Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Fear itself - 9. kapitola

Fear itself - 9. kapitolaTak, je tady další díleček, předposlední a doufám, že Vás nezklamu tím, že John se tady neobjeví. Navíc se konečně dozvíte, proč mám perex obrázek takový, jaký je. Co se stane s Lili? Začneme pohledem Jacoba a bude tam rozhovor, kraťoučký, mezi Nessie a ním. Nevím, nějak jsem na to neměla fantazii, protže jsem neveděla, o čem by si hned první jejich den, v téhle povídce a zatéhle situace, povídali.
Doufám, že tento dílek nebude Vašim velkým zklamáním. Přeji příjemné čtení. (A věnování nessience a MiriamCullen, které se tato povídka (pro mě z nepochopitelných důvodů) líbí.) blotik

9. kapitola

JACOB:

Běhal jsem po lese, když jsem uslyšel hlas dítěte. Křičelo, jak nejvíce mohlo, až mi to drásalo srdce. Jeho křik neustával. Sílil čím dál víc. Ale co by dítě dělalo samo v lese. Proč by tady bylo bez matky? Vždyť by matka těžko nechala své dítě v lese, bez dozoru a neuklidnila ho. Ano, slyšel jsem už o matkách, které jsou bezcitné a své novorozené dítě klidně vyhodí na ulici, ale tohle byl spíš naříkavý zvuk, jestli víte, jak to myslím. Jakoby se mu něco zlého dělo.

Okamžitě jsem se rozběhnul jeho směrem. To dítě nepřestávalo křičet a naříkat.

„Mama,“ slyšel jsem to dítě říct, když jsem byl už hodně blízko. Najednou mě do nosu udeřil pach upíra, poloupíra a ještě jednoho poloupíra. Upíří pach byl neznámý, poloupíří taky a ten druhý poloupíří patřil Lili. Co mi to tu dělá za neplechu v lese. Copak… To je snad zlý sen. Ještě jsem zrychlil, abych tam byl co nejdříve a co nejdříve to bylo vyřízeno.

Schválně jsem běžel proti větru, abych nebyl zaznamenán upírem. Upír je silnější, než poloupír, takže on půjde první. S Lili si to vyřídím později. Uvidíme, jestli vůbec zůstane naživu.

Když jsem byl skoro na místě, pláč neustával a mé bubínky brečely. Byl to strašný a silný zvuk.

Když jsem přibíhal, viděl jsem auto. Dveře byly otevřené a v něm sedělo dítě, které naříkalo, v sedačce. Viděl jsem, jak se snaží rozkousat pásy na sedačce. A vedle auta jsem viděl plazící se Lili po zemi, která ovšem vypadala, že ji síly každou chvílí opustí. Vypadala, že už nemůže. Moment, a čí je to dítě. Nikdo jiný tu není.

To je teď fuk, protože Lili se plazí na zemi, vypadá, že umírá, žádnou tržnou ránu nemá, na vnitřní krvácení to nevypadá, když je poloupír, a upír v povzdálí stojí a upírá na ni soustředěný pohled.

V tom mě to trklo. Když Edward může mít schopnosti, Bella taky a Nessie taky, proč ne ten upír. Co když to Lili dělá ten upír. Co když jí nějak ubližuje. I přes to, že je od ní tak daleko?

Nevím proč, ale vzedmula se ve mně vlna lítosti. Nad poloupírkou. Sakra, asi už stárnu.

Rozběhl jsem se k tomu upírovi a jedním skokem mu utrhnul hlavu. Mé mnoholeté zkušenosti s ním už neměly problém. Jednou ranou jsem ho skolil. Ležel na zemi a Lili taky.

Hlasitě jsem zavyl. Já s ní nic neudělám, nijak jí nepomůžu, ale Cullenovi by mohli. Jen doufám, že mě uslyší.

„Postarej se o Natea, prosím,“ řekla Lili velice zesláblým hlasem mým směrem. Ta holka teda musí být silná. Její hlas, který jsem slyšel, mlel z posledního. Jestli tohle vydržela, tak klobouk dolů.

Podíval jsem se na ní, jak tam ležela a jen mělce dýchala. Ani to už nezvládala. Byla opravdu na pokraji sil.

„Lili, ne. Co se stalo?“ slyšel jsem Edwarda.

„Postarej se a Natea, prosím,“ zopakovala svou prosbu.

„Ne, Lili, zůstaň. Jak se jí to mohlo stát, je poloupír, měla by se hojit sama.“

„Ale já tu žádnou krev nevidím, ani necítím,“ odpověděla Bella.

„Lili, je mi to moc líto, ale jiná věc, než tě přeměnit, mi nezbývá. Jsi strašně slabá a upadáš do šoku, ze kterého by ses už zřejmě nedostala. A než bychom zjistili, co ti je…“ nedopověděl. Nemohl. Ale, i upíři mají city?

Edwarde, nemáte zapalovač. Zrovna dneska jsem si ho zapomněl. A jo, bylo to ten upír. To on jí to způsobil. Beztak má nějaký ten dar, nebo jak tomu říkáte. Soustředil se na ní, když jsem přicházel.

„Bello, hoď Jacobovi zapalovač. Ano, asi má nějaký dar, ale to už teď nebudeme řešit. Lili, promiň,“ řekl jenom a skláněl se nad ní. Ona jenom pokývala hlavou, že jí to nevadí. Ale já jsem se odvrátil. Nemusím vidět, jak upír okusuje nějakou holku. Už tak je to proti mým pravidlům, a kdyby to nebyli rodiče Nessie, už dávno jsou mrtví.

Přeměnil jsem se, obléknul, zapálil zapalovač a hodil to po tom upírovi. Ihned začal hořet a já jsem měl pocit uspokojení. Konečně další mrtvá další pijavice. Stejně je to s podivem, jak jediná blbá pijavice dokáže zkomplikovat život. Dokonce i Lili mi bylo líto.

Jakmile jsem viděl, že ten upír dohořel – což zas netrvalo tak dlouho – obrátil jsem se a po dvou utíkal domů. Nemusel jsem vidě přeměnu. Už dost, že mám zabít Edwarda, Bellu a Lili a nemůžu.

„Počkej,“ zakřičel krásný hlásek. Já jsem nemohl jinak a zůstal jsem stát. Pomalu jsem se otočil, ale ještě, než jsem to stihnul, někdo mě chytil za ruku.

„Doufám, že tentokrát mi neutečeš, vlčku,“ řekla přenádherným hláskem, který zněl jako rajská hudba.

„Ne, krásná vílo,“ vyklouzlo mi z úst. Ani nevím, proč jsem ji tak oslovil. Prostě to samo vyplynulo. Bylo to přirozené. Nessie se jenom začala červenat a mě připadala jako anděl.

Po chvíli jsem slyšel tichý křik. Otočil jsem se na to místo a viděl Lili v Edwardově náručí, jak se vzpouzela. To ten hnusný pijavčí jed.

„Ach jo,“ povzdechla si Nessie, když viděla, jakým směrem se dívám a jaký u toho mám obličej.

„Co?“ zeptal jsem se. Nemám rád, když se trápí. A to ji znám tak den. Aspoň osobně.

„Ale… Je mi jí strašně líto. Víš, ona neměla na výběr. Umírala a chtěla pro Natea to nejlepší a hlavně něco. Teď, když ji přemění, bude mít Natea, ale zase přijde o svou kamarádku. Jsem ráda, že neumřela… Ale… Vlastně se v sobě ani nevyznám. Tahle situace je na mě moc složitá,“ sedla si na nějaký kmen a položila si hlavu do dlaní. Kleknul jsem si vedle ní.

„Nessie, pokud ji máš ráda, nemusí ti to být líto. Sice nemám rád, když se tady mění další a další pija… upíři, ale… No, to je fuk. Hlavně nezapomeň, že tohle není tvoje vina. Byl to jen blbý upír a Lili byla na špatném místě ve špatný čas,“ uklidňoval jsem ji. Nessie jenom zvedla hlavu, podívala se na mě. Její oči mluvily za všechno. Potkala svou kamarádku a nelíbil se jí osud, který Lili potkal. Byla nešťastná. Tak trochu si to dávala za vinu. Lili byla její jediná kamarádka, které se mohla se vším svěřit. Jediná, která věděla o jejím tajemství a sdílela ho s ní. Jediná, kterou kdy měla. V jejích očích se toho dalo hodně vyčíst. Viděl jsem ji až do duše. Posílil to i otisk. Byl to prostě můj anděl.

Po chvíli, když už můj pohled neunesla, skočila mi do náruče. Já jsem ji jenom objal a utěšoval ji. Začala mi vzlykat do ramene, ale neřešil jsem to. Klečel jsem tam dlouho v objetí Nessie, než se uklidila a já ji mohl vzít domů.

LILI:

Vím, co tím Edward myslel. Bohužel, pokud jsem chtěla být s Natem a užívat si další jeho poprvé, jako slovo „mama“, musela jsem být přeměněna. Nic jiného mi nezbývalo a z posledních sil, kterými jsem se jenom zuby nehty držela při vědomí, co to šlo, jsem zakývala, že souhlasím. Edward asi pochopil, protože jsem cítila jeho chladný dech na krku.

Po tom se jeho zuby zabořily do mého krku. Proklouzly tak lehce, i když jsem poloupír. Dlouho už nebudu.

Ale já jsem nic necítila. Bylo to zvláštní, ale necítila jsem žádnou bolest. Vím, že lidé při přeměně na upíra mají pocit, že je to usmaží uvnitř. Vím to, protože mi to řekl John. Měla by to být, podle jeho slov, nesnesitelná bolest, ale já jsem byla absolutně v klidu.

Po chvíli mi začalo tlouct srdce v hlavě. Bylo to jako nějaká nepříjemná migréna. Nešlo to zastavit. Co když se John spletl. Co když mi to povídal špatně? Co když přeměna probíhá jinak. Ale je tu jenom samé „co když“. Všechno je jenom domněnka. Žádná jistota, žádné fakta. Nevím. Nevím nic. Vlastně ne, jedno vím jistě. Musím se vrátit kvůli Nateovi. Kdybych nepřežila, byla by to větší bolest, než tohle. Nebyla bych s Natem a to je horší.

Měla jsem strach. Měla jsem strach o Natea. Co když budu toužit po jeho krvi. Přece jenom je to napůl člověk. Co když se na něho vrhnu a celá tahle šaškárna s přeměnou bude na nic. Protože pokud bych byla ve světě, kde neexistuje Nate, nechtěla bych žít ani já. Chtěla bych umřít a vím, jak je to těžké pro upíra zabít se. Proto se bojím. Bojím se všeho nového. Bojím se toho proto, že všechno nové nemusí být dobré. Vždyť už jenom to, že budu zrůda celá, ne jenom napůl, svědčí o tom, že ne každá změna je dobrá. Proto se bojím, co všechno se ještě změní k horšímu. Je sice dobré, že se přeměním a s Natem budu stále, ale pořád je tam to ale…

Migréna se zvětšovala. Myslela jsem, že se mi hlava rozskočí bolestí. Tahle bolest nebyla normální. Proto jsem věděla, že TOHLE je přeměna. Aspoň pro mě. Třeba to pro každého probíhá jinak. Kdo ví.

Migréna se zvětšovala a já jsem dokonce cítila, jak mi krev proudí tělem. Všechno, o co se otřela, začalo mravenčit. Měla jsem velice nepříjemné mravenčení po celém těle a k tomu, jako bonus, velice silnou migrénu. Bylo to strašné. Jsem zvědavá, jak dlouho to budu muset vytrpět. Ale pro Natea všechno na světě.


Jak dlouho to už bylo? Ani nevím. Trvalo to už příliš dlouho a vždy, když jsem si myslela, že už si na bolest zvykám, stala se horší, než předtím. Stále jsem se divila, že může být horší. Že to ještě více jde. Bylo to pro mě jako objevení nemožného. Aspoň budu vědět, jaká bolest existuje. Za jaké meze bolesti můžu jít.

Najednou – jako vysvobození z pekel, doslova – přišla úleva. Bylo to, jako bych byla slepá a po mnoha letech zase viděla. Viděla, že svět je i barevný, ne jenom černý. Viděla, že existuje i něco jiného, než tma. Světlo.

Pak to začalo nanovo, aspoň to jsem si myslela. Byla to mnohem horší bolest, než ta před tím. Ale trvala jen zlomek toho, co jsem si už vytrpěla, naštěstí.

Bolest byla pryč. Necítila jsem nic. Nebyla žádná bolest, nic nepříjemného. Zkusila jsem pohnout prstem a čekala, co se stane. Bylo to v pořádku. Žádná bolest, žádné mravenčení.

Otevřela jsem oči a všechno viděla ostře. Velice dobře. Viděla jsem stěnu před sebou. Byla nějaká povědomá, známá.

„Lili, konečně,“ oddychnul si někdo. Otočila jsem se po hlase. Byla to nějaká dívka. Měla kaštanově hnědé vlasy, které sem-tam hodily červený odlesk, její oči byli zlaé a pleť měla hladkou, jako dětskou prdelku. Dětskou, dítě… Sakra, co mi schází?

„Ehm, co konečně?“ zeptala jsem se zmateně. Takhle divně jsem se ještě necítila.

„Lili, přeměna. Konečně jsi dokončila přeměnu. Ale… tvé oči. Jsou divné. Nejsou červené, ale fialové. Co se stalo?“ zeptala se podobně nechápavě, jako já.

„Prosím? Já mám přece zelené oči. Žádná fialová, ani červená.“ Copak se zbláznila?

„Ona tě nepoznává, něco se stalo,“ ozval se najednou z druhého kouta další hlas, mužský. Byl to kluk, muž – nevím, jak ho přesně nazvat, do jaké skupiny zařadit -, který měl zrzavé vlasy, tvrdé rysy. Byl jako model. Kdyby se přihlásil do reklamy, mohl by klidně vyhrát i se šátkem okolo hlavy jako babička. Najednou se rozesmál. Nevěděla jsem čemu, ale ten smích mi přišel… okouzlující. Teda, připadalo mi to jako kouzlo, které na mě nepůsobí, které se špatně vyvedlo.

„Cože?“ zeptala se zase ta hnědovláska.

„Nessie, pojď sem,“ řekl normálním hlasem ten chlápek. Nechápala jsem to. Ta hnědovláska se jmenuje Nessie?

„Ano?“ ukázala se tam zrzka, která jakoby z oka vypadla tomu zrzounovi dohromady z té hnědovlásky. Sakra, tohle je moc složité. Začíná mě z toho bolet hlava. Ne, tu bolest znova ne.

„Lili!“ zakřičela ta Nessie, když mě uviděla stát. Vrhla se ke mně a objala mě. Bylo mi to příjemné, jako bychom byly kamarádky odjakživa, ale stejně mi to připadalo zvláštní. Proč mi přijdou všichni tak zvláštní.

„Co se jí stalo?“ zeptala se ta hnědovláska.

„Jsem Edward, tohle je Bella a tohle Nessie,“ představil se mi namísto odpovědi Belle.

„Ahoj, já jsem…“ přemýšlela jsem. Kdo vlastně jsem? Předtím mě ta Nessie oslovila jako Lili. Takže se tak asi jmenuju.

„Jsem Lili,“ řekla jsem nejistě.

„Možná bys mohla poznat ještě jednoho člena domácnosti. Natea,“ řekl Edward. To jméno mi něco říkalo. Byla jsem přesvědčená, že je to velice důležitá věc, nebo spíše člověk, když je to jméno.

„Hned jsem zpátky,“ ozvala se Bella a někam odběhla takovou rychlostí, že jsem se divila, že je to možné a já to nevidím rozmazaně. Všechno je nějaké divné.

„Tohle je Nate,“ objevila se ve dveřích s miminkem. Bylo to nádherné miminko. Mělo krásné očka zelené barvy, která vlastně ani nebyla zelená, ale místy i do hněda. Jeho vlásky, i když vypadal velice mladě, měl tmavě černé, docela husté.

Ale tohle všechno, tvář, oči, vlasy, hlas, to všechno jsem už viděla. Já měla taky takové miminko. Taky se jmenoval Nate.

Moment, tohle je Nate.

„Zlatíčko!“ vykřikla jsem a hned si ho vzala do ruky. Všichni ztuhli.

„Ale no tak, nic si z toho nedělejte. Vždyť už jsem si vzpomněla. Na Natea bych v životě nezapomněla.“ Sice bych na něho nikdy v životě nezapomněla, ale stejně mě zaráželo, že jsem na tu chvíli dokázala zapomenout. Dokázala jsem zapomenout na Nessie, moji nakupovací kamarádku, na Bellu, tak oddanou mamku Nessie, na Edwarda a hlavně… Jak jsem mohla zapomenout, byť jen na sekundu, na Natea? Vždyť je pro mě důležitý jako sůl. Tohle bych nikdy jako správná matka neměla udělat. Proč? Jak jsem to mohla dopustit a Nateovi tak ublížit. Ale z mého sebeobviňování mě vyrušil Edward.

„Tu se nejedná o to, jestli sis vzpomněla. Spíš… že mu můžeš ublížit. Ještě nejsi zvyklá…“ nedořekl a očima mě objel.

„A sakra,“ řekla jsem nahlas, když jsem si to uvědomila.

„Já jsem upír. Plnohodnotný. Ale, proč mám fialové oči a ne červené, jako ostatní?“ zeptala jsem se, když jsem si vzpomněla, co mi Bella hned na začátku řekla.

„To nevím, každopádně už je na cestě Eleazar. Ten nám aspoň trochu pomůže. Je to můj dávný přítel, taky vegetarián, a zajímá se o všechny druhy nadpřirozena, co existují. Takový vědec. A myslím, že na tobě si smlsne,“ zasmál se nahlas, „navíc má schopnost, která se nám bude hodit. Umí rozpoznávat jiné dary.“

„Fakt?“ zeptala jsem se velice inteligentně. Edward jenom pobaveně přikývnul.

„To víš, ta ztráta paměti mi dala zabrat,“ zasmála jsem se nejistě.

Chvíli ještě bylo ticho. Takové to trapné ticho.

„A necítíš škrábán v krku?“ zeptala se Bella.

„Ani ne. Jenom takové, jako vždycky,“ pokrčila jsem rameny.

„To je divné, protože teď jsi u…“ nedořekl.

„Eleazar je tady. Snad nám to pomůže vysvětlit,“ usmál se nadšeně.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Fear itself - 9. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!