Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hi, bitch. I'm a witch! - 10. kapitola

07.03.2014 (07:00) • Johnna • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1474×

10. kapitola:

Stébla trávy mě bodala jako nože, ne že by byla ostrá, ale spíš jsem byla naprosto šokovaná, že najednou sedím na palouku před kouřově ametystovým lesem. Z podivného hradu, pevnosti, krytu nebo bůhvíčeho se nelinula ani špetka světla, jako by tam nikdy nikdo ani nežil. Ale takhle to nejspíš chtějí, to dá rozum, že si neudělám mučírnu na čarodějnice s reflektory a diskotékou. Rychle jsme vyskočila, jako kdyby na mě někdo vysypal pytel ježků. Nejspíš jsem se lekla hlavně té náhle svobody. Nebo jen příslibu svobody? Pokud jsem se opravdu teleportovala, a jiná možnost mi neleze na mozek, mohou být každou sekundou tady. Hledají mě, jenomže co udělat teď? Utéct jako zbabělý králíček? No, zavolat 911 mi asi nepomůže. A co Edward a Cullenovi? Ti by mohli pomoct, ale není čas, abych se je pokoušela najít. Zvlášť když ani nevím, kde jsem. A Giorgia je tam teď sama, a proto musím jednat.

První, co mě napadlo, bylo to, že bych uprchla do lesa. Alespoň nebudu jen tak stát na světlé trávě, která mě jasně zdůrazňuje jako sníh krev. No, abych byla upřímná, tenhle les nevypadá nijak zvlášť bezpečně. Koruny stromů na mě dýchají s povzdechy meluzín, vítr unáší vzduchem temné lístečky mrtvých stromů... Zvířata tu nejsou skoro žádná, jedna malá veveruška, co se drží drápy na kmeni vysokého stromu, pár pavouků. Když jsem vpadla na očividně její území, okamžitě mě prostřelila pohledem, od té doby neuhnula. 

„Hodná veveruška," špitla jsem směrem k ní. Ale očividně mou zlatou duši neviděla, jen stále zela ve stejně zmrzlé pozici. „Fajn, dělej si, co chceš."

Raději jsem šla jiným směrem, než byla veverka. Najednou jsem uslyšela jakoby blízké, ale zároveň se vzdalující zahoukání. V temném lese přece nemůže chybět zlověstné houkání sov, pomyslela jsem si. Nebudu se přece bát sovy! Nešla jsem od krypty lovců daleko, raději jsem zalezla jen mírně, abych našla cestu zpátky, sedla jsem si na poměrně rovný pařez a zatlačila jsem čelo do dlaní. 

Musím myslet, a to rychle. Giorgia může být ve smrtelně nebezpečném nebezpečí. Ve chvíli, kdy jsem se tak modlila, abych zmizela, bych si opravdu nemyslela, že když se doopravdy vypařím, budu chtít o pár minut později nazpátky. Ale co jiného dělat — nechat ji umučit?! A teď se stane co? Mám zajít zazvonit na lovce čarodějek, nebo je napřed provokovat a zapálit jim na rohožce pytlík s veverčími výkaly?! Máš pravdu, Bello, raději seď na pařezu jako tupé poleno a představuj si Dona, jak šlape do hořícího exkrementu. A najednou jsem zaslechla zašustění listí nebo něčeho, možná i přišlápnutí křehoučké větvičky bezu. Až nelidsky rychle jsem trhla krkem k oné ozvěně, ale nikde nic — jak jinak… Že by se mě snažila vystrašit ta veveruška? 

A dost! Nebudu tu sedět jak slepička na vajíčkách, jdu něco dělat — cokoliv! Postavila jsem se energicky na nohy a chvíli vyrovnávala rovnováhu. Když dlouho nepiji, někdy se mi stává, že se mi sníží tlak, a nepotřebuji tu omdlít. Ještě jednou jsem pohlédla na místo, kde jsem nejspíš zaslechla ty zvuky, ale nic — i vzduch jako by se zastavil, skoro až jako by chtěl někoho skrýt. Jenže pro koho pracuje vzduch, příroda nebo i veveruška sama? Že by nějaký vlk, který už slupl Karkulku a má chuť na nějaké větší děvče? 

„Je tam někdo?" zašeptala jsem skoro neslyšně. Myslím, že dostanu cenu za nejlepší otázky v těch nejnapjatějších situacích. Je tu někdo?! To jsem se mohla rovnou zeptat: Mám začít utíkat teď, nebo až za dvě sekundy? Jenomže ze mě vždycky vyletí všechno bez rozmyslu.

Nikdo neodpovídal — jak nečekané. Opatrně jsem udělala jeden krok doprava, jako by po mně měl hned někdo nebo něco skočit. Možná jsem vážně naivní, paranoidní a po tom všem, co jsem dnes už zažila, vystrašená zbytečně. Proto jsem zkusila ještě mrštný poskok, který by každé zvíře zaručeně vyprovokoval. No, nic se nestalo ani teď. Lehce jsem se pousmála nad tím hopsáním v tomhle zapovězeném lese a vydala jsem se zpět ke chaloupce lovců. Teď jen vyřešit, jak se dostat dovnitř. 

Ušla jsem asi pět kroků, když jsem si všimla rostliny, kterou jsem předtím nějak nezaregistrovala. Jak jen jsem ji mohla nevidět?! Je tak nádherná… Lehce jako by okousané okvětní lístky s líbezně jedovatě vypadajícím skvrněním jsou zajímavé tím, že nejsou všechny stejné barvy — některé jsou černé s bílými skvrnami a jiné tmavě zelené s bílými až šedými. Tahle kytka připomíná snad trochu růži, ale jen tato vypadá, jako kdyby byla ze skla. Bojím se jí dotknout, tak se bojím! Cítím, že se mi rozsype v ruce, jen co se jí dotknu. Hned, co vycítí mou přítomnost. Skoro nevědomky jsem se k ní naklonila, abych si nadrtila čich jejím zabijácky hmatatelným puchem — voní jako mlžný opar duchy, jak anděl, který ztratil křídla a půjčil si nové od ďábla… Ale než jsem dokázala plně nasytit mou nezkrotnou touhu po květině, něco v mém rameni mě zarazilo. Přišlo to téměř neslyšně. Jediné, co jsem slyšela, bylo hvízdnutí, které jsem nedokázal identifikovat, dokud jsem nepohlédla na hrot šípu, který se mi provrtal přes levé rameno až do prostoru. Nevykřikla jsem. Možná i podvědomě, abych nevyplašila rostlinu. Jen jsem se zděšením vydechla a začala samovolně vzdychat jako při nedostatku vzduchu. Hrot se malinko dotknul jednoho květu — ten se stáhl do sebe a odpadnul na zem. Neměla jsem na výběr a hned jsem šla za ním — napřed jsem dopadla na kolena a pak jsem se zřítila celá. Když jsem dopadla, chytla jsem tu magickou rostlinu do dlaně a v tu chvíli roztáhla své okvětní lístky jako křídla. 

Snad se líbilo. ;) Kratší, ale chtěla jsem to ukončit tak nějak otevřeně. Vaše názory mají otevřená vrátka! ↓  

Autor: Johnna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hi, bitch. I'm a witch! - 10. kapitola :