Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » G. A. G. 4 (Ve stínu Shall Terry)

G. A. G. 4 (Ve stínu Shall Terry)Jedná se o doplňující část děje. Kvůli dlouhé pauze, která neplánovaně nastala, jsem naznala, že by bylo vhodné uvést situaci z naprosto opačného konce. Bella byla podrobena výslechu - v příští kapitole se dozvíte blíže - a samozřejmě převezena z Dominationu. Ocitáme se v pevnosti Shall Tarra, kam zuboženou Bellu dovléknou. Bella zde ale nebude jediným zotročeným člověkem. Příběh vypráví žena, která se v budoucích kapitolách stane jednou z klíčových postav.

Zdá se, že jí není schopen. Snad hněv, zlost, zuřivost, touha po smrti a samotná smrt… Snad oni jej

zabili, snad oni jej odloučili. Proto lidé říkají, že jí není schopen. Ale je to skutečně pouze on? Není to

prokletí celé jeho rasy? Rasy, jež se má stát jedinou přeživší. Rasy, které přísahal svou věrnost. Rasy,

která mu přinesla neuvěřitelnou moc… Rasy, pro jejíž růst a sílu zaslíbil svůj život.

Je vůbec možné vyprávět příběh, který by měl jeho sílu zpochybnit na tom nejméně pravděpodobném

místě? Ačkoliv ji nezabil, neznamená to výhru. Léta země zapsaná v nejstarších kmenech dávno

nepřešla v prach, aby se zlost ukrytá v jeho srdci neprojevila tisíckrát silněji. A naposledy. Naposledy

pro ni.

 

 

Déšť. Pustá a velmi klidná noc.

Jenom v dáli nejasně strašná ozvěna jejich příchodu. Tak jako každý měsíc, tak jako po celý rok se

blížili zpět do svého doupěte. A nebyl tu nikdo, kdo by se z jejich příchodu radoval, nikdo kromě té

staré ženy s kosou vyhrožující smrtí někde hluboko v našich srdcích.

Cítili jsme je.

Ta noc byla tak chladná, chladnější než pustá zimní rána, chladnější než jejich srdce.

A přeci v té neskutečné temnotě plné zla a nebezpečí přežil jeden mladý rozkvetlý plod.

Ne, neměla bych o ní mluvit. Nepřála by si to. A on by si to už vůbec nepřál.

Avšak příběh, jenž se odehrál na samém konci lidského světa, musí být povězen. A je jedno, kdy.

Hrůzy a utrpení světa, do nichž jsem se narodila, by se neměly vyprávět, ale bez jejich legend by se

stejná bolest a utrpení opakovaly neustále dokola jako noc a den.

A proto příběh té malé hnědovlásky vyprávím potají chladnému zimnímu větru, abych tak Boha

upozornila… Aby mne vyslyšel. Aby se pokusil zabránit chvíli, kdy se její láska, dobrota, těžký osud a

jeho zločiny spáchané na ní spojí v jediný osud, jenž se ze souzeného ráje do pekla dostal.

 

Shall Tarra (pevnost na samém okraji lidské země)

 

Svíce uprostřed osamoceného kuchyňského stolu bojovala v poryvech chladného průvanu. Přišel

mráz, pronikal zdmi až do těch nejmenších škvírek, a pak rovnou hluboko do našich kostí. Třásli jsme

se.

Luke, Jordan, Lisa i Abi. Všichni do jediného. Jak jsem se dívala na ty umouněné tváře, na dlouhé

a hluboké jizvy na Lukově tváři, na těžká, unavená víčka Jordana, na nezdravě bílou pleť Lisy,

na roztrhané suknice Abi… Opouštěl mě dech. Bylo tak snadné doufat, bylo tak snadné žít

bez jejich jedovaté přítomnosti.

Bylo by tak jednoduché o tom mluvit, pouze vyslovit naši bolest ze zotročení, bylo by tak snadné

obejmout se a pro jednou dovolit strachu vyplout na povrch. Ale nebylo to možné. Nesměli jsme.

Nesměla jsem o tom ani promluvit.

„Proč se tak mračíš, Sue? Není ti dobře?“ Jordan vždy vycítit, že jsem na malý okamžik opustila svou

starou a léty poznamenanou masku.

„Přijedou.“ Prohlásila jsem stejně chladně jako vždy. Po pěti předchozích letech se s námi odehrála

změna. Nikdo se nezděsil, nikdo se neroztřásl jako stéblo trávy v příliš silném větru. Snad pouze Abi

sklonila hlavu a zdála se v těch roztrhaných šatech menší a menší. Prostě jsme se smířili. Smířili jsme

se s myšlenkou, že nastávající dny budou velmi těžké. Plné křiku, jedovatých ran bičů, jejich zubů…

Abi byla jednou ze zotročených teprve dva roky. Stále si zvykala. A já ji stále uklidňovala. Až překročíš

onu kouzelnou hranici tří roků, vše bude lepší, věř mi.

Lhala jsem. Nebude to lepší. Prostě si na to zvykne jako každý z nás.

„Já vím,“ špitla Lisa. „Také je cítím. Jakoby s jejich příchodem přicházela ta neskutečná zima a mráz,

jakoby v tu chvíli dokázal zmrznout i plamen ohně.“

„Liso!“ okřikl ji Luke, Lisa jej počastovala nepříjemných úšklebkem. „Nemluv tak, nikdy nevíš, jak

blízko jsou… Zdali tě můžou slyšet.“ Luke byl duší starý snad stejně jako já. Velmi. On bral vážně svůj

život, na rozdíl od Lisy.

Luka jsem měla velmi ráda. Byla jako můj syn. Pracovitý, skromný, velmi tichý… A tak každou jeho

výčitku Lisa nedokázala pochopit.

„Luku, já už nemám vůbec nic, jak by mi mohli ublížit?“ Vrátila mu zpět se stejnou naléhavostí.

„Přesně tak, ublíží ti. A teď jsme rodina, Liso! Nemáme nic, jenom jeden druhého. A já nedovolím,

aby mi sebrali i mou druhou rodinu!“

„Déšť nepadá tak hlasitě, aby dokázal utišit vaše rozhněvaná slova.“ Napomenutí je ranilo oba. Luke

litoval svého výbuchu. Lisa nechtěla ublížit Lukovi. A stejně se tak stávalo.

Každý z nás v té chvíli jistojistě pomýšlel na dávnou rodinu. Na skutečné tváře, které jsme kolem

sebe mívali. Na milované, které jsme ztratili a rozhodli se pro záchranu vlastního života sloužit jejím

vrahům.

Jediný, kdo nikdy slovem neplýtval, byla Abi…

Nezvykla si na hrůzy, jež se v doupěti zvaném Prudké údolí odehrávaly. Vykoupení života za doživotní

službu se může zdát tolik bezpečné. Člověk se vyhne smrti na popravišti, vyhne se strašlivým mukám,

jež se při výsleších v Dominationu odehrávají, avšak zde, v těchto zdech, je smrti stále blíž a blíž.

Sloužíme na půl lidským, na půl zvířecím pánům, a to všemi způsoby. Spravujeme dům, vojákům

připravujeme krvavé zvířecí pohoštění a zároveň musíme shánět svou vlastní potravu…

A jak vojáci přijedou do Prudkého údolí, nedbají, nehledí lidí. Abi to nevěděla. Neutekla včas. A proto

jsem si jista, že už se nikdy na žádného muže nepodívá jinak než jako na násilníka. Ani Lisa neutekla. I

ta je nečistě poznamenána.

Jsme terčem hněvu a všech potřeb. Ale žijeme. A nedokážeme sami sobě odpovědět, zda je to

vítězství či prohra.

 

První noc v Prudkém údolí

 

Slyšeli jsme je již velmi blízko, přesto ani jeden z nás nevstal ze svého lože. V jediné místnosti jsme

spali přikrytí kožešinami od hlavy až po paty, a přesto jsme se i ze spánku třásli zimou. Slyšela jsem

tolik hlasů a tolik výkřiků… Tušila jsem, že s sebou přivedli i několik nových vojáků, několik zabíjejících

upířích stvůr, které budou za tak krátkou dobu v tomto domě s námi. A ani jeden z nás se jim

nevyhne.

Povozy zastavily blízko našich zdí. Smích. Hlasitý, hrubý smích. Tisíce hlasů a pouze některé z nich

vkročí do těchto pokojů. Většina vojáků přespávala v táboře, jenž obklopoval Shall Tarru, jako hladoví

vlci. Jediná lidská duše by neprošla táborem živá, nikdo by se neodvážil otevřít hlavní bránu.

„Thorm! Thorm!“ ozývalo se ze všech stěn, jako by byly živé, jako by hlasy byly uvězněny mezi námi.

Byli to pěšáci, upíři chránící svého velitele beze zbraní, vlastními těly. Wenderové. Tak je velitel

nazýval. A byla jsem si jista, že poslední vítězný výkřik „Thorm!“ patřil právě jemu. Ten hlas bych si

nikdy v životě nedokázala splést.

Byla to ta nejhorší předzvěst. „Thorm“ znamenalo v jedovatém jazyce oběť. Nepletla jsem se, určitě

s sebou vláčeli nové otroky, nové bezvýznamné kusy masa. A onen výkřik „Thorm!“ znamenal

okamžitou oběť, jež měla být zabita v plamenech hlavního ohně tábora. Začínali oslavy…

Z tichých modliteb nás vytrhla prudká rána do dveří a strašlivý, nelidský řev. Moria. To byl povel pro

nás. Vždy jím otroky svolávali dolů do nejtemnějšího z pokojů.

Nikdo z nás neváhal ani vteřinu. Neoblečeni, nepřipraveni… Vyběhli jsme bosí do hlavní místnosti.

Hlavní brána byla otevřena dokořán, do ledové místnosti pronikal ještě ledovější vítr, který s sebou

nesl pronikavý zápach kouře. Hlavní oheň již vzplanul. Jako první vešli velitelovi nejbližší. Byli odlišní

on Wenderů. Wenderové byly krvelačné, divoké, bezmyšlenkovitě zabíjející bytosti, které poslouchaly

pouze svého pána.

Uniformavaní upíři ale s ledovou chladností přehlíželi jakékoliv známky lidského života. Pokud jsme

jim stáli v cestě, bylo to naše poslední postavení… Pouze vstoupili do pevnosti a pokud nechtěli, již

jste je nespatřili. Přicházely jich desítky a desítky… A mezitím se již do ledových stěn krvavé Shall Tarri

dostala slabá ozvěna lidského křiku.

Vojáci se rozeběhli domem, začínal jejich den v naší noci, jejich život plný radovánek a krve. Jejich

život plný utrpení, jež způsobovali svým zajatkyním, svým nevěstkám. Avšak Velitele jsem neviděla.

Morall, nejvyšší pobočník, vyšel ze stínu a byl hrozivější než kdy jindy. Černé vlasy slepené čerstvým

deštěm padaly do jeho bílé tváře až k rudým očím. Na jeho uniformě byla krev od místa, kde mělo

tlouci lidské srdce, až po těžké, černé boty. Zdálky hlasitě vrčel, hrozil svým příchodem. Jeho zuřivosti

jsem se nebála, můj strach směřoval k té drobné, příliš hubené dívce s dlouhými černými vlasy, jež

vláčel za ruku po zemi a hodil mi ji k nohám jako kus špatného masa.

Dopadla lehce, věřila jsem, že se příliš neuhodila. Přesto byla omráčená. Ležela s hlavou zvrácenou

dozadu a její dech byl velmi mělký. Abi se okamžitě schovala za má záda. Bála se mrtvol.

„Musí zůstat naživu!“ zařval jednoduchý povel. Při pohledu na ni to byl ale úkol nemožný. Na malou

chvíli jako by se vynořila z temnot, probrala se. Ale třásla se a nepromluvila jediné slovo. Jako by už

ani nechtěla. Jako by svůj život už dávno zahodila a vzdala se naděje. „Velitelův příkaz. Celá družina tu

bude do půlnoci. Nech ji prospat, ráno ji chce vidět.“

Nemusel říkat nic víc, rozum staré ženy je možná příliš řídký pro jejich šelmí smysly, avšak dívka, jež

má být ochráněna před prvním přílivem smrtelného chtíče vojáků, byla jasným důkazem.

Tak jsme ji poprvé spatřili, jak před námi ležela na zemi, bezmocná, zraněná a především mrtvá. Duší.

Neměla vůbec nic, nikoho. A to ji zlomilo.

Do náručí ji vzal Luke. A mně neunikl pohled, jímž po něm Morall šlehl jako bičem. Až příliš

pozornosti. Až příliš ji hlídal, ačkoliv ji po zemi vláčel jako kus starého hadru. Když ji zvedl ze země,

zůstala na mramorové podlaze bývalého plesového sálu loužička krve. Morallovi se oči zúžily

v nebezpečné předzvěsti, ta krev mu až příliš voněla.

A zatímco se Luke, následovaný Abi i Lisou, rozeběhl do naší kuchyně, já zůstala. Věděla jsem, že je tu

ještě něco, co nebylo vyřčeno.

„Nic v tom nehledej, stařeno. Ta bude pro pána. Na zítřek. Víš, co máš dělat. Ať nemá vši, ať jí vlasy

nepáchnou rybinou… Ať je čistá. Všude.“

„Rozumím, pane.“

 

 

Lisa neztrácela čas, a zatímco Luke neznámou držel v náručí, připravila obinadla a čistý líh.

Neměla hluboké ani nijak vážné rány. Avšak byla velitelova. Tady se šrámy ani jiná znehodnocení

nepovažovaly za dostačující, považovaly se za znak nekvalitního zboží, jež musí být zlikvidováno.

Abi sklidila svíci, šití a zbytek skromné večeře ze stolu, aby ji mohli položit na studenou desku. Byla

tak malá, tak drobná, že jí ze stolu nepřepadla ani dlaň. Museli jsme z ní svléknout šaty. V té chvíli

ani Luke, ani Jordan nebyli v místnosti. Jako by snad velitel mohl poznat, že ji zahlédli pouhým okem.

Já věřila, že to dokázal poznat. Netušila jsem, jak, ale každá nekalost, každá nepovolená věc mu byla

jasným a průhledným činem.

Její suknice byly podšity hrubou pytlovinou, kožené boty vystlané králičí kůží… Na hrudi měla napůl

roztrženou košili. A nic víc.

„Je z daleka,“ špitla Lisa. „Takové oblečení jsem nikdy neviděla…“

„Já ano.“ Přesně jsem věděla. Můj muž kdysi žil v tom kraji… Jedině tam ženy nosily boty. Jedině tam

lovili zvěř i přes přísný zákaz.

„Musíme ji svléknout. Čím dřív zjistíme, kolik škody bylo napácháno, tím lépe.“

Byla vyzáblá na kost. Lehké náznaky boků a prsou se tloukly v kontrastu s jejím drobným vzrůstem.

Nebyla podobná nikomu, koho jsem z těch končin viděla. Pokud byli příliš vyzáblí tak jako ona, neměli

téměř žádné vlasy, nehty měli vylámané, slabé jako kus papíru. Oči vytřeštěné ve strachu, černé

monokly po tvářích, kolem úst…

Ona byla jiná. Ona byla čistá. Ale nedokázala jsem říci, jak.

„Připrav káď, Liso. Vodu vlažnou, kartáč, mýdlo.“

Z ramen jsem sňala svůj šál a překryla ji. Hlavou mi proběhla myšlenka, že tak to přeci chodívá

s mrtvými. Tak to možná budu dělat ještě jednou… Až s ní skončí.

Zavolala jsem Luka. Na Jordanově tváři jsem ten večer zahlédla něco, kvůli čemu jsem jej nemohla

pustit blíž. Bylo by to pro něj až příliš nebezpečné. Až příliš hloupé od chlapce, jako je on.

„Opatrně ji vezmi, Luku. Snaž se na ni nedívat, prosím tě…“

„Já vím!“ odsekl. Lehce se mu třásly paže, věděl, jak velké nebezpečí jej čeká, pokud mu v mysli

uvízne její obraz.

Do kádě ji položil i s šálem a okamžitě odešel. Prach a uhelný mour pomalu začaly mizet z jejích

rukou, nohou… Lisa přinesla jediné bylinné mýdlo. Nepoužívali jsme je běžně.

Měla neobvykle hebkou kůži, neobvykle bledou, avšak čistou jako sníh. Nehty pevné, zdravé. Abi

pečlivě čistila její dlaně, Lisa se probírala těmi dlouhými loknami a já v tu chvíli poznala, jak krásná ve

skutečnosti byla.

Neviděla jsem to předtím. Sama sebe jsem se ptala, proč velitel do svého doupěte přes všechny

strašné výslechy přinesl v otroctví dívku tak malou, tak vyzáblou, tak nepřipravenou dospělým

cestám, jež jí velmi brzy měly zkřížit tu nevinnou, dívčí cestu. Dívala jsem se na ni očima ženy, která

nerozuměla, proč by ty kostnaté boky měly být důvodem živelného vzplanutí, které ji donutí přijmout

muže mezi svá vyzáblá stehna.

V té chvíli, kdy se z její kůže stáhl mour a několikaletá špína, se v kádi objevila skutečná dívka. Možná

příliš křehká, možná příliš blízko vyhladovění… Ale skutečná.

„Nemá jedinou veš,“ podivila se Lisa. Divoce se probírala záplavou černých vln a snažila se najít jediný

náznak problému, který bychom do rána museli vyšetřit. „Ani jednu… To není možné!“

„Není to možné. Zápasíme s nimi i my. Proč by je neměla mít dívka, která žila v tisíckrát horších

podmínkách…“

„Nebyly to tak obyčejné podmínky. Podívej na její kůži. Na její nehty. Podívej, ty vlasy… Hebké,

dlouhé, husté…“

„Snad bys nezáviděla, Liso,“ rýpla si Abi. Stála již vedle mne, v jedné ruce bílé plátno jako osušku,

v druhé obyčejné modré šaty.

„Abi,“ sykla Lisa. „Cožpak bych jí záviděla, když vím, co ji čeká?“

„Potkalo to všechny z nás. Jen ne z rukou velitele.“ Abi tiše sklonila tvář. V očích hořkou vzpomínku

z oné osudné noci. Avšak promluvila. Promluvila o tom. Poprvé.

„Proč to říkáš? Proč to vytahuješ, Abi?“ Abi mlčela. A ono neočekávané myšlení jasně směřovalo k té

malé dívce v kádi.

„Vidím v ní další z nás. A bojím se, že přežije.“

„Když přežije… Tak to bude velké štěstí, Abi!“ Lisa spustila černé lokny do kádě a držela dívce hlavu

nad vodou, zatímco odpočívala v nekonečném temnu.

Když k nám přišla Abi, Lisa ji naprosto ignorovala. Trvalo to třináct dlouhých dní, než ji dokázala

přijmout jako dívku, která s námi bude sdílet bezpečné peklo. A trvalo to dalších třináct dní, než spolu

promluvily.

A v tu chvíli tam Lisa stála a ošetřovala hnědovlásku stejným způsobem, jakým dokázala pomoci Abi

po těch několika němých dnech.

„Přežije, stane se jí přesně to, co mně, a já se budu muset dívat na ten výraz… Na to prázdno, které

v sobě bude mít, na tu bolest, jež nebude moct projevit, na tu beznaděj, která stále tíží mě. Budu se

na ni dívat a budu vědět, že večer předtím jsem stála u ní a pomáhala ji připravit pro muže, který jí

zničí život. Nechci, aby přežila.“

Abi nebyla zlá. Ani její slova nebyla zlá. Místo zlosti v nás její slova vyvolala úzkost tak silnou, že již

nikdo z nás nedokázal obhájit myšlenku jejího přežití.

Když ji Lucas v náručí nesl zpět ke stolu, nedokázal již odvrátit zrak. A já jej nedokázala napomenout.

Poprvé jsme ji viděli čistou, lidskou a naprosto nádhernou.

Kůže hebká a bílá jako mramor.

Vlasy dlouhé, černé, v mokrých pramenech.

Pleť dětsky bezchybná, jemná jako to nejdražší hedvábí. Nehty silné, čisté. Chodidla drobná, s jemnou

kůží na patách i prstech. Pouze těch několik škrábanců, které jistojistě utrpěla kvůli Morallově zásahu,

hanilo nevinný lesk jejího těla.

„Jako by ani nebyla člověk,“ špitla Lisa.

Avšak byla, jak o tom svědčilo zkrvavené plátno a voda nesoucí malby její krve v hlubinách.

Byl to její první večer a já ani neznala její jméno. Ale již v tu chvíli, stojíc nad její krví, jsem znala její

osud. Nevěřila jsem, že se dožije dalších dívčích rán. Věřila jsem, že ji velitel zabije. Jako všechny jeho

konkubíny.

 


 

Nová část nepřibyla strašně dlouho. I tak doufám, že se tu najde alespoň pár z těch, co si na GAG

vzpomněli. Budu velice vděčná za každou odezvu.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek G. A. G. 4 (Ve stínu Shall Terry):

 1 2   Další »
30.06.2014 [17:36]

forewertwilight Emoticon

17. nika
24.03.2014 [15:48]

Naj poviedka Emoticon Emoticon Prosim pokračuj Emoticon Emoticon Úplne som si ju zamilovala Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

16. LuLuu
22.03.2014 [18:53]

LuLuu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

15. Aisha
09.03.2014 [1:47]

Vzpomněli. Skvělé Emoticon

14. opička007
08.03.2014 [22:50]

další nemůžu se dočkat je to tak nádherné :) :)

13. lil
07.03.2014 [21:08]

zbožňujem ťa za to že túto poviedku píšeš!! je fakt božíí Emoticon Emoticon

12. Saskie
07.03.2014 [9:52]

Naprosto dechberoucí kapitola!!! Už se hrozně těším na další, doufám že bude brzy. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11. Pegi
06.03.2014 [20:02]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

10. Caroline
06.03.2014 [19:57]

Úplně úžasná kapitola. Napínavá, tajemná a tak neskutečně skutečná. Děkuji za krásný zážitek při čtení. Moc moc se těším na pokračování Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

9. Mell
06.03.2014 [18:36]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!