Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » FireWolf 8. kapitola

02.12.2009 (16:45) • Wolfie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1439×

Naskytl se mi pohled na vzdušnou síň a o kus dál stála recepce. Pomalým krokem jsem přišla až k ní a naklonila se k ženě za pultíkem. Překvapilo mě, že je to člověk. Evidentně byla ráda, že se k ní dostal někdo jiný než upír – nebo možná jen byla dobrá ve své práci.

„Dobrý den, mohu vám nějak pomoci?“ zeptala se mě mile.

Podrbala jsem se na hlavě a váhavě jsou jí řekla svou žádost: „Dobrej, potřebovala bych mluvit s Demetrim“

Žena přimhouřila oči a dělala, že přemýšlí. „můžu vás poslat maximálně za Arem a Demetri by měl být někde poblíž.“

„Ehm, dobře“

Žena pokynula rukou k dalším, o něco menším dveřím a kývla hlavou.

„A abych nezapomněla. Měla byste si pospíšit. Každou chvíli přijde Heidi s… ehm… jídlem“

„Jistě.“ přikývla jsem a přidala do kroku. Neměla jsem zájem být u jejich večeře. Rychle jsem prošla úzkou uličkou a došla až na nějaké rozcestí. Po levé straně byli nějaké čudlíky a po pravé další cesta. Zmáčkla jsem jeden knoflík a přede mnou se otevřel výtah.

„Erchm…“ zamručela jsem a dala se napravo. Vlhkost, která panovala všude okolo mi nedělala moc dobře a já se snažila dýchat co nejméně, aby ze mě po chvilce nebyla rozmočená kaše.

Cesta se linula stále dolů a já přemýšlela, jestli nebylo lepší jet tím výtahem někam – nevím kam.

Za chvilku jsem se ocitla v totální tmě a neviděla skoro nic, nebýt mého úžasného zraku. Bohužel, ani ten není všemocný a já nazdila nosem na nějaký železo. Ozvalo se nepříjemné křupnutí.

„Sakra.“ Zanadávala jsem ještě pár slov a snažila si urovnat svůj nos.

Když jsem si byla jistá, že je jakž takž rovný, uličku ozářilo světlo. Nějaký upír držel baterku a svítil mi přímo do ksichtu.

„Hele, že by nám ji tady poslala Heidi?“ zasmál se ten upír s baterkou. Druhej se otočil a přikývl.

„Ne, já tady nejsem jako mexické jídlo. Jdu za Arem.“ Řekla jsem rovnou upírům.

„Tak to jsi na špatném konci, musíš jet výtahem do prvního patra, mňamko.“ Oznámil mi upír s baterkou.

Nechtěla jsem se s ním dohadovat, nad pojmem jídlo a dala se uličkou zpět. Mohli by tady dát alespoň nějaké směrovky nebo tak něco. Nejdřív si nezařídí letiště, pak si ani nedovedou osvětlit chodbu a nakonec aby tady chodil člověk s mapkou.

Vešla jsem do výtahu a stiskla tlačítko do prvního patra.

Když se otevřely dveře, ocitla jsem se před velkými vraty. Jinak se to snad ani nazvat nedalo. Před nimi stáli z každé řady jeden upír a koukali na mě krvavýma očima.

Váhavě jsem prošla až ke dveřím a zkusila je otevřít. Zatlačila jsem poprvé… a nic. Pak jsem zatlačila ještě víc a konečně… nic. Napotřetí jsem se do dveří opřela a… sakra! Nic.

Upíři ze mě měli děsnou srandu a náramně se chechtali.

Nahodila jsem ironický obličej a řekla: „Ha-ha-ha. Zkuste si to, vy chytrolíni“  ustoupila jsem ode dveří a pokynula na jednoho upíra.

Ten přikývl a přišel ke dveřím „to jsou magické dveře, musíš říct zaklínadlo… Čáhiry, máhiry… dveře, otevřete se!“ zakřičel, vzal za kliku a v klidu vrata otevřel.

Hmm, bezva. Udělala jsem ze sebe blbce, když mě nenapadlo chňápnout po klice. Ale kdo by si ji všímal, u takových vrat???

Upíři se teď naplno chechtali a já se sklopenou hlavou vešla do velké síně. Podle tvaru bych řekla, že jsme ve věži. U sloupů stáli tři „židle“ – spíš teda trůny jak pro krále. Nedivím se, že Volturiovy jsou tak slavní s tou vší maškarádou okolo.

Rozhlédla jsem se okolo. Na trůnech seděli tři velmi staří upíři – jejich kůže byla skoro průsvitná. Podle všeho to byli Aro, Caius a Marcus. Okolo bylo spoustu dalších upírů, někteří byli přímo u těch tří – nejspíš jejich stráže, a spousta o trochu dále.

„Lizzie“ když jsem se ohlédla po tom rozradostněném hlase, řekla bych že to byl Aro. Opravdu se usmíval a snad byl rád že jsem tady. Ovšem jaksi mi nešlo do hlavy, že by mě znal.

„Ty žiješ“ oznámil mi Aro strašnou novinu. Podívala jsem se po reakci obou dvou upírů.  Blonďák – Caius, řekla bych, byl dosti, takový hodně naštvaný a Marcus se tvářil tak nějak… nijak.

Aro už byl u mě a držel mě za ruku. Stále se usmíval a studoval mou tvář svýma červenýma očima.

„Když jsem četl Demetriovi myšlenky, bylo jasné, že jsi mrtvá. Přeci jen, měla jsi rozdrcené srdce, mám pravdu, Lizzie?“

„Ano“ nic smysluplnějšího mě nenapadlo. Málem jsem skákala pět metrů vysoko do stropu. Demetri určitě žije, on žije. Jupí!

„Jak je tedy možné že žiješ, Lizzie, mohla bys mi to povědět?“

„Já nevím“ přiznala jsem. Teď jsem chtěla vidět co nejdřív Demetriho.

„Hmm, mám několik knih o tvém druhu. Mohl bych se podívat do nich, sám jsem velmi zvědavý.“ Aro byl nadšen nad novým objevem k prozkoumání.

„Pojď se mnou do knihovny“ řekl a táhl mě za ruku. Byla jsem v totálním oparu, tak jsem nic nenamítala a nechala se táhnout kamsi…

Po chvilince jsme se ocitli o obří místnosti od podlahy až ke stropu nacpané knihovny. Ne že bych měla knihy kdy jak moc ráda, ale musela jsem uznat že to budí dojem.

Aro mě pustil a spěchal k nějakému místu v knihovně. Vytáhl jednu velmi tlustou a zaprášenou knihu a přišel ke mně.

„Tohle sepsal jeden upír, který se zabývat zkoumáním tvého druhu. Je tam spousta informací, ale stále mi toho ještě hodně chybí. Ten upír bohužel tuhle knihu nestačil dopsat…“

„Proč?“ docela mě zaujmulo, že kdo někdy zkoumal vlky s křídly.

„Akely ho roztrhaly.“ Oznámil mi Aro.

„Akely?“ že by nějaký nový živočich?

„Ano, tak se mezi upíry říká vašemu druhu“ vysvětlil mi Aro.

„Páni“ máme dokonce zvláštní název. To jsem nevěděla, ale akely je hezký.

„Takže, já tady zkusím najít něco o vaší schopnosti uzdravit se… počkej, podř to“ šoupnul mi do rukou velkou knihu a já trochu zakolísala pod její váhou. Vážila snad tunu!

Než jsem se stihla vzpamatovat přinášel Aro ještě jakýsi malý deník.

„Tohle je deník dalšího upíra, který měl s akelami do dočinění,“ Aro byl vážně dost nadšený nad tímhle objevem „bohužel ho také nestihl dopsat. Pomůžeš mi s hledáním?“ zeptal se mě a já si vzpomněla, že jsem tady šla původně za Demetrim.

„Já jsem vlastně přišla za Demetrim“ řekla jsem Arovi.

„Ach, za Demetrim. Pravda.“