Tak jsem napsala další díl. Možná někoho zklamu, protože se Ness nedozví, jaké jméno má Nevím-jak-se-jmenuje. Ale nebojte, brzy to zjistí, bohužel se mi po oslovení Nevím-jak-se-jmenuje bude opravdu stýskat. :D A něco k ději? Dozvíte se, jak dopadla matika, na které Nessie sedí s Nevím-jak-se-jmenuje a jak nakonec skončí tělocvik. A také, co zase Paul provede. Přeji příjemné čtení. Kacennnka.
22.10.2010 (07:45) • Kacennnka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2152×
Dokončila jsem krok, nadechla se a šla pomalým nervózním krokem k němu – k Nevím-jak-se-jmenuje. Jeden krok, dva kroky, už zbývalo jen posledních až pět kroků, ale profesor na mě zavolal.
„Slečno Cullenová?“ Otočila jsem se.
„Kde jste skončili v matematice na minulé škole?“ ptal se. Kruci!
„No… ehm… už si nevzpomínám,“ zatloukala jsem.
„Tak se posaďte sem,“ ukazoval na svou katedru, „a napíšete si opakování toho, co jsme už probrali, abych věděl, jak jste na tom.“ Otočila jsem se a mlčky jsem šla ke stolu.
Zasedla jsem ke katedře a profesor dal přede mě tři listy papíru se slovy, že do konce hodiny to mám mít hotové, ale že to nebude známkovat. Ale podle mého výsledku se rozhodne, jestli jsem si vybrala nejlepšího souseda. Proč nemohl říct jeho jméno? Bohužel jsem se tím nemohla déle zaobírat, protože na mě čekalo 35 příkladů. Bez kalkulačky. Měla jsem co dělat, abych to stihla, ale nakonec se mi to podařilo. Ještě než se profesor přestal vykecávat, všichni byli pryč. Jedinou útěchou – i štěstím - bylo to, že před třídou na mě čekal Jake.
„Tak jak to šlo?“ ptal se hned, co jsem vyšla z učebny.
„Úžasně, profesor se deset minut se mnou vykecával a pak mi dal test. Lepší už to být nemohlo. Co u tebe?“
„Šlo to, ale mohlo by to být lepší,“ pokrčil rameny.
„Ehm, Jaku… myslíš, že budu muset cvičit, když nemám nic na převlečení?“
„Vidíš to… hm… snad ne. Vlastně já tady taky nic nemám,“ odpovídal a já se začala smát. „Čemu se jako směješ?“
„Nic, jenom… mě tak napadlo… neřeš,“ radši jsem to uzavřela.
„No to budu řešit!“ obrátil mě k němu čelem.
„Jenom mě tak napadlo, co všechno míváš na sobě, když si jdeš normálně ‚zaběhat‘! Ale to tady asi praktikovat nebudeš.“
„Ježiši, Ness!“ protočil oči a pustil mě.
„Kde jste byli takovou dobu?“ ptal se Seth.
„Něco jsme si museli vyříkat!“ stěžoval si Jake. Seth se na nás jen nechápavě podíval. „Večer to zjistíš!“
„Na co tu vlastně čekáme?“ ptala jsem se, abych změnila téma. Všichni se na mě nevěřícně podívali.
„Že by na profesora?“ odpovídal otázkou Quil.
„No, to bude ono,“ odpověděla jsem a sedla si na topení. Zbývaly asi ještě dvě minuty do konce přestávky a profesor konečně dorazil.
„Vy jste ti noví?“ ptal se a my přikývli. „Máte cvičební úbor?“ ptal se a mně začaly cukat koutky, měla jsem co dělat, abych to udržela. Jake do mě šťouchl loktem.
„Ne,“ odpověděli všichni, až na mě.
„Omluvte mě,“ řekla jsem rychle a běžela ven.
„Asi je jí špatně,“ slyšela jsem Quila. Pak už jsem byla na záchodech. Vedle umyvadla jsem se sesunula na zem a spustila. Začala jsem se neúnosně smát.
„Nessie?“ ptal se někdo přede dveřmi. Nebyla jsem schopná odpovědět, ten někdo vešel dovnitř. Byl to Jake.
„Ness?“ ptal se zase a já mu odpověděla jen hlasitým smíchem. „Jsi nesnesitelná!“ stěžoval si a sedl si naproti mně. Po pěti minutách jsem se dostatečně uklidnila a přestala se smát.
„V pohodě?“ ptal se Jake, když už jsem vypadala celkem v pohodě.
„Asi,“ řekla jsem šeptem a utírala si slzy smíchu do rukávu svetru.
„Profesor říkal, že můžeme odejít, že tu nemusíme být. Ostatní na nás čekají před školou.“ Odkývala jsem mu to a šla si opláchnout obličej. Otřela jsem si ho ubrouskem a vyšli jsme ven.
Už vidím ty drby, co o nás budou kolovat. Ty pohledy, které jsem viděla, když jsme společně vyšli z dámských záchodů, nikdy nezapomenu. Jake mi dal ruku okolo ramen a já jemu okolo pasu. Už se těším zítra do školy. Už teď si o nás všichni povídají.
Nesedla jsem k Jakovi do Rabbita a vyjeli jsme směrem ke mně domů. Quil, Seth a Embry jeli rovnou do La Push. Teď mě tak napadlo, jestli táta nakonec nechtěl, aby mě vozil Jake, aby mu mohl číst myšlenky.
Dojeli jsme před náš dům. Rozloučila jsem se s Jakem a vešla do domu. Všichni se na mě sesypali a ptali se, jak jsem se měla. Probojovala jsem se až k sedačce, kde jsem si sedla a všechno jim řekla.
„A potkala jsi tam nějakého kluka, jako který by se ti líbil?“ ptala se Alice.
„Ne,“ odpověděla jsem bez rozmýšlení a pak jsem si vzpomněla na černou kšiltovku. Rychle jsem se zvedla a šla do pokoje, než by si toho někdo všiml. Zapnula jsem počítat a najela na stránky školy, abych si zjistila všechno, co bych měla umět. Místo toho na mě rovnou vyskočila složka fotek s názvem ‚Nejhezčí pár školy?‘. Rozklikla jsem to a co jsem nenašla. Fotka mě a Jaka. První fotka byla, když jsme vyšli ze záchodu. Druhá byla, když jsme se šli ven. Začala jsem se tomu smát. Drby se šíří ještě rychleji, než jsem si myslela.
„Brý ráno, Ness,“ zdravil mě ráno Jake u auta. „Jak ses vyspala?“ ptal se. Nic jsem mu neřekla, jen jsem mu ukázala na mobilu ty fotky. „Ne! To si děláš srandu!“ začal se smát.
„Ne, nedělám!“ začala jsem se smát taky.
„To máme celkem slušnou pověst na to, že je dnešek naším druhým školním dnem.“
„Stává se,“ usmála jsem se na Jaka a on mi úsměv oplatil.
„Hele, není to Paul?“ ukazoval Jake na líbající se pár pod schody.
„A Marcie!“ vyjekla jsem překvapením.
„To snad nemyslí vážně! S tou blondýnou?“ ptal se Jake a já to odkývala. Oba jsme se shodli na to, že je necháme. Ať si to Marice užije, asi tak týden. Šla jsem do skříňky a vzala si učebnice na chemii, bohužel, když jsem vešla do učebny, bylo mi řečeno, že to odpadlo. Hm, skvělý.
„Kam jdeš?“ ptal se Seth, když jsem vycházela ze školy.
„Odpadla nám chemie, mám volno,“ pokrčila jsem rameny.
„Hm, se máš. Zatím,“ mávl na mě Seth a pospíchal na hodinu, kterou měl v budově na opačné straně.
„Čauky, Ness,“ zdravil mě Paul.
„Nazdar,“ odpověděla jsem suše.
„Děje se něco?“ ptal se zase.
„Proč zrovna Marcie?“ ptala jsem se naštvaně.
„Žárlíš?“ Začaly mu cukat koutky.
„Jasně, že NE! Ale… dobře, když někomu chceš zlomit srdce, tak Marice, dobře. Ale proč zrovna ta namyšlená blondýna?“ skoro jsem na něj křičela.
„A proč ne?“
„Protože celá škola je plná normálních holek a ty si vybereš zrovna tu nejho… Hele, víš co? Mně je to vlastně jedno! Čau.“ Odcházela jsem a Paul za mnou jen stál.
Sedla jsem si venku a na lavičku, protože bylo výjimečně hezky, a pustila si hudbu.
„Nemáš být na hodině?“ ptal se nějaký hlas, který jsem sotva slyšela. Vzhlédla jsem. Nenapadlo mě, koho tam uvidím. Stál tam Nevím-jak-se-jmenuje.
Kacennnka
Autor: Kacennnka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Forkský anděl - 2. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 15. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!