Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edwarde, ta je moje! - Prolog

22.03.2012 (15:30) • Pegas99 • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 1992×

Emmett Cullen

Nádech, výdech, nádech, výdech.

Odešla, je pryč. Už se nevrátí. Už nikdy se nevrátí... Pořád mě to bolí, pořád se mi při myšlenkách na její nádherný úsměv sevřelo srdce... Moje ruce stále touží po tom, aby mohly pohladit její krásné, sametové vlasy. Moje rty stále touží po tom, aby se jí mohly jemně otřít o tvář.

 „Emmette, jak jsi mohl?“ křičela.

„Rosie, já nic neudělal! Věř mi!“ prosil jsem navenek naprosto klidně. Uvnitř mě to ale stravovalo, užíralo... Měl jsem výčitky... Stále jsem měl před očima výraz té mladé dívky, když z ní pomalu vyprchával život, spolu s krví, kterou jsem tak usilovně sál. Výraz naprostého děsu v jejích zelených očích. Chtěl jsem přestat sát, ale nešlo to. Její tvář mě už od té doby pořád pronásledovala.

A nyní se mi ztráta sebeovládání vrátila v podobě rozzuřené Rosie. 

„Zabil jsi člověka, pil jsi jeho krev. Tohle my neděláme, tohle nedělám já.“

 Vzpomínky se mi v upíří mysli udržely děsivě přesně. Padesát let. Nechtěl jsem je. Chtěl jsem, aby to byla lež. Aby to byl všechno jenom sen. Ale já nemůžu snít.

„Sakra, Rose! Já to neudělal schválně... Myslíš, že je mi to jedno? Že mi to snad není líto?! Rosie, já na to pořád myslím, nikdy si to neodpustím..."

Sklopil jsem hlavu a pozoroval jsem si nitku, která se mi uvolnila na tričku.

„Máš se ovládat! Musíš se ovládat! Vždycky! Jasně, že jsi to udělal schválně! Podlehl jsi! Viděl jsi někdy, že by podlehl Carlisle? Nebo Esmé? Bylo to ještě dítě, ještě jí ani nebylo osmnáct. Měla celý život před sebou!“

Tohle prohlášení mě dostalo. Zlobně jsem zvedl hlavu a podíval jsem se jí zpříma do očí, které byly černé vzteky.

„Nepřijde ti trošku ironické, že mě za to odsuzuješ ty? Vždyť jsi zabila pět lidí! A to pouze pro pomstu!“ zakřičel jsem jí do obličeje. Myslel jsem tím jejího bývalého snoubence. A ona přesně věděla, co jsem tím myslel.  

Chvilku se tvářila zaraženě, ale potom rozhodila paže, vycenila zuby a mírně se předklonila.

„Jak to víš?“ štěkla na mě.

Taky jsem vycenil zuby.

„Edward mi to řekl.“

Edward... Nebýt jeho, tak mám ještě pořád svojí Rosie. Byl to můj bratr. Teď je to sok. Nepřítel...

„Mně zase řekl, že jsi vrah.“

Prohlásila to se žhnoucí zlobou v hlase. Měl jsem pocit, že mi její pohled vypálil díru do hlavy.

„Edward?“ Povolil jsem postoj a stál jsem jako gumový. Byl jsem překvapený. Nikdy by mě nenapadlo, že by to byl Edward. Z mužů naší rodiny jsem ho měl vždycky nejraději, a co vím, tak on mě taky.

 To poznání, že kvůli němu se tu se mnou moje Rosie hádá, mě bolelo.

„Ano, ale je úplně jedno, kdo mi to řekl! Nic to nemění na tom, že jsi necitelná zrůda,“ vrčela a divoce pohazovala vlasy.

„Rosie... Miluju tě,“ šeptal jsem. Ona tiše vzlykla, ačkoli nebyla schopná ronit slzy. Ten pohled mě bolel.

„Emmette, ne... Neříkej to. Já prostě musím odejít. Nemůžu s tebou dál žít.“

Začala si divoce házet věci do tašky a tu si potom dala přes rameno. Koukala mi do očí a já jí pohled opětoval. Na očích jsem jí viděl, že ještě není rozhodnutá odejít. Že ještě není všechno ztraceno...

„Rosie, nechoď. Miluji tě... Rosie," prosil jsem prázdně. Jako bych neměl duši. Jako by mi na tom už ani nezáleželo. Ale záleželo mi na tom, záleželo mi na tom tak moc, že jsem byl přesvědčen, že jestli odejde, tak zemřu.

Přešla k oknu a zase se mi zahleděla hluboko do očí. „Ne, už je pozdě."

„Tak si jdi, Rosalie. Já tě nepotřebuju.“

Bože, co to ze mě zase vypadlo? Chtěl jsem začít křičet, aby zůstala, ale už bylo pozdě. Její oči se zatvrdily.

„Fajn.“ A vyskočila z okna.

Věděl jsem, že je konec. A měl jsem pravdu. Už se nikdy nevrátila.

Všechnu vinu jsem svaloval na Edwarda, abych se nemusel nenávidět. Nenávidět někoho jiného je snadné. Nenávidět sebe samotného už tolik ne. Věděl jsem, že to není správné. Trestal jsem ho za svoje chyby, ale bylo mi to jedno. Bez mojí Rosie nepotřebuji dělat nic správně. Nepotřebuji být hrdina. Klidně se můžu chovat jako padouch. A klidně můžu Edwarda nenávidět. Nemusím se chovat správně, nebudu se tak chovat. Budu se klidně chovat špatně. Musím... Jinak bych se zbláznil.

Další vzpomínka...

„Proč jsi jí to říkal? Opustila mě!“ křičel jsem, nebezpečně jsem se nad Edwardem tyčil a cenil zuby. Svaly se mi převalovaly a já čekal, až ho budu moct pořádně kousnout, roztrhat všechnu jeho tkáň na kousíčky a všechno to hodit do ohně. Pozorovat plamínky, jak ho pomalu stravují.

Zapomněl jsem, že jsme bratři, rodina. Zapomněl jsem na všechno.

„Zaslouží si to vědět, Emmette! Jednou by se to stejně dozvěděla. Měl jsi jí to říct sám,“ řekl, pokrčil rameny, a otočil se na odchod. Ta jeho lhostejnost mě dopalovala. Měl jsem chuť ho praštit.

„Tak to ne, kamaráde. Tak lehko z toho nevyvázneš.“

Z hrudi se mi vydralo divoké zavrčení a já se na něj vrhnul. Když jsme se střetli, tak se ozvala rána, jako když se láme kus skály, a on upadl dopředu, ale okamžitě zase vyskočil a postavil se mi čelem.

Věděl jsem, že to bude těžký boj, ale byl jsem odhodlaný s ním bojovat tak dlouho, dokud nebude hořet.

Kroužili jsme kolem sebe a nikdo se neměl k tomu, aby zaútočil. Byl jsem netrpělivý, už jsem do něj chtěl zatnout zuby a trhat a trhat. A tak jsem vyrazil jako první a zuby jsem mu secvakl těsně u obličeje. Zatím to bylo spíš varování, hra... Ale brzy to bude jeho smrt. Odhodlaně jsem mu skočil k ruce a pokusil jsem se mu ji zkroutit za zády. Brzy se podvolil a ruku mi zkroutit nechal.

Zuby jsem mu přejel po krku a nechal jsem mu tam menší díru, která se ovšem okamžitě zacelila. Jeho kůže vypadala, jako by se nic nestalo. Zuby jsem mu stiskl půlku krku a poslouchal, jak se začal dusit. Už jsem se pomalu chystal, že trhnu... Čekal jsem, že se bude vzpínat, bránit se.

Nebránil se.

Tenhle boj mě nebavil, vůbec se nebránil a nechal mě, ať vyhraju. To se mi nelíbilo. Jsem přece lovec, nebudu vraždit kořist, která se nenamáhá bránit. Místo toho mě napadlo řešení daleko důmyslnější a lepší, než ho zabít. Stáhnul jsem zuby a rty jsem mu přiložil k uchu. Vypadalo to, jako bych ho chtěl líbat.

„Edwarde,“ šeptal jsem mu do ucha, „nezabiju tě, ne. Počkám, až poznáš svou druhou polovinu, a pak ti ji seberu. Abys poznal, jak bolí zlomené srdce.“

Ruku jsem mu pustil a odešel jsem. Cítil jsem se podivně prázdný, jako by se to všechno dělo někomu jinému a ne mně. Pohlédl jsem k domu. Ze všech oken na mě koukaly udivené zlatavé oči členů mé rodiny. Chyběly jenom jedny oči. Oči mé Rosie.

Věděl jsem, že ten slib byl hloupost, ale hodlal jsem se ho držet. Byl to jediný smysl mého života... Můj opravdový smysl života totiž odešel před padesáti lety. Pošetile jsem se upínal k pomstě Edwardovi. Nechtěl jsem si připustit, že Rosie odešla kvůli mně.

A tak už padesát let odhodlaně čekám, až se Edward zamiluje, abych mu mohl smysl jeho existence sebrat, tak, jak on sebral ten můj.

Autor: Pegas99 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edwarde, ta je moje! - Prolog: