Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Give a second chance - 23. kapitola

31.08.2011 (12:15) • Neyimiss • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 4317×

23. kapitola

Nastalo ticho. Mrtvolné, nepříjemné ticho. Zdálo se, že i všechen ruch v lese utichl, jako by i živočichové přestali dýchat, jako by se i větve stromů přestaly prohýbat pod náporem větru.

Bylo to, jako by utichlo všechno…

Dívala jsem se mu do očí, upírala jsem ty svoje čokoládové do jeho černých, hlubokých a v tuhle chvíli plných emocí.

Pohled mi opětoval; přišlo mi, jako by analyzoval situaci, jako by přemýšlel, co má říct. Abych mu pomohla v jeho rozhodování, pokusila jsem se povzbudivě usmát – neúspěšně.

Jeho výraz ještě více ztvrdl. Co četl v mém obličeji, v tom chabém povzbuzení? Výsměch? Nadřazenost? Povýšenou pýchu, že všechno vím?

Bylo těžké poznat, co se v něm opravdu odehrává. Jedinou nápovědou, kterou jsem mohla dostat, byl tón jeho hlasu. Jenže on mlčel…

Gestem jsem ho pobídla, aby odpověděl na mou otázku. Nebylo to pouze tím, že jsem chtěla okamžitě znát odpověď, ale začalo mi být opravdu nepříjemné to dusivé napětí, které se vznášelo kolem nás a uzavíralo nás to do jakéhosi kruhu, ze kterého vede jen jedna cesta.

Chvíli na mě upřímně zíral, pak odtrhl oči od těch mých a nepřítomně se ošil. Byl to krátký, rázný pohyb ramen, která v jednu chvíli poklesla a v té další se opět vrátila na své místo. Poté se jeho postoj stal stejně sebevědomým, jakým býval vždycky. Vyzařovalo z něho nebezpečné charisma, temná aura, která mě k němu přitahovala, vlásek po vlásku…

„Tak ty bys ráda znala mé příjmení, Bello?“ Jeho hlas byl tichý, vemlouvavě laskavý se špetkou ironie. V jeho slovech jsem zaslechla hrozbu.

Ztěžka jsem polkla a pak jsem přikývla. Když už jsem s tím začala, dokončím to – za každou cenu.

„A proč tě tak zajímá, má ctěná přítelkyně?“ otázal se, na rtech mu hrál rádoby přátelský úsměv.

„Nech mě hádat - vrtá ti v té tvé krásné hlavince, jestli se řadím mezi Volturiovy? Vlastně, když o tom tak uvažuji, mě zaráží, že o nich vůbec víš…“ Opět na mě upřel svoje hluboké oči. „Odkud, Bello? Pověz mi to, a všechno bude v pořádku. To ti slibuji…“

Nevěřila jsem jeho prázdným slovům. Říkal je s nucenou lhostejností, jako by ho to vlastně vůbec nezajímalo. Ale to byla lež. Čekal, až nastane jeho chvíle. Čekal, až mu vše řeknu, aby mě mohl…

„Odkdy se na otázku odpovídá otázkou, Jeremy?“ pokusila jsem se změnit téma, odlákat ho od předchozích slov. „Pokud chceš něco vědět, měl bys nejprve splnit svoje… hm, závazky.“

Uhýbání, výmluvy, pozdržení situace. To byly jediné možnosti, které jsem měla. Nic jiného mi nezbývalo, snad jen naděje. Naděje, že tohle je jen zlý sen, noční můra…

Jeho výraz se rychle změnil. Nakonec se na jeho tváři objevil krutý úšklebek a s nečekanou hořkostí vyplivl svou odpověď: „Samuels!“

Nevěděla jsem proč, ale v té chvíli jako by mi ze srdce spadlo několik velkých kamenů. Byla to nečekaná úleva, když můj mozek vzal na vědomí ten fakt, že nevyřkl ono očekávané příjmení, ale řekl jiné, sametově hebké, které lehce splývalo z úst.

Než jsem se stačila pořádně vzpamatovat z toho pocitu neskonalé radosti a úlevy, něco se stalo. Podívala jsem se na místo, kde předtím stál, ale nyní tam nikdo nebyl.

Najednou se kolem mě prohnala jakási černá čára, která začala kolem mě kroužit. Zprvu jsem nebyla schopná říct, co to bylo, ale pak mi to došlo, takže ve chvíli, kdy Jeremy zpomalil tak, že jsem byla schopná ho docela dobře i vidět, jsem již zahnala svůj prvotní šok.

Znenadání se zastavil a zprudka na mne pohlédl. V jeho očích jsem mohla vidět pohled lovce, který se co chvíli vrhne na svou oběť. Srdce se mi rozbušilo, tepalo jako o život.

Jistě musel tu změnu zaznamenat, protože se na sekundu podíval přesně na místo, kde se mé srdce nacházelo. A pak se, k mému neskonalému úžasu, mlsně oblízl.

Vyděšeně jsem vytřeštila zrak. To přece nemůže myslet vážně! On… To ne!

„Jeremy?“ oslovila jsem ho jemně, snažíc se přilákat jeho pozornost jiným směrem. Kupodivu se mi to povedlo.

„Tak, Bello… Nyní je řada na tobě. Myslím, že jsi mi ještě nezodpověděla pár otázek…“ prohodil po chvíli ticha, tentokrát již plně koncentrovaný a s pohledem zabořeným do mých čokoládových tůněk.

„Co… Co chceš vědět?“ vykoktala jsem, celá nervózní z toho, jak se na mě díval.

„Však ty to moc dobře víš,“ zavrčel výhružně. „Vážně ti to mám opakovat?!“ Začínal zuřit, to jsem poznala velmi dobře. A jelikož jsem nechtěla dráždit hada bosou nohou, roztřeseně jsem vydechla: „Já… Nevím, jak začít…“

„Je to jednoduché, má milá. Stačí říct jedno jediné jméno. Nic víc po tobě nechci.“ Jeho tvář hyzdil nepěkný úšklebek, který jsem na jeho tváři ještě nezahlédla. V téhle chvíli to nebyl ten roztomilý sexy kluk, se kterým jsem chodila na parádní rande. Ne, v tuto chvíli to byl nelítostný a krutý upír, snad ještě horší než ti, které jsem měla tu čest vidět.

„Já… Nemůžu…“

„Ale můžeš, zlatíčko. No tak, je to jen jméno,“ snažil se mě přesvědčit, avšak jeho laskavý tón ostře kontrastoval s výrazem jeho tváře. Ne, nedívej se na něj, Bello, napomínala jsem se v duchu.

„Jeremy…“ hlesla jsem jeho jméno. „Já… Bolí to…“

„Bolest je jen iluze! Nic takového neexistuje! To jen lidé si to namlouvají, aby mohli omlouvat svoje slabosti!“ vyjel rozzuřeně a já mohla cítit, jak se do mě opět zabodl jeho pohled plný rozjitřených emocí.

„Tak co, Bello? Stále tě to bolí? Opravdu? Zdá se, že jsi nikdy nezažila opravdovou bolest… Ale co není, může být. Jak by se ti líbilo zakusit nefalšovanou iluzi bolesti? Ne je slabou náhražku, kterou vytvářejí lidé. Tak jak ses rozhodla, Bello? To jméno!“

Pouze jsem slabě zasténala. Ne, nebyla jsem schopná vyslovit to nahlas. Vyvolalo by to nežádoucí vzpomínky na dobu, kdy jsem byla šťastná, kdy můj život měl svůj smysl, kdy jsem měla cestu, po které jsem chtěla kráčet po boku s…

Ním.

Nemůžu jeho jméno vyslovit v duchu, nemůžu na něj ani pomyslet, tak jak ho mám, ksakru, říct nahlas?! Ne, to po mně nemůže chtít…

„Už předtím jsem ti říkal, že to z tebe dostanu. A věř mi, je mi jedno, jestli to bude po dobrém, nebo po zlém.“ Jeho hlas ke mně dolétl z dálky, slova jsem pořádně nevnímala. Mé nitro skomíralo pod náporem bolesti, kterou mi svým neopatrným jednáním přivodil…

„Jak vidím, tak ses konečně rozhodla, má drahá. Ale vzpomeň si na to, že jsem tě varoval, sluníčko…“

Po těch slovech jsem ucítila divné mravenčení v prstech na nohou. Postupně sílilo, ale stále to bylo snesitelné. Pokračovalo to mým tělem, až se to dostalo do míst, kde se nacházelo mé zmučené srdce. A pak… jsem poprvé zakusila, jaké je to cítit bolest…

„Nevím, co všechno ti tvůj drahý informátor řekl, drahoušku, přinejhorším se budu opakovat. Víš, je to celkem podstatná informace, která by neměla uniknout tvé pozornosti.

Volturiovi nedávají druhé šance…

Právě jsi propásla svou šanci, lásko. Dovol, abych se ti pořádně a se všemi formalitami představil. Jeremy Samuels Volturi, k Vašim službám…“

Věnováno loně a všem, kteří umí číst mezi řádky...

A speciálně také TeenStar. Díky, jsi zlatíčko, moc jsi mě potěšila... 

22. kapitola || Shrnutí || 24. kapitola

Info o dalších kapitolách na shrnutí.

Autor: Neyimiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Give a second chance - 23. kapitola: