Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hi, bitch. I'm a witch! - 3. kapitola

03.12.2013 (18:45) • Johnna • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1799×

Edward zmizel. Za otevřeným oknem jen zavlála záclona a já se k němu zběsile vrhla. 

„Edwarde," zašeptala jsem.

Ani nevím, kolik je hodin. Temnota dnešní noci je ale stejná jako každý den. Domy sousedů už ulehly ke spánku a ulice je prázdná, klidná jako rybník. Jediný pohyb se odehrává v koruně dubu, který se tyčí na konci ulice. Jeho děti - okousané lístečky - vznešeně poletují vzduchem. Ale Edward nikde. 

Nebudu jen čekat, až se něco stane, až se nic nestane. Mohl mi alespoň říct, co se děje, než vyletěl z mého pokoje jako moucha. Hodila jsem na sebe kalhoty, bundu a obula jsem si tenisky. Pokud mě Giorgia už našla, nebudu tu sedět s rukama v klíně, natož spát, jdu pomoct, i když si Edward myslí, že ji zvládnou.

Charlie spal milým spánkem na rozvrzaném a starém gauči. Televize ještě hrála, ale už vysílali jen teleshopping. Zrovna nabízeli nějakému důvěřivci mop, který vysává i stropy. Co si ještě nevymyslí? Po opatrných, malých krůčcích jsem došpičkovala ke dveřím. Vzala jsem nedočkavě za kliku a zjistila, že je zamčeno. Klíčky si spokojeně hověly na komodě v obývacím pokoji.

„Do háje!" sykla jsem lehounce. 

Musím pro ně. Snad je spolehnutí na Charlieho chrápání, to je jediný ukazatel, jestli se blíží probuzení. Začala jsem dělat delší a jemnější kroky - chrapot ještě zesílil a já si oddychla. Odcupitala jsem tak dva metry a ocitla se za pohovkou, na které si spokojeně funěl. Zastavila mě až zrádná parketa přímo před komodou. Ozvalo se zakvílení jako od ducha. Charlie zachrčel nějaké slovo a pokoušel se otočit na druhý bok. Jakmile jsem uslyšela dopad jeho obličeje na polštář a další zavrčení jeho nosu, popadla jsem klíčky a s lahodným cinkáním jsem se vydala ke vstupním dveřím. Cestou jsem ještě pohlédla na hodiny - 3:58 ráno. To není zrovna ideální doba na noční procházku.

Klíček lehce zapadl do zámku a já konečně svobodně vyšla z domu. Teď už může být Edward kdekoliv, může dělat cokoliv. Zamkla jsem za sebou, pro případ, že se nebudu hned vracet, navíc dveřmi, a rozběhla jsem se do útrob noci. 

„Edwarde, jsem tady!" špitla jsem tichounce, dokonce i můj zrychlený dech teď pulzoval hlasitěji. „Kde jsi?" šeptala jsem. „Musíš mě slyšet!" Jenomže odpověď se mi nedostala.

Musím zkusit starou dobrou štěstěnu. Buď doleva, anebo doprava. Vevnitř jsem se zdržela moc dlouho, nemám čas na vnitřní dohadování. Vlevo, vpravo... Prostě jdu! Rovně? Kompromis? Stoupla jsem si doprostřed silnice a zatočila se. Zavřela jsem nuceně oči. Vítr mi bičoval do kůže, ale to je jen vítr. Nasála jsem dnešní sytý vzduch. Páchne nejistotou, nerozhodností, strachem... To spíš cítím sebe. Už se točím dost dlouho, je na čase zastavit a jít osudným směrem. Víčka se rozlepila. Já stála jediným směrem, který mě ani nenapadl - jít zpátky domů? Musím to zkusit znovu. Opět jsem zavřela oči a točila se a točila. Nohy se mi už plandaly, jenže já pořád nepřestávala.

„Bello!" uslyšela jsem jeho hlas! 
„Edwarde," vydechla jsem.

Otevřela jsem oči. Směr byl jasně doleva, ale něco mi stálo v cestě, nebo spíš někdo?

„Bello, uteč! Já se o to postarám," zakřičel na mě Edward a v tu chvíli stal přede mnou jako bodyguard.
„Co je to?" zeptala jsem se naivně. Bylo to rozmazané, ale blížilo se to. Potom jsem to uslyšela - dusot koňských kopyt. 
„Měla jsi pravdu, Bello. Našla nás," pronesl s troškou strachu v hlase. „Slyšel jsem její myšlenky. Ani netušíš..." Ale nedokončil větu.
„Já toho tuším víc, než si myslíš," připustila jsem smutně. „Ale proč slyším koně?"
„Volal jsem Alice, už jsou na cestě. Budou to za chvíli, ale nebudou tak rychlí jako ona," začal. „Alice měla vidění ve stejném čase, kdy jsem uslyšel její první myšlenku." Když tohle řekl, viděla jsem to něco. Něco v jeho očích, snažil se to zamaskovat, jenže já to poznala.
„Co Alice viděla?" vyjekla jsem. „Chci to vědět, ať je to jakkoli hrozné."
„Nic, jen že přijde," zalhal.
„Většinou jsi dobrý lhář, ale dnes ne, Edwarde. Vyklop to!"
„Na tohle není čas! Už je skoro tady."

A měl pravdu. Koňské funění už doléhalo i do mého ucha. Postava koně i osoby, která na něm cválala, byla každou vteřinou jasnější. Seděla na něm postava v kápi, která vlála jako závoj za nevěstou smrti. Když už byli celkem blízko, zpomalili na klus a začali nás obíhat kolem dokolečka.

„Měla by sis dát odchod, než ti urvu hlavu!" zasyčel Edward, na jeho způsob až moc ostře.
„Ale, ale... Takže tohle je tvůj odvážný rytíř?" Nemohla to ani vyslovit, jak se smála. „Krásný večer, pane..." Nedořekla a čekala na jeho jméno.
„Co chceš, Giorgio?" štěkla jsem na ni. „Jsi daleko od domova, nemyslíš?"
Poprvé jsem pohlédla do jejích očí, do svých druhých očí. Zaleskly se temnotou. Pak pobídla koně a začala kolem nás cválat. „Isabell... Ohavné slovo! To ani není slovo," pípala si pod nos. „Copak ty víš, kde je můj domov? Já nemám domov."
„Nech to na mně, Bello, a drž se za mnou," přikázal mi Edward.
„Ty to nech na mně!" zašeptala jsem.
„Problémy v ráji?" přidala se do toho Giorgia s troufalým úsměvem.
„O co ti jde?" vyjela jsem na ni. „Přijedeš si sem na koni? Co má být tohle za pitomost? Radši se vrať zpátky do stáje."
„Ha, ha, ha..." zasmála se sarkasticky. „Chceš urážet mého oře?" Pomalu zpomalovala, až už kolem nás vířili jen krokem. Nakonec obešli ještě jedno kolečko a zastavili přímo naproti nás. Kůň, černý jako pardál, na nás významně pohlédl, Giorgia se jen ďábelsky usmívala a plácala koně po šíji.
„Přišla sis pro smrt?" vložil se do toho zase Edward.
„Já jsem ji přišla rozdávat, rozumbrado. Myslíš, že se tě bojím? Jen proto, že máš dva nabroušený zuby a bílej ksicht? Na to ti sere Bílej tesák!"
„A já se mám bát nedospělé holky, která má být čarodějnice? Slez z toho frisáka a pojď si pro smrt, Babo Jago!" Tuhle tu smysluplnou debatu jsem moc nechápala. Giorgia z koně nesleze, věděla by, že bez něj nemá před sebou žádný terč, kterým by se mohla chránit.
„Je to lipicán," řekla a Edward se usmál. „V koních se možná vyznáš, ale v kouzlech ne," špitla s úsměškem a chystala se seskočit ze sedla. Slyšela jsem, jak Edward odhodlaně vycenil zuby.
„Nechte toho!" křikla jsem a předstoupila mezi koně a Edwarda. 
„Copak, bojíš se, že vyhraju?" zeptala se Giorgia a nasadila nevinný výraz, když jsem na ni pohlédla.
„Já ji zabiju, Bello! Nestav se do toho."
„Jak chceš, Edo!" přecedila mezi zuby a natáhla dva spojené prsty před sebe. 
„Giorgio!" vykřikla jsem, jenže víc jsem nestihla.

Z její ruky začaly šlehat chomáče šedého prachu. Když jsem se ohlédla, Edward se chystal na útok. Strhl mě na stranu, takže jsem se kutálela po silnici jako brambora, a dál pokračoval až ke koni, dokud nezaskučel bolestí. Přímo před roztahujícími se nozdrami zastavil. Vypadal jako v křeči a hlavu měl zakloněnou nelidsky dozadu. Šedivě špinavý dým ho zatím olizoval jako zmrzlinu a on ztuhle stál v té krčivé pozici. Jediné, co z něj vycházelo, bylo praskání. Jako by mu praskaly kosti, svaly, orgány...

„Dost!" zaječela jsem na Giorgii s pláčem. „Dost už!" 
„Dostal jen to, co si zasloužil," zasyčela přes zuby vystrčené v úsměvu.

Kouř už nevypouštěla, jen ho oběma rukama korigovala a motala ho pořád kolem Edwarda. Napadalo mě všechno možné - mám po ní skočit? Mám zkusit rozvířit ten dým? Mám kopnout do té její černé herky? Ale než jsem stačila cokoli provést, Giorgia už ležela na zemi a s nečekaným výkřikem hleděla na mě - nebo za mě? Když jsem se otočila, byli tam - Cullenovi!

Snad se alespoň trošku líbilo! ;) Prosím o váš názor. ↓

Autor: Johnna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hi, bitch. I'm a witch! - 3. kapitola: