Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » FireWolf 5. kapitola

19.11.2009 (15:45) • Wolfie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1614×

Byla už tma, když jsem zaslechla jak se Jacob blíží. Otočila jsem se jeho směrem, za chvíli se vynořil mezi stromy.

Promiň mi to, Lizzie.

Co ti mám prominout, Jacobe? Poslala jsem mu v myšlenkách

Byla to léčka. Přiznal Jacob.

Nemohla jsem uvěřit své mysli. Léčka? A jako co?

Carlisle měl podezření, na to, co jsi a uhodl také, že bys pro nás byla hrozba. Edward si přečetl v jeho mysli, a proto na tebe zaútočil, nedošlo mu už, že jsi stokrát silnější a já tě musel potom odklidit z cesty, aby mohli v klidu Demetriho zabít. Přiznal Jake.

Docházelo mi to velmi pomalu. Doktor Tesák je tedy velmi bystrý, ne žádný hlupoň. Edward čte myšlenky a bral mě jako hrozbu. Cullenovi teď šli po mém příteli a ten je teď … NE! Nemůže být mrtvý.

Jacob přede mě hodil růžové tričko a černé tepláky, otočil se a utíkal zpátky. Musím se teď rychle proměnit a jít si pro Cullenovi sama. Zabiju je všechny bez výjimky!

Proměnila jsem se zpátky na člověka a bylo mi jedno, že umírám v horečkách, poháněla mě zuřivost. Hodila jsem na sebe tričko a tepláky s nápisem na zadku „I am sexy princess“ a vydala se co nejrychleji k domu Cullenů.

Zuřivost mě poháněla stále rychleji. Byla jsem sice spalována v horečkách a bolestech, ale běžela jsem jak rychle jen jsem mohla, po přeměně jsem byla velmi rychlá i silná.

Když jsem se objevila před domem Cullenových, zavětřila jsem. Uvnitř byl jen Jacob. Začichala jsem a ucítila pachovou stopu deseti upírů, včetně Demetriho. Vydala jsem se po stopě.

Utíkala jsem, jak rychle jsem je dokázala, ale stále jsem cítila, že běžím příliš pomalu. Byla jsem bosá a dokonale cítila půdu pod nohama, byla měkká a rozdupaná. Viděla jsem před sebou širokou řeku a jedním skokem ji překonala. Letěla jsem stále rychleji, když jsem narazila na místo, kde byly zpřelámané stromy. Cullenovi zdá se tady Demetriho dohnali.

Opřela jsem se o jeden strom, složila si hlavu do dlaní a začala plakat. Nechala jsem svoje vařící slzy téct proudem. Plakala jsem a poddávala se horečkám. Bylo mi jasné, že i kdyby jim odsud Demetri utekl, já je nedohoním. Ne ze země a jako vlčice bych ze vzduchu necítila pachovou stopu.

Stočila jsem se na zemi do klubíčka a objala si kolena. Vzdala jsem to. Demetri už není. A jakmile se cullenovi vrátí domů, nebudou už ani oni. Zabiju je všechny, včetně Jacoba a Alice.
S mokrýma očima jsem vzhlédla k obloze. Měsíc nebyl vidět, mraky byly všude. Bylo všude naprosté černo. Žádná naděje. Nic. Jen tma a moje bolest a můj mrtvý přítel…

Když začalo svítat, zmučeně jsem se postavila na nohy. Bolest a z velké části horečky už pominuly. Podívala jsem se na rozmáčenou zem. Stála jsem po kotníky ponořená v bahně. Volným tempem jsem se vydala po pachové stopě, byla už velmi slabá, ale přeci tam byla. Cítila jsem, že Demetri přeci jen unikl. To mi ale nedávalo žádnou naději. Obloha byla stále zamračená a sluníčko neprosvítávalo nikde.

Asi po půl hodině běhu jsem dostala strašný hlad. Šance, že bych uprostřed města našla něco na jídlo, se mi příliš nezdála. Rozhodla jsem se tedy, že se nakrmím jako vlčice. Oblečení, které mám na sobě už mi stejně nebude k ničemu. Rozhodla jsem se že zůstanu navždy jako vlk.

Jedním chabým skokem jsem se přeměnila a zavětřila. Ucítila jsem pach vody a u ní i stáda losů. Vydala jsem se tedy tím směrem. Po minutce běhu jsem viděla nevelké stádečko. Vyhlédla jsem si velkého samce a rozběhla jsem se za ním. Během tří skoků jsem byla u něj a čtvrtým jsem ho dorazila.

Roztrhla jsem mu kůži a přičichla k masu, nevonělo příliš vábně, ale přesto jsem se zakousla. Blé, ani tak nechutnalo. Přesto jsem zabořila čumák hluboko do boku velkého kopytnatce a snažila se vybírat nejchutnější sousta.

Když jsem byla jakž takž nasycená, vydala jsem se k řece. Tekla klidně, nejspíš nikam nespěchala. Povídala jsem se na svůj odraz na vodní hladině. Viděla jsem hlavu červeného vlka, s velkýma očima, ve kterých zuřil oheň. Zabořila jsem čumák do chladivé vodičky a pila, chutnala vskutku výborně, i když jsem nechtěla pomýšlet, co všechno se tam vydělalo.

Když jsem se napila, přišla jsem opět k mrtvému losovi a pro velký efekt jsem se vyválela v jeho krvi. Byl to takový soukromý rituál, když jsem se chystala na lov upírů. Nejpečlivěji jsem si namočila křídla, aby z nich krev ukapávala.

Když jsem na sebe pohlédla ve vodě, byla jsem svým výkonem spokojená. Krev mi začínala slepovat chlupy k sobě a to jsem přesně chtěla.

Byla jsem připravená na lov. A první oběti byly vybrány. Cullenovi.

Vyběhla jsem po jejich pachu. Byla jsem připravená mstít se. Letěla jsem těsně nad zemí, abych mohla zachycovat jejich pachy a obratně jsem plachtila kolem stromů.

Doletěla jsem až k moři. Odhadovala jsem to na Pacifik. Pod vodou se mi pachy zachycovaly docela špatně, ale stále jsem je cítila. Letěla jsem zhruba rychlostí světla. Nedalo mi to a musela jsem jednou packou čeřit vodní hladinu pod sebou. Sice mě to docela opláchlo od krve, ale byl to skvělý pocit.

Doletěla jsem až na malý ostrůvek. Moje soukromá GPS v hlavě mi řeklo, že to nejspíš bude ostrov Wake.

Cullenovy jsem cítila blízko. Vydala jsem se po jejich pachu. Po minutce jsem je viděla běžet před sebou. Odrazila jsem se od země a letě k nim.

Už si mě všimli. Otočili se ke mně, ale já stále letěla. V nose mě svědila vůně mého Demetriho. MÉHO Demetriho? Ta představa mě zaskočila nepřipravenou a já jsem narazila do stromu. Ten je pouze prolomil na půl a já v klidu letěla dál.

Pak jsem ho viděla, jak utíká, před tou vražednou rodinkou. Zapištěla jsem. Je to takový specifický zvuk mé rasy. Napůl vytí vlka a napůl třeba pištění káněte. Demetri se zarazil a otočil směrem ke mně.

Nasadil radostný výraz a já se zarazila přímo před ním. Demetri mě obejmul kolem krku a já blaženě vrtěla ocasem.

Pak jsem ucítila Cullenovi těsně za námi a byli jsme nuceni s Demetrim tuhle objímací scénu ukončit. Otočila jsem se k nim čelem a varovně zavrčela. Cullenovi se zarazili a patrně přemítali své možnosti. Já jsem pouze zaklonila hlavu, jako bych chtěla zavít, ale místo toho se z mého hrdla linul pouze velký požár, který dosahoval výšky zhruba 20 metrů. Tuhle chvíli jsem si užívala. Když jsem skončila, varovně jsem se podívala směrem ke Cullenovim a švihala ocasem ze strany na stranu.

„Ale, Lizzie, takto to vůbec nemusí skončit“ předstoupil ke mně Carlisle, já ale varovně zavrčela a tak se radši už nehýbal.

Slova se ujal Demetri „vidíte tu krev?“

Všichni přikývli.

„A víte, co to znamená?“

Všichni zavrtěli hlavami.

„Rituál pro začátek lovu“ dramaticky se odmlčel „lovu upírů“ dořekl. Všem se zatajil dech.

říkala jsem v pondělí

„A vy můžete jen hádat, koho se rozhodla zabít tentokrát“ byla jsem šťastná, že tam Demetriho mám. Můj soukromý mluvčí.

„My odejdeme. Už o nás nikdy nebudeš slyšet. Nikdy. Slibuji“ prosil Carlisle. Jak jim jde najednou o život, ha.

Opět jsem varovně zavrčela a švihala ocasem. Byla to velmi dramatická chvíle. Jediný, kdo byl klidný jsem byla já.

Pak se to stalo, jako šmouha. Bella byla jedním skokem u mě a vrazila mi dlaň do hrudi. Zasáhla přímo srdce a já ucítila šílenou bolest. Před očima mi ztmavlo a já slyšela pouze Bellina poslední slova „Druh za druha…“