Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Give a second chance - 1. kapitola

Give a second chance - 1. kapitolaCullenovi si odhlasovali, že Bellu do svého kruhu přijmout nechtějí. Jak se bude dál vyvíjet Bellin život po tomhle zdrcujícím odmítnutí?

Kdo nakonec vyhraje – láska či nepřízeň osudu?

Prologem je jednodílná povídka Odhlasováno...

Give a second chance

Úvod

Víte, jak chutná zrada? Ne? Buďte rádi – já totiž ano. Není to příjemné. Hlavně když vás zradí vaši nejbližší…

Já jim věřila a oni mě prachsprostě zradili a v podstatě i odkopli. Jen tak, jako by to byla zcela normální věc.

Za svůj život už jsem dostala dost kopanců, ale tenhle byl nejsilnější. Nejnebezpečnější pro mé srdce, pro mou duši.

V tuhle chvíli však myslím jen na jedinou věc – budu ještě někdy schopná někomu uvěřit?

 

1. kapitola

Vyšla jsem ven a ostrým tempem jsem si to namířila k příjezdové cestě. Nevím proč, ale předpokládala jsem, že tam na mě bude čekat moje staré dobré autíčko. Avšak realita byla jiná.

Až po pár minutách tupého zírání na stříbrné auto nepochybně větší kvality, než jakou kdy disponoval můj náklaďáček, mi došlo, že jsem přijela s… Prostě nepřijela vlastním autem.

A to byl problém. Velký problém. Horečně jsem přemýšlela, jak se dostat domů. Nechtěla jsem jít pěšky, byla by to poměrně dost velká procházka. Navíc se už setmělo a já rozhodně netoužila absolvovat pěší túru po silnici, která je z obou stran olemována temnými lesy. Už jen při pomyšlení na tuhle možnost mi naskočila husí kůže.

Ještě chvíli jsem nerozhodně stála pár kroků od Edw… Volva jedné nejmenované osoby, když vtom jsem za sebou zaslechla pohyb. Neotočila jsem se. Nač taky?

„Bello,“ oslovil mě tichý, medový hlas. Nereagovala jsem, neřekla ani slůvko a nepohnula ani malíčkem.

„Pojď zpátky, Bello,“ domlouval mi neústupně on. Avšak i já byla v neústupné náladě, tudíž jestli si myslel, že to bude tak jednoduché, tak se mýlil.

Zarytě jsem mlčela. On ani nikdo jiný z jejich povedené rodinky mi nestál byť za jediné slovíčko. Alespoň ne v tuhle chvíli. Byla jsem naštvaná, zklamaná a především zmatená. A potřebovala jsem být sama…

„Tak mi alespoň dovol, abych tě odvezl,“ povzdechl si rezignovaně upír stojící za mnou a už se chystal přijít k autu a odemknout dveře, když v tom jsem ho zastavila.

„Ne.“ Jedno krátké, prosté slůvko. Nic víc, nic míň.

Podíval se na mě jako na malomocnou. Poté zakroutil hlavou a zcela kontrolovaným hlasem pronesl:

„A jak se odtud hodláš dostat? Pěšky jít nemůžeš!“

Pokrčila jsem rameny a namísto odpovědi jsem se vydala po cestě. Chtěla jsem už být daleko od toho proklatého upírského doupěte.

„Bello, počkej!“ zakřičel za mnou. Nedbala jsem a dál si to rázovala směrem do toho temného lesního područí. Za sebou jsem slyšela jakési zvuky, ale ani ty mne nezastavily.

Najednou přede mnou cosi přistálo. Sehnula jsem se, abych se podívala, co to bylo. Klíče. Klíče s firemním přívěskem Volva. Otočila jsem se a zadívala se do tmy.

„Vezmi si mé auto. Později si ho vyzvednu. Klíče nech uvnitř,“ řekl potichu a pak se otočil a šel zpět do domu.

Chvíli jsem jen tak stála a dívala se za ním. Když se mi ztratil ve tmě, podívala jsem se na jeho vůz. Bylo to těžké rozhodování. Nechtěla jsem si od něj cokoli půjčovat, ale na druhou stranu jsem věděla, že pokud půjdu pěšky, rozhodně dnes domů nedojdu.

Nakonec jsem přece jen odemkla Volvo a nasedla na místo řidiče. Zpočátku jsem se cítila strašně nejistě, ale po chvíli jsem se zorientovala ve všech těch čudlících a páčkách. Po chvíli oťukávání jsem konečně nastartovala, bez obvyklého rachotu, na který jsem byla zvyklá u svého vlastního auta. Byla to příjemná změna…

Celkově řídit tohle auto byla… procházka růžovou zahradou, pokud bych to měla říct poeticky. Oproti náklaďáčku bylo tohle tiché, rychlé, s bezproblémovým ovládáním. Hlavou se mi mihla myšlenka, že bych možná přece jen měla přemýšlet o výměně auta…

Hned jsem ji však zaplašila. Myslet na nové auto by mi až moc připomnělo Edw… ho a jeho rodinu. A v téhle chvíli jsem vážně neměla chuť, aby zaplňovali všechny mé myšlenky. Stačilo, že mé srdce jich bylo plné i přes tu strašnou zradu…

 

Po chvíli cesty jsem byla doma. I tohle bylo nečekané, protože cesta mým autem trvalo podstatně déle než tímhle žihadlem. Opět se mi v hlavě objevilo pomyšlení na nové auto. Ne, Bello, napomínala jsem se v duchu. Přemýšlet nad něčím takovým, na to nemáš čas, chuť a dokonce ani peníze. Tak už přestaň!

Už už jsem se chystala vylézt ven, když v tom mi pípnutí ohlásilo příchod nové zprávy. Z kapsy jsem vytáhla mobil a podívala se na displej. Zamračila jsem se. Od něj jsem vážně nic číst nechtěla, ale nakonec jsem se rozhodla si to přece jen přečíst. Co kdyby to bylo něco naléhavého? Tušila jsem, že kdyby to bylo něco triviálního, nebude se obtěžovat. Určitě věděl, že bych si to nepřečetla. Na to mě znal až příliš dobře…

Rozklikla jsem symbol obálky a pak několik sekund zírala na to krátké oznámení:

Klíče si nech u sebe. Tvé auto je rozbité. Půjč si zatím moje. E.

Nic víc, nic míň. Zamračila jsem se. Jak mohl vědět, co je s mým autem? Momentálně mi to moc nezapalovala, protože až po několika minutách mi docvaklo, jaká odpověď byla na mou otázku – Alice.

Sice nerada a se zlostným mračením, ale poslechla jsem ho. Jinou možnost jsem v podstatě ani neměla. Tedy pokud jsem se nechtěla nechat do školy odvézt policejním autem. Děkuji, nechci.

 

Konečně jsem se odlepila z auta a vystoupila. Ovanul mě studený vítr, proto jsem rychle pospíchala domů. Tam jsem napůl úst pozdravila tátu, vzala si vodu z lednice a zapadla do svého pokoje.

V dalších 30 minutách jsem se zcela mechanicky vysprchovala a s mokrými vlasy zalezla do pokoje. Až v téhle chvíli mi skutečně došlo, co se stalo.

Slzy mi začaly kanout po tváři, která se mi bolestně stáhla. Naplno jsem se rozvzlykala a zcela sadisticky jsem začala vzpomínat, co všechno bylo dnešního večera řečeno…

Pokud si to přeješ, nebudu proti… Nevím… Hlasuji pro ne… Mám tě docela rád… Avšak říkám ne… Nebudu ti přece odpírat to, co mám já… Na to jsi příliš mladá… Ne…  Myslím, že můžeš mít šťastný život s milující rodinou i bez věčnosti… Zdržím se hlasování…

„Dost!“ vykřikla jsem. V hlavě mi bušilo, cítila jsem, jak se mi do ní hrne krev. A stále jsem slyšela ta proradná slova, pořád a stále dokola. Měla jsem pocit, že mi hlava snad exploduje. Bylo to nesnesitelné, tak strašně ubíjející…

 

„Proč? Proč jsi nám nedal šanci, Edwarde?“ šeptala jsem do ticha o chvíli později, když se bolest hlavy takřka vytratila. Avšak vzlyky stále přetrvávaly. Ty jsem zastavit nemohla, ač jsem se o to usilovně pokoušela. Nešlo to. Jako by mé oči byly bezedné…

Tu noc jsem prolila mnoho slz, můj polštář by mohl povídat. Ale nic platné mi to nebylo. Na mé prosby nikdo nereagoval, vyslyšeny nebyly. Připadala jsem si tak strašně sama, opuštěná jako člověk, jenž se ztratil v poušti, cítila jsem se tak prázdná

Nepomohly prosby, přání, slzy. Nepomohlo nic. Ráno bylo vše tak, jak včera. Nestal se zázrak, ani to nebyl sen, v což jsem celou noc tak usilovně doufala… Ne, všechno bylo při starém. S výjimkou mého vzhledu. Zhoršil se, pokud to tedy ještě více šlo.

Obličej jsem měla celý červený, opuchlý pláčem. Pod očima, které byly takřka identické s očima laboratorních myšek, tak byly červené, jsem měla kruhy způsobené nevyspáním. Nos jsem měla zarudlý a odřený od kapesníků. K čertu se vším!

Několik minut jsem se marně snažila napravit svůj vzhled pomocí různých malovátek, která jsem našla ve své kosmetické taštičce. Byla bych přísahala, že já je tam nedala, ale na něco takového jsem neměla ani čas, ani myšlenky.

Nakonec jsem se upravila a oblékla tak, abych působila navenek nemocně. Vždyť nemocní mají právo na červený nos a skelné oči, ne?

A přesně na tohle jsem vsadila. Nechtěla jsem, aby se někdo dozvěděl, co se stalo. Alespoň zatím ne. Ještě to moc bolelo…

 

O 60 posunutí minutové ručičky později

Zastavila jsem vypůjčeným autem před školou a se sklopenou hlavou vystoupila, míříc přímo do školy, bez přestávek, bez zastavení. Ignorovala jsem šeptání kolem sebe. Slyšela jsem, jak se všichni strašně diví, že jsem přijela tímhle autem, avšak sama. Nemohli přijít na kloub tomu, co to znamená. A mně to bylo úplně jedno. Ať si myslí, co chtějí…

Ze své skříňky jsem si zcela mechanicky vyndala učebnice, které bych dnes měla potřebovat, a zamířila do učebny, kde se měla konat má první hodina.

Ve třídě jsem byla první, ostatní se ještě poflakovali po chodbě. Seděla jsem mlčky, zírala na tabuli před sebou a z mého transu mě vytrhlo až zazvonění. Povzdechla jsem si a podívala jsem se po třídě. Jeho jsem nikde neviděla…

Odpověď, proč tu není, jsem dostala až po příchodu profesora. Ten důležitě nakráčel do třídy, podíval se na prázdné místo vedle mě, pozvedl obočí a pak se na nás vědoucně podíval.

„Tak, dětičky, víte, co je nového? Nevíte? Vážně ne? Ani vy, slečno Stanleyová? Pane Newtone? Nikdo nic? Slečno Swanová?“ Dívala jsem se na něj tupým pohledem, který ho donutil spokojeně si povzdychnout nad tím, že on jediný něco ví.

„No, jak bych to řekl… Jeden z vašich spolužáků, přesněji pan Cullen,“ odmlčel se a opět upřel zrak na místo, kde obvykle jmenovaný seděl, „na nějakou dobu přestane navštěvovat náš institut. Jemu a jeho sourozencům se dostalo nečekané možnosti, takže se ode dneška stávají dočasnými studenty jedné kanadské školy. Velmi prestižní školy. No, a jelikož pan Cullen zdaleka převyšoval znalosti všech z vás,“ zamračil se na nás, „jsem rád, že naši školu bude prezentovat zrovna on.“

„A abyste mu zbytečně nezáviděli, což už víc jak půlka z vás jistě dělá, že pane Yorkie? Pane Crowley, vy se moc nešklebte! Své grimasy si schovejte na pozdější dobu, až se budete prezentovat před tabulí! Ale k věci… Nemyslete si, že pan Cullen se bude po dobu své nepřítomnosti vyvalovat někde na sluníčku, sjíždět hory a podobně… Sourozenci Cullenovi a pan Hale se svou sestrou budou mít nachystaný speciální studijní plán, a i přesto, že všichni oplývají nebývalou inteligencí, troufám si říct, že budou mít co dělat, aby to zvládali!“ dodal vědoucně. Kdyby mě tolik nešokovalo jeho sdělení, zasmála bych se jeho poslední poznámce. Oni aby měli s něčím problém? Naprosto nemožné!

 

Hodina probíhala a já ani nevěděla jak. Čas prostě plynul okolo mne, ale já byla tak nějak zaseknutá. Jako bych se nemohla pohnout kupředu. Pořád jsem si v hlavě opakovala profesorovo nečekané ohlášení, protože můj mozek nebyl schopen pochytit tuhle informaci a zpracovat ji. Jako by se nacházel v úsporném režimu a něco takového bylo nad jeho síly.

Oni odešli. Opět. Bez rozloučení. Bez toho, aby mi řekli, že něco takového mají v úmyslu. Co to mělo být? Další zrada z jejich strany? Copak už jich nebylo dost?

 

Až později, přesněji toho večera, jsem pochopila, proč to udělali. Neschvalovala jsem to, nelíbilo se mi to, ale chápala jsem je. A částečně jsem byla i ráda, protože nevím, jak bych v jejich blízkosti mohla existovat. Zatím byla má bolest moc čerstvá. Zatím…

Odešli. Odešli proto, abych měla možnost na vše zapomenout. Abych mohla konečně zase žít normální život. Bez toho, aby do něj zasahovali, což neměli v úmyslu, jak jsem nedávno pochopila. Dali mi druhou šanci, kterou jsem tentokrát hodlala využít…

 


Odhlasováno... || 2. kapitola



Věnováno SiReeN, TorencCullen a dalším lidičkám, kteří si přáli pokračování... :))



P.S.: Mějte se mnou strpení, musím se nejprve do toho psaní pořádně dostat... Doufám, že mi prominete takové ty typické, nudné začátky a nezanevřete na tuhle teprve se rozjíždějící povídku... :))


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Give a second chance - 1. kapitola:

 1
03.04.2012 [20:29]

zuzka88Páni, už dlouho jsem sledovala, jak tahle kapitolovka vychází a teprve teď jsem se k ní dostala, spíš jsem teda koukala, že je skoro dopsaná a zajímalo mě, jaké to bude. Jsem moc ráda, že jsem tuhle povídku otevřela, protože to vypadá, že to bude stát za to.
Ta jednorázovka mě, kterou jsem nějak zapomněla okomentovat mě dostala. Bylo tak smutné vidět, jak ji lidi/upíři, které má ráda, dávají najevo, že o ni nestojí. Já vím, že to třeba mysleli jinak, ale prostě to tak vyznělo. A teď si prostě odjedou. Jen tak, bez jediného slova... No jsem zvědavá, jak to bude pokračovat. Být Bellou, byla bych pěkně naštvaná a v životě je nechtěla vidět. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

27.10.2011 [9:07]

patulka13Typický, nudný začátky... Tohle si opravdu myslíš? Dovol, abych tě vyvedla z omylu... Tohle o tobě určitě neplatí a jsem si jistá, že nejsem jediná, kdo si to myslí... Jinak doufám, že si Bella bude život konečně užívat Emoticon Emoticon

12.10.2011 [14:43]

JoheeeCullenWow! Emoticon Takže odešli Cullenovi a ne Bella... No, to je vcelku jedno. Emoticon Vážně netušim, co by se z tohohle mohlo vyvynout, takže se teď půjdu učit a pak se hned vrhnu na další! Emoticon Emoticon Emoticon

01.10.2011 [19:05]

DarkFirefliesHustý Emoticon (přiznávám, ten výraz je... zvláštní.)
Prý nudná kapitolka, v které se nic nestalo... Neměla jsi horečku, když si tu poznámku pod čarou psala? Emoticon To bych to pak možná alespoň trochu chápala. Protože nevím, jak si představuješ nudnou kapitolku, ale můžu tě ubezpečit, že tohle nudné nebylo. Emoticon
Chudák Bella... Bylo to vůči ní... Nespravedlivé? Každopádně dostala, jak jsi psala, další šanci. Zajímá mě, jak se s ní vypořádá. Jdu co nejrychleji dál, jinak ten infarkt dostanu já a ne ty Emoticon
Smekám. Emoticon

3. Kačka
24.09.2011 [13:19]

krásný!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11.09.2011 [10:59]

WhiteTieLíbí, líbí, líbí, moc se mi to líbí. Jdu na další. Emoticon

1. Cora
18.06.2011 [22:32]

CoraWow moc hezký! Právě ti přibil jeden čtenář! Emoticon Emoticon Emoticon Sice asi bude chvilku trvat než to všechno dočtu (taky díky délkám kapitol Emoticon ) ale rozhodně číst budu. A poděkuj Sireen Emoticon .
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!