jedno zaváhání. Žádný náznak lži. Jestli neříká pravdu a já to nepoznal, pak je tedy vážně nemocná. Nemůže lhát upírovi. Jsem chodící detektor lži.

„Jaký jste měla s panem Briandem vztah?“ Opět se opřela do křesla i zády.

„Šukali jsme,“ odpověděla s pověstným klidem Angličana. Pozvedl jsem obočí. „Co? Chcete jiné, více vystihující synonymum pro animální, tvrdý sex? Jsem spisovatelka a v mým knihách postavy vždy umírají. Musím mít dobrou slovní zásobu pro to, abych popsala smrt stokrát a jinak. Stejně jako sex. Ale s Hugem jsme prostě šukali jako veverky. Víc nemám co dodat.“ Byl jsem jí okouzlený a znechucený zároveň… Upír její slova zbožňoval.

„Váš vztah byl tedy čistě sexuálního rázu?“

„Hugo byl fotbalista. Poté tedy trenér. Neměl dostatek inteligence pro konverzaci, při které bych nezemřela zklamáním z toho, že něco tak hloupého vážně mám ve svém domě.“

„Při té konverzaci možná zemřel on,“ podotknul jsem. Musel jsem ji analyzovat a hledat… Na to jsem nebyl zvyklý. Dalo by se to snadno překousnout, ale u člověka jejího rázu to bylo něco diametrálně odlišného.

„Ne. Nezabila jsem ho. Nikdy jsem se pistole nedotknula. I když jsem měla příležitostí víc, než dost. Abych pravdu řekla – smrt následkem postřelení je takové klišé. Kdybych chtěla vraždit, udělám mu z mozku kaši nějakým těžkým předmětem, ke kterému mám silný citový vztah. A co vy, pane Cullene? Jak byste ho zabil vy?“ Zatrnulo mi. Já a zabíjení… Měli bychom být existenční partneři. Pozná to snad ona ze mě? Přistoupila opět na vykání. Nejspíš chtěla odpověď.

„Neuvažuji o metodách, jak připravit lidskou bytost o život.“ Lež jako věž. Zabil jsem tolik lidí za těch deset let na začátku své existence. A i potom jsem někdy ulítnul, než ze mě byly přesně fungující hodinky.

„Lžete. Kdyby se přitom vážně mohlo lidem od úst prášit, vy byste měl oblaka. A to, jak jste řekl – lidská bytost. Označil jste druh. Konkretizoval ho. Vy sám se k lidské rase nepočítáte,“ oznámila mi. Už bych měl přestat mluvit.

„Jak jste se s panem Briandem poznali?“

„Odbíháte od tématu. Smutné. Hugo tu byl kvůli práci. Ujala jsem se toho francouzského milovníka na stadionu. Až při těsném kontaktu jsem z něj cítila sýr. Nebyl to ani eidam a ani gouda. Byl to silně aromatizovaný, francouzský sýr,“ vzpomínala.

„Je vám líto jeho smrti?“ Pousmála se.

„A vám ano?“

„Já ho neznal.“

„Já taky ne,“ řekla a já tak pochopil, že jí to není líto vůbec. Zajímalo by mě, jestli je to stvoření přede mnou vůbec lítosti schopné. „Můžu se podívat?“ zeptala se znenadání a natáhla ke mně svoji ruku potaženou smetanovou, průsvitnou pokožkou. Dívala se na moji horní končetinu. Nevěděl jsem, co chce, ale rozhodl jsem se jí svoji ruku ukázat. Potřeboval jsem vědět, co se jí honí v hlavě, a o co se zajímá.

Vzala mě za zápěstí a natočila ho na sebe horní stranou – ciferníkem Rolexek.

„Studený jako mrtvola,“ šeptla. Jinak nijak zděšeně nereagovala.

„Víte, jakou teplotu má mrtvola?“ chytal jsem se její narážky jako tonoucí se stébla.

„Byla jsem v márnici. Potřebovala jsem vědět, jak to všechno opravdu vypadá, kvůli knize. Jste stejně ledový jako oni. A taky se mi zdáte bez života. V té mladé, dokonalé tváři máte jen pár svalů. Ale nezapácháte jako mršina. Z nich jsem cítila čpavek a nemocniční dezinfekci. Z dekubitů a jejich pachu se mi dělalo mdlo. Vy voníte jako čerstvá cukrová vata, máta, med… Co to je?“ chtěla vědět. Jen jsem na ni zíral a vnímal její horkou ruku, kterou jemně svírala moje zápěstí. Hlavně, ať se ho nesnaží prohmátnout. Měl bych to ukončit dřív, než zjistí, že to nejde. Ale ona se podívala na ciferník a pustila ho.

„Náš čas vypršel. Mám se setkat za půl hodiny s prokurátorem. Děkuji vám za rozhovor, při kterém jsem se nemusela obávat exitusu z nudy,“ řekla mi a vstala. Já hned taky. Byl jsem z ní mimo. Tak to nemá být. Bouchla dvakrát do dveří. Stráže za nimi je hned otevřely. Ještě se na mě otočila. Ten zlý úsměv z hlavy nedostanu.

„Na shledanou, Edwarde Cullene. Uvidíme se u soudu.“



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Hippokratova přísaha - 1. kapitola:

 1 2 3 4 5 6 7   Další »
69. Alis
02.02.2017 [23:41]

Tak to je bomba super chci pokracovani Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

68. Kačka
04.11.2015 [22:26]

Tak to je dost hustý a mrazivý, jsem z toho vedle. Každopádně to vypadá dobře, jako všechny tvoje povídky

67. christinna.p
06.09.2015 [8:39]

Túto poviedku čítam stále dookola a neviem sa jej dočítať... Je lepšia než väčšina kníh čo som čítala Emoticon Emoticon Emoticon

12.04.2013 [9:04]

Danka2830Tak konečne som sa do toho pustila a teda taaakto Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon čumím... Ale neviem čo ma prekvapuje, veď Ty píšeš skvelo, tak idem pokračovať čo sa z Belly vykluje Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

65. veronika
07.04.2013 [16:20]

luxus Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

05.02.2013 [18:02]

KatuuskaCullenPáni, tak takovou Bellu opravdu neznám! Emoticon A ani se nepamatuju, že by ji tu někdo takhle popisoval. Emoticon Ale musím říct... Kvalitně napsaná kapitola. Emoticon Úžasný nápad na příběh, vypadá to opravdu skvěle! Emoticon A opravdu nádherně píšeš na tvůj věk. Emoticon Tak a já jdu na další kapitolu... Emoticon

63. Tilka
04.02.2013 [13:51]

Ahoj, je to opravdu sjvěle napsané. Tohle už není jen fanfiction, kdyby tam byly jiné postavy, tak by to snad ani nepatřilo sem, ale rovnou na pulty knihkupectví. Je to fakt dobré. Emoticon Emoticon

62. kajuli
19.01.2013 [22:48]

UŽASNÉ! Nevím co k tomu víc dodat. A Bella se mi teda hóóódně líbi. To jak mluví a jak se chová. Naprosto mi to vyrazilo dech.
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

61. EsmeCullen73
12.01.2013 [19:11]

Wow, luxusní povídka!!!!!!!Jsi génius!!!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

08.01.2013 [22:05]

lololkaTak to je paráda Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3 4 5 6 7   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!