Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Fear itself - 1. kapitola

Fear itself - 1. kapitolaTak jo, je tady první kapitola mojí nové povídky. Vznikla vlastně sázkou. Tato celá povídka patří především nessience. Jednou z postav je i ona. Uhádnete?
Co se tady bude dít? Je celosvětová krize, takže všechno bude... zmenšeno. Rodina Cullenů, Denaliů, i smečka. Všechno. Cullenovi se zase stěhovali. Tentokrát se přestěhovali (jak jinak) do Forks. Forks se jim ale stane osudným. Potkají tam osobu, ke které Nessie přilne. Ta osoba se s ní ze začáku vůbec nebude bavit. Bude mít prostě obavy. Nakonec ale Lili povolí a pustí Nessie k sobě blíže a stanou se z nich kamarádky. A co Lili skrývá za tajemství, že se tak bojí?
Snad se vám to bude líbit. Nessie se připravuje na první den do školy. Na střední školu. A strašně vyvádí. Takže přeju hezké počteníčko.
blotik
P.S.: Omlouvám se, ale tu hudbu, kterou jsem vložila, budu dávat ke každé kapitole. Je to povídková písnička. Takže se omlouvám. :)

1. kapitola

BELLA:

„Mamí, kdy půjdu do té školy?“ zeptala se mě moje milovaná dcera. Má krásně kudrnaté vlásky, zrzavé s odlesky kaštanové barvy. Po mně. Je nádherná jako obrázek. Kdo by své dítě nemiloval? Každá matka miluje své dítě, jinak se jí nedá říkat matka.

Začala jsem vzpomínat, jakou cestou jsem musela projít, abych tohohle andílka, tohle zlatíčko dostala.

Tehdy jsem měla osmnáct. Jako člověk. Potkala jsem ve škole Edwarda, který se, jak on sám říká, hned do mě zamiloval. Ve škole řekl, že jeho rodiče umřeli, proto je tady sám. V podstatě to byla pravda. Jeho rodiče už umřeli hrozně dávno, protože je upír a jako takový nikdy nestárne. Já už teď taky ne.

Byl to vegetariánský upír, proto neměl červené oči, jak se to někdy popisovalo v hororech. Živil se jenom zvířecí krví.

Ze začátku se ke mně choval hnusně. Nevěděla jsem proč. Vždyť jsem mu nic neudělala, že jo. Pak se ale, postupem času, začal ke mně chovat mileji a mileji a já jsem někdy potajmu zpozorovala, že se na mě kouká. Ovšem hned ucuknul stranou. Tehdy mě začal zajímat. Proč se tak chová. Proč tak najednou.

Šla jsem za ním a ptala se ho. Nikdy mi nechtěl odpovědět, ale pak, po čase, kdy už se na mě nedíval jako na svačinku, mě někam pozval. Postupně jsem zjistila, že je upír.

Čas plynul a my se vzali. Dávno jsme už odjeli z města, ve kterém jsme byli. Stejně by to všem připadalo divné, že máme tak mladí svatbu. I když Edward už měl v upířím životě takových 300 let.

Potom, když jsme měli svatební noc, jsem otěhotněla. Těhotenství nebylo lehké, ale nakonec mě musel Edward přeměnit. To jsem vždycky chtěla, ale Edward ne. Když ale musel, nerozhodoval se, protože ztratit mě, to by nepřežil.

Nakonec jsme měli Nessie. Malou, chytrou, krásnou holčičku. Měla zrzavé vlásky s hnědými odlesky. Její očka byla hnědo-zelená. Více se blížila k té zelené, ale hnědá tam taky byla.

„Zítra, holčičko. Dneska je neděle, zítra půjdeme do školy,“ odpověděla jsem jí. Rostla stejně jako normální děti, takže jsme si mohli s Edwardem užívat její dospívání. Dneska už jí bylo šestnáct. Právě ve věku, kdy jí puberta tak trochu začala ustupovat. I když ne u všech to je stejné, ale Ness… Té puberta trvala jen rok.

„Já se tak těším. Na střední jdu poprvé. Co když mě tam nebudou mít rádi? A co když se prořeknu a řeknu ti mami? Co pak? Jak to vysvětlíme?“ zeptala se mě zvědavě a nervózně.

„Teď to neřeš, holčičko. Pokud se prořekneš, nebudeš muset nic vysvětlovat. Budeme se od lidí držet dál, stejně jako kdykoli jindy. A kdyby, tak řekneme, že jsme sestry, já ta starší a máme se moc rády a já se o tebe starám jako maminka, proto mi tak přezdíváš. Dobře?“ usmála jsem se na ni, abych ji uklidnila. Bylo to moje zlatíčko. Zdědila po otci upřímnost a laskavost. Po mně… To ani nevím.

„Dobře,“ řekla Ness a zazívala.

„Běž si lehnout. Zítra tě čeká velký den. Tvoje první nastoupení do školy. Snad se ti tam bude líbit. Ale teď už běž opravdu spát,“ poradila jsem jí a ona jenom přikývla, vstala, protáhla se a odešla do svého pokoje.

Za chvíli přišel Edward.

„Ahoj, krásná slečno,“ řekl roztomile.

„Ahoj, vzácný pane,“ vrátila jsem mu. Sice jsem byla matkou, ale někdy jsem na to zapomínala a chovala se jako malé dítě, nebo puberťačka. Rošťácky se na mě usmál a já se k němu naklonila.

„Naše dcera je moc starostlivá. Po kom to asi má?“

„Já nevím. A co podnikneme my? Naše dcera už spí,“ mrknul na mě lišácky.

„A právě proto bych byla nerada, kdybychom ji vzbudili,“ zašeptala jsem.

„Tak půjdeme jinam?“

„Ale mně se nechce,“ řekla jsem naoko unaveně.

„Tak tě tam donesu,“ zašeptal mi do ucha, políbil mi spánek a už mě bral do náruče. A než jsem se stačila vzpamatovat, vyskočil z okna a nesl mě někam dál do lesa.

„Pane Únosce, co kdybych vás udala?“

„To byste neudělala, paní Unesená.“ Jak říkám, jako malé děti.

„Edwarde, pusť,“ řekla jsem. On se zastavil a postavil mě na zem.

„Ano?“ zeptal se zvědavě. Já jsem ho místo odpovědi políbila na rty. Bylo to nádherné. Jako kdybych se s ním líbala poprvé. Bylo to, jako kdyby do nás někdo pustil proud elektřiny. Ale ne takový, který by nás poranil, ale takový, který nám dělá dobře. Který nás podporuje v tom, co cítíme. Prostě dodání energie.

Milovali jsme se na našem místě. V každém novém městě, do kterého jsme se přistěhovali, jsme si našli své místo, kde jsme byli po nocích, když Ness spala. Ať už jsme si jenom povídali, nebo jsme… No, to vám asi došlo.

Když jsme se za úsvitu vraceli domů, měla jsem chuť ho zase někde zatáhnout a dnešní noc si zopakovat. Ach, ta nekonečná touha, kterou vždycky utišíme pouze na chvíli. Pak se zase vrátí. Odtáhla jsem štít a poslala mu mou myšlenku. Edward jenom zavrčel a já se vrhla na jeho rty.

„Už ne, Ness může být vzhůru,“ zašeptal mezi polibky. Já jsem jenom rezignovaně vzdychla do jeho úst, ale neodtáhla se.

„Já to myslím vážně, Bello,“ řekl, ale taky se neměl k tomu, aby se odtáhnul.

„Ty první,“ poškádlila jsem ho. Věděla jsem, že to nedokáže. Zasténal, takže jsem se od něj odtáhla, aby to neměl tak těžké.

„Děkuju,“ řekl a já ho líbla na líce.

„Nemáš zač,“ usmála jsem se.

Došli jsme do domu, ale Ness ještě nevstala. Já jsem jí začala dělat nějakou snídani a taky svačinu. Vím, co má ráda, takže vím, co jí mám udělat. Měli jsme tady jídlo jen proto, že máme Ness. Jinak bychom nikdy žádnou ledničku nekupovali.

Vždycky jsme začali studovat na střední škole a pak začali pracovat. Jelikož jsme upíři, tak se nám všechno daří a v práci si vždycky vyděláme dost, abychom si mohli koupit další dům v jiném městě a taky zaplatili školné. A ještě nám z každého města něco zbude, takže říct, že vyžíváme tak - tak by nebylo na místě. Nemůžeme si stěžovat. Navíc, když Edward žil ještě sám, jak říká on „živořil“, tak si taky něco vydělal. On nepotřeboval jíst, nepotřeboval spát, nepotřeboval velké prostory, nepotřeboval přátele. Prostě jenom studoval a pak pracoval. Nikdy si nic moc nekupoval, takže vždycky ušetřil hodně peněz. Proto teď můžeme dát své dceři tolik, kolik si zaslouží, a co potřebuje.

„Mami?“ řekla rozespale Nessie.

„Ano, zlatíčko?“ otočila jsem se na ni.

„Už jedeme?“ zeptala se nedočkavě, i když ještě ani nebyla pořádně probuzená. Musela jsem se usmát. Je to pořád moje holčička, i když už je velká. Skoro jako já. Ani nevím, kdy přestane stárnout, nevím, jestli se pak nebudeme muset vydávat za její děti. Toho jediného se s Edwardem obáváme. To jediné nás trápí. Z toho jediného máme vrásky, jestli se to tak dá říct.

„Nejdřív se probuď, pak se nasnídej a obleč a pak můžeme jet,“ zasmála jsem se.

„Už běžím,“ řekla a doopravdy běžela po schodech nahoru. Za chvíli jsem jenom slyšela téct vodu. Umývala si obličej, aby se probudila. Pak jsem slyšela šustění látky, jak se obléká. Pak běžela dolů a za vteřinku seděla u stolu a rošťácky řekla: „Mám hlad.“

„Samozřejmě, madam,“ zasalutovala jsem a už měla snídani před sebou.

„Děkuji, Bello,“ trénovala do školy. Jen jsem na ni povzbudivě mrkla a usmála se. Ona mi úsměv oplatila a dala se do jídla.

Edward mě chytl kolem pasu a já jsem jenom opřela hlavu o jeho ramena. Odtáhla jsem štít a řekla mu v myšlenkách: ‚Jak nám ta naše holčička rychle vyrostla. Ani jsme se nenadáli a už s námi jde na střední školu a vydává se za našeho sourozence.’

„Máš pravdu. Tak rychle roste, i když roste stejně jako lidé. Pro nás je to málo. Ale uvidíš. Někdy budeme kolébat v rukou její děti. Snad,“ zašeptal mi do ucha, aby to Ness neslyšela. Zbožně jsme se dívali na to stvoření, které má kousek z každého z nás. Po mně vlasy a oči, stejně tak jako po Edwardovi.

A jaké vlastně máme schopnosti? Já mám štít. Psychický i fyzický. A taky dokážu vytvořit neviditelnou stěnu, přes kterou se nedostane vůbec nic. A když chci, tak ani zvuk. Ale ani vítr, ani voda, nic. Nic se přes to nedostane, pokud chci.

Edward umí číst myšlenky kromě mě, když mám přes sebe přetáhnutý štít, umí se ovládat perfektně, když cítí krev, a někdy má takové předtuchy. Jen občas, nepatrné, ale když už je má, stane se to. Někdy.

A Nessie, celým jménem Renesmé, má schopnost pomocí dotyku cokoli danému člověku ukázat a taky se netřpytí na sluníčku. Nejdříve jsme si s Edwardem mysleli, že je to kvůli tomu, že je napůl člověkem, ale když jsme jednou byli na slunci a Ness nám říkala, jak by bylo krásné, kdybychom s ní mohli do školy, ona do školy a my na střední, i když svítí sluníčko, najednou jsme přestali zářit. Ne úplně, ale na to, že to bylo přání… Tak jsme to s Ness začali trénovat a teď už na slunci nezáříme, protože Ness už to ovládá tak dokonale, že se na to už nemusí ani soustředit.

„Bylo to moc dobré. Děkuju, mami,“ pochválila mě Ness a já jsem se na ni usmála a uklidila talíř do myčky.

„A teď jedeme!“ zajásala Ness. Jenom jsem zakroutila hlavou nad tou nedočkavostí a šli jsme. Cestou Nessie strašně nadávala, že to auto jede strašně pomalu, i když jsme jeli nejméně stopadesátkou. Víc by se tady ani nedalo. Nakonec jsme dojeli do školy a Ness vystoupila z auta, prohlédla si školu a řekla: „Tady se mi bude líbit. Musí.“ Jako by nepřipouštěla žádné výjimky, žádné jiné možnosti.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Fear itself - 1. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!