Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Glamour - 6. kapitola

25.08.2012 (11:00) • Irmicka1, mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 4206×

6. kapitola

Pohled Edward

Tak jo, vůbec netuším, co jí dneska je. Dnes je nějaká divná. Milá. Což je u ní naprosto ojedinělé, a u mě opravdu velmi zřídka. Nejen, že mě obdařila jedním nebo dvěma lehkými úsměvy, které jsou u ní vidět tak jednou za pět let, ale i pochválila mou práci.

Doře, dobře, možná, že jsem to ráno přehnal. Má pravdu, musíme dělat všechno nejlíp a hlavně včas. Jde především o to, aby nám neodcizili nápady. Jo, Edwarde, vážně jsi to přehnal. Možná je to mrcha, ale svoji práci dělá nejlíp. Docela se i divím, že mě tu nechala. V jednu chvíli jsem měl pocit, že vyletím jak namydlenej blesk.

Doběhl jsem pro ty květy a čekal na výtah. Nechápal jsem, na co to chce. Zaťukal jsem jí na dveře a na její vyzvání vstoupil. Jessica byla v živém vyprávění o další bezcenné noci s nějakým hercem. Když jsem vstoupil, obě zmlkly.

„Tady jsou ty květy,“ vysvětlil jsem a postavil na její stůl vázu s vodou, pak jsem naklonil květy směrem k ní, aby se přesvědčila, že jsou pravé, a pomalu je do ní postavil. V myšlenkách Jessicy jsem si přečetl, že bílé růže má nejraději, proto tyhle. Trochu jsem se nad tím pozastavil. Objednala si je sama pro sebe? No, jistě. Nic jiného jí nezbývá, kdo by jí květy asi tak přinesl? Nikdo, protože nikoho nemá.

„Děkujeme, Edwarde,“ vyslovila provokativně Jessica. Pokynul jsem hlavou a vypochodoval z místnosti.

Po chvíli se dveře rozlítly na obě strany a já zpozorněl.

„Jdu na oběd a sejdeme se až na té přehlídce v jednu. Přepojila jsem na tebe všechny své hovory. Teď nechci být rušena. Tak tedy v jednu,“ ukončila svůj přednes a já jí to všechno odkýval.

Rychlým pohledem jsem sjel Jessicu a všimnul si, že má tu kytici v ruce. Dobře, tak tohle mi bylo už vážně divné. Všechny narozeniny přece hlídám já. Ne Bella. Rozloučil jsem se s nimi a byl si jedním jistý. Já tě rozhodně až v jednu neuvidím, Bello.

…

Stál jsem ve stínu stromu, několik metrů od Belly a Jessicy, a sledoval ji. Jessica stála několik kroků dál od místa, kde se nacházela Bella. Ta vyndala květy z celofánu a upřeně se dívala na náhrobek před ní. Až tady na hřbitově jsem pochopil, proč na sobě dnes měla ty dokonalé černé, semišové šaty. Byly upnuté na tělo, s překrásným srdcovým výstřihem. Byly dlouhé, ale měly rozparek, který končil až v horní polovině stehen, čili velmi odvážné. Úzká stužka v pase, která byla zakončená květinou na boku. Jednoduché, přesto krásné lodičky, které to celé jen podtrhly. Až teď jsem si vybavil tu skleněnou slzu na úzkém řetízku, kterou měla dnes na sobě. A nebylo pochyb. Dnes Bella drží smutek. Proto tohle všechno. Proto ta její nálada, která jí ovládla natolik, že byla dokonce chvilku milá.

Ten pocit, který mě v okamžiku, kdy Bella pokládala květy ve váze, kterou jí přinesl řidič na hrob, zaplnil, jsem nedokázal identifikovat. Tu ženu, která tam stála, jsem nenáviděl, přesto jsem nenávist necítil. Díval jsem se na ni a snažil se pojmenovat to, co k ní cítím. Stála a upřeně se dívala na ten hrob. Držela v ruce ten přívěšek. A něco si pro sebe šeptala. Neslyšel jsem, co to bylo. Nevyslovovala, jen otevírala ústa. Nemohl jsem poznat, co to bylo.

Po chvilce k ní přistoupila Jessica a dala jí ruce na ramena. Bella se zachvěla, odvrátila svůj pohled do nebe a otočila se k Jesicce. Ta jí pošeptala, že je všechno v pořádku a že už by měly jít. Bella se zhluboka nadechla a setřela si slzy.

Počkat, počkat, slzy? Bella brečí?! Isabella Swanová a brečí?! To není možné. Nahnul jsem se zpoza stromu, abych viděl lépe, což je nesmysl, protože můj zrak je dokonalý. Jenže já byl z toho tak v šoku, že jsem tomu snad i v tu chvíli věřil. A bylo to tak. Její srdce zrychleně bilo a její dech byl nepravidelný a přerušovaný. Opravdu plakala.

Vždycky jsem chtěl vidět Isabellu trpět. A vždycky jsem si myslel, že až se tak stane, zasadím jí tu smrtelnou ránu a stanu se já tou ikonou, která hýbe módním světem. A moje touha vzrostla vždy, když mě naštvala, a že to dělala dost často.

Teď stála přede mnou a já místo toho, abych jí přidal, tak jsem chtěl stát u ní a utěšit ji. Chtěl jsem to být já, ten, kdo jí řekne, že všechno bude zase v pořádku. Chtěl jsem to být já, ten, kdo jí utře slzy a obejme ji. Chtěl jsem cítit její slzy na mé tvrdé kůži, chtěl jsem cítit vůni její kůže. Chtěl jsem ji mít při sobě.

Bella se opět otočila k náhrobku a obtiskem své pusy na své ruce ho jemně pohladila. Přál jsem si tam stát a dostat její polibek místo toho, kdo leží pod tím náhrobkem.

Absolutně mě moje pocity a myšlenky vyvedly z míry. Nechápal jsem, jak mi tohle vůbec může přijít na mysl. Otřásl jsem se z těch myšlenek a bouchnul jsem se do hlavy, jestli mi náhodou nepřeskočilo. Možná trpím nějakou neznámou upíří nemocí, protože tohle není možné.

Bella s Jessicou nastoupily do auta, které hned potom zamířilo k východu ze hřbitova. Nedalo mi to a byl jsem neskutečně zvědavý, pro koho vlastně Bella uronila slzičku. Musel to být někdo, kdo jí byl velmi blízký.

Doběhl jsem k tomu náhrobku a zhodnotil, že se o něj musí někdo starat. Rozhodně tu nebyla po dlouhé době, protože hrob byl udržovaný. Hned potom jsem se podíval na náhrobek a zadíval se do tváře ženy, která zde ležela.

Pod zaskleným výčnělkem, kde byla fotka té ženy, stálo:

Anne - Marie Swan (*1934 -   2004)

„Mitis sum et asperum, sed vita. Tu clamabo? Potentia in lacrimis. Sic ire et vivere.“

Navždy v srdci.

S láskou, Bella.

Musím se přiznat, že jsem měl na krajíčku. Tu větu jsem četl snad milionkrát a nemohl jsem přestat. Jenže jsem musel zpět na tu přehlídku, a tak jsem se dal na odchod, abych nepřišel pozdě. Cestou jsem přemýšlel, že to musela být Bellina babička. Na maminku byla totiž stará. Ne, stará, ale řekněme, dříve narozená.

Pospíchal jsem a v hlavě mi stále zněla ta věta. Jsem něžný i krutý, ale jsem život. Pláčeš? I v slzách je síla. Tak jdi a žij. Opakoval jsem si ji pořád dokola, jak v našem jazyku, tak v latině, ve které to bylo napsané. Bella si pro sebe šeptala ta slova, teď mi to bylo jasné. Vybavil jsem si její rty a rentgenoval jejich pohyb. Ano, ano, odříkávala si to jako modlitbu.

Bylo mi úzko. Měl jsem totiž pocit, že jsem Bellu poznal trochu blíž, a to se mi nelíbilo. Budu mít výčitky svědomí, až budu mít její místo, a to není dobré.

Dorazil jsem právě včas. Bella už seděla ve svém křesle. Přisedl jsem si vedle Jacoba a čekal. Přehlídka začala co nevidět. A tak jsem nechal události z dnešního poledne ty tam a věnoval se své práci. Tedy, budoucí práci.

„To je špatné,“ šeptal si pro sebe Jacob.

„Proč?“ Nahnul jsem se k němu a zajímal se, z čeho tak usoudil.

„Podívej,“ zašeptal a mávl rukou k Isabelle, „špulí rty k sobě. Tohle dělá vždycky, když se jí to nelíbí,“ vysvětlil mi a já se zaměřil na její rty. Na chvilku sklouzly moje myšlenky k něčemu, co se do práce vůbec nehodí, ale hned jsem si to vyhodil z mysli.

„Třeba to nebude tak hrozné.“ Snažil jsem se mu pozvednout náladu. Zakroutil hlavou na znamení nesouhlasu. A měl pravdu.

Po chvilce Bella přerušila celou přehlídku a spustila řev, který otřásal celou naší budovou.

Jacob před ní jen stál a dušoval se, že samozřejmě všechno okamžitě předělá a hned pozítří to bude všechno v pořádku. Nakonec se uklidnila a nadiktovala mu všechno, co má okamžitě změnit a co je nepřípustné. Pak nařídila, že se dají okamžitě do práce a že jsou bez měsíčních odměn za číslo. Stál jsem tam a koukal, jak je ta ženská smázla během pár minutek. Takhle rozohněnou jsem jí dlouho neviděl.

„Ta má teda páru,“ vydal jsem ze sebe s výdechem. Annie, která stála vedle mě a doufala, že se jí to týkat nebude, mi jen přikývla.

Potom odkráčela středem a já se rozešel za ní. Dorazili jsme do kanceláře a já za námi pomalu zavřel dveře. Došla ke své kanceláři a třískla dveřmi. Bylo mi jasné, že chce být sama.

Po hodině přemlouvání jsem se konečně odhodlal vejít do její kanceláře. Zaklepal jsem a potichu vstoupil.

Seděla za svým stolem, zády ke dveřím. Za jejím stolem byla totiž prosklená zeď. Koukala z okna na ostatní budovy a ani nezaregistrovala, že jsem vešel.

„Bello?“ potichu jsem ji oslovil. Čekal jsem výbuch vzteku. Stylem: „Slyšel jsi snad, že jsem tě pozvala dál?“ Nebo něco tomu podobného. Ale nic takového se nekonalo.

„Ano?“ šeptla a otočila se ke mně. Podívala se na mě a její oči se leskly. Zapomněl jsem, co jsem jí chtěl. Jen jsem věděl, že dnes chci být u ní. Nutilo mě to být s ní.

„Platí tedy ten dnešní večer?“ zeptal jsem se na to jediné, co mě v tu chvíli zajímalo.

„Jistě,“ odpověděla mi a lehce se na mě usmála. I když srdce nemám, přitom poloúsměvu mi poskočilo.

Děkujeme za komentáře, váš zájem nás těší :) :)

Irmicka a mmonik

Autor: Irmicka1 (Shrnutí povídek), mmonik, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Glamour - 6. kapitola: