Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Falling star - 13. Víla z příběhu

04.05.2009 (15:09) • Nikol16 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2930×

13) Víla z příběhu

Edward:

Poté, co jsme se s Carlislem dohodli, že si napřed ověříme, co všechno Lissa ví, jsem se vydal na cestu. Ani jsem se neobtěžoval si vzít auto a rozběhl jsem se. Stejně to bude rychlejší lesem. Věděl jsem přesně, kde bydlí. Jejich dům stál na okraji města v nejchudší čtvrti. Došel jsem nepozorovaně až k domu a po žebříku vyšplhal na maličký balkón - jestli se to dalo tak vůbec nazvat. Byla to spíš pouze úniková cesta z tehdejší továrny. Nahlédl jsem dovnitř. Přede mnou se objevila maličká místnost. Stěny měly oprýskanou, zažloutlou omítku, a jelikož sem přes zdi ostatních domů nepronikalo žádné denní světlo, vypadala místnost studeně a prázdně. A prázdná taky byla. V pokoji byla pouze v rohu pokoje postel a naproti ní pár kousků nábytku. Většinou bez dvířek. Jen podle bárbínky, posazené na koberci a šatů od Alice jsem poznal, že je to Lissin pokoj. Zahalil mne náhlý smutek. Žili ve větší chudobě, než jsem si představoval. Domluvím se s Carlislem a pošleme jim nějaké peníze. Snad je přijmou.

Zaposlouchal jsem se a snažil se najít, kde jsou členové rodiny. V obývacím pokoji jsem uslyšel ženu, pravděpodobně její matku. Lakovala si nehty a přemýšlela, jestli by si měla nechat udělat melír. Rychle jsem z její hlavy utekl. Z horního patra se ozval pláč. „Lisso! Peter už zase řve! To tu nemůže být na chvilku klid? Jdi ho utišit!" Křičela na celý dům. Co je tohle za matku? Rychle jsem prohledal zbytek domu. Lissa byla v kuchyni a právě myla obrovskou horu nádobí. Stála na židli, aby dosáhla přes kuchyňskou linku a pečlivě omývala skleničku. Na sobě měla šaty, které dostala od Renesmee, sahající jí po kolena. Vlasy stažené do drdolu. Jakmile uslyšela matčin hlas, odložila žínku a rychle běžel po schodech do prvního patra. Nejspíš do rodičovské ložnice. „Ahoj Pete, ty už ses probudil?"  Usmála se na něj. Chlapeček nadšeně zažvatlal: „Lisa, Lisa!" a natáhl k ní ručičky. Lissa ho opatrně vyndala z postýlky. Měla co dělat, aby ho unesla. Podle mysli mu mohlo být tak dva a půl roku. Lissa si ho chvilku pohupovala v náručí, dokud se úplně neuklidnil. Po chvilce se začal smát. Lissa ho pevně chytla a začala se s ním točit po místnosti. Z ložnice se ozýval dětský smích obou dětí. „Ještě, ještě." prosil Peter. „Ne, stačí, už musím jít dolů, ještě jsem neumyla nádobí. Maminka by se zlobila." Opatrně scházela ze schodů s Peterem v náručí. Posadila ho do dětské židličky a do misky mu nasypala cornfleky a zalila je mlékem. Pak se vrátila k mytí nádobí. Celou domu jsem jí pozoroval s úžasem. Ačkoliv na ni maminka křičela, ačkoliv už v 7 ráno byla vzhůru a místo aby si hrála s panenkami, nebo se koukala na pohádky jako ostatní děti, myla nádobí a zodpovědně se starala o mladšího brášku, nestěžovala si. Poslušně snášela maminčiny rozkazy a ještě dokázala být milá na Petera. Žasl jsem.

Když Peter dojedl, vzala i jeho misku a umyla ji. Peter kolem ní začal poskakovat a tahal ji za šaty. Se schovývavým úsměvem se sehnula a vzala ho znovu do náručí. „Chceš si hrát? Tak pojď, půjdeme nahoru." Začala stoupat po schodech. „Aby ho samou láskou nesnědla" Pomyslela si sarkasticky mamka z vedlejšího pokoje. Ze svého lidského života jsem si spoustu věcí nepamatoval, ale věděl jsem, že mě matka vždy milovala. Stejně, jako dnes Esme. Tak proč tato dívka má takovou matku? Lissa by si zasloužila druhou Esme.

Dveře do jejího pokoje se otevřely. Rychle jsem se sehnul pod okenní rám, aby mě nespatřila. Lissa posadila Petera na koberec a vytáhla krabici dřevěných kostek a pomáhala mu z nich postavit hrad. Myšlenky se jí rozutekly. „Ach jo, kde jenom je Ness? Už teď se mi po ní strašně stýská." Byla smutná a stále vzpomínala na Renesmee. K mému zklamání ale ani jednou nepomyslela na obrázek, který jí dala. Nemyslela na ní ani jako na monstrum, prostě jenom jako na ztracenou kamarádku.

A tak to bylo po celý den. V poledne jí zavolala mamka, aby jí pomohla s obědem. Poté, co uprostřed oběda vybuchla, že Peterovi vypadla z talíře brambora, ho pomohla nakrmit. Po obědě Petera uložila do postýlky a chvilku si hrála s panenkami. Asi kolem sedmé přišel z práce domů její otec. Jakmile uslyšela klíč v zámku, běžela ho přivítat a skočila mu kolem krku. Tatínek jí objal a dal jí pusu, zatočil se s ní po místnosti. Alespoň někdo jí má upřímně rád. Jeho mysl byla laskavá, bylo vidět, že svojí dceru zbožňuje nadevše. O to hůř ale nesl, že jí nemohl poskytnou pořádné zázemí. Dokonce si v práci přibral přesčasy, aby mohl uživit rodinu. Matka podle všeho nepracovala. Rád bych zjistil, jak to opravdu je, ale odmítal jsem poslouchat její pyšnou a zlou mysl.

Lissa ihned začala tatínkovi vyprávět, co se celý den přihodilo. Vyprávěla, že s maminkou vařili oběd a že Peter postavil vysokou věž z kostek. Ani slovíčkem se nezmínila, jaké prožívala doma tyranství, zatímco byl táta pryč. Kolem osmé šel tatínek uložit Lissu ke spánku. Byl jsem rozmrzelý, že jsem se nic nového nedozvěděl a už jsem chtěl odejít, když v tom Lissa promluvila. „Tatí? Budeš mi vyprávět tu pohádku o víle? Prosím!" Nadzvedla se z postýlky, když tatínek zhasínal světlo. „Ale Liss, ten příběh jsi snad slyšela už milionkrát. Vždyť už ho znáš snad nazpaměť!" Schovývavě se na ni usmál. „Tatí, prosím, mě je tak smutno... vyprávěj mi ho." Tatínek si povzdechl. Byl opravdu vyčerpaný po celodenní dřině, ale i přesto znovu rozsvítil a sedl si k nohám Lissiny postele. Rozhodl jsem se, že ještě chvilku počkám. Tatínek pohladil Lissu po čele a začal vyprávět.

„Je to už hodně dávno. To jsem ještě neznal tvojí maminku a ty jsi nebyla na světě." Někde hluboko v Lissiných očích se odrazil smutek. Vzpomínky se jí začaly honit hlavou. Viděl jsem jí, asi tak šestiletou, jak jí nějaká tmavovlasá žena s úsměvem na tváři rozčesává vlasy. Ona a ta žena na procházce s kočárkem a právě narozeným Peterem. Auto, nabourané smetené ze silnice a rozmetané na kousky. Pohled na nemocniční lůžko s tou samou ženou napojenou na přístroje. Pohřeb. Pochopil jsem. Ta tyranka, co seděla dole, nebyla její maminka. Ta pravá jí zemřela před dvěma lety při autonehodě. Projel mnou záchvěv emocí. Kolik si toho už musela vytrpět? Proč zrovna ona? Vše se jí odehrálo v hlavě za necelé dvě sekundy. Tatínek pokračoval.

„Tehdy jsem ještě bydlel v jedné vesničce tady nedaleko Forks. Všude byla krásná krajina, husté lesy a já nadevše miloval turistiku. Často jsem se vydával do tábořit, někdy i na týden. Když bylo hezké počasí, spal jsem pod širým nebem. Jednou jsem se vydal západně od vesnice do lesů, kde jsem ještě nikdy nebyl. Povídalo se, že jsou tam medvědi a dravé šelmy. Šel jsem křížem krážem, až se začalo smrákat. Nechtěl jsem si to tehdy připustit, ale ztratil jsem se. Nevěděl jsem, kudy zpátky domů, a proto jsem došel na malou mýtinku a ulehl ke spánku. Neměl jsem s sebou nic, kromě malého batůžku, který jsem si dal pod hlavu jako polštář. Bylo to naštěstí v létě a dny byly slunečné a noci ještě teplé. Na čerstvém vzduchu jsem usnul rychle." Podíval se na Lissu. Ta ho s napětím pozorovala.

„Když jsem se časně ráno probudil ptačím zpěvem v korunách stromů, oslepila mne sluneční záře. Poté, co jsem se rozkoukal, tak jsem JI spatřil. Krásnější ženu jsem nikdy neviděl. Stála kousek ode mě, celá zalitá slunečním světlem. Vlasy měla volně rozpuštěné, kaštanově hnědé a splývaly jí k bokům. Pleť měla bledou, jako kdyby nikdy nevstoupila na sluneční světlo, ale její oči byly černé, jako uhel a pod nimi měla tmavé kruhy. Však nejzajímavější byla její pokožka. Na sluníčku se třpytila v milionu duhových odlesků. Vypadala, jako posetá diamanty. Upřeně na mě koukala. Ve tváři měla výraz, který jsem nechápal.... takový..  lačný. „Chcete pomoct? Ztratila jste se?" dokázal jsem ze sebe s těží vykoktat. V tom, jako kdyby se probrala z tranzu. Vytřeštila na mne oči. Bylo v nich zděšení a nerozhodnost. A pak, než jsem stačil mrknout, byla pryč. Dlouho jsem jí hledal v lesích, často jsem se vracel zpět na tuto kouzelnou mýtinku, ale nikdy jsem ji už nespatřil." Jeho oči se zahleděly do dálky. Po chvilce zavrtěl hlavou a dal Lisse pusu na čelo. „Dobrou noc Liss, pěkně se vyspi." Zhasl a odešel.

Nevím, jak dlouho jsem pak seděl pod jejich oknem a přemýšlel o tom, co jsem právě vyslechl. Jak málo stačilo a mohla být také tím posledním, co viděl. Tu upírku jsem neznal, očividně to byla vegetariánka, jako my, ale i tak musela vynaložit obrovské úsilí, aby se uprostřed lovu, plná žízně, dokázala odvrátit od tak snadné kořisti.

Moc prosím o komentáře!! ;)

Autor: Nikol16 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Falling star - 13. Víla z příběhu: