Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Give a second chance - 24. kapitola

Give a second chance - 24. kapitolaPo dlouhém zvažování jsem se rozhodla, že kapitola bude napsaná formou flashbacku. A co v něm vlastně je?

Uječená Bella, zkoprnělý Jeremy a obava z budoucnosti...

Příjemné čtení... N. :))

24. kapitola

Vší silou jsem zabouchla dveře a zničeně jsem se o ně opřela. Cítila jsem, jak se mi chvějí ramena pod náporem vzlyků, cítila jsem slzy, které se mi tlačily do očí.

Beznaděj.

To byla jediná emoce, které ve mně v tu chvíli byla. Beznaděj, hluboká a bezbřehá. Ničící a nezlomná…

Nemohla jsem tomu uvěřit. Stalo se to znovu. Opět jsem se stala obětí nějakého psychopatického upíra. Jednou se mi povedlo utéct, ale nebyla to tak docela moje práce. Nyní to bylo jiné – byla jsem na vše sama…

S tichým vzlykáním jsem se svezla po dveřích. Ne, tohle se nemůže dít, tohle nemůže být pravda. Proč já musím mít takovou smůlu?!

 

Po chvíli jsem se vyhrabala ze země a jako v mrákotách jsem došla k posteli a svalila se na ni, obličej pevně přitisknutý k polštáři a pěsti zaťaté do přikrývky.

Přestaň fňukat, Bello! domlouvala jsem si v duchu. Nejsi už malé dítě, dávno ses dozvěděla, že slzy nic nevyřeší! Akorát ti opuchnou oči a zčervená ti obličej!

Vzchop se! Musíš vymyslet, co budeš dělat dál! To, že jsi mu utekla jednou, neznamená, že příště se ti to povede! poučoval mě můj vnitřní hlas.

Musela jsem mu dát za pravdu. Tentokrát to opravdu byla spíše náhoda, než cokoli jiného. Šťastná náhoda, nutno podotknout. Kdyby se mi ho nepodařilo rozptýlit, kdo ví, co by teď se mnou bylo…

 

 

Vykřikla jsem, a nebylo to jen tou bolestí, která po chvíli zmizela stejně rychle, jako se objevila. Ne, to není možné! Ne! On prostě… Ne, on k nim nepatří, nesmí!!!

„To není pravda!“ zaječela jsem na něj a zakryla jsem si uši v tom dětinském gestu, které jsem kdysi dávno s takovou chutí používala.

„Nevěříš mi?“ Zasmál se; jeho smích byl řezavý, krutý jako maska, kterou měl posazenou na obličeji.

Pozorně jsem se na něj podívala. Ne, není možné, aby tohle byl opravdu on. Nevěřím, že tohle je ten tajemný, avšak citlivý kluk, který mě dokázal vytrhnout z mého věčného hloubání, který naplnil tu díru, která mi vězela v hrudi již takovou dobu…

Ale… Nevypadal na to, že lže, že se mi svými slovy vysmívá. Ne, byl naprosto vážný.

Ztěžka jsem polkla a upřela oči na jeho obličej. Poté jsem tichým, škemravým hlasem zaprosila: „Prosím… Řekni, že to…“ Zlomil se mi hlas, ale po chvíli jsem směle navázala na to, kde jsem přestala. „… nemyslíš vážně,“ dokončila jsem prosebně.

Mlčel, neodpovídal. Uplynula dlouhá chvíle, než si slova našla cestu přes bránu jeho rtů. „Proč bych říkal něco, co není pravdivé?“ zeptal se mě zamyšleně.

Zdusila jsem v sobě výkřik, nakonec ze mě vyšlo jen slabé vyjeknutí. Ne a ne a ještě jednou… NE!

„Zkoušíš hru na city, má paní?“ pronesl výsměšně a přejel pohledem mé na zemi zkroucené tělo. Tlumeně jsem vzlykla, jinou odpověď jsem pro něj neměla.

„Nemysli si, že ti to pomůže. Ne, teď je vše na mně, vše se bude řídit podle mě. Pro začátek bych na tebe měl pár otázek, drahoušku. Pokud ti to ovšem nevadí,“ protáhl ironicky, moc dobře věděl, že nemůžu odmítnout…

„Začneme něčím jednoduchým – co všechno o nás víš?“ Jeho tón byl zdánlivě klidný, avšak byla v něm skrytá výhružka. A já si toho byla velmi dobře vědoma…

„Jste krvelačná monstra, jež žijí na úkor lidí, které kvůli své obživě chladnokrevně zabíjíte!“ I přes všechny emoce, které mnou vřely, i přes duševní nerovnováhu, která mne zcela ovládhloala, jsem si nemohla odpustit nenávistný tón. Na chvíli jsem se odmlčela, abych posbírala všechny zbytky odvahy, jež ve mně ještě zbyly, a nabrala druhý dech. Poté jsem pokračovala, můj hlas neztrácel na opovržení a nenávisti.

„Je vám jedno, kdo je vaší obětí, myslíte jen a jen na sebe! Všichni do jednoho! Všichni jste stejní! Chladní jako kus kamene, kterým vlastně jste! Hrajete s lidmi hru na city, avšak vy sami nejste citů schopni! Nemůžete milovat, nedovoluje vám to vaše mrtvé srdce! Jste uzpůsobeni pouze na jednu emoci – na nenávist, která vyplňuje celou vaši věčnost!

Myslíte si, že všechno patří vám, ale to je omyl! Možná jste daleko silnější a rychlejší, než lidé, možná můžete kohokoli ve vteřině zabít… Ale nikdy si nemůžete podrobit lidské pokolení, slyším mě?! Nikdy!“

Opět jsem začínala být hysterická. Po tak dlouhé době jsem to ze sebe mohla dostat, mohla jsem do světa vykřičet všechnu tu nenávist, kterou ke všem osobám jeho druhu chovám, mohla jsem dát najevo své zoufalství, ponížení, bezmoc…

„Lidé tu nejsou od toho, abyste si s nimi hráli, kdykoli se vám to hodí! Něco ti řeknu, pane Velký Volturi…“ Při posledním slově, na které jsem dala patřičný důraz, jsem na něj ukázala prstem a začala jsem se zvedat ze země.

„Já-se-tě-nebojím…“ Každé slovo jsem pečlivě hláskovala, jako bych mluvila k malému dítěti a za každou cenu chtěla, aby mi rozumělo. „Není nic, co bys mohl udělat, abych se tě začala bát. Ano, můžeš na mě udělat to svoje bububu, ukázat svoje dokonale rovné, jako z reklamy bílé zoubky a zavrčet jako podrážděný jorkšír, ale to je tak všechno. Proč bych se tě měla bát? Jediné, co mi můžeš provést, je to, že mě zabiješ. Myslíš, že se smrti bojím? Myslíš, že nevím, jaké to je – umírat? Tohle už tu jednou bylo! Myslíš, že nevím, jaké to je – cítit opravdovou bolest?

Neznáš mě, Jeremy Samuelsi. Nevíš, kdo jsem, nevíš, co jsem, nevíš, co jsem byla, nevíš, co budu a hlavně nevíš, co všechno se mi stalo…

Budeš se jako všichni ostatní vymlouvat na to, že tu největší bolest může cítit jen někdo tvého druhu? Že obyčejný člověk neví, jaké to je? Omyl, můj milý. Pamatuješ si, jaké to bylo, když jsi, poeticky řečeno, měnil strany? Když ses po pár dnech přidal k těm druhým, k těm špatným? Jaké to bylo, když ses měnil v bezcitnou bytost bez šance na šťastnou budoucnost?

Ano? Vážně? Hm… Nebylo to příjemné, viď? Ta bolest, kdy ti tělo spalují plameny… Ten nesnesitelný žár, který se ti rozlévá žílami… Ten neuvěřitelný tlak, který se shlukuje kolem tvého srdce, jehož údělem je co nevidět přestat bít…

Vidím ti na očích, že jsi velmi překvapený. Určitě si v duchu říkáš – jak to ta holka můžeš vědět? Co ta o tom ví…

Nejlepší bude, když to uvidíš na vlastní oči. Přece jen, slovu bezvýznamného člověka bys nemusel věřit, že…“ Ušklíbla jsem se v dokonalé napodobenině jeho předchozího výrazu. Zachytila jsem jeho neurčitý pohled a na mírně roztřesených nohách jsem se pomalými krůčky vydala k němu.

Ostražitě sledoval každý můj pohyb, jako by se bál, že jdu k němu se záměrem ublížit mu. Vypadal jako malé dítě zahnané do kouta, ke kterému se blíží matka s vařečkou v ruce a s neutuchajícími výčitkami řinoucími se z jejích přísně vypadajících úst.

Když už jsem od něj byla jen pár metrů vzdálená, začala jsem si pomalu vyhrnovat rukáv levé ruky. Později jsem si byla jistá, že bych dokázala přesně na vteřinu určit, kdy pochopil, o čem jsem mluvila, avšak v té chvíli mi to bylo tak nějak jedno.

Když spatřil to, co jsem si přála, aby viděl, vykulil oči v typicky lidském gestu. Pak se zase v typicky nadpřirozeném gestu zčistajasna zjevil vedle mě a než jsem stačila byť jen mrknout, svíral ve svém chladném sevřené mé levé zápěstí.

„To není možné,“ zašeptal ohromeně a naklonil se blíž, aby mohl dopodrobna prozkoumat okrouhlou jizvu na mém předloktí.

„Jak se ti to stalo?“ zeptal se mě stále šeptem, asi nechtěl rušit tu mystickou atmosféru, která kolem nás panovala. Alespoň pro tuto chvíli…

„To snad poznáš, ne?“ odvětila jsem chladným hlasem. Neměla jsem důvod být na něj milá, on taky nebyl, tak proč se snažit? Nebo přece jen…?

„Asi před dvěma roky na mě zaútočil někdo tvého druhu. Nebudu ti vyprávět, co všechno se v té chvíli stalo, k ničemu by to nebylo. Myslím, že stačí říct, že vše dobře dopadlo, nakonec jsem nebyla ani zabita, ani přeměněna – k mé smůle…“ Poslední větu jsem si spíše jen zamumlala pod nos, než abych ji vyslovila zřetelně a nahlas, jako jsem to udělala s předchozími slovy.

Nezdálo se, že mou tichou poznámku slyšel. Jeho mysl asi stále převracela to překvapivé poznání, o které jsem se s ním před chvílí velmi ochotně podělila.

„Jak to, že nejsi… jako já?“ zeptal se stále ohromeným tónem a upřel na mě svoje hluboké oči, které se zarývaly až do hloubi mé duše.

„Říkejme tomu nepotřebná záchrana na poslední chvíli,“ odtušila jsem suše a pohled jsem mu opětovala.

„Ale kdo…?“

„Ano, to je ta otázka, která ti stále vrtá tvou tmavovlasou hlavou, co? To je důvod, proč tu vedeme tuhle nesmyslnou debatu. Chceš odpověď

Ale proč ne? Dám ti ji. Proč bych to měla skrývat? Není to žádným tajemstvím, ostatně někteří z vás už jsou se vším seznámeni, bohužel…“ Moje ironické prohlášení obsahovalo všechnu rozhořčenost, která se ve mně za celou tu dobu vytvořila.

„Mými zachránci nebyl nikdo jiný, než jedna povedená rodinka upírů. Ne, vážně se nebojím říct to nahlas!“ vyjekla jsem, když prudce vydechl. „Opravdu sis stále myslel, že to nevím?! Myslel sis, že když jsem to ještě neřekla nahlas, že není pravdou nic z toho, co jsem řekla! Já vím, co jsi, Jeremy! Upír! Teď jsi spokojen?! Můžu, s tvým laskavým dovolením, pokračovat?!“

Místo odpovědi pouze kývl, asi byl příliš ohromený mým rozladěným prohlášením, než aby se zmohl na pár smysluplných slov…

Několik minut jsem jen zhluboka dýchala, abych dostala pod kontrolu svůj vztek. Byla to těžká a nevděčná práce, ale nakonec se mi to přece jen povedlo. Konečně jsem mohla pokračovat – s dovolením od velkého pana Volturiho, samozřejmě…

„Říkali, že patřím do jejich malé, láskou prolezlé rodinky, ale to nikdy nebyla pravda! Nikdy mě nechtěli mezi sebe, ať přede mnou tvrdili cokoli! Nenávidím je, nenávidím je za jejich lživá slova a falešná gesta, jimiž mě častovali!

Zničili mě, vzali šanci na normální budoucnost! Vrhli do mého života rychlostí atomové bomby a stejně jako ona zpřetrhali vše, co se dalo! A já, nána hloupá, jim věřila každé jejich prolhané slovo, každé jejich vyznání…!

Starali se o mě hezky, to se musí nechat, ale proč by se nestarali?! Byla jsem jejich malá hračka, živá loutka v jejich prázdných existencích! Byla jsem jejich dočasné obveselení na zahnání dlouhé chvíle. Ani se nenamáhali to skrývat!
Jenže každá idylka jednou skončí – takhle skončila vpádem Jamese a jeho přátel. Nečekali, že se v okolí objeví jiní upíři, natož že jim budou chtít ukrást jejich hračku…

To, co se dělo poté, bylo celkem nechutné divadélko mezi nesmrtelnými. Pro pouhého člověka nehezká podívaná, pro ně jen další rozptýlení, jak jsem si později uvědomila.

Abych to neprotahovala… James mě pod falešnou záminkou vylákal daleko od nich a pak, ve chvíli, kdy zjistil, že jsou poblíž a jeho vznešená akce končí, snažil se mým přátelům co nejvíce ublížit – kousl mě, abych se stala tím, čím byl on, čím byli oni…

Nevím, co bylo poté, nepamatuji se. Vzbudila jsem se až o několik hodin později v nemocnici a mám jen mlhavou představu o tom, co se dělo. Vše, co vím naprosto přesně, je to, že můj milovaný zubatý nějakým způsobem zastavil přeměnu, což bylo podle něj to nejlepší řešení…

Jak byl ušlechtilý! Stále myslel jen a jen na mě, na to, abych zůstala člověkem, abych byla šťastná… Tehdy jsem netušila, jak moc se musí přemáhat, aby to všechno dělal. Zjistila jsem to až později, když mě opustil. Abych byla přesná, podruhé opustil. To bylo před několika měsíci.

Stále tě můj příběh nenudí? Jak by také mohl, ještě jsi nedostal odpověď na své otázky. Tak, co chceš vědět, můj pane?

Ach, ano… Ta jména. To je vše, po čem toužíš, není-liž pravda?

Tvé mlčení beru jako souhlas. Dobře, řeknu ti to. Řeknu ti jména těch, kteří mi tak dokonale zničili život. Takže… Chvilka napětí… Ano, vím, jsem strašná, ale je hezké vidět tě tak napjatého…“ dodala jsem s úsměvem.

Jeho tvář nabyla nedočkavého a zároveň podrážděného výrazu. Mírně zavrčel, čímž mě chtěl evidentně popohnat, abych to konečně ze sebe vyklopila. Když se tak nestalo, promluvil svým hlubokým hlasem.

„Bello, drahoušku, víš přece, že sliby se mají plnit. Tak řekneš mi už konečně, co chci vědět?“

„Jistě, když to říkáš, tak to bude pravda. Ovšem z vlastní zkušenosti vím, že ne všechny sliby se plní… Ale třeba se o to alespoň snažit, takže abys neřekl…

Byli to Cullenovi, ta prokletá rodina vegetariánů, která se neštítila udělat si z nevinného člověka panenku.

Byli to Cullenovi, kteří rozvrátili vše, co bylo v mém životě pevně dané, byli to oni, kteří mě přesvědčili, že mě mají rádi, byli to oni, kdo mi ukázal, jak má vypadat správná milující rodina…

Nesnáším je, všechny do jednoho. Ani jeden za mnou nestál, když jsem je potřebovala. Ani jeden se za mě nepostavil, když na tom záviselo vše, co se mělo dít dál…

Nesnáším je, ale jednoho z nich doslova nenávidím… Za to, že mi ukázal, jaké to je, být zamilovaná, a pak bezcitně zadupal vše, co předtím s takovou pílí vybudoval. Nenávidím toho dokonalého ďábla s andělským vzezřením, nenávidím toho mizeru, který způsobil tu velkou změnu v mém nitru… To kvůli němu již nejsem ta důvěřivá dívka s bezchybnými způsoby! To kvůli jeho bezcharakternímu chování to už vlastně ani nejsem já!

Nenávidím ho z celého srdce! Jen jediná osoba chodící po této planetě si zaslouží tak hlubokou a bezmeznou nenávist, jaká se jen dá cítit. On, Edward Masen Cullen…“

 

 

Ve chvíli, kdy jsem vyslovila jeho jméno, se opět jakoby vše zastavilo. Ticho bylo až nepřirozené, dráždilo mé uši, až mě z toho rozbolela hlava. Přivřela jsem oči a snažila jsem se sesbírat všechny ty malinké kousky, ve které se proměnilo moje předtím pečlivě poslepované srdce…

Uplynulo bůhví kolik času, než jsem byla schopná oči opět otevřít a podívat se na Jeremyho. Nejprve jsem po něm pouze mírně zašvidrala, po chvíli jsem na něj plně upřela zrak.

Vypadal… šokovaně. Neexistovalo snad lepší slovo, které by vystihlo jeho současný postoj. Byl strnulý, ústa mírně pootevřená, oči nevěřícně vykulené. Šok. Totální, způsobující ochromení smyslů…

Nevím, co ho tak vyvedlo z míry. Řekla jsem přece to, co chtěl slyšet, nebo ne? Neřekla jsem přece nic špatného…

Několik minut jsem stála na místě a přemýšlela nad jeho stavem. Celou dobu se ani nepohnul, asi ho něco opravdu velmi zasáhlo. A pak… mě to napadlo.

Pomalu, po malých krůčcích, jsem se od něj začala oddalovat. Nezdálo se, že si toho všiml, takže malé krůčky nahradily větší a po chvíli jsem se již řítila lesem jako splašená.

Potřebovala jsem se rychle dostat pryč. A tohle byla jediná šance. Musela jsem využít toho, že byl tak ochromený čímsi mně neznámým, že si nevšímal ničeho a nikoho kolem…

Měla jsem štěstí – můj útěk byl naštěstí úspěšný…

 


 

 

Zdrceně jsem si povzdychla. Vybavilo se mi vše do nejmenších detailů, byla to dokonalá repríza předchozích událostí.

Byla jsem volná, a to bylo to hlavní. Ovšem stále mi hlavou probíhaly dotěrné otázky. Jak dlouho bude moje údajná svoboda trvat? Jaká doba uplyne, než si pro mě přijde? A co bude dál?

Povzdychla jsem si. Ne, teď na to nebudu myslet. Teď potřebuju jediné – spát. Dostat se ze spárů reality a odpočinout si od mého nevypočitatelného života.

Budoucnosti není důležitá – pro tuto chvíli. Co bude dál, to budu řešit jindy. Ale ne dnes. Zítra je taky den…

 


Věnováno TeenStar, SiReeN a Coře - díky za Váš zájem a za nádherné komentáře, které mi píšete.

Speciální díky patří také WhiteTie, která obětovala spoustu svého času a přečetla si celou tuhle patlaninu. Díky, zlatíčko. 


23. kapitola || Shrnutí || 25. kapitola

 

Tak co, stojí Vám tohle za pár písmenek?


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Give a second chance - 24. kapitola:

 1 2   Další »
03.04.2012 [23:01]

zuzka88No ty bláho. Já čumím. Ona mu to řekla! Řekla mu, že to byli Cullenovi! Jak tohle dopadne. Pořád tak nějak doufám, že se vrátí Edward. Tenhle se mi prostě nějak přestal líbit. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

14.10.2011 [21:14]

DarkFirefliesPanebože! Ona to jméno řekla?! Ona Cullenovi vážně práskla?! To přece není možní, ty vážně usiluješ o mé zdraví! Emoticon Nedivím se, že je Bella bezmocná. Jí možná zabijí, ale ještě odsoudila i svou bývalou rodinu. Ano, zradili ji, ale vážně si tohle zasloužili? To rozhodnutí bylo na ní a ona se rozhodla, že je/ho zničí.
Kapitolka dokonalá, smekám! Emoticon Emoticon Emoticon

14.10.2011 [21:00]

JoheeeCullenJuj, tak to byla snad ta nejlepší kapča, z celé této povídky! Ta Bella mu to nandala! Když jsem si představila, jak pomalu odchází s pohledem upřeným na strnulého Jeremyho, který zírá kdo ví kam... Prostě jsem se složila smíchy a snad minutu se nemohla zvednout... Jo, dneska mam vážně dost! :D
Ale je to perfektní povídka, úžasný nápad a ještě k tomu skvěle napsaná! Jedu dál! Emoticon Emoticon

16. Lola
28.09.2011 [22:45]

WoW.. Emoticon Tahle kapitola je vážně úžasná..ne i to je málo. Emoticon Je to prostě dokonalé.. Emoticon a stále nemůžu uvěřit že mu řekla Edwardovo jméno..teďka mu totiž hrozí smrt ale ani se nedivím že ji to nezajímá. Vážně úplně úúúžasná kapitolka a já se moc těším na další! Aspoň teda doufám že další ještě bude, protože další kapitlka prostě musí být!!! Emoticon Jsem zvědavá jestli za ní Jeremy přijde nebo ne Emoticon Prostě a jednoduše D-O-K-O-N-A-L-O-S-T!!!! Honem další kapitlu,honem pokračko Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

15. Kačka
24.09.2011 [16:03]

Sakra!!! Rychle další díl!!!
Dokonalej díl, škoda, že mu ještě nevmetla, jak byla s Edem ve Volteře, to by pak teprve koukal!!!!
Netuším, jakej plánuješ konec na tuhle povídku, ale řekla bych, že by byla Bella nejšťastnější, kdyby umřela, jak o tom přemýšlela minulou kapitolu.
Takže ještě jednou podotýkám, že to bylo super!!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

14. Faire
17.09.2011 [8:24]

FaireDoufám, že brzy přidáš další pokráčko. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

13. Kika57
13.09.2011 [18:33]

Kika57To je nádhera! KOnečně jsem se dostala k tomuto, zatím poslednímu napsanému dílu. Emoticon Tento díl je perfektní jako celá povídka. Je originální, úchvatná, báječná, úžasná, skvostná, brilantní a já jsem do ni zamilovaná. Nedávno jsi mi psala, že poslední díly se ti nepovedly, ale já si myslím pravý opak. Čím vyšší měla kapitola číslo, tím lepší, krásnější byl díl. Moc se těším na pokračování. Doufám, že nás nenecháš moc dlouho čekat Emoticon
A abych nezapomněla, tak ještě něco k ději:
Belly mi je opravdu líto. To, co si prožila je opravdu strašné. Teď se do jejího života vkradl on - Jeremy. Naděje a krásný pocit mizející díry v hrudi spolu sním. Muselo být opravdu bolestivé zjištění, že je její nepřítel. Že on je ten, proti komu se ji Cullenovi snažili chránit. I já jsem doufala, že on je pro ni ten praví a že ji ukáže jaké to je být milována, ale ani to se nepovedlo. Docela by mě zajímalo, kam se poděla blondýna. Podle všeho je taky upír, ne? Emoticon
Líbilo se mi, jak s ním Bella mluví. Beze strachu. Jejich role se otočily a já už se nemůžu dočkat dalšího dílu.
Přijde za ní Jeremy? Jakou roli tam hraje blondýna? Přijdou ještě na scénu Cullenovi?

Jsi opravdu báječná. Krásně píšeš, ale strašně nás napínáš. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

12. alisson
11.09.2011 [23:58]

dobre mu Bella dala, super Emoticon Emoticon

11.09.2011 [20:13]

NatyCullenZa prvé se musím sklonit před Seríí, takový komentář, borka ona! Ale rozhodně sis ho zasloužila, jen co je pravda.
Kapitola se mi líbila, jak jinak. Flashbacky mám ráda, to už jsem ti psala, mají na mě takový pozitivní, magický, všechno vysvětlující dojem. Bylo skvělé, že jsi nám dovolila nahlédnout do Belliných myšlenek a tak nám ukázat to, co se tam stalo. Bylo to... sakra, bylo to dost dobré. Co dobré, vynikající, výborné, jedna z nejlepších kapitol celé povídky! Cítila jsem tu Bellinu odhodlanost před ním Cullenovic rodinku pěkně shodit, skvěle jsi nám v kostce popsala všechny události, co se Belle staly. Od seznámení, po iluzi lásky, Jamese až po Edwardův odchod. Dala jsi tam všechny Belliny myšlenky, pocity, nenávist, všechno. Zřetelně jsem to cítila, úžasně to popisuješ. Konec mě rozsekal. Sice mu utekla, a to doteď nevím, co mohlo způsobit takový Jeremyho výpadek, ale na jak dlouho? Vždyť si pro ni mohl přijít kdykoliv. Myslím, že má něco s Cullenovskou rodinkou společného, nevím, připadá mi to tak.
Kapitola byla napínavá, dechberoucí a já opravdu netuším, co očekávat. Dalo by se udělat tolik osudů, tolik možností a já se jenom těším, s jakou z nich nás zase překvapíš! Emoticon
Fakticky tuhle povídku miluju, láska na první pohled. Emoticon Skvěle píšeš, máš talent, ale to už víš. Ještě jednou se omlouvám, že jsem ti předtím na tom icku neodepsala, vyčítám si to, udělala jsem chybu a moc promiň. Vím, že to tímto nespravím a doufám, že ti nějak nevadí, že to čtu a komentuju nebo tak.
Kapitola opravdu moc hezká, si prostě talent! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

10. lona
11.09.2011 [19:36]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!