Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edwarde! - 6. kapitola

14.12.2012 (07:00) • CherryBella • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1986×

Seděla jsem na gauči vedle Edwarda a cítila se trapně. Trapně, protože jsem nevěděla, co mu mám povídat. Pořád jsem musela uhýbat pohledem, protože vycítil můj pohled, když jsem se na něho podívala.

Seděla jsem s rukama na klíně a dívala se na ně. 

„Nechceš něco k pití, nebo tak?" zeptala jsem se ho. Pousmál se.

„Ne, děkuju," odpověděl. A pak bylo ticho. 

To trapné ticho trvalo ještě dalších pět minut. Až mě to začalo otravovat. Nikdy jsem nebyla moc na mluvení, ale teď bych byla ráda, kdyby už někdo začal mluvit. Protože tohle se prostě vydržet nedá. 

Co mu mám jako říct? V mém obýváku sedí nejkrásnější kluk na planetě a já mlčím a sedím tu jako hruška. Super! Tak asi budu muset začít já. Ale jak? 

„Takže," začala jsem a Edward se na mě podíval. 

„Takže?" řekl. Oba dva jsme se začali smát a to trochu odlehčilo situaci. Za chvíli to ale skončilo a já zvážněla. 

„Edwarde, vážně se ti omlouvám za to, jak jsem se chovala u tebe doma. Ty jsi mě zachránil a já jsem na tebe byla hnusná. Promiň," omlouvala jsem se už po druhé, protože přes telefon to umí každý.

„Bello, už jsem ti říkal, že se mi nemusíš omlouvat. Já jsem se taky nechoval nejlíp, to já bych se měl omlouvat," řekl. 

A zase ticho. Mě klepne! 

„Tak nechceš se jít třeba projít?" zeptal se mě. Chvíli jsem přemýšlela. Venku je docela zima. Ale je to lepší než tohle ticho. Venku bude aspoň nějaký zvuk. 

„Dobře. Jdu si pro bundu," řekla jsem a už jsme se zvedali. Obula jsem si boty, zapnula bundu a už jsme mohli vyrazil. 

Nevěděla jsem, jak se k němu mám chovat. I venku bylo ticho. Občas kolem nás projelo nějaké auto, ale to byl všechen zvuk. 

Rozhodla jsem se to ticho přerušit a zeptat se ho na jednu věc, nad kterou jsem přemýšlela. 

„Edwarde? Jak jsi to myslel, že je to pro mě nebezpečné?" zeptala jsem se a zdálo se mi, že ztuhnul a trochu zpomalil. 

Ajeje. Špatná otázka. 

„No, to ti někdy vysvětlím," řekl a dál nic. Na co sem jezdil, když si se mnou ani povídat nechce. Naštvaně jsem zrychlila a postavila se před něj. Zastavil a zmateně se na mě díval. 

„Edwarde, proč jsi sem jezdil? Když si se mnou ani povídat nechceš, a ani nic jiného? Proč jsi vlastně přijel místo Alice?" zeptala jsem se, protože mi to už lezlo krkem. Zdálo se mi, že zadržuje dech. Přimhouřila jsem oči. Srmdím snad?

Nedostávalo se mi odpovědi, tak jsem ho obešla a mířila zpátky domů. Nejspíš se probral, protože na mě volal, ale já jsem se neotočila. Za chvíli jsem slyšela kroky, které se ke mě rychle blížily. Otočila jsem se. 

„Bello, chtěl jsem s tebou jenom strávit nějaký čas. Chápeš? A to, že nemluvím, neznamená, že nechci být v tvojí společnosti," řekl a já jsem roztála. Pousmála jsem se. 

„Promiň," omluvil se. Usmála jsem se ještě víc a on taky. Nabídl mi rámě, já ho přijala a pokračovali jsme v cestě. 

„Co Charlie?" zeptal se. Zarazila jsem se. Asi si toho všiml. 

„Nic, co by? Odjel na služební cestu a bratra vzal sebou," řekla jsem jakoby nic. Ale Edward věděl, že něco není v pořádku už od prvního dne, co jsme se poznali. 

„Bello, vím, že se u vás doma něco děje, nebo dělo. Jestli nechceš, nemusíš mi to říkat, ale rád bych ti pomohl. Třeba se ti uleví, když to někomu řekneš. 

„Edwarde, já nemůžu,“ řekla jsem a oči mě začaly pálit z těch slz, které se utvořily. I když se Charlie omluvil a je pryč, pořád to bolí. Nejsem připravená o tom s nikým mluvit. A hlavně ne s Edwardem. Nechtěla bych se tu před ním sesypat. Nechci mu ukázat, že jsem až tak slabá.

„Někdy mi to ale řekneš, ano?“ zeptal se a pousmál. Jen jsem přikývla a pokračovala v cestě.

„Ještě jsem se tě nezeptala, jak se ti tu líbí?“ přehodila jsem na jiné téma, abychom se nemuseli bavit o té bolestivé věci.

„Jo, je to tu vážně hezké, je to tu útulné. I když je tady strašná zima,“ řekl a pak si všimnul, jak se klepu. Usmála jsem se na něj a on se na mě chvíli díval.

„Asi bychom se měli vrátit, nebo zmrzneš,“ řekl a sundával si bundu. Dal mi ji přes ramena. Kulila jsem na něho oči.

„Co to děláš? Vždyť umrzneš!“ ptala jsem se. On se jen zasmál, jako by to byl nějaký vtip, který jsem nepochopila.

„Neboj, já to vydržím. Ty se hlavně zahřej,“ řekl a otočil mě směrem k domu. Byli jsme tam rychle. Možná proto, že jsem se nemohla dočkat, až budu doma v teplíčku s hrnkem čaje v ruce, kolem sebe deku.

„Jdeš ještě na chvíli dovnitř? Aspoň se zahřeješ,“ zeptala jsem se a on se usmál a přikývl.

Vlezli jsme do domu a vyzuli se. Byla jsem celá promrzlá. Otočila jsem se na Edwarda a podala mu jeho bundu.

„Jdu se převléct, jsem celá promrzlá,“ řekla jsem a mířila ke schodům.

„Počkám tu,“ řekl a usmál se.

Vyběhla jsem schody a zabouchla za sebou dveře pokoje. Rychle jsem našla nějaké teplé oblečení a převlékla se.

Seběhla jsem schody a uviděla Edwarda stát na tom stejném místě, kde stál před tím. Usmála jsem se.

„Nemusel jsi čekat přesně na stejném místě. Mohl ses posadit,“ řekla jsem. Zasmála jsem se a on se přidal.

Šla jsem do kuchyně a nařídila mu sednout si. Když jsem mu nabídla čaj, odmítl.

„Vážně nic nechceš?“ zeptala jsem se už asi po padesáté.

„Nechci, děkuju,“ usmál se.

„Tak, Edwarde, povíš mi něco o svojí rodině? Kde jste bydleli před tím, než jste se sem přestěhovali?“ zeptala jsem se, aby tu zase nebylo takové ticho, jako když přišel.

„Bydleli jsme na Aljašce, ale táta dostal pracovní nabídku tady. Tak jsme se přestěhovali sem,“ řekl. 

Řekl mi toho hodně o své rodině a já ho poslouchala. Má dvě sestry a dva bratry. Alice, Rosalie, Emmett a Jasper. Alice prý chodí s Jasperem a Rosalie s Emmettem. Chvíli jsem na něj nevěřícně koukala, ale on mi potom vysvětlil, že jsou všichni i on adoptovaní. Jeho matka Esmé je prý skvělá kuchařka a Carlisle je doktor v místní nemocnici.

Když mi řekl o svojí rodině, ptal se mě i na Charlieho a Jacoba, ale nic jsem mu neřekla.

V půl osmé večer jsem už zívala a on se rozhodl odejít, abych mohla jít spát.

„Takže, zítra ve škole?“ ptal se. Jen jsem přikývla a znovu zívla. Bože! Já sebou snad seknu ke dveřím hned, co je zavřu!

„Dobře, měj se,“ řekl, usmál se a políbil mě na líčko. Dost mě to překvapilo. Všiml si, jak jsem ztuhla, a zasmál se. Otočil se, nastoupil do auta a odjel.

Chvíli jsem ještě ležela na gauči a dívala se na televizi. Po chvíli se mi začínaly zavírat oči a já usnula.

Probudila mě obrovská rána, která vedla ode dveří. Posadila jsem se na gauči a dívala se do očí svému bratrovi.

„Ty!“ zařval a ukázal na mě prstem. V očích měl zlost a to mě docela vystrašilo.

„Ty za to můžeš!“ zařval na mě znova a blížil se ke mně s prstem pořád zdviženým. Zastavil se u gauče a dal mi pořádnou facku.

Au!

Ta pěkně bolela. Bože! Za co to bylo?!

Sletěla jsem z gauče na zem a ruku si položila na líčko. Bolelo to docela dost. Z očí se mi začaly spouštět slzy a já se podívala na Jacoba. Ten se jenom smál. Sakra! Kde má kalhoty? Ještě před chvílí je na sobě měl! V tu chvíli jsem si vzpomněla na svůj sen, ve kterém mě Jacob znásilnil. To se nesmí stát.

„Za co můžu?“ zaskučela jsem a on se znovu rozkřičel.

„Můžeš za všechno špatné, co se děje v naší rodině! Zabila jsi mi mámu a teď i tátu!“ Cože? Táta je mrtvý?! Ne! Teď to mělo být jenom lepší! Teď jsme měli být normální rodina. Táta neměl umřít. I když mě bil, měla jsem ho ráda!

Nové slzy se dostavily a já přes ně nic neviděla. Jacob mě vzal za ruku a hodil se mnou na gauč.

„Jak?“ zeptala jsem se ubrečeným hlasem.

„Když jsme jeli autem, táta ti chtěl zavolat, ale já jsem mu ten mobil vytrhnul s tím, že ti nebude volat, že se o sebe umíš postarat sama, že při řízení by volat neměl. Jenže on toho nenechal a pořád se natahoval pro ten telefon. Stočil volant doprava a napálil to do stromu. V nemocnici mi řekli, jejich známou větu. Dělali jsme, co jsme jen mohli. Tss! Hovno udělali! Ale to je jedno. Jde tu o to, že jsi zabila oba mé rodiče, a už je na čase, abys za to zaplatila!“ řekl a slizce se usmál.

Vzal mě za ruku a tahal do schodů do mého pokoje.

Hodil mě na postel a začal se po mně sápat. Nedokázala jsem se hnout. Jen jsem myslela na to, že je táta mrtvý a máma taky.

Když jsem si uvědomila, co Jacob dělá, začala jsem se vrtět a odtahovala jsem se od něj.

„Nedělej to,“ zašeptala jsem, ale on mě neposlechl a zajel mi rukou pod triko.

„Nech toho,“ zařvala jsem na něj a snažila se odstrčit ho, ale marně. Kopala jsem kolem sebe, ale on pokračoval. Nemohla jsem se pořádně nadechnout. Byla jsem ztuhlá strachem. Nevěděla jsem, co mám dělat. Po tváři mi tekly slzy. Byla jsem vyčerpaná. Už jsem sebou nehnula a nechala ho, ať si dělá, co chce. Bylo mi to odporné a věděla jsem, že po téhle noci už nebudu chtít žít. Nechtěla jsem to, ale už jsem prostě neměla sílu.

„Tak se mi to líbí,“ řekl slizkým hlasem a zajel mi rukou pod kalhoty. Vyděšeně jsem vydechla a našla trochu síly, abych kolem sebe zase začala kopat. Nebylo to k ničemu, když jsem zařvala, zacpal mi pusu šátkem, aby to nešlo slyšet.

…

Jacob se oblékal a vycházel ven z baráku. Byla jsem přivázaná k posteli a na sobě měla jen deku. Pusu jsem měla zacpanou a po tvářích mi tekly slzy. I v rozkroku jsem cítila něco mokrého a věděla jsem přesně, co to bylo.

Stalo se to! Jacob mě znásilnil.

Rozplakala jsem se. Zdola jsem uslyšela nějaký hluk. Že by ten násilník na něco zapomněl?

Dveře se rozletěly, ale nestál v nich Jacob, ale Edward.

„Bello!“ zašeptal a už se ke mně hrnul.

Edward

Byl jsem na cestě domů, když mi začal vibrovat mobil. Podíval jsem se, kdo mi volá. Alice. Zmáčknul jsem zelené tlačítko a poslouchal.

„Edwarde, vrať se za Bellou! Nevidím její budoucnost! Pospěš si!“ zakřičela a zavěsila.

Okamžitě jsem to otočil a vrátil se k Belle.

Zastavil jsem před jejím domem a běžel ke dveřím. Dveře byly otevřené. V jednom z pokojů jsem slyšel pláč.

Bellin pláč.

Vyběhl jsem schody a rozrazil dveře do jejího pokoje.

Byla přivázaná k posteli, tvář mokrou od slz a hlasitě vzlykala. Kolem pusy měla ovázaný šátek. Nadechl jsem se a ucítil krev. Ale Bella byla přednější.

„Bello,“ zašeptal jsem a běžel jsem k ní. 

Odvázal jsem Bellu od postele a rozvázal jí šátek, který měla kolem pusy. Znovu se rozplakala.

„Bello, co se stalo?“ zeptal jsem se jí. Podívala se na mě a mezi vzlyky jsem slyšel jen tři slova. „Jacob mě znásilnil.“

„Bože!“ Je to její vlastní bratr! Tohle mu nedaruju. Bella se znovu rozplakala a já ji objal.

„Pššt. Už je to dobré. Už se ti nic nestane. Jsem tady,“ utěšoval jsem ji a ona se po chvíli uklidnila. Zabalil jsem ji pořádně do deky a zvedl ji do náruče. Zanesl jsem ji do auta a vrátil se pro pár věcí. Sbalil jsem jí nějaké oblečení a vyrazil zpátky za ní. Měla hlavu opřenou o okýnko a spala.

Pomalu jsem se rozjel a mířil si to k našemu domu.

Bella

„Ne!“ vykřikla jsem. Posadila jsem se na posteli a rozdýchávala ten hrozný sen, ve kterém mě Jacob znásilnil.

Po chvíli jsem si uvědomila, že se to opravdu stalo, a rozbrečela jsem se. Otevřely se dveře a já spatřila Edwarda. Vyděšeně se na mě podíval a pak spěchal za mnou. Objal mě a já se rozbrečela ještě víc.

„Edwarde!“ zašeptala jsem a dál mu smáčela košili. Po chvíli jsem se uklidnila a Edward mě položil do postele. Lehl si vedle mě a hladil mě po vlasech. Po chvíli jsem o sobě už nevěděla. 

Tak co na to říkáte? Ještě jednou se omlouvám, že to tak dlouho trvalo. Neměla jsem na to moc času. Ale tahle kapitolka je delší. Doufám, že se vám to líbilo a že mi tu necháte nějaké komentáře. Děkuju. CherryBella. :D 

Autor: CherryBella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edwarde! - 6. kapitola: