Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Emmett a Angela?! 8. kapitola

31.08.2010 (13:30) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 4249×

Jak jsem mohl čekat, Alice se jen tvářila jako andílek, jinak se z ní vyklubala pekelnice. Poslouchal jsem o tom, že nemám právo si zahrávat s jinými holkami, když jsem s Jess. Co kdyby sem přišla dřív než ona atd. Jinými slovy bla, bla, bla.

Když se Angela sesunula k zemi, zachvátila mě obava, že jsem snad něco udělal. Plakala a já bych si nejradši zakázal do konce života medvídky.

Zašel jsem příliš daleko.

8. kapitola

> stále před kinem u Emmova auta <

Angela Weber

Nevnímala jsem jejich rozhovor. Jen šlo poznat, že není příliš přátelský. Všechno na mě dolehlo. Panebože, co jsem to udělala? Jak jsem mohla podrazit Jessicu?! Moji jedinou kamarádku. Jsem mrcha. Z očí se mi linuly horké slzy, které mě pálily. Ne svou horkostí, ale pocitem viny.

Ztratila jsem sílu v nohách a sesunula se k zemi.

„Angelo!“ vykřikl zděšeně a v sekundě, jestli je to vůbec možné, mi byl nablízku. Zvedl mě ze země, do rukou uchopil můj obličej, donutil se podívat do toho jeho a setřel mi slzu z tváře.

„Chci jet domů,“ poprosila jsem. Nic neřekl. Propaloval mě pohledem. Ztrácela jsem se v jeho očích. Přesně uprostřed zářila jiskřička.

„Odvezu ji,“ nabídla se Alice. „Jessica tu bude každou chvíli.“ Při zmínce jejího jména jsem znovu pocítila ohromnou vinu.

Alice mě odvedla k autu, ještě se vrátila pro moje brýle, které u sebe stále měl Emmett. Za celou dobu cesty domů ani jedna z nás nepromluvila. Byla jsem za to nesmírně vděčná. Zastavila před domem, nabídla mi svou společnost, kdybych měla někdy v budoucnu zájem a ve svém porsche odjela.

Při zaklapnutí domovních dveří, jsem se o ně opřela zády, zavřela slzící oči a vzpomínala na dnešní večer. Z filmu jsem nic moc neměla. Naprosto mě odrovnal náš polibek. A pak se to stalo málem zase. Nechápala jsem, proč byl v tu chvíli pro mé rty tak důležitý. Jako by ho potřebovaly k přežití. Projela jsem jimi konečky prstů. Stále hořely a lpěla na nich touha se přitisknout k těm Emmettovým. Proč na něj tak reaguju? Co to ve mně spustil? Tohle přece nemůžu. Jen si se mnou hraje tak, jak je zvyklý. Teď má Jessicu. Nechtěla jsem si připustit, že by se mohla místo Alice objevit Jessica. Jak bych jí to vysvětlila?! Ne, takhle to dál nejde.

Další dny jsem školu vynechala. Nechtěla jsem vidět Jessicu kvůli pocitu viny a taky Emmetta kvůli minulé události. Mám teď dělat, že se nic nestalo? Bude se snažit o to samé? Musí. Přece Jess neublíží a já nesmím totéž. Jediná ona při mně stojí. Nemůžu, nechci, ji ztratit jako kamarádku. Kdo by mi zbyl?

Nikdo.

Emmett Cullen

Ve snaze ji najít se rozhlížím po celém parkovišti. Marně. Nepřišla. Zase. V paměti se mi usídlila vzpomínka, jak plakala a ve mně se probudila lítost.

„Hledáš mě?“ zeptala se mě právě přicházející Jessica a dala mi pusu.

„Jo,“ zalhal jsem. „Ehm… Angela nepřijde do školy?“

„Ne, proč? Poslední dobou se o ni nějak zajímáš,“ podezírala mě.

„Je mi jí líto.“ Pravda byla, že mě k ní něco táhlo.

„Ach tak. Podnikneme po škole něco?“

„Musím domů, promiň. Alice chtěla odvést na nákupy.“

„Aha. Tak zítra?“

„Jasper mě poprosil, jestli se mu nepodívám na motorku. Zlobí ho.“ Zesmutněla a já pocítil výčitky. „Co víkend? Pustíme si u tebe film,“ navrhl jsem.

„Hm,“ zamručela. Políbil jsem ji.

„Nebuď nabručená.“

„Nejsem. Mám pozvat i někoho dalšího?“

„Jasně. Třeba bude chtít Angela. Je tak sama chudinka,“ odpověděl jsem rychleji, než bych měl, ale co, těším se. Otázkou je, vydržím do víkendu? Negativně jsem si povzdechl.

„Zeptám se. Já jdu. Dneska jsi nějaký divný, vlastně od toho kina jseš… divný. No nic. Uvidíme se potom. Páčko.“ Odešla.

Jess nebyla špatná, to rozhodně ne, ale už mě trochu omrzela. Všechny holky mě tu nějak omrzely. Mohl bych jí navrhnout přátelství, že by byla jenom moje kamarádka. Počkat! Emmett Cullen a kamarádka? Holka ženského pohlaví jen na pokec bez sexu? Proč ne. Všechno se musí jednou zkusit. Žijeme jen jednou, ale na rozdíl od ostatních já napořád.

Cestou domů mi vrtalo, co se s Angelou děje. Carlisle ji jednou ošetřoval. Bude to vědět. Zeptám se. Doma jsem zaklepal na dveře jeho pracovny a vešel. Vypadal šokovaný mou návštěvou. Má k tomu důvod. Co si pamatuju, nikdy jsem za ním do jeho teritoria nechodil. Carlisle se probral z šoku a já na něj vybalil spoustu otázek ohledně Angely. Jenže mi toho moc nepověděl, nebo spíš nechtěl povědět.

Když to nejde takhle, musím za ní osobně. U svého miláčka jsem se zaraženě zastavil.

„Sam Street 22,“ zavolala Alice ze svého pokoje.

„Díky, skřítku,“ poděkoval jsem poškádlením. Ozvalo se vrčení. „No jo, ale důvod návštěvy?“ přemýšlel jsem nahlas.

„Žes u ní ztratil své ledové srdce,“ poznamenal Jazz. „Že ji pozdravuju,“ dodal a slyšel jsem,  jak Alici mlasknul pusu.

Co to s naším Jazzíkem poslední dobu je? Nějakej šťastnej. Snědl ožralé srnky? Zkusil jsem si to představit. Srnka vrávorá z jedné strany na druhou, a pak to zajede do příkopu. Jen nohy trčí ve vzduchu.

Edward se začal smát ve svém pokoji. Bella se ho s obavami zeptala, co se stalo.

„Ale nic, jen inteligence mého bratra spěje do ohromných rozměrů,“ zasmál se.

Nakonec jsem auto nechal doma a razil si to pěšky, což pro mě jako upíra nebylo namáhavé ani vyčerpávající.

Zaklepat? Rozmýšlel jsem se u dveří. Ještě takhle v noci? No jo, ale co bych řekl? Jasperova rada mi najednou přišla využitelná, ale co když ji chytne infarkt a spadnou brýle nebo mě nebude chtít vidět. Jasně, měl jsem se kát po tom, jak jsem podrazil Jessicu, ale nedokázal jsem onoho polibku litovat.

Okno bude lepší. Vyšplhal jsem na strom. Jen aby to bylo její okno. Hups. Nebylo. Angely máma v noční košilce. Pryč z hlavy, pryč z hlavy. Zkusím druhou stranu. I tady byl strom. Zopákl jsem akcičku. Trefa. Pokoj byl vymalovaný do lehce fialové a víc holčičí. Nahlédl jsem z větší blízkosti a zhrozil se.

Angela ležela na zemi bez jediného pohybu.

Neváhal jsem a vlezl dovnitř. Trochu přitom rozbil kovový uzávěr okna, ale to je teď šumák. Zvedl jsem její polomrtvé tělo a položil na postel. Dýchá. Oddychl jsem si. Takže jen omdlela. V koupelně jsem navlhčil ručník studenou vodou, sundal jí brýle a otřel jí obličej.

Probouzela se. Chvíli mžourala. Měl bych odejít. Ne. Zůstal jsem. Vzpamatovala se a hmatala na nočním stolku po brýlích. Nasadila si je.

„Co? Ty? Co se stalo? Řekni něco, ať vím, či náhodou nesním,“ mlela jedno přes druhé. Nemít bystré smysly, byl bych mimo.

„Omdlelas,“ zašeptal jsem. To by tak ještě scházelo, aby sem vlítla její máma v té červené noční košilce. Pryč! Pryč! Pryč z hlavy!

„A tys mě viděl až od vás z vily?“ Ups. Dobrá otázka.

Pokrčil jsem nevinně rameny. V hlavě se jí muselo honit tolik otázek. Povzdechla si a snažila se vstát.

„Neměla bys vstávat.“

„Jasně, mami,“ zamumlala a já se rozesmál.

Zabránil jsem ji v dalším pohybu, rukama obklíčil její třesoucí se tělo, hlavou se přibližoval ke krku a zhluboka se nadechl. Zvláštní. Její vůně mě nevábila z hlediska mého pravého já – zabijáka. Přitahovala mě spíš jako muže. Prsty jedné ruky jsem jí projel vlasy a tou druhou hladil červenající tvář. Při mém ledovém dotyku se zachvěla. Že by to byla touha, která právě zastihla i mě nepřipraveného?

Prudce mě popadla za tričko a políbila. Vzdychla mi do úst s velkou úlevou. Toužila po mně. Nejsem v tom sám. Ve své hrudi jsem cítil neznámý tlukot. Probouzel mě k životu. Zmírnil jsem náš polibek, položil Angelu na záda a následně na ni nalehl. Opatrnost teď hrála důležitou roli. Ač nerad, přerušil jsem téměř dokonalou souhru naších rtů.

Vyjeveně, avšak plná touhy, mě pozorovala.

Přesunul jsem se níž a naslouchal zrychlenému srdíčku. Byl jsem okouzlen.

„Mám strach,“ rozplakala se. „Mám strach, že brzo umřu.“ Její vzlyky nabíraly na intenzitě. Toužil jsem ji utěšit.

„Nikdy, poslouchej dobře, nikdy tě nenechám zemřít.“ Objal jsem ji a Angela se mi schoulila v náručí.

Jen jsme tak leželi. Vzlyky se pomalu vytrácely a můj padlý andílek usnul. Sundal jsem jí brýle a položil na noční stolek. V hlavě se mi stále honila dokola její poslední věta. Zaryla se mi hluboko do duše, pokud má Carlisle pravdu a my ji opravdu máme. V tuto chvíli jsem neměl pochyb.

Angela Weber

„Né!“ vykřikla jsem a probudila se z noční můry, v níž jsem byla na svém vlastním pohřbu.

„Ššš,“ utěšoval mě Emmett. Opětovala jsem jeho objetí. Připadalo mi to tak přirozené. Cítila jsem se v bezpečí. V bezpečí, kdy mi žádná smrt nehrozí.

Do hlavy se mi vloudily poslední vzpomínky. Ano, omdlela jsem. Bylo to nečekané. Šla jsem ke skříni a najednou se mi zatemnilo před očima a já viděla rozmazaně a nevyhnutelně se blížící podlahu. Probudila jsem se, ležela na posteli a sám Emmett Cullen seděl naproti mně. Byl tak blízko. Jeho dech dopadal na mou tvář a já prostě musela. Musela jsem to udělat. Políbila jsem ho a úlevou vzdychla…

„Snídani?“ zeptal se a vytrhl mě z myšlenek. „Doufám, že si tvoje máma nevšimne absence pár loupáků a sklenice mléka,“ rozesmál se.

Byla jsem stále mimo nebo mě jen dokázal udržet dál od reality? Fascinovala mě tato jeho nepoznaná stránka. Péče, starostlivost. Samozřejmě, hodně lidí je starostlivých, ale o své známé, rodinu. Emmett se však stará o cizí holku – o mě. Příjemně to zahřeje u srdce.

Plánovala jsem se pustit do loupáků, ale zvedl se mi žaludek a já zajela sprintem do koupelny. Emmett tu byl v sekundě taky. Nesmí mě tak vidět. Nesmí se to dozvědět.

„Co se…“

„Jdi pryč!“ odbyla jsem ho. Neposlouchal mě. „Prosím, odejdi.“ Odešel.

Když jsem se vrátila z koupelny zpátky do pokoje, nebyl tu. Vlna zklamání ochromila celé mé tělo.

Ozvalo se ťukání na dveře a já nadskočila leknutím. Vyzvala jsem dotyčného, ať vstoupí. Byla to mamka. Věděl, že přijde? Proto odešel? Mamka mi připomněla, abych si nezapomněla vzít prášky a dnešní návštěvu doktora.

Doktor mě prohlédl, udělal pár testů a schválil chození do školy. Nikdy mi škola nevadila, neměla jsem problémy s učením. Šlo o lidi, teď konkrétně o Emmetta.

Jessica mi několikrát volala, ale poprosila jsem mamku, aby jí to zvedala za mě a pokaždé odpověděla, že spím. Nebude to trvat věčně. Jednou se jí budu muset podívat do očí a přiznat, co jsem provedla, ale teď ne. Zatím ne.