Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Give a second chance - 19. kapitola

Give a second chance - 19. kapitolaNa světě je 19. kapitola. Po dlouhé, velmi dlouhé době, ale přece.
A co v ní? Přece vzpomínky, vzpomínky a zase jenom vzpomínky... :))

Příjemné počtení... N.

19. kapitola

Ta slova zabolela. Hodně zabolela. A vytáhla na povrch několik ne zrovna příjemných vzpomínek na mé dětství…

Ne, opravdu to není poprvé, co jsem zaslechla nelichotivou poznámku na účet barvy mých vlasů. Začalo to už dávno, ještě když jsem byla malá copatá dívenka a navštěvovala jsem mateřskou školu.

Dodnes si pamatuji den, kdy jsem tam šla poprvé. Dodnes si pamatuji ten den, který byl ve znamení mého pokoření a nevysychajících potoků slz. Dodnes si pamatuji každičký detail, je to stále tak živé, skoro jako by se to stalo teprve včera…

 

Všechno bylo ideální. Slunce vystoupalo vysoko na oblohu a odmítalo nechat se skrýt pod pokrývkou mraků.

Byla jsem celá nedočkavá. Nemohla jsem se dočkat, až konečně vstoupím do toho „domu hraček“, kde jedinou povinností je si hrát a spát.

Byla jsem vzhůru už od svítání. Nachystala jsem si batůžek a do ruky vzala svého nejoblíbenějšího medvídka. Poté jsem potichu seběhla po schodech dolů, abych nevzbudila rodiče. Chtěla jsem je překvapit tím, že jim udělám výbornou snídani. Vždyť už jsem velká a vařit umím!

Ovšem ne vše se vyvíjelo podle mých představ. O pár minut později byl celý dům zamořený zápachem spálených vajíček a přepáleného oleje.

Ta nelibá vůně samozřejmě probudila mé rodiče, kteří celí rozespalí vběhli do kuchyně, kde mě našli choulit se v rohu se slzičkami v očích.

Trvalo jim dlouho, než mě přesvědčili, že se opravdu nic nestalo, že se na mě vůbec nezlobí. Nakonec jsem jim uvěřila, ale má nálada utrpěla vážné ztráty.

Do školky, kam mě odvážela máma, jsem dorazila celá utrápená. Nemohla jsem zapomenout na to, že se mi nepovedlo moje první jídlo, které jsem připravovala naprosto sama. A byla jsem nervózní.

První dojem byl úžasný. Hned u vchodu se nás ujala mladá usměvavá paní, která nám zprostředkovala prohlídku celé té obrovské budovy. Hned mi bylo lépe, když jsem viděla velké místnosti plné hraček a barev…

Stále jsem však byla uvnitř celá rozechvělá, to nejhorší mě teprve čekalo - seznámení se s ostatními dětmi.

Toho jediného jsem se bála, to jediné jsem si se svou poměrně velkou fantazií vůbec nedokázala představit. Nemohla jsem dopředu odhadnout, jak na mě budou reagovat, jestli se jim budu líbit, jestli si se mnou budou chtít hrát…

Máma mi předtím, než odešla, povzbudivě stiskla ruku. Věděla jsem, co tím chce říct - všechno bude v pořádku, Bello, nemusíš se ničeho bát…

Chtěla jsem jí věřit. Moc jsem chtěla, aby její slova byla pravdivá, aby vše bylo tak, jak předpověděla. Ale… prostě jsem nemohla. Nešlo to. Už od včerejšího večera, od chvíle, co mě táta uložil k spánku a popřál mi dobrou noc, jsem měla takový divný pocit. Nedovedla jsem to popsat. Neuměla jsem to. Ale bylo to divné…

Slečna Amy, jak se mi ta žena představila, se na mě usmála a pobídla mě, ať jdu za ní. Prý se na mě ostatní děti čekají a těší se na mě.

Podivila jsem se. Tak brzy? Vždyť už tak mi máma říkala, že přijedeme a nikdo tu nebude. A oni už tu snad všichni jsou, alespoň podle toho, co před chvílí slečna Amy říkala…

Rozhodně mi to na sebevědomí nepřidalo. Ba právě naopak, začala jsem být nervózní ještě víc. Moje společnice si toho samozřejmě všimla a hned mě začala ujišťovat, že se nemám čeho bát, že děti jsou hodné a vstřícné, že mě určitě přijmou mezi sebe.

Ač jsem tomu nepříliš věřila, povedlo se mi na tváři vytvořit něco jako velmi nejistý, takřka neznatelný úsměv. To právě ve chvíli, kdy jsme stanuly před velkými hnědými dveřmi, zpoza kterých se ozýval šťastný dětský smích.

Slečna Amy krátce zaklepala, nejspíš aby na nás upozornila, a pak otevřela dveře a popostrčením mě donutila vejít.

Na pestrobarevném koberci sedělo asi dvacet dětí různého věku, které byly roztroušeny po místnosti v jakýchsi neuspořádaných skupinkách, ale všechny měly společnou minimálně jednu věc - v tu chvíli se všechny dívaly stejným směrem - na mě.

Ošila jsem se, taková pozornost mi nebyla dvakrát příjemná. Potichu jsem pípla něco jako pozdrav, aby si všichni hned na začátek nemysleli, že jsem nevychovaná, zakřiknutá a bůhví co ještě, ale víc ode mě nemohl nikdo chtít.

Slečna Amy mě dovedla k malým židličkám, které byly umístěny poblíž zdi. Řekla mi, ať si zatím sednu, že za mnou za chvíli přijde, představí mě ostatním a pak i ukáže všechny hračky, pokud budu chtít.

Sledovala jsem ji, jak se ode mne vzdaluje, prodírá si cestu skupinkou dětí, která ji obklopila a evidentně zasypala otázkami, aby se mohla dostat do malé místnůstky, která mi vybavením připomínala kancelář.

Než jsem se stihla zamyslet nebo udělat cokoli jiného, ocitla jsem se v obležení oné skupinky, která předtím zastavila slečnu Amy.

„Kdo jsi? zeptala se blondýnka, jejíž malý vzrůst vypovídal o jejím nízkém věku, nejspíš byla ještě mladší než já. Tón, který přitom použila, v sobě nesl jakousi nepřátelskost, jež jsem si neuměla vysvětlit.

„Bella, pípla jsem nesměle a dívala jsem se do země.

„Pche, pitomé jméno, ozvalo se odfrknutí. Nevím, kdo přesně to řekl, ale určitě některý z kluků, protože stoprocentně to nebylo řečeno holčičím hlasem.

Přikrčila jsem se a čekala jsem, co se bude dít dál. V duchu jsem si pouze tak ironicky, jak jsem toho byla ve svém věku schopna, zopakovala slova slečny Amy – oni že se na mě těšili?!

„Fanny, představila se mi blondýnka, jak jsem poznala podle hlasu. Nečekala jsem to, donutilo mě to zvednout hlavu a věnovat jí náznak úsměvu.

„Ben.

„Britany…“

„Já jsem Kim.

„Mně říkají Rick.

„David.

„Peter.

„Ashley…“

Postupně se mi po vzoru Fanny představily všechny děti z té skupinky, která mne obklopila. Snažila jsem se zapamatovat si jejich jména a zároveň si do paměti nahrát i jejich obličeje, abych si to u nich hned zezačátku nepokazila tím, že jim řeknu cizím jménem.

Abych pravdu řekla, jsem příjemně překvapena. Nečekala jsem, že se se mnou začnou bavit, hlavně ne po jejich první reakci na mě. Stále mi v hlavě zněla poznámka ohledně mého jména…

Když se slečna Amy vrátila do hrací místnosti, jak jsem si ji v duchu pojmenovala, spokojeně se usmála, avšak ke mně znovu nešla. Asi usoudila, že její pomoc už nepotřebuji, že jsem se mezitím stačila skamarádit s ostatními.

Jedním uchem jsem poslouchala hovor mých společníků, druhým mi však šlo ven. Téma, které probírali, mi přišlo strašně dětinské, nedůležité, takže jsem se nezapojovala…

Ostatním to ani v nejmenším nevadilo, zabavili se sami. Mezitím jsem si je všechny důkladně prohlédla a s překvapením jsem zjistila, že všichni mají stejný rys – a to barvu vlasů. Všichni měli vlasy zbarvené do blond, lišily se pouze odstíny, jeden měl vlasy špinavě blonďaté, druhý zase skoro platinové…

Všichni – až na mě. Tedy, ostatní děti, ty, které si hrály bokem, mimo tuhle skupinku, také blond vlasy neměly, ale v tomhle kroužku jsem jediná… To nelze popřít, proto mě ani nepřekvapilo, když se najednou pozornost Fanny přesměrovala jiným směrem, jímž nebylo nic jiného než moje vlasy barvy hořké čokolády.

„Víš, Belluš,“ oslovila mě; nad tím znetvořením mého jména jsem se málem oklepala hrůzou, avšak v poslední chvíli se mi to povedlo zastavit… „Máš opravdu zajímavé vlasy. Hlavně ta barva… Vždy se mi líbil hnědý odstín,“ oznámila mi a rádoby kriticky si změřila svou blond hřívu. Podívala jsem se jí do očí, na vteřinu jsem v nich zahlédla jakýsi stín škodolibosti, který však hned nahradila přátelská maska.

„Tvoje vlasy jsou fakt pěk-“ Odmlčela se, aby si mohla dramaticky odkašlat. Během té chvíle mi srdce vynechalo pár úderů, ve skupince to vřelo nedočkavostí, někteří snad ani nedýchali…!

Fanny záhy ukojila zvědavost všech, z jejího výrazu jsem neměla dobrý pocit, ve vzduchu jsem cítila ponížení... „...kně hnusný!“

 

Donutila jsem  se vyklouznout ze vzpomínek na dětství, na mateřskou školu, která mi do budoucího života opravdu moc nedala, leda tak pár komplexů, sklony k depresím a sebepodceňování…

Ovšem ať jsem chtěla, nebo ne, v hlavě se mi vynořila další vzpomínka, tentokrát z doby, kdy mi bylo asi dvanáct let, z doby, kdy se mi dostalo dalšího ponížení, tentokrát veřejného…

 

Taneční. Záležitost, která každou mladou slečnu, jak si dívky mého věku vznešeně říkají, dokáže zvednout ze židle (samozřejmě s výjimkou mne), a která každého stejně starého kluka dokáže vyděsit, popřípadě unudit k smrti.

Bohužel, pro všechny je tato záležitost povinná, prý ať máme alespoň nějaké základy, alespoň nějaké tušení o tom, jak se který tanec nazývá, jaké k němu patří kroky a tak podobně, až za pár let budeme vymetat taneční kluby!

Pche, chtěla bych se vidět! Nemám v plánu do takových podniků v budoucnu chodit, to se k mojí těžce intelektuální dušičce nehodí a pak… Tančit se snad nikdy nenaučím, chybí mi tolik potřebný rytmus a smysl pro hudbu, jsem nemotorná a k smrti nesnáším společenské oblečení! Šaty, sukně, nažehlené halenky, to opravdu není pro mne!

Ovšem byla jsem přinucena jak k návštěvě institutu, který taneční lekce poskytuje, tak k oblečení jakési růžové hrůzy, do které mě doslova nacpala moje podrazácká matka! Při pohledu do zrcadla, ke kterému jsem byla pochopitelně svou neodbytnou matkou přinucena, se mi zatmělo před očima a veškeré moje plány na skvělou a úspěšnou budoucnost mizely v dáli, jelikož tohle jsem rozhodně neměla šanci přežít!

Ačkoli jsem mámě vyhrožovala tím, že se přestěhuji k tátovi, jestli mi nedovolí se převléct, na ni jednoduše nic neplatilo, chtěla, aby její dceruška byla oblečená jako slaďoučký bonbonek, i když se tváří pěkně kysele, doslova mě dotáhla do auta, ze kterého mě po několika desítkách minut cesty vytáhla jako hadrovou panenku.

Nejevila jsem sebemenší náznak toho, že bych chtěla utéct (v duchu jsem si totiž balila a připravovala si řeč, jak říct Charliemu, že se k němu co nevidět nastěhuje jeho nepostrádaná dcerka!), což Renée evidentně předpokládala, jelikož její tvář se jakoby uvolnila, usadil se jí na ní spokojený úsměv, chytla mě za ruku a vedla po schodech do moderně vyhlížející budovy.

Další události mi splývají, vím je to, že než jsem se nadála, s mamkou nás rozdělili a já jsem byla přivlečena na taneční parket, postavena do dlouhé řady vyšňořených děvčat, vnímala jsem posměšné pohledy směřující k mému úboru, snažila se působit co nejméně nápadně...

Pak se objevil muž oděný v černém, což skvěle ladilo k jeho havraním vlasům, krátce zatleskal a pak nás společně s drobnou, roztomile vyhlížející ženou v křiklavě oranžových šatech, které obepínaly její štíhlou postavičku, jež doplňovaly boty na opravdu velmi vysokém podpatku, začali rozdělovat do dvojic.

Ani nevím, jak se to stalo, ale záhy jsem stála čelem k jakémusi frajerovi, který si ani neobtěžoval sundat kšiltovku, stále zešikma seděla na jeho rozcuchaných, sluncem vyšisovaných vlasech, který si mě pohrdavě změřil a pak směrem k ženě, která nás přiřadila k sobě, prohodil rádoby drsným hlasem: „Nechci být s ní.“

Místnost rázem ztichla, všichni se podívali našim směrem a já cítila, jak rudnu. Už už se chci rozběhnout pryč, když mě zastavil letmý stisk paže. Podívala jsem se na toho, kdo mne zastavil, a spatřila jsem Jane, jak se nám žena v oranžových šatech představila. Ta zatím pohledem propichovala borce přede mnou a pak hrubým hlasem promluvila.

„A můžeš mi, mladý muži, říct jeden jediný důvod, proč tuhle slečnu odmítáš?!“

Mluvit takhle na mě, klidila bych se jí z cesty a utíkala tak daleko, kam mě nohy ponesou, avšak na toho drsňáka to nejspíš žádný dojem neudělalo, protože se jí drze zašklebil do obličeje a odvětí: „Můžu.

„Sem s ním, vyzvala ho s pevně sevřenými čelistmi. Jeho chování ji vytočilo, i na pohled vypadala rozzlobeně, jen zvednout ruku a ubalit tomu frackovi facku, na kterou do smrti smrťoucí nezapomene…

Frajer chvíli otálel, užíval si pozornosti, kterou si svými pitomými poznámkami vysloužil, pak po mě metl škodolibým úšklebkem a hlasitě, aby to slyšeli všichni přítomní, prohlásil: „Nesnáším brunety!“

 

Potlačila jsem slabé povzdychnutí, které se mi dralo na rty. Ach ano, ten den byl pro mě opravdu ponižující. Nejprve ty šaty, potom ten kluk… Avšak jak se říká, na všem třeba hledat něco dobrého. Nevím, jestli je to zrovna dobré, ale minimálně se to k tomu blíží – ten den se totiž Renée seznámila s Philem. Přímo v tom prokletém tanečním institutu, kam ten den doprovázel svou neteř…

Nějak moc ses oddala vzpomínání, Bello, pokárala jsem se v duchu těsně předtím, než jsem se ponořila do další vzpomínky. Tentokrát do té nejhorší, kterou si dodnes pamatuji do nejmenších detailů…

 

Čtvrtý den. Už čtvrtý den. Nečekala jsem, že vytrvám tak dlouho. Myslela jsem, že to po třetím dnu zabalím, ale… Jaksi jsem nemohla. Nutkání nasednout do auta a rozjet se k té všemi nenáviděné budově bylo moc silné. A já moc slabá…

Do zvonění zbývalo jen pár minut, avšak já stále setrvávala na parkovišti, usazená ve svém náklaďáčku. Nemohla jsem odtrhnout zrak od tří volných míst v řadě přede mnou, na nichž jindy stála přepychová auta věhlasných značek.

Něco bylo špatně a já měla takový divný pocit, že to nějak souvisí s mou přítomností. Zahloubala jsem se do svých chmurných myšlenek, spekulací a vizí, takže jsem úplně přehlédla přijíždějící auto.

Když jsem si ho konečně všimla, se zamračením jsem zjistila, že mi není ani zdánlivě povědomé. Snad jen podle nablýskaného vzhledu se dalo určit, kdo v něm sedí…

Z auta postupně vystoupili čtyři lidé. Ze strany řidiče vystoupil vysoký kluk s medovým odstínem vlasů. I na dálku jsem mohla vidět, že se zachoval jako dokonalý gentleman – obešel auto, otevřel dveře spolujezdce a podal ruku drobné černovlásce, která ho hned obdařila širokým úsměvem, jež prozářil její drobnou tvář s elfími rysy.

Mezitím se otevřely i zadní dveře a vystoupila z něj hora svalů s chlapeckým výrazem a šibalskými jiskřičkami v očích, které se daly i na dálku jasně rozeznat. Okolo pasu držel snad tu nejdokonalejší bytost, kterou mé oko kdy zahlédlo – přenádhernou blondýnku s namyšleným výrazem a mírně zvednutým nosem, která se pohybovala jako víla – lehce, sebejistě, vědoma si své krásy.

Pomalu se vydali ke škole, udržujíc lehký hovor. Zdálo se, že ani nepotřebují slova, rozuměli si i bez nich. Alespoň to tak vypadalo…

Probrala jsem se ze své strnulosti a až nyní si uvědomila, že bych už opravdu měla opustit auto a konečně se vydat ke škole, pokud nechci mít malér kvůli pozdnímu příchodu.

Hlemýždím tempem jsem vystoupila, zamkla auto, a co noha nohu mine, vyrazila ke škole. Jen vzdáleně jsem si uvědomovala nepříjemný zvuk, který se rozlehl celým areálem školy a oznamoval začátek vyučování.

V té chvíli se v mé hlavě ozvalo mé lepší já, jež mě nabádalo, ať zrychlím a upaluji k učebně dějepisu, kde se koná první hodina.

Rozběhla jsem se, jednou rukou si otevřela dveře a chtěla utíkat dál, ale… Nešlo to. Něco mi bránilo v cestě, a když jsem zjistila, co to bylo, na chvíli se mi zastavilo srdce…

Rosalie Haleová, před chvílí zjevně zaujatá líbáním svého partnera a nevlastního bratra v jednom, seděla na zemi a měřila si mě zlostným pohledem. Měla jsem pocit, že za chvíli vybuchne a začne chrlit oheň. Než však stačila něco procedit mezi zuby, tmavovlasý svalovec se začal smát.

No… Vlastně „začal se smát“ je slabý výraz. Doslova se kácel smíchy na podlahu, takže mě neudivilo, když zanedlouho zaujal stejnou pozici jako blondýna.

Nakonec se s elegancí jí vlastní vyhrabala na nohy uvězněné v botách s extrémně vysokým podpatkem a jedním rázným zatáhnutím za paži svalovce dostala do stoje i jeho.

Překvapilo mě, kde se v jejím štíhlém těle vzalo tolik síly, ale nedostala jsem potřebný čas na dumání, jelikož mě přerušil její mrazivý hlas s jedovatým podtónem.

„Ačkoli se říká, že blondýny postrádají jakoukoli inteligenci, s čímž pochopitelně nesouhlasím, pořád jsou na tom dobře. Jak se zdá, brunety postrádají něco důležitějšího – mozek!“

S těmi slovy se s hlučným klapáním vydala chodbou, jako by se ani nenacházela ve škole, ale na předváděcím mole. Její chůze tomu odpovídala.

Svalovec, jehož jméno jsem si nemohla vybavit, po mně hodil přemýšlivý pohled a s lehkým úsměvem na rtech se vydal za dívkou, která mne před chvílí tak strašně urazila.

Když k ní došel, sklonila se k němu a zašeptala slova, která nebyla určená mým uším, ale i přesto jsem je zaslechla… „Edward udělal dobře, že před ní utekl…“

 

 

To jméno mě vytrhlo ze vzpomínky, která se i tak blížila k závěru. Nepotřebovala jsem si opakovat, jak jsem se složila na lavičku a vyčítala si, jaká jsem husa, že nevidím ani to, co mi stojí před nosem, že neumím dávat pozor. A hlavně, jak přemýšlela o slovech té nafrněné krásky, co to vlastně všechno mělo znamenat.

Ani jsem si nepotřebovala opakovat sáhodlouhou přednášku profesorky, které se ani za mák nelíbil můj pozdní příchod.

Ne, to vše bylo vedlejší. Pouhé pomyšlení na to jméno mě donutilo vybavit si v duchu tu dokonalou rodinku. Tu, která mě zradila, a to ne pouze jednou. Na tu, která mě v těžké chvíli nechala osamocenou, bezmocnou, odkázanou sama na sebe.

Na tu dokonalou rodinku a na jejich dokonalou krásu. Ostře řezané rysy, pohledné tváře, perfektně tvarovaná těla a uhrančivé pohledy. Zlatavé oči, které se uměly vrýt člověku až do nejzazšího koutku duše. Na jejich třpytivou pokožku, když se jí dotkl sluneční svit. Na chlad, který z ní sálal, avšak nebyl nepříjemný. Na chladné polibky, věnované jak na čelo a tvář, tak na rty…

Nevím, co se v té chvíli stalo, ale jako by vzduch ochladl, vířící, všudypřítomný prach ustal v pohybu a čas se zastavil.

A pak… mi to došlo.

 



Omlouvám se, že kapitolu přidávám tak pozdě... Dopsala jsem ji již na dovolené, ze které už jsem dávno zpět, ale... Nějak jsem se nemohla donutit ji opravit, předělat maličkosti a vložit ji... Poslední dobou mi není nejlépe, nechci říct, že mám depku, ale rozhodně k tomu nemám daleko...

Nevím, kdy bude další kapitola, ale jedno mohu říct jistě - takhle kapitola je zatím nejdelší, jakou jsem k této povídce napsala. Nechybí jí mnoho do tří tisíc slov, a i když se v ní neděje nic zlomového, opravdu jsem si na ní dala záležet. Mám ráda flashbacky, ráda si vymýšlím vlastní detaily z minulosti hlavních postav.

Mno, snad se vám to bude alespoň trochu líbit a odměníte tu délku, když už nic jiného, pár komentáři. Deset není tak moc, ne?


18. kapitola || Shrnutí || 20. kapitola


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Give a second chance - 19. kapitola:

 1 2   Další »
14.10.2011 [20:12]

DarkFirefliesJá tě nechci urazit, ale tohle byla... ta nejlepší kapitola z těch, které jsem zatím četla! Emoticon Ohromně se ti povedla, flashbacky já ráda a tady se vyloženě hodily. Byly to vzpomínky plné bolesti, ponížení a smutku. Opět se ti podařilo vyjádřit emoce tak, jak to opravdu dokáže málokdo. Patří ti za to můj upřímný obdiv a úcta a i když to zní jako všechny ty zdvořilostní fráze v komentářích, myslím to upřímně. Emoticon Emoticon
Ta holčina ve školce byla na zabitý... Až mi bylo Belly líto Emoticon Malé dítě to jistě velmi špatně nese. Je jasné, že takovéto situace Belle podkopaly sebevědomí. Kapitolka jinak samozřejmě přímo dokonalá. smekám. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
P.S.: Máš něco proti brunetám? Emoticon Emoticon Emoticon

14.10.2011 [16:43]

JoheeeCullenTak ta holka ve školce byla neuvěřitelně protivná, stejně jako ten frajírek v tanečních a jako Rosalie na zemi... :D Ale bylo to nádherně napsané, ale nevím, kdy se dostanu k další kapče, snad brzo... :)

24.09.2011 [15:34]

NeyimissKačka: Ano, povídka se po odehrává až po Novém měsíci. Nevím, jestli jsi postřehla perex, ale tam se píše, že tahle kapitola je vzpomínková. Jsou to flashbacky, návraty do minulosti. Emoticon Už je ti to jasnější? Emoticon

14. Kačka
24.09.2011 [15:25]

dobrý Emoticon Emoticon Emoticon
ale jsem totálně zmatená!!! Návrat do školy a do tanečních mě upřímně moc nebavil, ale vůbec nechápu tu Rose a Emeta? Jak byla popisovala, že si na jejich jméno nemohla vzpomenout? A proč řekla Rose, že udělal Edward dobře když od ní utekl? Já myslela, že tahle povídka se odehráva po Novým měsíci?? Takže nějak nechápu souvislosit Emoticon Emoticon Emoticon
Každopádně jdu na další díl a těším se na vysvětlení, kterýho se snad někdy v budoucnu dočkám. Emoticon Jo a jen tak mimochedem se mi Jeremy začíná o krapet mín líbit Emoticon

23.08.2011 [19:13]

BellaSwan1992Jejda, promiň, že to komentuju tak pozdě, konečně už jsem na to měla čas. A zase jsem nevěřícně kroutila hlavou, jak ty to jen děláš. Strašně se mi to líbilo, ačkoli Belle vytváříš dost krutý život - zrada Cullenů, teď tohle. Páni...
Hej, ale jako nic proti brunetám jo? Emoticon Emoticon

Ty víš, že miluju tvůj styl psaní a tuhle povídku, ta co dál říct. Snad už jenom, že to bylo krásné, nádherné, krapet depresivní, zajímavé, dokonalé... Zkrátka ve tvém stylu! :)
Jsem hrozně zvědavá na další kapitoly a právě teď si pádím jednu další prečíst.

Takže tleskám, klaním se a smekám!

PS: Děkujeme za tu skvělou dýlku dílu! Emoticon Emoticon

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

25.07.2011 [19:05]

NatyCullenJééé, Neyi, konečně si to můžu přečíst a komentovat. Vidím, že jsi udělala hodně změn od toho prvotního mailu, co jsi mi posílala, ale líbí se mi to. Emoticon
Belle jsi teda vymyslela pěkně krutou minulost... Já proti brunetám nic nemám (sama patřím do jejich klanu), takže mi bylo Belly docela líto. Trable s vlasy už od školky...
Ale nádherně jsi to popsala, byla to taková vzpomínková kapitolka, moc se mi líbila. No a takový konec dokážeš useknout jenom ty, co? Emoticon
Tak honem, honem, přidej další kapitolku! Já teď mám o prázdninách mírný shon a přístup k internetu nepravidelný, takže nevím, kdy si stihnu přečíst další, doufám, že brzo.
Ale tohle bylo vážně dokonalé, vyplatilo se čekat. I ta délka... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11. SiReeN
23.07.2011 [23:14]

SiReeN"Mlčíte?"
Ano... Protože nevím, co bych měla říct. Miluju flashbacky - a tenhle byl úplně dokonalý. Emoticon
Dokonalé, blonďaté děti ve školce? Kam ty na to chodíš? Co si pamatuju, u nás nikdo blonďatý nebyl... No, inspiraci nechme stranou, protože to je kapitola sama o sobě (asi jsem na konci června nenačerpala inspiraci do zásoby jen já, což?).
Taneční... Tak tady už vím, kde jsi čerpala - to se tak těšíš? Emoticon Emoticon Skvěle popsané, stát se tohle mně, zabila bych Borce na místě. Tohle si Bella nezasloužila, ale vím, že to je pro příběh důležité. Ale nebudu ji litovat, vážně nebudu. Pořád jsem jí ještě neodpustila, že mi sebrala Háda. Emoticon
Poslední část, poslední flashback. Absolutně dokonalé! Jak se ti tohle povedlo... Úplně mě z toho mrazilo, jak kdyby mi už tak nebyla dost zima, ta nenávist v tom... Sakra! Wow! To, co Rosalie řekla, to teda bylo něco! Docela se divím, že to s Bellou neseklo, i když... Kdo to ví, když jsi to ukončila? V nejlepším? To se dělá?! Emoticon
Vyjadřovat se ke konci je ze všeho nejtěžší. Pro dokonalost nejsou slova. Tak krásně jsi to ukončila, až se mi z toho chce brečet, z toho, že tu není další dílek. I když vím, co přesně jí mělo dojít, jsem napjatá jak bábina před důchodem. Vím, koment není moc dlouhý, povídka si zaslouží 1000x delší, ale ze mě prostě nic nevypadne. Jsem dojatá, což se mi nestává často, protože to bylo táááák úchvatné, tak emotivní...
Končím, té dokonalosti je na mě už dneska přespříliš. Ale je to tvoje vina, neměla jsi mě lákat na Avíny. Emoticon Emoticon

Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat, a doufám, že nakonec bude i FCH a TLPCH, protože Bella prostě musí pochopit, že láska a vášeň jsou rozdílné věci!!!

P.S.: Nenávidím brunety! Emoticon Emoticon Emoticon

23.07.2011 [13:07]

Neyimisskati, počítám, že se to zlepší... Emoticon Plánuji pár nudných, vysvětlovacích kapitolek, aby se vše vyjasnilo, ale uvidíme... Plány se mohou změnit během vteřinky... Emoticon Emoticon

Díky za komentáře... Emoticon

9. kati
23.07.2011 [10:46]

Zajímavé, moc se mi to líbilo. Vrácení se k minulosti. Musim ale říci že jsem poslední dobou trochu zmatená, ale to vůbec nevadí, s dalšími kapitolami se to jistě spraví. Emoticon Emoticon Emoticon

8. wik
22.07.2011 [21:55]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!