Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Eternity for Bella - 6

22.06.2012 (09:30) • KairaTay, Paes • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 3437×

Moje poslední myšlenka, než jsem upadla do sladkého spánku, však patřila Demetrimu, a ne mému snoubenci.

Ve světě snů mě čekal sladký klid, kde mi nic nechybělo. Kde mě nikdo neotravoval zbytečnými otázkami, kde jsem byla. S kým jsem byla. Proč jsem tam byla. Poslední myšlenka stejně patřila mému tajemnému. Demetri je ten, který si získal moje srdce. Tedy alespoň to tak vypadá.

Crrr...

Zvonil budík, jak na lesy. To byl signál, že jde Jacob do práce. Že nebudu muset vysvětlovat další zbytečné otázky. I když… na druhou stranu jsem se taky měla co vyptávat. Našla jsem ho tu s cizí ženskou. A ke všemu o samotě. Nehledě na to, kolik bylo hodin. Pracně jsem semkla víčka k sobě, a dělala, že spím. Nedělalo mi to žádný problém, ale Jake pozná, kdy kecám. Tentokrát to asi radši neřešil. Jindy by ke mně ještě vlezl a dožadoval se pozornosti.

Jeho nohy se dotkly podlahy, a kmitaly po zemi jako splašené. Zase zaspal. Co se divím, když jsme zalezli do postele kolem druhé ráno. Z mého pohledu? Dobře mu tak. Zaslechla jsem cinkání pásku o židli. Šustot košile, která je čerstvě vyžehlená. Následovalo duté cupitání. Nemohl si obléknout ponožky. Tohle mě baví poslouchat. Vždycky se u toho dusím smíchy, když jsem vzhůru.

Přišel k mojí straně postele. „Lásko, musím jít,“ zašeptal mi nad hlavou a políbil mě do vlasů. Nehnula jsem se ani o píď. Jeho dech byl najednou jiný. Svěžejší, než bylo obvyklé. Jeho osoba se vzdálila a já slyšela jen jeho kroky, jak se šourají po schodech dolů. Poslední zvuky klíčů, které cinkají o sebe, a následné odemykání dveří. Každý si myslí, že uslyší hlasité žuchnutí dveří, ale tohle bylo jemné. Dokonce tak, že mě poprvé nechtěl vzbudit.

Už jsem si byla stoprocentně jistá, že nepřijde domů. Otevřela jsem oči, protáhla se a vyskočila z postele. Ne moc ladným pohybem jsem se doplazila k oknu, kde jsem nenápadně mrkla, jestli skutečně odjel. Proč mi přišlo divné, že mi svým způsobem ani nechybí? Pamatuju si dobu, kdy jsem odpočítávala minuty, ne-li sekundy do jeho příchodu. Každá minuta bez něj byla jako mučení. Připadá mi, že si to jen namlouvám. Podvedla jsem ho, tak mám v hlavě někoho jiného.

„Bello, už blbneš!“ odfrkla jsem si. Můj pitomý proslov přetrhl zvonek u hlavních dveří. Popadla jsem z nejbližší židle župan a šla se podívat dolů.

Schody jsem brala po jednom. Nechtěla jsem si natlouct kokos hned po ránu. I když to by byla možná vtipná historka pro moje děti. „Kdo je to?“ zeptala jsem se skrz dveře. Jaksi nám tam chybělo kukátko, takže jsem se občas modlila, aby na druhé straně nebyl žádný úchylák.

„To jsem já, Bells,“ špitl známý hlas. Dokonce tak známý, že dveře mohly být během pár vteřin na maděru. Přede mnou stál Demetri, zahalený v černé mikině a na hlavě měl kapuci. Nebylo mu vidět do tváře, ale já s přesností věděla, kdo skutečně je.

„Pojď dál. Nestůj tam…,“ pípla jsem překvapením a hned mu uhýbala z cesty. Vešel dovnitř, aniž by zadrhnul hned na prahu dveří. Nevím, jak jsem mohla vědět, že potřebuje pozvání, ale já v podvědomí tušila, že něco takového snad i existuje.

„Přišel jsem si pro odpověď,“ oznámil mi suše. Byl ustaraný. „Musím se vrátit,“ utrousil. Bylo na něm vidět, že se mu nikam nechce, ale musí.

„Deme, já tu ale nemůžu nechat Jacoba samotného. Ne, že by to mezi námi nebylo perfektní. To chraň bůh, ale on je můj snoubenec.“ V té chvilce mu asi došlo to, že prohrál. Jenže já to vnímala jinak. A to tak, že mi jeho odjezd zlomí srdce na dvě půlky.

Přistoupil blíž a chytil mě za obě dlaně. „Bello, miluju tě. Jsi jediná, kdo mě upoutal po tak dlouhé době. Kdyby sis to rozmyslela, víš, kde mě hledat.“ Shodil kapuci a já tak zahlédla jeho smutné oči. Chtěla jsem okamžitě všeho nechat, ale rozum nad mým srdcem vyhrál.

„I já si troufám říct, že tě miluji, ale nejde to. Na tenhle svět asi nejsem stavěná tak, jak si představuješ. Doufám, že se ještě uvidíme,“ špitla jsem už neslyšně a zadržovala v sobě slzy. Bylo mi z mé osoby špatně, ale jak jsem se měla postavit něčemu, čemu momentálně sama nerozumím?

„Jednou pochopíš sama, že sis vybrala špatně.“ Otočil se a byl na odchodu. Trhalo mi to srdce, ale nemohla jsem nic dělat. Jedna, jediná scénka se mi přehrávala v hlavě.

„Nikam nejezdi. Zůstaň tu se mnou!“ žadoním o jeho souhlas. Polibek na rty. Polibek na krk. Jeho tělo se chvěje pod náporem slasti. Jeho paže mě objímají a hladí všude, kde se dá.

„Bello, vezmeš si mě?“ zašeptal mi do ouška.

Z mého snění mě vytrhlo mávání ruky před mým obličejem. „Bell, musím jít,“ špitl a už vycházel ze dveří.

„Počkej,“ hlesla jsem. Demetri se otočil, ale moc naděje si nedával. Přišla jsem blíž, vzala ho za ruce. Notnou chvilku zírala do země, protože jsem nemohla sebrat odvahu. „Vrátíš se?“ špitla jsem zahleděná do země.

„Moje láska k tobě je stálá. Věrná a skutečná. Ale pokud ty sama neuznáš, že cítíš to samé a tím pádem se mnou odjedeš…“ Věta odezněla a já se cítila ještě blběji, než před pár vteřinami.

„Počkej,“ hlesla jsem, ale on se otočil k odchodu a než jsem se stačila vzpamatovat, už byl pryč. Ne, to není možné. Tohle se mi přece nemůže stát. Proč jsem jen tak blbá? Vždyť ho přeci miluji, znělo mi stále v hlavě. Zavřela jsem dveře, opřela se o ně a pomalu se svezla na zem. Tohle byla konečná. Musel odejít a já se nezmohla na to, abych ho dokázala zastavit. Cítila jsem, jak mě mé srdce bolí, jak se vzpírá té beznaději, co mě tíží. Chtělo se rozběhnout za ním, ale nemohlo opustit moje tělo. Celé je to špatně. Měla bych myslet na Jacoba a ne na Demetriho, se kterým jsem měla pouhou aférku. Jenomže jsem věděla, že to pro mě znamenalo mnohem víc. Nějakou dobu jsem nebyla schopná se pohnout. Kolik od té doby uběhlo času? Byly to sekundy, minuty nebo snad i hodiny? Bylo mi to jedno. Na ničem mi v téhle chvíli nezáleželo.

Nakonec jsem se vzmohla na to se přesunout do kuchyně. Zjistila jsem, že od té doby uběhly čtyři hodiny, mně to ale připadalo jako věčnost. Nechtěla jsem nic dělat, ale věděla jsem, že se musím dát do kupy, než Jacob přijede. Těžko bych mu vysvětlila, co se mnou je. Tohle se nesmí nikdy dozvědět. Nikdy!

Šla jsem do koupelny a zalezla si do sprchy. Doufala jsem, že ten pocit beznaděje a prázdnoty smyju. Bohužel marně. Ani hodinové sprchování mi nepomohlo cítit se lépe. V zrcadle jsem se sama sebe lekla. Oči jsem měla nateklé a červené. Nos byl bolavý od věčného smrkání. Hlava mě bolela jako střep. Musela jsem si vzít nějaký prášek, abych tu strašlivou bolest potlačila. Na bolest hlavy jsem doma nic nenašla, ale za to jsem našla antidepresiva. Nevěděla jsem, odkud se u nás vzaly, ale neměla jsem náladu to nějak řešit. Do dlaně jsem si nasypala rovnou dva a zalezla do postele. Netrvalo dlouho, když jsem pocítila otupující prázdnotu. Víčka se mi klížila, takže jsem se spánku ani v nejmenším nebránila.

Vzbudilo mě až přijíždějící auto Jacoba. Venku už byla tma. Vždycky se vracel ještě za světla. Neměla jsem sílu sejít dolů a tak jsem čekala, až Jacob přijde za mnou. Čekala jsem pět minut, než se ve dveřích objevila Jacobova hlava. Vypadal zmateně.

„Ty jsi ještě v posteli?“ zeptal se podezřívavě.

„Nebylo mi dobře, tak jsem si vzala jakýsi prášek a usnula jsem,“ pokrčila jsem rameny. V jeho tváři se hned vystřídalo podezřívavost za starostlivost.

„To je mi líto, Bells. Už je ti líp?“ Na tuto otázku jsem neměla odpověď. Hlava mě sice už nebolela, ale za to mé srdce krvácelo.

„Je to lepší,“ zamumlala jsem. Raději budu hrát maroda, tak mě alespoň nechá v posteli a nebude to tak moc divné.

„Jedla jsi vůbec něco?“ Nečekal na odpověď a zmizel. Za chvíli došel s rohlíkama a kouřícím se šálkem čaje. Poslušně jsem jeden rohlík snědla a vypila čaj. Očividně jsem ho potěšila, že pro mě mohl něco udělat.

Kdybys jenom věděl, co se ve mně odehrává, pomyslela jsem si. Připadala jsem si příšerně, že se trápím pro jiného, zatímco můj snoubenec se o mě stará.

Nemocnou jsem hrála ještě dva dny. Srdce mě stále bolelo, ale já se to snažila potlačit. Můj vztah s Jacobem se kupodivu zlepšil. Ani jeden z nás se už neptal, co se stalo tu noc. Bylo to tak lepší. Naše tajemství ať raději zůstanou nevyslovena.

Třetí den, co jsem zůstala bez Demetriho, jsem se vzbudila brzo. Venku teprve začalo svítat. Přitom Jacob nebyl v posteli. Myslela jsem si, že šel na záchod, ale zezdola jsem slyšela nějaké hlasy. Nechápala jsem, kdo tu může být tak brzy. Oblékla jsem si župan a vydala se potichu na průzkum.

Miniaplikace

Jestli se vám povídka líbí, prosím, zanechte tu nějaký komentář. Postačí i smailík. 

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), Paes, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Eternity for Bella - 6: