Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Fear itself - 8. kapitola

30.09.2010 (17:45) • Blotik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1264×

8. kapitola

LILI:

V noci se mi spalo dobře. Sice jsem neměla moc dobrý pocit z nadcházejícího dne, ale to vůbec nevadí. Vím, z čeho je. Z toho, že budu muset s pravdou ven. S tím, že mám Natea. S tím budu muset ven. Možná na mě budou naštvaní, že jsem jim to neřekla, možná nebudou. Možná jim to vadit nebude. Možná mi budou rozumět, rozumět mým důvodům, proč jsem jim to neřekla. A proč jsem jim to vlastně neřekla? Jaké jsem měla důvody? Vím, že jsem nechtěla, aby o něm věděli. Proč? Nevím. Možná proto, že by se dozvěděli o Johnovi. A co by se stalo, kdyby se dozvěděli o Johnovi? Možná by to zavolali Volturiům, kdo ví. Ale myslím, že by to neudělali. Poslední dobou, tak necelý týden, jsem je poznala, a tohle by neudělali. Doufám. Dneska jim to řeknu sama, jsem o tom přesvědčená. Vím taky, kdy jim to řeknu. Hned ráno.

No, možná hned ráno ne, možná trochu později. Na obědě nebo tak.

Hned jsem ztratila svou odvahu. Bohužel. Tak jsem zvědavá, jestli jim to vůbec řeknu nebo o tom začnou mluvit oni, nebo jestli to ze mě nebudou muset rovnou páčit, aby se něco dozvěděli. Má vůle není tak silná, jak jsem si myslela.

Když jsem vstala, protáhla jsem se. Ještě jsem chvíli seděla a rozhlížela se okolo. Okno, skříň, postýlka, dveře. V úrovni očí jsem potkala čtyři větší věci, ale pouze jedna mě zajímala nejvíce. Vstala jsem a ploužila se k postýlce. To byl můj cíl. Vlastně ne. Mým cílem bylo tělíčko mého úžasného poloupířího chlapečka, který nespal.

Jeho očka mě zaměřila a jeho ručičky se po mě začaly natahovat. Co to říkala Laynie? Že už není mlíčko?

„Máš hlad?“ zašišlala jsem na něho. Ani jsem se vlastně nemusela ptát. Hladově se přisál na mé prso a hltal. Nekousal, to už chápal. Pochopil, že nesmí kousat. Sice by to mně nic neudělalo, ale i tak by to bolelo.

Povídala jsem si s Nateem, když sál. Byl to už velký chlapík. Když ne tělem, tak rozumem určitě. Bylo to vlastně větší dítě, aspoň šestileté, zakleté do tělíčka malého miminka. Jestli to takhle půjde dál, budu mít doma génia.

Když Nate dosál, položila jsem si ho na rameno, aby si mohl odříhnout. Když tak udělal, dala jsem ho ještě do postýlky.

„Spinkej, můj broučku. Maminka se půjde převléknout, pak se s tebou ještě rozloučí a potom pojede do školy. Počkáš tu na mě?“ zeptala jsem se ho. Nate se tvářil, jako by mi říkal ‚Vždyť nikam nemůžu‘ a měl pravdu. Nikam nemohl. Nedostal by se z postýlky. Ani chodit ještě neuměl.

Odešla jsem se umýt, připravit si snídani a svačinu. Když jsem měla všechno snězené a připravené, zašla jsem se ještě podívat na Laynie.

Ta ležela na počítači, který byl zapnutý, a měla tam své návrhy. Podívala jsem se na ně a nemohla uvěřit, jak to dokázala. Vždyť to byly přenádherné návrhy. Já bych si je všechny koupila aspoň stokrát, kdybych na to ovšem měla. Což jsem neměla, ale to je jedno.

Vzala jsem počítač zpod jejích rukou a podívala se na všechny návrhy. Byly opravdu všechny překrásné. Pak jsem všechno uložila a počítač vypnula. Odložila jsem ho na sůl, kde většinou stával, když nebyl v provozu.

Potom jsem se podívala zpátky k Laynie. Stále ležela na stejném místě. Nevypadá to jako pohodlná poloha. Až se probudí, bude celá rozlámaná. Sice jsem ji nechtěla budit, ale stejně…

Vzala jsem ji a opřela o židli. Naštěstí se neprobudila. Potom jsem jí dala polštář pod záda a dekou jsem ji přikryla. Teď jsem si spokojeně zakývala hlavou a šla.

Došla jsem do pokojíčku a koukla na Natea. Spinkal. Můj malý brouček. Podívala jsem se na hodiny. Asi bych měla jít, abych stihla školu.

Ještě jsem přišla k Nateovi, dala mu pusu na čelíčko a zašeptala: „Jsi můj miláček a maminka tě miluje víc než svůj život, zapamatuj si to.“ Potom jsem odešla dolů ke vchodovým dveřím, nazula si boty a šla. Spíš jela.

Celou cestu autem do školy, a že nebyla nějak moc dlouhá, což bylo ovšem pro mě škoda, jsem se psychicky srovnávala s tím, že už Laynie a já nebudeme vědět o Nateovi sami. Už o něm budou vědět i Cullenovi. Ani nevím, proč mě to tak děsí. Možná proto, že jsou upíři a já mám pouze mateřské instinkty. Možná proto. Jenom Cullenovi jsou hodní. Nejsou jako ostatní upíři. Jsou hodní jako John. Ten mě taky nezabil na potkání, jako by to udělali ostatní upíři. I když se ke mně taky nezachoval zrovna nejlépe. Ale jsem za to ráda.

Sakra, sklouzla jsem úplně k jinému tématu, než o kterém jsem chtěla přemýšlet. Vlastně to ani nebude tak špatné. Mají Nessie, která je úžasná. Postarali se o ni dobře a mohli by někdy hlídat Natea. A Nessie by měla kamaráda na hraní, až by trochu povyrostl. Vlastně by to ani nemuselo být tak špatné, kdyby o něm věděli. Třeba by se tím všechno… ulehčilo.

Teď, když jsem to vzala z téhle stránky, nabila jsem se další dávkou odhodlání. Řeknu jim to hned, jak se s nimi uvidím. Takže hned po příjezdu. Teda, řeknu jim to, jak znám Nessie, až mě ta malá nedočkavka pustí.

Přijížděla jsem ke škole a hledala je pohledem. Viděla jsem je před sebou. Stáli u auta. Netvářili se moc… nadšeně? Co se stalo? Vypadali nevyspaní. I když upíři nespí. Prostě se nechovali normálně.

„Ahojte, co se děje?“ zeptala jsem se. Cítila jsem z nich znepokojení. Teda Nessie vypadala jako největší šťastlivec na zemi. I ve vesmíru.

„Ale nic,“ řekli. Bella s Edwardem znepokojeně, jak jsem si myslela a Nessie typem ,Já nic nevím, co by se mělo dít? Jsem šťastná, ale tím to určitě nebude‘. No, musela jsem se zasmát.

„Hele, vyklopte to,“ řekla jsem a použila na Edwarda svou novou moc, kterou jsme trénovali. Nechci to zase přehnat a celou školu prospat, ale tohle mi neuškodí. Dala jsem mu pocit důvěry, že když mi to řekne, uleví se mu.

„Včera se do Nessie zamiloval vlkodlak, on se do ní otisknul a Nessie je zamilovaná do něho. Vlkodlak je náš přirozený nepřítel a Nessie s ním chce žít. Sice mu to taky nevoní, ale pro Nessie by snesl modré z nebe. Taky tě sledoval a nevíme proč,“ pošeptal mi důvěrně. A sakra, možná jsem to ani raději nechtěla slyšet. Možná jsem to neměla dělat. Spustila jsem svou schopnost.

„Proč jsi jí to řekl?“ zeptala se nakvašeně Bella.

„Vždyť jí nemusíš říct všechno a hned. Na tohle bychom po škole mohli zajet domů a povykládat si o tom,“ durdila se dál.

„Promiň, to je moje chyba,“ zašeptala jsem.

„Ty jsi… No, asi si na svého manžílka budu dávat větší pozor,“ řekla, když pochopila, a soustředila se na něho. Ale jenom setinku. Pochopila jsem, že přes něho dává fyzický štít.

„Už ho jistím. Nessie taky, pro jistotu,“ usmála se na mě. Cítila jsem se provinile, ale i pobaveně. Divné.

„Jo, chtěla jsem vám něco říct. Doufám, že svou odvahu jsem neztratila cestou, protože tohle potřebuje hodně odvahy,“ začala jsem.

„Jsme jedno velké ucho,“ řekla Bella. Edward mě pozoroval a snažil se mi něco vyčíst z myšlenek, ale já je pečlivě chránila, dokud to neřeknu, ať to neví. Nessie taky poslouchala. I když ještě měla trochu nepřítomný a zamilovaný výraz, poslouchala.

„Víte, já jsem vám ještě neřekla všechno. Víte, jak jsem nechtěla mluvit o tom, jak jsem se vlastně stala poloupírkou, že jsem vám nechtěla říct jméno mých rodičů? Mí rodičové jsou lidé. Já…“ Teď nadešla ta chvíle, kdy jsem se musela odhodlat. Jak to říct. Já mám dítě už takhle brzy, dokonce s upírem, který mě svedl? No, nevím. Tak dobře, řeknu jim to, sice ne úplně takhle, ale podobně.

„Mám dítě s upírem.“ Zkrácená verze.

„Jmenuje se Nate a je to nejhezčí miminko na světě. On je poloupír a kousnul mě po porodu, takže jsem taky poloupír. Vlastně jenom díky němu jsem na živu a s ním,“ dořekla jsem. Čekala jsem na jejich reakce a už se viděla, jak se horlivě vyptávají, aby to všem ostatním upírům nebo nějak tak mohli vyžvanit. Oni ale nejsou takoví. To vím. Nejsou podlí a zlí. V to jsem doufala nejvíc.

„Já to tušila. Včera jsem slyšela Laynie a dala si dvě a dvě dohromady. Mohla bych ho někdy vidět? Mohla bys ho někdy přivést? A proč s tebou ten upír vůbec nezůstal?“ vybalila na mě Bella. Takže moje domněnka, že to včera slyšela, se potvrdila. Slyšela to. Ale neřekla to nikomu? A jó, vlastně. Zapomněla jsem, že oni měli včera taky veselo.

„No, jednou, když jsem byla na večírku, prostě přišel, řekl mi všechno o upírech i Volturiových, a pak jsme se… no, víte co. A pak z toho vzešel Nate. Já jsem už stejně nějakou dobu bydlela s Laynie, tak jsme se jenom přestěhovaly, protože jsem potřebovala studovat někde jinde, než kde jsem byla. Tady jsem začínala s čistým štítem. Navíc jsem se díky napůl upířím genům stihla všechno doučit.

A jak jsi to myslela, že mě sleduje?“ obrátila jsem se s poslední otázkou na Edwarda.

„No, to ti bude muset vysvětlit Bella,“ usmál se na mě nervózně. Asi měl z Belly docela dost velký vítr.

„To není pravda,“ zarazil mě v mých myšlenkách.

„Proč si to všichni myslíte? Včera ten čokl, dneska ty,“ naštval se. Teď se opravdu choval jako dítě.

„Ta… Edwarde, takhle mu neříkej,“ upozornila ho Nessie.

„Říkej mu Jacob. Je to jeho jméno,“ nafoukla své tvářičky. Proč se mi zdá, že tento den je celý divný? Proč se mi zdá, že se všichni podvědomě chovají jinak. Aspoň Bella, Edward a Nessie. Jako malé děti.

„On mi taky říká pijavice,“ dosadil Edward a mých myšlenek si vůbec nevšímal. Možná taky proto, že jsem je měla kryté. Teda, snažila jsem se je krýt.

„Hele, dost! Uklidněte se. Dneska je opravdu divný den,“ zamumlala jsem si poslední větu pro sebe. Oni ji ovšem slyšeli.

„Proč si to myslíš?“

„Protože se všichni chováte divně. Cítila jsem z vás, když jsem přicházela, znepokojení. Ovšem větší než z toho… Jacoba,“ vzpomněla jsem si na jeho jméno. Opravdu. Dokonce jsem měla i nějaké zlé tušení.

„Aha,“ řekli sborově.

„A jak to víte, že mě Jacob sleduje nebo sledoval?“ zeptala jsem se znova.

„To ti řeknu až na obědě. Je to na trošku delší vyprávění. Řeknu ti celý včerejšek. Popíšu ti ho do největších detailů. No, do největších možná ne…“ Zdálo se mi to, nebo začala rudnout? Nemohla rudnout, byla upír. Navíc, co se mohlo stát včera, že by se začala červenat?

„Proč? Proč mi to nemůžeš říct teď?“ zeptala jsem se. Udivilo mě, že se taky chovám jako malé dítě. Sakra, co se to tu děje?

„Protože bude zvonit,“ řekla, vyplázla na mě jazyk.

„Bello, ale slib mi to. Slib mi, že mi to řekneš,“ požádala jsem ji znovu. Jenom přikývla a máchla rukou ke škole. Já se ještě podívala na hodinky. Ano, přijdeme pozdě, jestli si nepohneme.

Běželi jsme lidskou rychlostí do školy do svých tříd. Já jsem ji měla jak jinak s Nessie.

Celou hodinu jsme si povídaly, když se nás učitel zeptal, věděly jsme, protože jsme to stejně slyšely. Jo, mít aspoň z části upíří geny se vyplatí. Já jsem z ní celou tu dobu tahala rozumy. Jak ten Jacob vypadá, je nebezpečný, kde bydlí, jak ho poznali, jak to, že jim neutekl a mluvil s nimi, když je jejich nepřítel… Všechny možné otázky. Ale odpověděla mi pouze na tu první. Na ostatní mi odpověděla, že si musím počkat na oběd na vypravování od Belly. Že umí skvěle povídat. Jako malá si to vyzkoušela.

Tak jsem to po půl hodině vzdala a začala se bavit o něčem jiném. Když si musím počkat, ať se u toho aspoň bavím. Tohle mě jednou zabije.

Když zazvonilo, byla jsem štěstím bez sebe. Konečně oběd. Konečně se dozvím o včerejšku.

Přišla jsem na oběd, vystála strašně dlouhou frontu na jídlo a šla si sednout k našemu stolu. Ostatní už tam byli. Já jsem byla opozdilec. No jo, když celý den přemýšlíte, co se všechno mohlo stát a nikdo vám to nechce říct, tak jste strašně pomalí a nedáváte pozor. Takže jsem automaticky cestou na oběd párkrát zakopla a povalila pár lidí na zem. Vždy jsem se jenom omluvila a šla dál.

„Ahoj, Bello dvě,“ zasmál se mi Edward, když jsem přišla ke stolu.

„Co?“ Nevěděla jsem, co tím sleduje.

„No, Bella za lidského života byla taky tak moc nemotorná. Všechny tvé pády mám tady,“ ukázal si na hlavu. Já jsem jenom zaskučela a sedla si.

„Tak začni,“ pobídla jsem Bellu. Ta se dala do vyprávění. Začala do toho momentu, kdy slyšela o Nateovi, pokračovala tím pachem, který tam byl, a který byl strašně silný a čerstvý, pokračovala u vytvoření zdi a potom o jejich rozhovoru. Potom ten konec hodila někde do autu. Možná jsem tušila.

Bylo to teda něco. Chtěla bych se s ním setkat. Chtěla bych vidět, jak je vysoký, když je přeměněný ve vlka, chtěla bych slyšet, jak mluví… Prostě bych se s ním chtěla setkat. Řekněte, kolikrát za svůj život se potkáte s měničem?

„Nessie, ukážeš mi ho?“ zeptala jsem se. Když ne doopravdy, tak aspoň myšlenky.

„Jasně,“ řekla a přiložila mi ruku ke tváři. Páni. Sice jsem si ho představovala trochu jinak, ale třeba je to jenom její zkreslení z lásky. Ale i tak vypadal dobře. Chtělo by si to s ním promluvit a zjistit o něm víc, když s nimi možná teď bude bydlet.

„A můžu ho někdy vidět, promluvit si s ním?“ zeptala jsem se nadšeně.

„No, uvidíme. Možná ještě ne hned. Ale… Promluvila bych si s ním a vidělo by se,“ vmísila se do toho Bella. ‚Jde poznat, kdo je to hlava rodiny,‘ poslala jsem Edwardovi myšlenkou. Ten jenom tiše zavrčel.

„Ale no tak. Co se škádlívá, to se rádo mívá, ne?“ řekla jsem už nahlas.

Po obědě jsme jeli domů.

„Můžu dneska přijít i s Natem?“ zeptala jsem se jich.

„Jasně. Budeme tě čekat,“ řekla Nessie nadšeně. Pak se shovívavě podívala na Edawrda a Bellu a – tentokrát, aby ho nikdo nepředběhnul – Edward pokýval hlavou, že může.

Jenom jsem se tomu zasmála, zamávala jim a nastoupila do auta. Dneska to teda proběhlo hladce. To, že mám Natea, vzali velice v pohodě. Já to, že se včera setkali s měničem, který se mění na vlka, a který mě sleduje, taky vzala v pohodě. Dneska byl v pohodě den. Až na to divné chování. Na to, jak jsme se všichni chovali jako děti. Hlavně Edward a Bella. Chovali jsme se úplně jinak než normálně. Všichni se chovají… jinak.

Edward je gentleman. Pomáhá ženám. Nevyplazuje na ně (skoro) jazyk, nenaštve se jako malé dítě, když mu vezmete hračku, když se mu něco nelíbí. Prostě tohle není jeho styl chování.

Bella? Ta je sice více z naší doby, aspoň chováním, ale taky nedělá to, co dělá. Nikdy nevyplazuje jazyk na druhého (doslova), když mu něco nechce říct. Není naštvaná, kdy někdo něco řekne, co možná chtěla říct ona.

Nessie, tak té můžu její podivné chování připsat zamilování. Jacob, jestli jsem pochopila správně otisk, by jí snesl modré z nebe a Nessie by asi udělala úplně to stejné pro něho. Takže u ní jsem dnes nějak nevěděla.

A já? Taky jsem se nechovala zrovna dospěle. Vím, že nejsem dospělá, že jsem teprve v prvním ročníku, ale to chování na parkovišti. Jako malé dítě, když si odmyslíte starou osobu, ne úplně starou… A pak to chování na obědě. Jako kdybych byla nějaká puberťačka, která musí s Nessie všechno prozkoumat, i její nový objev. Bylo to divné. Moc divné.

Jela jsem domů a nad tímhle vším jsem přemýšlela. Proč se to děje. Proč zrovna dneska? Proč u školy. Proč ne i jinde. Proč jenom na nás. U ostatních ve škole jsem si teda nevšimla, že by se chovali takhle podivně.

„Haló, jsem doma,“ zakřičela jsem do útrob bytu, jakmile byly zavřené dveře. Tašku jsem pohodila ke vchodu, bundu pověsila na věšák. Nebyl už takový hezký, ale ušel. Jen se stále divím, že si Laynie nepořídí nový. Tenhle mele z posledního. Taky je už dost starý. Na to, když má Laynie nový celý byt, teda nově zařízený, tak nechápu, proč ten věšák tady nechává.

Boty jsem šoupla do botníku a šla nahoru.

„Laynie, jsi doma?“ zavolala jsem nahoru, když jsem byla v polovině schodů. Nikdo mi neodpovídal. Možná ještě spí.

Vešla jsem do svého pokoje. Nate tam nebyl. Když jsem tohle zjistila, rychle jsem běžela k Laynie do pokoje. Tam taky nebyl. Notebook byl postavený na stejném místě, jak jsem ho tam před odjezdem do školy dala. Postel byla ustlaná, deka složená a polštář, který jsem předtím dala Laynie pod záda, byl na posteli vedle ostatních svých polštářových kamarádů.

Rychle jsem sbíhala schodu, brala jsem je po třech, abych byla co nejrychleji dole. Vběhla jsem do kuchyně a rozhlížela se. Na ledničce byl nějaký papírek.

Jsme s Natem na nákupech. Jestli se nevrátíme dřív, než budeš doma, tak se neboj. Měla bych být co nevidět doma.

Tvoje „sestřička“ a prcek

Bylo to psané Layniným písmem. A sestřička, to bylo výstižné. Akorát se mi nelíbí ty nákupy. Už to nemám kam dávat. Sice hezky pracuje a vymýšlí modely, ale taky jich hodně nakupuje pro Natea.

Jakmile jsem dočetla ten vzkaz, vchodové dveře se otevřely. Letěla jsem k nim, abych se podívala, jestli je to opravdu Laynie s Natem. Byla. Tak strašně jsem si oddychla. Byla to úleva, vidět Laynie a Nate zase doma. Vidět, že se jim nic nestalo.

„Konečně jste tady. Měla jsem o vás oba strašnej strach, když jsem přišla ze školy a ani jednoho nenašla doma,“ začala jsem jako máma.

„Lili, vždyť jsem ti nechala vzkaz. Jak dlouho jsi už tady?“ zeptala se Laynie. Dívala se na mě jako na blázna. Že bych se zase chovala divně? Jako máma?

„No, asi jenom minutu. Promiň, dnešek je nějakej divnej. Všichni se chovaj zvláštně. A já taky,“ omluvila jsem se.

„To nic. Koukni, co jsem Nateovi, a tobě taky, koupila po obchodech,“ řekla nadšeně.

„Tak počkej. Svléknu Natea a potom se na to mrknem všichni spolu. Ty se mezitím taky převleč,“ řekla jsem jí. Sakra, zase to maminkovské chování.

„Ehm, jasně,“ pokrčila Laynie rameny a šli jsme nahoru. Nate se na mě usmíval jako sluníčko, asi se mu na nákupech líbilo.

„Vidím, že se ti s tetou Laynie na nákupech líbilo. Doufám, že až vyrosteš, nebudeš stejný maniak jako ona,“ zasmála jsem se.

„Teď tě převlečeme a podíváme se, co pěkného sis koupil a co se nám do skříní nevejde.“

Když byl Nate převlečený, vzala jsem ho dolů. Při té příležitosti jsem se taky převlékla, i když vlastně ještě jedu za Cullenovýma. Nevadí, tak se budu převlékat znova.

„Tak co tu máme?“ zeptala jsem se, jakmile přišla dolů i Laynie.

Udělaly jsme si dámskou jízdu, teda jenom na hodinku, a vlastně to nebyla úplně tak dámská jízda. Byl s námi Nate. Celou domu, co jsme s Laynie blbly, se smál. Byl to nejnádhernější smích. Až bude větší, bude balit holky pouhým úsměvem. Jako jeho tatínek.

„No, krásné věci jste koupili, to musím uznat,“ pochválila jsem je.

„Viď. Mám přece vkus. Jinak bych nemohla pracovat tam, kde pracuju, že?“ ušklíbla se.

„Ale tak jsem to nemyslela. Prostě se mi to líbí. Ne, že by se mi nějaké věci, co jsi kdy koupila, nelíbily. Hele, ale jeden problém tady je. Kde je dáme?“

„Jak, kde je dáme? Do šatníku, kde bys‘ je jinak chtěla dát?“ zeptala se nechápavě.

„No, právě že v šatníku už není místo. Je tam narváno,“ pokrčila jsem rameny.

„Tak ty věci roztřídíme. Ty, co budou starší nebo je nenosíš skoro vůbec, vyhodíme,“ řekla jednoduše.

„Vždyť jsi je kupovala. To už se ti nelíbí? Navíc, je škoda je vyhodit. Kolik tak musely stát všechny ty věci,“ řekla jsem věcně.

„Tak jo, tak je nevyhodíme.“

„A co s nimi teda?“ zeptala jsem se, protože jsem viděla, že její oči září. Asi přišla na nějaký nápad.

„Uděláme burzu!“ vykřikla.

„To je skvělý nápad,“ souhlasila jsem s ní.

„A kdy?“ zeptala jsem se po chvíli, kdy jsme ani jedna nepromluvila, protože jsme přemýšlely o tomhle nápadu a jenom Nate párkrát zažvatlal.

„Hm, třeba o víkendu. Já to dám na internet, že se pořádá burza, roztřídíme tvé věci, mé můžeme taky, a dáme je na tu burzu. Užijeme si srandu. A peníze můžeme pak dát na tvůj účet,“ přemýšlela nahlas.

„Tak počkej, ty už mi dáváš peněz dost. Ty peníze jsou tvoje. Navíc jsi skoro všechno kupovala ty!“ nesouhlasila jsem rázně.

„No a? Ale bude se zmenšovat hlavně tvůj šatník. Co na tom, že jsem to kupovala já? Jsou to tvé věci!“ odporovala mi. Jo, s ní je to těžké. Je tvrdohlavá. Strašně moc tvrdohlavá. Více než já, a to je co říct.

„Dobře, změníme téma. Ehm, já bych potřebovala jít za kamarády. Jdu jim ukázat Natea. A neboj, mám to dobře promyšlený,“ dořekla jsem, když jsem viděla, že se Laynie nadechuje k otázce, proč jim ho ukážu, když nechci, aby někdo o něm věděl.

„Tak to ale potom nevím, proč se mě ptáš,“ zeptala se se skrytým posměškem.

„Protože jsi jako moje starší sestra. To víš, musím své sestřičce říkat, kam jdu, s kým jdu, proč tam jdu… Jo, znáš dnešní dobu. Aspoň trochu se musím lišit. Takže, mé hlášení: Jdu za kamarády, jdu ukázat Natea a jdu k nim domů. Nevím, kdy se vrátím, ale podám bližší hlášení, až budu vědět,“ zasalutovala jsem. Laynie se jenom rozesmála. Já se smála s ní. Jo, někdy jsem trochu crazy. I když slovo někdy není zrovna výstižné…

„Tak já jedu, zatím se měj. A aby ses nenudila, můžeš jít roztřídit své věci. Stejně ti to bude trvat nejméně do rána,“ posmívala jsem se jí, ale raději hned zmizela ze dveří, aby po mně ještě něčím nehodila.

Uf, vyvázla jsem bez zranění, bez nehody, bez mrtvoly. Nate byl šťastný, že může jít ven, i když byl před hodinkou venku s Laynie nakupovat. Nate je jednou poloupír a ti milují les, přírodu, vítr ve vlasech… Prostě svět mimo byt, dům, či cokoli na tohle podobného.

„Tak, Nate, jdeš se ukázat mé kamarádce a jejím rodičům. Čekám od tebe slušné chování,“ káral jsem ho už od začátku.

„Nessie je milá holka. S ní si budeš určitě rozumět. Je vlastně taky poloupírka. Jenom nedokáže někoho na poloupíra přeměnit jako ty.“ Tohle jsem už raději šeptala. Pokračovala jsem, až když jsem nasedla do auta, Nate byl připoutaný v sedačce a auto mělo zavřené dveře. Přece jenom jsem nechtěla riskovat, že by někdo náš rozhovor – teda spíše mou samomluvu – slyšel.

„Edward je podivín. Bacha na něho, protože se ti může kdykoli podívat do hlavy. Což se mi vlastně bude hodit, až budeš puberťák. Aspoň odhalím všechny tvé lumpárny. Už teď vidím, jaký jsi třeštidlo,“ zasmála jsem se. Ale ani to, že se na mě Nate jenom díval a neodpovídal, mi nezabránilo, abych dále vedla monolog.

„Bella… To je pravá matka. Mohly bychom si vyměňovat nějaké mateřské rady. No, spíš ona mě. Přece jenom je starší. Ale o to nejde. Má starší dceru. Tímhle si už prošla. Ale zase… Každý je originál a u tebe to platí trojnásobně,“ zasmála jsem se. Sakra, co to se mnou je?

Nikdy jsem se nesmála tak často, sama sobě a navíc, když jsem mluvila s Natem. Když jsem dělala srandičky, to samozřejmě, ale nikdy, kdy jsem jenom někomu někoho popisovala. Navíc, tohle se mi vůbec nepodobá. Takhle já nikoho nepopisuju. Vždycky jenom základ a zbytek ať už si udělá člověk sám. I když Nate by si asi těžko mohl udělat obrázek o těch třech.

Stejně, čím blíž jsem Cullenovým, tím těžší to je.

Najížděla jsem na zatáčku, která vede k domu Cullenových. Zastavila jsem se a něco se mi nezdálo. Vypnula jsem motor a vystoupila. Bylo tu něco divného. Cítila jsem se divně. Ten pocit… ztřeštěnosti, který mě ovládal celou dobu, co jsem byla ve škole, zmizel. Jako kdyby ho někdo vypnul. Jako kdybych v sobě měla trojského koně, který mi dělá v mozku a mých pocitech paseku. Proč to tak je? A hlavní otázka, kdo to způsobuje?

Ano, já ovládám pocity, ale trénovala jsem se. Těžko bych mohla ovládat sama sebe, aniž bych o tom věděla. To je nemožné. Ale ve světě upírů, poloupírů a vlkodlaků je asi všechno možné.

Proč jsem cítila takový… strach. Takové mrazení. Pohled cizích očí v zádech. Rentgenový pohled. Bylo mi divně. Nate v sedačce se začal kroutit, vyvádět. Byl jako smyslů bavený. Po chvíli začal křičet. Začal plakat.

A mně začalo být divně. Cítila jsem se zesláble. Cítila jsem se moc zesláble. Nohy se mi podlamovaly a já už se na nich neudržela. Nate začal křičet na plné pecky. Dokonce začal zase žvatlat a řekl své první slovíčko.

Řekl: „Mama.“ Já jsem byla štěstím bez sebe a vzala jsem si víc energie, abych ho šla obejmout, protože tohle bylo jeho první slůvko. Nate vystrčil zoubky a snažil se rozkousat potahy. Sice mu to šlo stěží, ale po chvíli se mu to podařilo. Začal se vrtět, jako by chtěl z té sedačky pryč.

Já už jsem ale k němu nedošla. Moje síly stále ubývaly a ani ta síla, kterou jsem se přiměla ještě pohnout, abych objala Natea a poděkovala mu za krásný okamžik, nejkrásnější v mém životě, nestačila. Ani ta už nepomohla a já se svalila ještě více na zem.

Před očima jsem měla mžitky a jednu chvíli se mi dokonce zdálo, že jsem viděla červeno-hnědou čmouhu. Potom mi síly přestaly ubývat, ovšem ani to nestačilo. Sil jsem už neměla moc. Ani hlavou jsem pohnout nemohla.

Slyšela jsem zavytí. Byl to nějaký vlk. Bylo to zavytí jiné, než normálního vlka.

„Postarej se o Natea, prosím,“ řekla jsem z posledních sil. Pak už jenom čekala na smrt, která přišla opravdu nevhod. Síly nepřibývaly, spíš jsem se cítila pořád slaběji a Natea jsem už taky neměla v zorném poli.

„Lili, ne. Co se stalo,“ slyšela jsem nějaký známý hlas.

„Postarejte se o Natea, až tu nebudu,“ zašeptala jsem znova a potom…

Autor: Blotik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Fear itself - 8. kapitola: