Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Fear itself - 7. kapitola

Fear itself - 7. kapitolaTak, je tu sedmá kapitolka. Bella odchází od Lili velice zaražená. Dovtípila se to dobře? Když vyjde, ucítí ten divný pach. Chytí konečně, nebo budou mít jako vždy smůlu, a tvor jí uteče? A co když do Forsk míří upír, který jim změní život. Co když je změní i lidem, které byste ani nečekali.
Přeji vám hezké počtníčko. Snad se kapitolka bude líbit a nacháte mi tdy aspoň jeden komentář. Byla bych Vám moc vděčná. blotik

7. kapitola

BELLA:

Lili byla teda zmožená. Příště bychom měli dát pozor. Není jako upíři. Může se vysílit, což se právě stalo. Proč jsem na to, kruci, zapomněla.

„Lili, ještě nespi. Až budeš doma,“ říkala jsem ji cestou. Stále usínala. Konečně jsem došla tam, kde mi Lili řekla, že se mám dostat. Zaklepala jsem na dveře a slyšela kroky, které se blížily ke dveřím. Někdo přišel otevřít. Cítila jsem tři pachy. Od té dívky, Liliin a ještě jeden, který se strašně podobal Liliinu pachu. Ale tomu jsem zase tak moc pozornost nevěnovala.

„Ano?“ řekla ta žena, ale jakmile viděla Lili, zhrozila se.

„Prokristapána? Co jste s ní udělala?“ zeptala se zděšeně a s obavami. Buď to byla její sestra, což ale podle pachu nebylo pravděpodobné, nebo její moc, moc dobrá kamarádka. I když proč by Lili bydlela s kamarádkou. Neřešila jsem to.

„Nic, jen je strašně ospalá,“ uvedla jsem věci na pravou míru. Lili mi pomohla a zívnula. Pak jsem ji předala té dívce, ženě. Nevím, jestli byla jedno, nebo druhé. Spíše to druhé.

„Lili, cos to dělala, že jsi tak utahaná?“ ptala se jí ta žena. Potom zavřela dveře a já se měla k odchodu. Ovšem ještě jsem zaslechla něco, co mě zarazilo na místě.

„Nate měl žízeň, tak jsem mu dala poslední lahvičku ze zásob, ale musíš je zase naplnit,“ řekla jí ta žena. Teprve teď mi to došlo. Ta vůně, lahvička, Lili ji musí naplnit, nakrmila… Lili… Ne, ne. To není možné. Vždyť je teprve na střední. Jak to, že… To nemůže být pravda. Lili nemůže mít dítě. Nate. Krásné jméno. Tak proto nechtěla nic říkat o rodině.

Jakmile jsem „odmrzla“ z místa, šla jsem pomalu zpátky dolů. Šla jsem do lesa, abych se mohla plnou rychlostí rozběhnout domů a nebyla viděna.

Zarazila jsem se na místě. Dneska už podruhé za chvilku. Cítila jsem tu odporný pach. Jeho pach. A hodně, hodně, hodně čerstvý. Starý tak minutu, ani ne. Ani jsem nepřemýšlela a rozběhla se za ním. Jeho stopa byla jen jedna. Neměl čas kličkovat. Nestihnul by to. Musel mě vidět s Lili, jak ji táhnu domů, musel mě vidět přicházet, proto utekl. Ale proč utekl. Pokud je to vlk, a já cítím, že je na zabíjení upírů, jinak by nás nesledoval, nebo hůř, Lili, proč se mi nepostavil. Jsem přece jenom jedna. Proč by to dělal?

V tu chvíli mi něco došlo. Lili. Proč by tam asi tak stál? Aby pozoroval hvězdičky? Těžko. Musel tam být kvůli Lili. A pokud můj pocit z toho, co je zač, co dělá a k čemu je určený, je správný, tak je Lili v nebezpečí. Navíc je jenom poloupír a nedokáže se zase tak moc bránit.

Už jsem slyšela tlukot jeho srdce. Ale neviděla jsem ho. Zkusila jsem použít zeď na něho, přestože jsem ho pořádně neviděla. Za běhu jsem se soustředila na místo, odkud jsem slyšela jeho srdce. Na cestu jsem se dívat nemusela. Mé upíří smysly mě nesly samy.

Po chvíli se ozvala rána jako z děla. Srdce se už nehýbalo z místa. Já se přibližovala a to rychle. Ten vlk tam ležel omráčený na zemi. V mé zdi. Naboural do ní, to byla ta rána. Mám šanci, když byl omráčený. Zkusila jsem se soustředit stále na tu stěnu, která byla kolem něho. Sice byl omráčený, ale kdo ví, na jak dlouho. Kdo ví, kdy se probere. Musím spěchat. Běžela jsem, jak nejrychleji jsem uměla, domů. Stále jsem ovšem vnímala tu stěnu. I když to bylo s ubíhajícími kilometry těžší a těžší. Stále jsem ji cítila a snažila se, aby nepovolila.

Přiběhla jsem domů.

„Edwarde!“ zavolala jsem do domu. Hned byl venku a přiběhl ke mně.

„Co se dě…“ nedořekl. Asi ze mě ucítil ten pach.

„Jdeme,“ přikývnul.

Běželi jsme, a čím víc jsme se blížili, tím jsem si byla tou zdí jistější a jistější.

„Tys ho chytla,“ žasnul Edward.

„Copak jsi o mně pochyboval?“ zeptala jsem se šibalsky.

„Mami, tati, to je ten vlček,“ ozvala se za námi Nessie. Co ta tu dělá?

„Co tady děláš?“ otočila jsem se na ni. Je to tu nebezpečné. A nemění na to ani fakt, že je ve zdi.

„Běžela jsem za vámi. Nevěděla jsem, co se děje, ale vždycky mě vynecháváte z takových věcí, tak jsem byla zvědavá,“ oznámila jakoby mimochodem. Byla jsem na ni naštvaná, ale odhánět ji už nebudu.

„Dobře,“ souhlasila jsem smířeně.

„Už se probouzí,“ upozornil Edward.

Jakmile nás ten vlk spatřil, postavil se do bojové pozice a začal vrčet. Já jen protočila oči a promluvila na něho.

„Klid, vlku. Jenom se uklidni. Nejsme pro tebe nebezpeční. Nechceme ti ublížit,“ začala jsem, ale přerušilo mě jeho vrčení.

„Uklidni se prosím,“ začala jsem znova, ale Nessie mě zatahala za rukáv.

„Mami, můžeme si ho nechat? Já se o něho budu starat. Prosím. Bude to náš domácí mazlíček. Strašně se mi líbí. Mami, prosím, prosím,“ dělala na mě psí oči. Tomu nešlo odolat.

„Ale Nessie, je nebezpečný. Nechat si ho nemůžeme,“ odporovala jsem ji.

„Prosím, mami,“ škemrala stále. Nečekala na mou odpověď a šla pomalu k tomu vlkovi.

„Uklidni se, prosím. My ti neublížíme. Musíš dokázat mamince, že nejsi nebezpečný, abych si tě mohla vzít sebou domů. Nevím proč, ale strašně se mi líbíš,“ řekla Nessie mile. Vlk přestal vrčet a hodil po ní… láskyplný pohled. To bylo hodně zvláštní.

„Vidíš, že to jde. Mami?“ otočila se na mě, „mohla bys prosím tu zeď dát pryč? Chtěla bych si ho pohladit,“ zaprosila. Já si ale stále nebyla jistá. Co když jí ublíží? Co když uteče. Co když ho potom nenajdeme. Taky je tady ta skutečnost, že sledoval Lili. Co když ho potom nechytneme a on Lili něco udělá. To bych si neodpustila. Hlavně ne teď, když jsem zjistila, že má Lili dítě. Aspoň se domnívám.

„Nessie, ale buď opatrná,“ zašeptala jsem a roztáhla zeď tak, aby byla i kolem nás. Dál od nás se nedostane. K nám ano. Ale to stihnu zeď zase přemístit. Doufám.

Jenom jsem Nessie kývnula a zeď zmizela. Oni to vidět nemohli, já ano. Byla to má zeď, byla mou součástí.

Nessie váhavě natáhla ruku, aby vlka pohladila. Vlk se nevzpíral a ani nevypadal, že by chtěl vzít tlapky na ramena. Jenom naklonil hlavu na stranu, jako by chtěl naznačit, ať se nebojí. Ať to klidně udělá.

Jakmile se ho Nessie dotkla a začala ho drbat, vlk začal vrnět. Znělo to, jako když kočka přede. To bylo zvláštní.

„Vidíš, mami? Není nebezpečný. Můžeme si ho vzít domů, že ano?“ otočila se na mě, ale stále nepřestávala drbat vlka.

„Ale Nessie…“ začala jsem. Nevím, na co bych se ještě mola vymluvit, ale stejně se mi ho nechtělo brát do domu. Když si představím, že rozbije celý dům a napadne Nessie a ublíží jí… Pořád z něho bylo cítit nebezpečí.

Podívala jsem se na Edwarda, jestli u něho najdu pomoc. Ten to pochopil, ale nic nevymyslel.

„Ale čím ho budeme krmit. A kde ho dáme? Je větší, než normální vlci a určitě toho sní víc. A když budeme ve škole, kdo ho pohlídá?“ sypala jsem na ni otázky. Jestli ji nepřesvědčí tohle, tak už asi nic. Ale za zkoušku nic nedám, že?

„Tak s námi bude chodit na lov,“ prohlásila prostě.

„Ale víš, že bychom ho mohli zakousnout. Sice moc dobře nevoní, ale přece jenom je to naše potrava. Vždyť my pijeme krev zvířat. Nemůžeme si dovolit tolik riskovat,“ zavrhla jsem ten nápad.

„Tak já ho budu venčit a on si mezitím zajde na lov. Já nebudu lovit. Nepotřebuju to tak často, navíc nebudu v takovém pokušení. Notááák,“ udělala na mne zase psí očka.

„No dobře, jídlo bychom měli celkem vyřešené, ale kde ho dáme? Kde bude bydlet. Taková velká bouda… Ani to neexistuje,“ předhodila jsem jí druhý háček.

„Tak si ji vyrobíme sami. To snad nebude vadit. Vždyť jsme rychlí, tak ji budeme mít na to tata,“ vyřešila zase problém s klidem.

„Dobře, ale kde bude, až půjdeme do školy? Takový silný řetěz nemáme. Navíc by mohl poškodit celé okolí. A dům,“ zadívala jsem se na ni.

„To by neudělal, viď?“ otočila se na toho vlka. Ten se na ni pořád zamilovaně díval, ale vůbec nereagoval. Asi ani neslyšel, co jsme si tu povídali. A proč mi to není jedno. Proč se mi zdá, že by tomu mohl rozumět.

„A jak se bude jmenovat?“ zeptala jsem se.

Vlk se najednou začal třást. Rychle jsem vzala Nessie z jeho dosahu. Skoro to ani nezaregistrovala. Stáhla jsem zeď zpátky kolem něho. Vlk se otočil a najednou… Už z něho nebyl vlk. Byl to člověk. Nahý člověk. Ihned si obléknul do věcí, které měl ještě před chvílí přivázané za nohu (ani jsem si toho nevšimla). Navlékl si ovšem jenom kraťasy.

„Jsem Jacob, jestli bych o tomhle mohl rozhodnout. A k vám domů jako mazlíček určitě nejdu,“ odseknul, ale stále byl v pozoru a tak trochu nahrbený.

„Ty jsi… Ahoj, Jacobe, já jsem Bella, tohle je Edward a tohle Nessie,“ ukazovala jsem na jednotlivé osoby. Snažila jsem se být milá. Nezněl zrovna uvolněně. Spíše naštvaně. Teď by nám tady pomohla Liliina schopnost. A jestli se umí převtělovat do vlka, kdo ví, proč to tak je. Teď mě napadá, není tohle vlkodlak? Pokud ano, tak před námi stojí nepřítel.

„Můžu se jenom zeptat? Jsi vlkodlak?“ má zvědavost mě předčila.

„Dalo by se to tak říct,“ zavrčel na mě, ale stále se díval na Nessie.

„Proč pořád sleduješ mou dceru?“ naštvala jsem se po chvíli, když se nehodlal pustit pohledu na ni.

„To tě nemusí zajímat.“ Byla na něm vidět láska, ale ihned ji zamaskoval hněvem.

„Co je to otisk?“ zeptal se Edward nahlas. To je poprvé, co promluvil v jeho společnosti.

„Jak o něm víš?“ zeptal se. Najednou už neměl ve tváři tak bojovný výraz, ale překvapený. Spíše zaražený, abych to správně popsala.

„Já se ptal první. Až mi to řekneš, já ti řeknu, jak to vím,“ navrhnul Edward kompromis.

JACOB:

„Co je to otisk?“ vypálila ta pijavice jménem Edward. Sakra, jak může vědět o otisku? Vždyť jsem si to jenom myslel. Přeměnil jsem se jenom proto, že mě nebavilo, jak o mně mluví jako o domácím mazlíčkovi. Pak se ta Bella snažila znít mile, ale žádné pijavice nejsou milé.

„Jak o něm víš?“ opáčil jsem. Proč bych mu měl vyprávět kmenové tajemství?

„Já se ptal první. Až mi to řekneš, já ti řeknu, jak to vím,“ nabídnul kompromis. Já jsem nad tím začal uvažovat. Mám mu vyzradit kmenové tajemství? Co když mi potom řekne jenom nějako blbost? Co když mu to vyzradím úplně zbytečně. Co když potom řekne, že si to rozmyslel, a že mi nic neřekne. Ne, že by mě to zajímalo. Ale stejně se pijavicím nedá věřit. Maximálně té krásné malé víle, která stojí přede mnou, má hnědo zrzavé vlásky a zelené očka, která svítí jako dvě sluníčka.

Najednou na mě ta pijavice začala vrčet?

Co jsem komu udělal, že musím být s těmahle pijavice. I když se živí zvířaty, jak řekla tak holka. Je i fuk, co to znamená, hlavní je, že pijavice vždy zůstane pijavicí.

Nakrčil jsem se do bojové pozice. Na mě nikdo vrčet nebude.

„Všichni se uklidněte,“ řekl někdo rázně. To byla ta upírka. Bella.

„Všichni se uklidněte. Jacobe, prosím, řekl bys nám, co je to otisk? A proč se takhle díváš na naši dceru?“ zaprosila. Byla vážně zamilovaná jako matka do dcery, to jí šlo na očích vidět. Jenom jsem poraženecky vzdychnul. Byla to Nessiina matka. Nevím jak, ale byla. A Nessie ublížit nechci, takže ani její matce ne. Byla to upíří rodina, o jaké jsem ještě nikdy neslyšel.

„Otisk je něco jako druh lásky, oddanosti. Něco, co nám ukáže tu pravou osobu, se kterou bychom mohli být šťastní až do smrti. Něco, co se týká pouze nás, měničů. Lidí, kteří se mění ve vlky. Je to nezvratné, nenapravitelné. Když se otiskneme do té osoby, chceme s ní prožít celý svůj život. Všechny své chvíle. Snesli bychom jí i modré z nebe a bez ní bychom se mohli usoužit k smrti.“ Sám jsem byl překvapený, jak jsem se rozvášnil. Říkal jsem to ze srdce. Říkal jsem to z lásky k Nessie. Říkal jsem to jí, o ní.

„No, když jsi nám řekl to, co je otisk, Edward ti řekne, jak to ví. Viď, zlato?“ podívala se na něho přísně. Tak tohle se mi líbí. Žena, která má svého muže pod kontrolou. Zasmál jsem se nahlas.

„Čtu myšlenky, a to, na co jsi právě myslel, se mi vůbec nelíbí. Mohl bys toho nechat?“ zeptal se podrážděně. A dop….

„Tohle nebylo moc slušný,“ řekl znova.

„Hele, nelez mi do hlavy, jo?“ zavrčel jsem na něho. Edward se nedal a začal vrčet taky.

„Dobře. Klid, papínku,“ zasmál jsem se mu. Tohle se mi začínalo líbit.

„To, že jsi do mé dcery nezávratně zamilovaný, neznamená, že si ji vezmeš. Jen přes mou mrtvolu,“ řekl zhnuseně.

„Super, takže můžu hned. Mrtvý už přece jsi, ne?“ zasmál jsem se. Edward se neudržel a skočil po mně. Já se přeměnil na vlka. Přece se nenechám zakousnout od pijavice. To bych skončil jako mí kamarádi.

„Tak dost, vy dva!“ křikla znova Bella a já i Edward jsme narazili do něčeho neviditelného a skáceli se na zem.

„Přestaňte se prát. Vždyť už jste na to dost staří ne?“ zeptala se naštvaně.

Edward jenom přikývnul a stáhnul se z bojové pozice. Ale co mám říkat já? Já se přeměnit nemůžu. Nebudu tady pobíhat nahý. Tak oddaný Nessiině rodině ještě nejsem.

„Jacobe, mohl by ses prosím změnit zpátky na člověka? Mluvit se nám v téhle podobě dobře asi nebude,“ konstatovala. Jako bych to nevěděl.

„Nemůže, nemá oblečení,“ vyřídil Edward posměvačně. Tak aspoň k něčemu je, když ne k mluvení.

„No, tak zaběhneme domů a tam se převlečeš,“ pokrčila rameny Bella. Ta holka se mi začínala líbit. Měla chladnou hlavu a věděla, jak nás od sebe oddělit. Je pravda, že na to používala svou moc…

Jenom jsem pokýval hlavou a otočil se směrem, kde vyběhli. Rozběhnul jsem se za nimi a snažil se je dohnat. Nebyl to takový problém. Doběhnul jsem vedle Nessie a běžel vedle ní. Ona se na mě jenom usmála a běžela dál. Nebyla zase tak rychlá, jako Edward a Bella, ale ušlo to. Nevadilo, že není tak rychlá. Já ji miluju i tak.

„Tak, co by sis vzal?“ zeptala se Bella, ale na odpověď nečekala. Rozběhla se do domu a hned byla zpátky. Nesla džíny a tílko.

„Na, běž za strom a převleč se,“ podala mi to. Vzal jsem oblečení do tlamy a šel se převléknout za nejbližší a nejtlustší strom. Přeměnil jsem se a než jsem si obléknul to oblečení, udělal jsem malé úpravy. Džíny jsem trochu natrhnul, aby nebyly tak dlouhé. Nepotřebuju je tak moc dlouhé. Navíc by mi dole byly úzké, když mám nohy vypracované od vlčího genu. A když jsem je měl oblečené, jenom jsem ohrnoval nos nad tím, jak páchnou po pijavicích.

„Děkuju, ale raději bych si zašel pro své. Snad nevadí, že jsem udělal menší úpravy,“ ukázal jsem na to zkrácení. Bella se jenom usmála.

„Ne, nevadí. Ale klidně si je nechej.“

„Ne, děkuju. Zaběhnu si domů, a jakmile budu mít své oblečení, to vaše vám zase vrátím. A ty kalhoty klidně zaplatím.“ Však co. Bydlí v drahém domě, tak si snad můžou dovolit roztrhané kalhoty. A když ne, tak jim je zaplatím.

„Ne, to je dobré, ale já už je nechci. A nejde o to, že by páchly po tobě. Jde o to, že ti je prostě dávám,“ usmála se na mě mile. Jenom jsem se ušklíbnul, zamumlal něco jako poděkování a rozběhnul se, po dvou, domů.

Jakmile jsem doběhnul domů, převléknul jsem se do svých věcí a šel si lehnout. Tyhle pijavice jsou teda neškodné. Ještě něco zjistit o té Lili. Uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál.

NESSIE:

Když Jake odešel, tak jsem si ho pojmenovala, svět najednou trochu potemněl. Bylo mi bez něho smutno. A to i přes to, že jsem s ním skoro žádné slovo neprohodila.

Máma potom jenom něco říkala, že má možná Lili dítě, Natea, že ho cítila i slyšela o něm, ale že si není na sto procent jistá. A nechápe, jak je to možné.

Já ji ale nevnímala.

„Nessie, neboj. On se ti vrátí,“ utěšovala mě máma. Snad má pravdu.

„Doufám. Doufám, že v pořádku,“ zašeptala jsem si pro sebe, ale určitě to slyšeli.

NIKDO:

U Jacoba se spalo. Byl tam klid, nikdo nic netušil. Ozývalo se pouze chrápání. Ne moc silné, ale i tak to znělo jako vzdálená motorová pila. Jacob byl unavený. Zjistit tolik věcí najednou pro něho bylo náročné.

U Lili se spalo. Skoro. Nate spal spokojeně v postýlce. Nikdo nevěděl, co se mu zdá, ale usmíval se jako blázen. Lili, ta byla spokojená. Té se zdálo o Nateovi a jeho krásném úsměvu. Nelitovala toho, že Johna potkala. Že s ním měla dítě. Protože pokud by ho neměla, nevěděla, co by si počala. Nevěděla, jak byla schopná žít normálně bez něho. Jeho úsměv, jeho oči, jeho tvář… Všechno na něm milovala. Byl to její syn. A vždy, když usínala, poslední myšlenky patřili Nateovi. Tomu malému poloupírkovi, který ležel blízko ní v postýlce – a stejně se jí to zdálo dost daleko, jelikož máte-li život tak daleko, je to těžké. A Nate byl jejím životem –, a který byl její. Nemohla tomu stále uvěřit. Ten nádherný tvoreček byl jen její. Nikdy by nedokázala žít bez něho. A taky by mu nikdy nedokázala ublížit. Dala by za něho svůj život, kdyby to bylo potřeba. Laynie pracovala na svém počítači a dělala návrhy, které jí v hlavě utkvěly po nákupech s Lili a Natem a po odpoledni stráveném s Nateem. Byl to malý zázrak, a ona Lili tak trochu záviděla, že má tak překrásné miminko. Když jednou bude mít miminko, chtěla by ho stejně rozkošné, jako je ti Liliino. Z Natea brala svou inspiraci za poslední týdny.

U Cullenů Nessie usínala a přemýšlela nad tím, jak je Jake krásný a kdy ho znova uvidí. Nemohla se toho setkání dočkat. Bella byla šťastná, že její rodina žije a že láska Nessiina života je také v pořádku. Chápala otisk, protože kdyby mohla mít otisk ona, byl by jejím otiskem Edward. Už tehdy, když Jacob vysvětlovat otisk, připadala si, jako kdyby mluvil o ní a Edwardovi. Ona byla nejšťastnější, protože její rodina, a možná i část budoucí rodiny, byla šťastná. Za rodinu by i zabíjela.

A někde v lese, takových 10 000 kilometrů od městečka Forks, běžel tvor tolik podobný Cullenům. Ovšem s jednou výjimkou. Jeho oči byly červené. Byl to upír, ale nebyl vegetarián. Byl to upír živící se lidskou krví. Měl dar, který by se vládcům upířího života líbil. Moc líbil. On to věděl, proto utíkal a snažil se nadělat co nejméně rozruchu tam, kde byl.

Jeho dar byl v tom, že komukoli mohl vysát život. Komukoli, i když to byl upír, který vlastně už ani nežil. Když se soustředil, mohl upírovi vysát život a darovat ho sobě. To ho dělalo silnějším a silnějším. S moc upíry se ještě nesetkal, ale i těch pár mu stačilo k tomu, aby ho neporazil ani Demetri, který měl jak sílu, tak taktiku a plno bojů za sebou. Jediná jeho chyba byla, že se musel soustředit. Proto musel vždy zaútočit nečekaně.

Taky ovlivňoval své okolí. I vzdálené okolí. Hlavně upíry. Ovlivňoval chování upírů.

Nikdo o něm ještě nevěděl, ale nezvratně mířil k místu, kde se nacházel poslední duchovní bojovník kmene, a jedna ze dvou rodin vegetariánů. A pár poloupírů. Nikdo nevěděl, co všechno v jejich životech změní, ale taky nikdo nevěděl, že existuje osoba, která má moc ho zastavit. Která má možnost obrátit jeho moc… I když ta osoba o tom nevěděla. Co se bude dít, až ten upír přijde do Forsk? To ví jen osud. Takže já. (Teď si představte, že slyšíte hlasitý ďábelský smích.) To se nám to ve Forks hemží nadáním. Tolik darů po hromadě…

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Fear itself - 7. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!