Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Four Girls 3. kapitola

20.06.2013 (15:15) • RaduCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1302×

3. kapitola

Pohled Damona

„Emmette, co ty tady? Neměl bys být s Rose na dovolené?“ řekl mu Jazz.

„No, měl, ale Rose se na mě naštvala a někam odjela. Já odjel taky, ale za svýma milovanýma bratříčkama, aby tady nezlobili nebo aby nezničili můj milovaný New York,“ zašklebil jsem se nad pojmem „milovanýma bratříčkama“. Jsem rád, že mám od něj aspoň na chvíli pokoj, ale on je tu znova! Bože, za co mě trestáš, že mám stupidního bratra, ještě štěstí, že mám aspoň jednoho normálního, jinak nevím, co bych dělal. Díky bohu za Klause, i když je tak nudný, ale co, aspoň něco. 

„New York bychom nikdy nezničili, ty tupče!“ odsekl mu Jazz, kterému jsem dal za pravdu, NY bych nikdy nezničil, je to opravdový domov, i když jsem se tady nenarodil, ale to je jedno.

„To nikdy nevíš, popadne jednoho z vás amok a New York je v prdeli!“ řekl s vážnou tváří a já se sesunul k zemi s výbuchem smíchu. Ještě jednou něco takového plácne a vykopnu ho z apartmánu třeba i oknem a upřímně je mi u prdele, jestli to někdo uvidí. Edward se smál semnou, když viděl obrázek mě, jak vyhazuju Emmetta oknem ven.

„Hele, my nebyli ti, kdo málem zničili nejednou Esme barák jenom kvůli živočišnýmu sexu!“ odsekl náš nasranej Ed. Už je hodně nasranej, když je Emmett v blízkosti, Ed je nasranej. To je normální.

„Ale to bylo jenom jednou,“ rozmlouval náš idiotní bratr, kterému Pán Bůh nadělil asi 5 IQ bodů. Byl jsem rád, že alespoň uvědomuje, co to je světlo nebo tma, ale v upířím světě je všude světlo díky našemu dokonalému zraku.

„Ne, to nebylo!“ odporoval Edward, který vypadal, že za chvilku přistoupí na můj plán.
„Bylo to jenom…“ a začal počítat na prstech, a to už jsem nevydržel a vypálil z apartmánu, ale jen co jsem zavřel dveře a rozešel se, do někoho jsem narazil, ale nejen do někoho, ale do bohyně s dlouhými, hnědými, rovnými vlasy, a ona se na mě mírně usmála a začala se omlouvat…

„Já se omlouvám, nedávala jsem pozor, byla jsem zamyšlená. Ještě jednou se omlouvám,“ omluvně se na mě usmála.
„To je v pořádku,“ začal jsem „to já jsem nedával pozor, ale aspoň se vám můžu představit,“ nahodil jsem svůdný úsměv „Jsem Damon Cullen, bydlím naproti vašemu apartmánu.“
„Ano, já vím. Elena Gilbertová, a bydlím naproti vašemu apartmánu,“ usmála se zase ona, ale nebyl to jenom normální zdvořilý úsměv, byl to úsměv, který mě zahřál u mého mrtvého srdce.
„Moc mě těší, Eleno,“ řekl jsem monotoně a vzal jsem její ruku, políbil ji na hřbet, jak se to dělalo v roce 1864, no jo, výchovy se prostě nezbavíte.

„Mě také těší, ale musím už jít. Ráda jsem vás poznala, nashledanou,“ rozloučila se a chtěla mně obejít, ale já jsem jí chytil za zápěstí.
„Nemohli bychom si tykat?“ navrhl jsem a čekal, co odpoví.

„Dobře, jsem Elena, ale teď už opravdu musím jít,“ usmála se a odešla ke dveřím jejich apartmánu, odemkla a vešla, zavřela za sebou. Ještě hodnou chvíli jsem tam stál a čekal, jestli třeba nevyjde, ale ono hovno. Tak jsem se rozešel k Laguně, tam si někoho vyhlídnu a zpříjemním si večer, abych se nemusel vracet do apartmánu, to bych asi nepřežil. Doufám, že Emmett vypadne co nejdřív, jinak jdu do hotelu! Nemíním tam s ním žít!

Pohled Eleny

Dneska jsem měla školu, ale končila jsem nejdéle, holky byly dávno doma, ale podle mého úsudku je Alice vytáhla na nákupy a potom někam do kavárny nebo na jídlo. Díky Bellinu daru můžeme jíst i pít i se opít, když chceme. To jsme párkrát zkusily. Hlavně, když má jedna z nás narozeniny, tak se jdeme ožrat až pod obraz. Ale nikdy nám to nějak nevadilo. Naopak, když Bell slavila sto-desátý narozeniny, jely jsme do New Orleans a šly na Burbon Street, tam jsme se ožraly, udělaly jsme v jednom baru i striptýz. No a další týden jsme se nemohly hnout jinak než se otočit.

Šla jsem teda domů, sluchátka v uších, i když jsem upír, což je divné, když mám sluchátka, naprosto nevnímám. Už jsem byla pár metrů před dveřmi, hledala v batohu klíče, když do mě, nebo já do někoho, narazila. Aniž bych vzhlédla, začala jsem se omlouvat, ale když jsem vzhlédla a málem dostala infarkt. Přede mnou stál můj osobní bůh. Jménem Damon. Navzájem jsme se představili, ale já jsem se mu omluvila, že už musím jít, ale on mě chytnul za ruku a ještě mi nabídnul, že si budeme tykat, tak proč ne? Přijala jsem a omluvila jsem se, že už opravdu musím jít. Tak jsem šla, odemkla, otevřela a zavřela. Opřela jsem se o dveře, je to skutečnost, nebo jenom sen? On si mě opravdu všimnul. Všimnul jsi mě, té holky, které když byla malá, říkávali, že je ošklivá a nikdy s ní nikdo nebudu. Ale když jsem měla novorozenecký období, šla jsem zpátky do naší vesnice, protože jsem nevěděla co se semnou děje, přišla jsem tam a vyhladila celou vesnici, mi to začalo docházet. Tak jsem se asi dvacet let potulovala po světě jako nomád, než mě našla Alice. Která o mě věděla už dávno předtím, ale čekala na mě. Já jsem ráda, že mě našla. Jinak už se znaly i Bells a Car, takže jsem byla vlastně jako poslední.

O 2 hodiny později
Holky konečně přijely, když jsem viděla, co měly tašek, tak jsem se ani nedivila. Byly tam i značky obchodů, které v New Yorku nejsou, takže musely do Jeresay. Šla jsem jim raději pomoct, jinak by to tahaly asi dvě hodiny, protože nemůžou použít svou přirozenou rychlost. To musely utratit tak půl milionu, jinak to ani nevidím. No jo, když máte za nejlepší kamarádku shopaholičku, tak je to jasný. Šla jsme dolů po schodech a na nich potkala Alice a ona hned začala něco žvatlat.
„Ahoj E. Neboj, nezapomněly jsme na tebe. Koupila jsem ti různá trička, tílka, sukně a šaty, taky boty samozřejmě. Potom jsme se ještě stavily u Číňanů a koupily i večeři. Tak já to jdu odnést a potom ještě přijdu,“ usmála se, já jsem jí to radši jenom odkývala, protože než bych stačila něco říct, byla pryč. Když jsem vyšla ven, holky na mě jenom kývly a odešly. Konečně jsme to všechno odnosily, bylo asi devět a to holky přijely v půl osmý. Daly jsme si večeři a šly jsme do obýváku a já s Car na lov. Když jsme se vrátily, byl čas jít do školy.

4. kapitola

Omlouvám se,že mi to tak trvalo, ale slibuju, že teďka budu dávat víc dílů. Budu ráda za smajlíka i za koment... Doufám,že se vám to líbilo. Jestli jste smutní, že Emm nic nevyvedl, nebojte, alespoň do 10. kapitoly tady bude s námi... Snad jste neztratily zájem, to by mě hodně mrzelo. Holkám, co psaly komenty, děkuju, byly úžasný... Všem děkuju!! :))

RaduCullen

Autor: RaduCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Four Girls 3. kapitola: