Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » FireWolf - Epilog

04.12.2009 (16:45) • Wolfie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1880×

Pohled Lizzie:

Aro se poškrábal na hlavě – vážně nevím k čemu je upírovi škrábání na hlavě.

„Ale nejdřív si tady se mnou něco přečteš, viď? Máte přece ještě celou věčnost“ mile se usmál a zarazil mě do honosné židle. Sám si sedl naproti a na stůl položil obě knihy. Nejdřív otevřel tu větší a začal v ní listovat, když už nejspíš našel tu správnou část, začal předčítat.

„Akely a smrt,“ udělal dramatickou mezeru a zkoumavě se na mě kouknul „k tomuto tématu se váže spousta legend. Jedny vyprávějí, že akely nemohou zemřít, když mají svou lásky. Některé zase říkají, že nezemřou, dokud ve svém životě nesplní určitý úkon. Ta největší část legend však říká, že akely nezemřou nikdy. Taky se však spekulovala o roztrhání a spálení, tato metoda je prý na sto procent účinná. Ve skutečnosti však zůstává nad tématem akely a smrt velký otazník.“ Aro si opřel hlavu do dlaní a zasněně se po mě podíval rudýma očima.

Nervózně jsem se ošila a zamručela. To bude ještě nadlouho, jestli se tady ten bude takhle rozjímat.

Po chvilce se Aro opět pohnul a zahleděl se do knihy. Odkašlal si a začal číst: „Oheň, aneb smrtící zbraň akel. Akelí oheň je jeden z nejničivějších zbraní, tito tvorové jej však nepoužívají příliš často, častěji než oheň v boji používají své tesáky a drápy… pak je tady popsán způsob boje… chtěl jsem se tě tedy zeptat, Lizzie, je pravda že svůj oheň příliš nepoužíváte? Proč? Pálí vás po tom hrdlo?“

Těmi otázkami jsem byla úplně zaskočená, ale jestli je v tý knížce popsaný i náš způsob boje, tak je to snad jedno, jestli to bude nějaký upír vědět. Zhluboka jsem se nadechla a začala: „Je pravda, že v boji oheň příliš často nepoužívám. Není to proto, že by mi to bylo nepříjemné, ale je přeci jen o něco praktičtější a přirozenější když na to jdu silou. Teda… ne že by oheň byl nepraktický, když ho použiju, nikdo si ani neškrtne.“ Zasmála jsem se. „Ne, oheň mě v hrdle nepálí… teda pálí, dalo by se říct, ale pálení ohněm vnímám asi jako upíří vnímají pití krve. Prostě přirozeně.“ Byla jsem na svou přednášku náležitě hrdá a podívala jsem se na fascinovaného Ara.

„Hmm, já si tady ještě něco přečtu. Můžeš jít za Demetrim.“ Přikývla jsem a vyšla z gigantické knihovny.

Rozhlédla jsem se kolem a přišla na to, že vlastně nevím, kde bych měla toho Demetriho hledat. Nejdřív jsem zkoušela jít po pachu, teď tu bylo ovšem miliarda a těžko se v tom člověk vyznal. Namířila jsem si to teda na recepci. Naštěstí jsem jí po chvilce našla a milá žena se na mě usmála.

„Vyřídila jste si vše, co jste potřebovala?“ optala se mě mile.

„Och, vím toho o hodně víc, než jsem potřebovala,“ ušklíbla jsem se „ale ještě bych chtěla vědět, kde najdu Demetriho.

Pochybovačně se na mě podívala: „Vaše jméno?“

„Lizzie Swanová“

„Och, tak to patříte k nejvíce zasvěceným… Demetri se rozhodl, že se oběsí, potom co jste zemřela“

Vyvalila jsem na ní oči. Cože? Upír a oběsit se??? Začala jsem se chlámat a pomalu jsem se sunula pod stůl.

Asi po pěti minutách jsem konečně s bolestí břicha vstala a podívala se na tu ženu. Také vypadal jistě pobaveně, ještě aby ne.

„Kde ho můžu tedy najít?“

„Jeďte výtahem do třetího patra a třetí dveře vlevo“

Přikývla jsem, poděkovala a vydala se směr výtah. Pořád se slušným výtlemem z oběšeného Demetriho. A pak že upíři jsou povětšinou inteligentní. Výtahem jsem se vyvezla do třetího patra a hledala jsem třetí dveře vlevo.

Byly to masivní, dřevěné dveře. Na kterých bylo vyryto mnoho znaků a čmáranic, ale nepřikládala jsem jim velkou váhu. Přemýšlela jsem, jak tam co nejinteligentněji vejít.

Zhluboka jsem se nadechla a zvedla ruku, abych zaklepala, než jsem však stihla učinit, dveře se otevřely a v nich stál Demetri. Ruku jsem stáhla zpět a koukala se do jeho rudých očí. Vyjukaně na mě hleděl a než jsem stihla něco říct, pevně mě objal.

Trochu mi praskaly kosti a nefungovaly plíce. Krevní oběh se taky trochu pozastavil.

„Dusíš-mě.“ Řekla jsem klidně.

Demetri mě ale nepřestával objímat, jenom mě vtáhl do malého pokoje a zabouchl dveře. Po pěti minutých nejspíš usoudil, že jsem dost přidušená a pustil mě. Stále mě ale držel za ramena a koukal na mě spalujícím pohledem.

„Ehm…“ nervózně jsem se ošila a snažila být se co nejmenší. „…ahoj.“

V ten moment udělal Demetri něco, co jsem vůbec nečekala. Políbil mě. Bylo to tvrdé a studené, hlavně ne úplně příjemné. Tedy ne že bych neměla Demetriho ráda, ale tohle bylo trochu jiné. Demetriho jsem milovala, jako kamaráda, nejlepšího přítele, ale ne jako milence. Na to jsem upíry příliš nesnášela. Zase na druhou stranu, jsem se s nikým nikdy nemilovala, nebylo to jako sledovat televizi…

Studenými dlaněmi mi hladil záda a jednu ruku mi pak zabořil do vlasů. Polibky jsem mu sice ani nijak neoplácela, ale ani jsem se jim nebránila. Bylo to asi tak, jako líbat kámen, jenom ne tak trapné.

Ani jsem příliš nevnímala, když už jsem byla bez trička, stejně jako Demetri… jenže já neměla podprsenku. A tu Demetri ani nepotřeboval.

Povalil mě na jakousi „postel“ a nepřestával mě líbat. Když opustil moje rty, přešel postupně z krku až na pupík a zase zpět. Vlastně se mi to začínalo docela líbit.

***

Pohled třetí osoby:

Toho večera to na Volterském hradě pěkně žilo. Zatímco se většina upírů živila, z pokoje Demetriho se ozývaly těžko identifikovatelné zvuky.

Aro se zrovna vracel z knihovny, když se pořádně zaposlouchal. Tázavě se otočil na Marcuse a Caia  se slovy: „Myslíte, že si vzali ochranu?“

Caius a Marcus zavrtěli hlavou a Aro se zadíval do dálky, „To bude ještě velmi zajímavé…“

The End !