Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Fear itself - 5. kapitola

Fear itself - 5. kapitolaTak jo. Přidávám tady další dílek. Snad se bude líbit. Tady se potká Nessie s tím neznámým tvorem z lesa. Ale jak se s ním setká. A zjistí, kdo to je? Myslím, že Vy to už tušíte dávno, že? :)
Tento dílek věnuju zase všem, co komentují. A taky nessience a SArceS. Děkuju moc všem. blotik

5. kapitola


NEZNÁMÝ TVOR Z LESA:

Celou noc jsem hlídal, jestli se náhodou nechystá někam jít. Naštěstí pro ni ne. Spala. Všechny tři osoby spaly klidně. Kdybych neměl tak dobrý sluch, asi bych ani nepostřehnul, že tam vůbec někdo je. Ale to by nepostřehl žádný člověk. Taky nejsem člověk.

Celou noc jsem obcházel ten blbý dům. Ale v přítmí lesa. Nikdo mě nesměl vidět. Nikdo.

Už začalo svítat. Někdo u nich zapnul asi počítač. Vycházelo z toho místa světlo, ale ne jako z lampy. Ano, určitě to musel být počítač.

Asi o půl hodiny později jsem zaslechl šustění látky. Někdo se probouzel. A já vím, kdo. Ta holka, na kterou mám spadeno.

Čekal jsem asi ještě hodinu, než se uráčila jet do školy. Umím čekat. Umím si počkat na kořist. Můj zvířecí instinkt mi pomáhá. Ještě si tam pokecala s tou lidskou holkou a někým, kdo ji neodpovídal. Němý? Nevím, ale je to vlastně fuk. Ona stejně zemře.

„Ahoj Laynie, ahoj Natee,“ zakřičela na ty dva obyvatele, když odcházela. Už jsem se připravoval ke skoku. Ale zase měla štěstí. Ta snad nikdy nebude sama.

„Dobrý den, paní Nolanová,“ pozdravila nějakou postarší paní. Asi sousedka.

„Dobré ráno, beruško. Do školy?“ zeptala se jí chraptivým hlasem ta stará paní.

„Samozřejmě,“ řekla vesele a nastoupila do auta. Nastartovala motor a ujížděla. Já jsem si jenom sám pro sebe zavrčel a rozběhl se podél lesa za ní. Nedělalo mi to problém. Nejela moc rychle. Ne taky rychle, abych ji nestíhal.

Přijela před školu a já byl naštvaný. Ale vždyť se může potkat s těmi dalšími upíry. Možná tu nejsem zase zbytečně. Sice zase celou školu na ni nebudu moct, ale aspoň mě pak zavede za nimi.

Ona vystoupila z auta, zamkla ho a opřela se. Možná na někoho čekala. Na ty upíry ale těžko. Nemohla na ně čekat, protože by vyvraždili celou školu, kdyby tady přišli. Navíc by si někdo všimnul červených očí.

Za chvíli přijíždělo auto a jí začaly zářit oči. Kdo to může být, že se na něho tak těší. Ale když jsem se nadechnul, začal jsem se třást. I přes to, že jsem byl vlk. Cítil jsem tu odporně nasládlou vůni upírů. Přijeli. Musím zasáhnout, protože jinak tady vyvraždí lidi. To nesmím dovolit. Chystal jsem se ke skoku, když se otevřely dveře a z nich vystoupil jeden upír, pak upírka a pak…

Nádherné stvoření. Mělo krásné zrzavé vlásky i s hnědou barvou. Zelené očka jí dodávaly jenom na její kráse. Teď jsem ani nevěděl, kdo jsem. Co tady vlastně dělám. Vlastně věděl. Jsem tady s ní. Po chvíli jsem se vzpamatoval. Co že jsem to chtěl udělat? Zabít upíry? Ale moment. Oni měli žluté duhovky. Jak to? Vždyť normálně by měli mít červené. To je nějaká móda?

„Lili!“ rozběhla se k mé oběti to krásné stvoření.

„Copak, Ness?“ zeptala se Lili. Ness. To bude zkrácenina. Ale i tak… Zní to jako nejhezčí jméno. Úplně se k ní hodí. Je to jméno hodno pro takovou vílu, jakou je ona.

„Nic, jen jsem se na tebe těšila,“ usmála se. Její krásné bílé zoubky mě oslnily.

Lili došla do jejich hloučku.

„Lili, máma mi dovolila jít s tebou dneska na nákupy. Že jo, mami?“ otočila se na tu upírku. Cože, to je její matka? Ale upíři nemohou mít děti. To je nějaké zvláštní.

„Jo, moc se na to těší,“ odkývala upírka. Ovšem mluvili potichu. Asi, aby je nikdo nezasvěcený neslyšel. Já je ovšem slyšel.

Dobře, ať je to, jak chce, tu upírku nezabiju. Je to její máma. Teda aspoň to tak říká. A já jí ublížit nechci. Nechci, aby byla nešťastná. A proč vlastně? Vždyť ji vidím poprvé. Jenom jsem ji zahlédnul a už se o ni strachuju?

V té chvíli se na mě otočili dva pohledy. Od toho upíra, i od Ness. Ale jak si mě mohli všimnout? Vždyť jsem byl schovaný. A jsem na dobré straně. Můj pach je nemohl trknout do nosu. Vítr vane na mou stranu. To já musím cítit jejich pach.

„Co se děje, Edwarde? Nessie?“ zeptala se její máma.

„Mami, tam někdo je. A…“ nedořekla a vydala se mým směrem. Nedívala se mi do očí, ale i tak jsem nemohl odběhnout. Nemohl jsem se pohnout z místa. Měl jsem se dát na útěk, protože tady bojovat nemůžu. Ne před tolika svědky. Ale stejně jsem byl jako přikovaný na místě. Ona mě zavřela do vězení svých překrásných očí, ze kterého není úniku. Kmitaly sem a tam, aby mě našly, ale v té dálce a tmě se jí to asi nedařilo.

„Ahoj, já jsem Nessie,“ pozdravila mě příjemným hláskem. Nejraději bych byl, kdyby nikdo jiný její hlas neslyšel. Kdyby mluvila jenom pro mě. Kdyby se usmívala pro mě. Kdyby nikomu jinému nepatřila, jenom mně. Nebála se mě. Klidně se mě dotkla, neucukla. Byla studená, ale ne tak, jako ostatní upíři. Šel z ní z části upíří pach, ale tenhle… Vonělo to překrásně. Ne tak hnusně, jako ostatní upíři.

V tom mi svitlo. Otisk. Já se otisknul. A do z části upíří holky. Nemohla být úplný upír, protože z ní lidská vůně vycházela taky. Sakra. To je průšvih. Štěstí, že s nikým nemusím sdílet myšlenky.

Rychle jsem se otočil a utíkal pryč.

„Vlčku, neutíkej, prosím,“ křičela za mnou do lesa. Ale já utíkal dál. Nemohl jsem se zastavit, protože ke mně mířil ten upír. Edward? Tak mu řekla ta upírka?

Otisk. Byl jsem si jistý, že to je otisk. Tak jsem to viděl u ostatních, když ještě žili. Bohužel, umřeli. A jejich drahé polovičky to nesly špatně. Většina se zabila, protože bez nich nechtěla žít, ale pár jich ještě žije. Sice ve velkém žalu, ale žije. A já se otisknul až teď. Na tuhle chvíli jsem musel čekat, abych se mohl otisknout. A ještě k tomu do poloupíří holky? Do nadpozemsky krásné upíří holky?

EDWARD:

Nessie se ráno nemohla dočkat, až půjde do školy. S Lili se tak strašně skamarádili. Jenom za pár dnů.

„Nessie, už tam budeme, neboj. A nepřidám,“ odpověděl jsem ji trpělivě, když se už asi po páté za dvě minuty zeptala, kdy tam budeme a jestli bych nemohl zrychlit.

Nakonec se zklidnila, ale jenom proto, že už viděla střechu školy.

„Lili!“ rozkřikla se na ní. Lili se trochu zarazila, ale pak si na něco vzpomněla, ale rychle to zamaskovala, takže jsem nestihl postřehnout, na co si vzpomněla.

„Copak, Ness?“ zeptala se ji. Tak trochu… mateřsky? Možná jsem si to nalhával, ale znělo to, jako když je matka pobavená ze svého dítěte a ptá se ho na něco, co už předem ví. Je to zvláštní.

„Nic, jen jsem se na tebe těšila,“ odpověděla jí se smíchem Nessie. Lili došla k nám a Nessie řekla tišeji, aby ji nikdo neslyšel.

„Lili, máma mi dovolila jít s tebou dneska na nákupy. Že jo, mami?“ otočila se na Bellu. No, tak tohle si trochu vymyslela, protože jsme se na ničem nedomlouvali, ale budiž. Jen jsem Belle pokynul, že s tím souhlasím, tak proč ne.

„Jo, moc se na to těší,“ pokývala Bella. Nevadí, že jsme se o tom dozvěděli až teď.

Ale něco se mi nezdálo. Byly tu cizí myšlenky. A všimnul jsem si jich až teď. Až teď jsem si všimnul, že je tu nezvaný host. Otočil jsem se tím směrem, odkud šli. Ty myšlenky se divili, že jsem si ho všimnul. Byl to muž, možná chlapec… Nevím, ale rozhodně ne ženské pohlaví.

Nessie si ho tak nějak všimla. Cítil jsem u obou… zalíbení? Ten kluk ji miloval, ale divným způsobem. On ji zbožňoval, klidně by jí snesl modré z nebe. A přitom se viděli poprvé. Pak mu hlavou prolétlo jedno slovo. Otisk. Nevím, co to znamenalo, ale Nessie už tady nebyla. Šla za ním. Podíval jsem se líp, a viděl jsem obrovského rudohnědého vlka. Šel jsem k nim, abych se mohl zeptat, co je zač, a nikdo z lidí ho neviděl. Ovšem on se po chvíli vzpamatoval, aspoň podle myšlenek, a všimnul si mě. Potom utekl.

„Vlčku, netíkej, prosím,“ zakřičela na něho Nessie. Byla zklamaná. Něco k němu cítila, i když to byl vlk.

Když jsem došel na místo, ten pach mě trknul do nosu. Byl to ten nebezpečný pach z lesa. To za ním jsme se honili po lese. To ten nám utekl. Ale teď se za ním nepoženu. Pak si to vyřídím po škole. Samozřejmě s Bellou, protože ta by mne samotného nepustila. Nessie má zase nákupy, takže všechno vyhovuje.

„Nessie, pojď. Najdeme ho někdy jindy,“ utišoval jsem ji.

„Ale proč utekl? On se mě bál?“ zeptala se zničená Nessie.

„Musel někde jít, víš? Musel si něco zařídit,“ uklidňoval jsem ji jako malé dítě a vymýšlel si, jak nejvíce to šlo. Chtěl jsem, aby byla ještě malé dítě. Aby už nebyla taková dospělá. Proč musela tak rychle vyrůst?

Mezitím k nám došla Lili. Její myšlenky byly smutné. Smutné, že se Nessie trápí. Pořád si říkala, že jí musí nějak pomoct, jenom nevěděla jak. A pak se stalo něco divného. Nessie se začala usmívat. Cítil jsem to i já, ale bylo to nepřirozené. Jako kdyby do mě někdo vešel a násilím převrátil páčku ze „smutný“ na „veselý“. Jako bych to ani nebyl já.

„Lili,“ došlo mi.

„Co?“ zeptala se Lili a přestala se zaobírat tím, že chce Nessie pomoct. Nessie úsměv z tváře zmizel a vystřídal ho nechápavý obličej.

„Tos‘ byla ty?“ zeptal jsem se.

„A co?“ zeptala se nechápavě.

„Ty pocity,“ naznačil jsem. Třeba to pochopí sama. Bella to být nemohla. Její schopnost by se už dávno projevila. Nessie to samé a já bych to musel vědět.

„Jaké pocity? O čem to sakra mluvíš, Edwarde?“ zeptala se mě naštvaně a nechápavě. Stále ještě jí to nedošlo.

„Ehm, asi máš novou schopnost,“ řekl jsem ji vševědoucně.

„Stalé nechápu, o čem to vlastně mluvíš,“ stála si na svém. Byla tvrdohlavější, než Bella. Raději jsem ještě ztišil hlas, aby nikdo vůbec nic neslyšel.

„Asi máš novou schopnost. Umíš nám vnutit emoci, jakou zrovna chceš. Teď jsi Nessie, a mě zčásti taky, vnutila veselou náladu. Četl jsem ti myšlenky, a chtěla jsi, aby se Nessie netrápila a byla veselá. Chtěla jsi to tak moc, až se to splnilo. Ovládla jsi její emoce. Nevím, proč se ti to stalo zrovna teď, proč zrovna Nessie, ale je to teda něco. Mohli bychom ti s trénováním tvé schopnosti pomoct, jestli bys chtěla,“ nabídl jsem jí velkoryse. Ona jenom omámeně přikývla. Asi ji to zarazilo.

„Ehm, no… já… Tak dobře. Ale až za tři dny. Dneska jdu s Nessie na ty nákupy a pak bych chtěla… No, mám své vlastní plány a nechci je odkládat,“ řekla a v mysli vytáhla dva obličeje. Ten první byl tak rychlý, že ani já jsem ho nestihnul zaregistrovat. Ten druhý byl nějaké usměvavé dívky. Byla hezká a Lili ji měla ráda. To šlo poznat už jenom z té myšlenky.

„Dobře. Takže za tři dny u nás,“ souhlasil jsem s úsměvem. Všichni nadšeně přikývli.

Potom jsme už raději šli na hodinu. Celý den už probíhal relativně v pořádku. Sice se začali šířit drby… Viděli nás u lesa. Nikdo nevěděl, proč jsme tam šli, a proč jsme se tak divné vrátili. Drby se šířily rychle. Někdo rozhlašoval, že tam byl dealer, který nám měl prodat nějaké drogy, ovšem neměl toho dost, tak jsme se vrátili smutní. Taková pitomost.

Taky se šířili drby o nás a Lili. Všem bylo divné, proč se Lili s námi baví, když jsme teprve přijeli, a ostatní ignoruje. Taky o naší kráse se tady vedly spory. I o našem údajném úmrtní rodičů.

Tahle škola byla jedna velká drbárna. Nikdo nic nevěděl, pouze se domníval, a tu svou domněnku předával dál. Ostatní ji trochu upravili podle svého, a upravenou verzi ihned poslali dál. Nikdo už odpoledne nevěděl, kdo to vlastně začal, protože ke každému se dostaly minimálně tři verze.

Na oběd jsme si už sedli společně. Takže když nás viděli sedět pohromadě, vznikly další pomluvy. Šuškání na obědě ještě zesílilo, ale nikdo z nás si toho nevšímal. Ignorovali jsme to dokonale. Stejně nic z toho nebyla pravda.

„Tak kde půjdeme nakupovat dnes?“ zeptala se Lili nadšeně.

„Můžeme jet zase do Port Angeles,“ navrhla zamyšleně. Promýšlel všechny možnosti, všechna obchodní centra v nebližším okruhu.

„Tak dobře,“ pokrčila rameny Lili. Začaly se bavit o nakupování a další pokračovaní rozhovoru o oblečení, jaké se ke komu hodí, jsem opravdu slyšet nepotřeboval. Já se proto začal bavit s Bellou o taktice, jakou dostaneme toho vlka, pokud ho ovšem najdeme. Ale zabít ho, to asi nepůjde, protože Nessie by byla nešťastná. Už teď, když odešel, se tvářila jako mrtvola právě vytáhnutá z hrobu. To je jediná nevýhoda pro nás. Ale dobrá věc je, že ho můžeme zastavit, abychom si promluvili. Bellina schopnost nám pomůže.

„Tak ahoj, Bello, ahoj Edwarde. Uvidíme se večer,“ řekla Nessie. Bylo to divné, když nám říkala jmény a ne mami a tati. To stejné, jako Nessie, nám řekla Lili, jenom ještě dodala, že Nessie potom přiveze domů. My se rozloučili a objali Nessie.

„Buď hodná a neutahej Lili,“ zasmála se Bella. Nessie jen se smíchem přikývla a my nastoupili do auta a jeli domů. Převlékli jsme se do méně společenských věcí a vyšli na lov toho vlka.

„Ale budeme se držet pohromadě, jasný?“ ujišťovala se Bella. Řekl bych, že mi to šetrnějším a nenápadným způsobem nařizovala, ale zapomněla, že my dva na sobě hodně věcí poznáme i bez toho, aby někdo z nás musel promluvit nebo tomu druhému číst myšlenky.

„Samozřejmě,“ souhlasil jsem.

Potom jsme vyběhli z domu a běželi lesem k místu, kde se nám u školy ztratil. Tak, jak jsem si myslel, stopa už byla vychladnutá, ale ne dost na to, aby nešla stopovat. Kývnul jsem na Bellu, pak jsme se chytili za ruce a běželi společně za tím odporným pachem.

Ten vlk asi musel vědět, co jsme zač, a že můžeme jeho pach vystopovat. Asi po dvou minutách, což bylo docela dost kilometrů při naší rychlosti, se jeho pach začal překrývat. Musel tam kličkovat hodně dlouho. Jeho pach byl cítit úplně všude a už dokonce nešlo ani poznat, která pachová stopa je jak stará.

„Rozdělíme se,“ navrhnul jsem asi tak po hodinovém bloudění.

„Ne!“ zastavila mě Bella rázně.

„Něco jsme si přece slíbili, než jsme vycházeli. Pamatuješ?“

„Ovšem, že si pamatuju. Jsem upír, lásko. Ale nemusíme se rozdělit a běžet daleko od sebe. Na kilometr bychom se mohli slyšet, ne? Takhle ho totiž nikdy nenajdeme. No tak. Jenom půl hodiny. Jestli ho nenajdeme do té doby, půjdeme zase domů a najdeme ho příště,“ přemlouval jsem ji šeptem těsně u ucha. Ona každým mým slovem tála.

„Jsi hrozný, víš to? Dobře, tak se teda rozdělíme, ale jenom na půl hodiny.“

Ovšem ani rozdělení nám nestačilo. Musel být velice zkušený, když se mu podařilo zmást dva upíry.

A tak jsme odcházeli domů. Zase s prázdnou.

Až doma mě něco napadlo. Když umí Lili svůj pach skrýt, proč to nezkusit s ní? Proč by nemohla zkusit zastínit ten starší pach? Pokud má tuto schopnost, měla by mít s určováním pachové stopy zkušenosti. Třeba to půjde. Třeba ho nakonec najdeme s její pomocí.

Jenže bych ji do toho nerad zatahoval. Není úplný upír. Je to poloupír. Nemá takovou výdrž a není tak nezranitelná, jako my. Přece jenom má v sobě lidské geny. Ještě to budu muset promyslet a probrat s ní. Možná by ji mohla Bella potom ochránit schopností. To by na ni nikdo nemohl. Ale pak by nemohla dát do zdi vlka. Nikdy nezkoušela dvě zdi najednou. To bych se zase musel zeptat Belly a mohli bychom s Lili trénovat dohromady. Jo, to by možná…

„Tak, tady ji vedu,“ oznámila Lili s potlačovaným smíchem v hlase. Už stála ve dveřích.

„Ahoj tati, ahoj mami. Nákupy byly skvělý,“ rozplývala se. Co ta Lili s ní dělá?

„To je skvělé,“ rozplývala se Bella a já začal mít chuť se taky rozplynout. Sakra.

„Lili,“ podíval jsem se na ni. Lili se zarazila.

„Co?“ zeptala se.

„Tvá schopnost,“ upozornil jsem ji.

„Aha,“ sklopila oči k zemi.

„To nic, jen si musíš dávat pozor na pocity, které vysíláš. Pokud jsou silné, zřejmě se to přenese i na ostatní,“ přemýšlel jsem nahlas.

„Akorát mi nejde do hlavy Bella. Má štít, nemělo by to na ni působit,“ divil jsem se.

„Ale já to mám z jiného důvodu, než z nákupů,“ zasmála se Bella. Tak jo, asi už vím.

Najednou jsem si vzpomněl, co jsem chtěl. Lili a její pomoc. Hm, raději to nechám až na ten den, kdy u nás bude.

„Nessie, co kdyby sis šla vybalit nákup. Lili, nechceš u nás ještě chvíli zůstat?“ zeptala se Bella. Nessie odcupitala nahoru s taškami a hned byla zpátky.

„To už sis vybalila?“ zeptala se s podezřením Bella.

„Více méně,“ přiznala se Nessie. Určitě jenom hodila tašky do kouta a ihned seběhla.

„Já, raději bych už šla,“ ozvala se Lili za našimi zády.

„Och, dobře,“ souhlasila Bella, ne příliš nadšeně.

„Tak zítra ve škole,“ rozloučila se s námi Lili.

Nessie si šla vybalit nákup. Všechny věci, které si koupila, si vzala na sebe a pak se nám v nich ukázala. Měli jsme módní přehlídku. Pak mi ještě ukázala, jaké věci si vzala Lili a mámě to popsala.

Když jsme skončili, Nessie se šla umýt a pak spát. A já s Bellou jsme si zase odběhli do lesa. Tentokrát ne na lov.

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Fear itself - 5. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!