Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » FireWolf 4.kapitola

07.11.2009 (09:00) • Wolfie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2647×

Odrazil se a tvrdě do mě vrazil, než Demetri stihl zareagovat, letěla jsem skrz sklo a přistávala na koberci, teď už posypaným střepy s Edwardem na sobě, projela mnou horká vlna a já se chystala přeměnit…

…než jsem však stihla učinit, Demetri už strhl Edwarda ze mě. Začala bitka přímo v Cullenovic obývacím pokoji. Byl to velmi vyrovnaný souboj, Demetri byl vycvičený bojovník, ale Edward si mohl přečíst jakoukoli jeho myšlenku.

Házeli sebou navzájem na všechny světové strany a rozbíjeli nábytek zatím, co já jsem se sbírala ze země a vyndávala si z krvácejících ran střepy. Teklo to, jak sviň, za chvíli byl celý koberec od krve a kouřilo se z něj. Má krev byla jako horká láva, i když jsem se už dlouho nepřeměňovala. Krvácela jsem ze zad, paží, a když jsem si sáhla na krk a hlavu, ucítila jsem horkou tekutinu.

Neměla jsem ale čas zabývat se mnou. Demetri a Edward se tam mlátili. Demetri hrozivě vrčel, když odhodil Edwarda a podíval se na mě, já tam jenom stála se svěšenýma rukama a děkovala, za to, že upíři na mou krev nereagují stejně jako na krev lidskou. Pak se, ale celá bitka skončila, když si mě Demetri prohlídnul, dostal záchvat vzteku a pro Edwarda to skončilo špatně.

Pozorovala jsem hořící kupku.

Cullenovi se na zápas dívali vykulenýma očima, všechny jsem si je prohlídla včetně Emmeta, který stál u kytičkovaného piána se štětečkem v ruce – zřejmě jeho práce. Bála jsem se pomyslet na to, co se stane, až se vzpamatují. Byla jsem tady s Demetrim jenom já, mohla jsem se sice proměnit, ale něco takového bych volila jako poslední možnost – nechtěla jsem všechny pozabíjet, hlavně ne Alici, Jacoba nebo Jaspera, tím bych zase ublížila Alici.

Všichni Cullenovi byli šokovaní. První se vzpamatovala Bella, tu ale naštěstí přidržela Alice. Začala jsem plakat, vlastně ne. Pouze mi tekly slzy, horké slzy se zabarvením do oranžova. Vyrážely si cestičky po mém špinavém obličeji. Strašně jsem se bála, jak to s námi dopadne. Vždyť jsme zabili jejich milovaného Edwarda. Upíři vždy mstili své partnery a to velmi krutě: zub za zub, život za život.

Esmé padla do kolen a začala vzlykat, Carlisle jí objal kolem ramen. Nessie začala plakat Jacobovi na rameno, on však stále šokován. Alice, stále držíc pevně Bellu také začala vzlykat, Bella mě a Demetriho propalovala pohledem, Jasper se celý třásl. Rosalie mě také probodávala pohledem a Emmet se tvářil, jako by ho přistihli při činu.

Já tam jenom stála, slzy a krev mi tekla po těle a po koberci. U nosu se mi vytvořila velká bublina.

Náhle se ozval Carlisle „myslím, že by bylo zbytečné, tady Demetriho a jeho kamarádku hned zabít. Můžeme si o tom promluvit v klidu“ kdybych nestála jako přikovaná v bolestech a strachu, nejspíš bych mu už klečela u nohou „ale nejdříve tě ošetřím“ už mě držel kolem ramen a odváděl někam do prvního patra, Demetri šel pro jistotu s námi.

Carlisle mě posadil na doktorské lůžko a začal mi utírat krev z celého těla, když mi vytáhl tričko, aby si prohlédl má záda a utřel, pronesl šokovaně: „odkud máš tolik jizev?“

„Byla jsem nešikovné dítě“ nechtěla jsem mu vyprávět o mé lovecké minulosti. Cítila jsem, jak mi objíždí jizvy ve tvaru půlměsíců, doufám, že je hloupý a nedojde mu, odkud to mám.

Když mi zašíval hluboké rány, byl ještě zmatenější, krev všechny stehy spálila. Carlisle ale nic neříkal a šil poslušně dál, když se snažil už půl hodiny sešít jednu ránu, nakonec to vzdal.

Mé rány se stejně za pár hodin zahojí samy.

Když jsem scházela ze schodů celá rodina se tvářila pochmurně. Bella společně s Nessie vzlykaly. Pokoj už byl uklizený. Alice se Bellu snažila uklidnit, Jasper tady už nebyl, i když by se náramně hodil. Esmé stála a nepřítomně se dívala prosklenou stěnou.

Carlisle mě nechal stát uprostřed pokoje a sám někam odešel. Náhle jsem ucítila horkou ruku na svém rameni a nadskočila jsem leknutím. „Huh“ vydechla jsem.

„Mohl bych si s tebou promluvit? V soukromí?“ a táhl mě dveřmi do lesa. Demetri chtěl jít za námi, já ho jen jednoduchým gestem poprosila, aby zůstal.

„Jdeš hrozně pomalu“ zamručel Jacob, vzal mě do náruče a rozběhl se hustým lesem. Docela mi to nevadilo, že mě takhle drží. Věděla jsem, byla jsem si jistá, že vlkodlak by mi nikdy neublížil.

Když jsme byli už snad v Severní Dakotě, postavil mě na zem. „Tvůj kamarád mi zabil švagra“ vyčetl mi.

Jen jsem se na něj vyjukaně koukla a přikývla.

Jacob se usmál „víš, nemůžu mu to mít za zlé, taky jsem ho chtěl párkrát trochu… roztrhat. A navíc, kdyby mi někdo takhle skočil na Nessie, taky bych si to s ním vyříkal. Jen mě udivuje, odkud se s tím upírem znáš? A jak to, že tě ještě nezabil?“

Ušklíbla jsem se „nevšiml sis, že ani jeden z té upírské rodinky na mou krev nijak nereagovali?“

Jacob se zamračil „jo, to jsem si všiml. A taky se docela divím, že tě Edward nerozmáčknul, hned… zajímavé. Navíc jsi tak horká… Rychlá… Silná… Kamarádíčkuješ se s upíry… Lizzie Swanová, co ty jsi?“

„Člověk“ odpověděla jsem prostě.

„Člověk? Víš něco o vlkodlacích?“ nechápala jsem, co to má společného s tím co jsem. Jenom jsem tedy přikývla.

„Jsi horká jako vlkodlak, rychlá jako vlkodlak, silná jako vlkodlak… nejsi vlkodlak?“

„Máš pravdu“

„Já to věděl“

„Máš pravdu, nejsem vlkodlak“ povzdechla jsem si.

Jacob se zamračil – zase „člověk ale určitě taky nejsi“ náhle zatajil dech „jsi poloupír“ vydechl.

Zavrtěla jsem hlavou „Jacobe, baví tě tahle hra na hádání mé identity? Nejsem poloupír“

Jacob se usmál nad nějakou myšlenkou „vlastně docela baví. Když nejsi poloupír, tak co jsi“

„Nemůžu ti to říct“

„Proč?“ nechápal Jacob

Povzdechla jsem si, ten pes není blbý, bude lepší s ním jednat narovinu „Existence mého druhu, je upírům a vlkodlakům přísně zatajena“ snad mu to bude stačit.

„Ten Demetri ví, co jsi?“ hmm, tak nebude.

„Jo“ potvrdila jsem prostě.

„Tak to nebude až tak tajné“ pochvaloval si svou neoblomnou inteligenci.

Náhle jsem ucítila pach několika upírů. Jacob si ho už nejspíš už také všimnul a otočil se. Byli jsme tak zabraní do rozhovoru, že jsme si nevšimli tří upírů, kteří se k nám pomalu blížili. Byli tři. Tři upíři. Dar měl jen jeden a ten jsem rychle rozeznala. Pod jeho vlivem se nemůžeš hnout z místa, velmi mocný dar, kterým může upír svého protivníka rychle vyřítit. Ten upír s darem měl černé vlasy pod bradu, druhý upír měl blond vlasy na ježka a poslední taky blonďák se na mě slizce díval.

„Hmm vlkodlak“ usmál se upír s darem „a člověk“ nadzdvihl obočí. „už jsi ti říkal, Ivane, že jsem dlouho nejedl?“

Upír jménem Ivan se také usmál „Da, už dlouho jsme nejedli“ Ivan měl silně ruský přízvuk.

„Ani se jí nedotkneš“ zavrčel Jacob „mám ji na starosti a tři upíři by pro mě nebyli problém“ nebylo těžké rozeznat, že blafuje, tři upíři by už problém pro Jaka byli.

„Vážně?“ zeptal se upír s darem „to já jsem slyšel něco jiného“

Náhle mi zablikalo světýlko. Tři upíři. Nechránění. Byli by snadná kořist a mohla bych s nimi pohrát. Začala jsem se nadšeně usmívat, Jacob se na mě povídal jako na blázna.

„Ahoj, já jsem Lizzie Swanová“

Upíři se na mě dívali také jako na duševně postiženou.

„Máte hlad?“ ptala jsem se stále mile.

Všichni tři pokývali hlavami na znamení souhlasu a pak zavrčeli a postavili se do útočných postojů a tu samou chvíli se Jacob proměnil a já zírala na rudohnědého vlka před sebou.
Byl čas začít s hrou, přišla jsem vedle vlka a položila mu dlaň na čumák „Jaku, mohla bych si tady s upírkama pohrát sama?“

Upír s vlasy na ježka se na mě neuvěřitelně koukal. „Ty hnusná šmejdko! Tys mi zabila mojí Amélii! Tos byla ty!“ prskal na mě.

Stále jsem se mile usmívala „já si vážně nepamatuju, jak se jmenovali upíři, které jsem pozabíjela“

Zdá se, že i oba další upíři si uvědomili kdo jsem a dali se na útěk. Nevadí s tím jedním si alespoň trochu pohraju, usmála jsem se.

Upírovi zčernaly oči a napnul se ke skoku. Moje hra může začít.

Pro velký efekt jsem vyskočila na vrcholek stromu. Byla jsem plná adrenalinu. Vyskočila jsem k nebi, abych měla dost místa, a v letu jsem se proměnila.  Protáhla jsem si křídla a obletěla jsem si kolečko.

Přistála jsem ve stejném místě, jako jsem se odrazila a očima hledala upíra. Náhle jsem ho ucítila na zádech, jenže to chudák, vážně dělat neměl. Sevřela jsem ho křídly a drtila ve svých smrtících spárech, cítila jsem, jak mi ze zbytku sil trhá kůži za krkem. Sevřela jsem tedy křídla ještě pevněji a slyšela praskání železa.

Když jsem ucítila, že už nemá příliš sil křídla jsem opět uvolnila a uskočila, upír jenom upadl z mého hřbetu a snažil se narovnat. Tohle bylo moc lehké, větší zábava by byla, kdyby tu zůstali i ti dva druzí. Počkala jsem, dokud se zase neposbírá a mezitím si olizovala ťapky.

Když se po mě snad po půl hodině zase vrhnul jedním skusem jsem mu ukousla hlavu a plivla jsem na jeho tělo trochu ohně, ihned začalo hořet a přihodila jsem tam i hlavu. Bože jaká nuda. Zívla jsem si a ohlížela se po Jacobovi.

Rudohnědý vlk stál stále tam, kde jsem ho zastavila s nohama široce rozkročenýma a otevřenou tlamou, být člověkem válím se tady smíchy.

To koukáš co, Jaku? poslala jsem mu v myšlenkách. S vlkodlaky jsem mohla pomocí myšlenek komunikovat, fungovalo to asi stejně, jako když si spolu povídaly dvě vlkodlačí Alfy. U mého druhu to bylo trochu jinak. Nemohli jsme si ve smečce číst myšlenky, protože jsme stejně ani ve smečce nežili.

Ty se mnou můžeš komunikovat přes myšlenky? Zeptal se mě.

Ano, hele Jaku, já se nemůžu proměnit zpátky, páč se před tebou nechci producírovat nahá, mohl bys mi teda skočit k Cullenovím pro nějaké oblečení? Já tu zatím počkám. poslala jsem mu v duchu usměv a doufala že mi to oblečení přinese.

Dobře řekl prostě a zmizel.