Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edward a já 2. kapitola: Škola

12.11.2009 (19:30) • Belladonna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 841×

Ač se mi vůbec nechce, tak musím na snídani. Potom jdu do školy, bohužel sama, ale to Edward chce brzy změnit. Mno, nechám se překvapit.

Ve třídě jsem, velice nečekaně, první. Těsně před zvoněním přichází třídní učitelka s Edwardem a představuje nám ho jako našeho nového spolužáka a mě strašně udivuje, že holky neječí:´Jé, Edward Cullen.´ proto ani nevnímám co nám o něm vykládá. Stihnu jenom pochytit základ, který mi řekl už předem.

Když třídní odchází, tak se všechny holky, které sedí samy, snaží, aby si přisedl právě k nim, ale Edvard neomylně zamíří ke mně.

Jakmile si sedne, tak se mě ptá:„Co my učit se teď?“

„Správně je:´Co teď máme za předmět?´ ale spousta lidí to zkracuje na ´Co teď máme?´ A máme matemetiku, takže mě klidně můžeš rušit, pokud to nebude něco co jsem zapomněla, ale to nepředpokládám,“ říkám mu tak, aby mě slyšel jen on, ne holky. Podle holek se teď představujeme.

Po matematice máme češtinu, takže se na zbytek dne přesouváme do kmenové třídy, kam jdu sama, protože Edward je v obležení mých spolužaček. Chudinky, asi si myslí, že s nimi něco bude mít. Nedělám si iluze, že by chtěl zbytek své existence strávit se mnou, ale přesto si uchovávám tu jiskřičku naděje, kterou mi dal včera.

„Tak ty o mě pochybuješ?“ slyším najednou vedle sebe Edwardův hlas mluvit téměř perfektní češtinou. Nebýt jeho přízvuku, mohl by být rodilý čech.

„Ty už ovládáš češtinu?“ ptám se silně překvapeně.

„Už od třech hodin ráno, nezlobíš se na mě, že jsem tě nechal opravovat mě? Jenom jsem chtěl vědět jestli se mnou budeš mít trpělivost a pořád mě chtít,“ vysvětluje mi důvod svého chování.

„Ne, to víš, že mi to nevadí. Ale nemusel jsi mě trápit tak dlouho. Co holky?“ ptám se nakonec.

„Jsou to strašné slepice, většina z nich teďka myslí jenom na to co si zítra obleče, aby na mě zapůsobily. Víš, že jednu dokonce i napadlo, jestli nejsem já?“ na chvilku se zamýšlí, ale pro člověka to je téměř nepostřehnutelné. Nevidět mihnutí výrazu zamyšlení v jeho tváři ani si toho nevšimnu. Hned však pokračuje: „Tohle asi znělo blbě, viď? Ale prostě jí napadlo, zda nejsem Edward Cullen. Okamžitě ten nápad zavrhla, ale budu si muset dávat opravdu velký pozor, abych ji nějak na tu myšlenku znovu nepřivedl.“

„To je opravdu zajímavé, a když už jsme u toho, jak jsi se vlastně nechal představit, byla jsem trochu mimo a moc neposlouchala,“ ptám se zároveň s vysvětlením mé otázky.

„Pro všechny nezasvěcené se jmenuji Eduard Holý, ale když mi budeš v soukromí říkat Edwarde, nebudu se zlobit,“ konečně mě, s mírným úsměvem, dostává do obrazu.

„Dík, ale když se nebudeš zlobit, tak tě asi budu oslovovat Ede. To je dobrá zkrácenina od obojího, ne?“ předkládám mu svůj návrh.

„Jo, máš pravdu. To není špatný nápad. Jinak, jak dlouho mě chceš trápit?“

„Trápit?“ nechápu jeho otázku.

„Jak dlouho se mnou chceš podle ostatních jen kamarádit?“ objasňuje mi.

„Jo, tak. To nevím, protože holky vědí o Jirkovi, to je můj přítel. Vnímám ho sice jako někoho mezi přítelem a otcem. I když s tvrzením: ´Co oči nevidí, to srdce nebolí´ bych mohla u holek uspět. Stejně ale alespoň čtrnáct dní možná měsíc by ses měl o mě snažit. Je mi to líto, ale jako zadaná ti nemůžu podlehnout moc rychle, abych se nedostala do řečí víc, než bude nutné. Promiň,“ nakonec se mu omlouvám, protože mi to je opravdu líto, ale jinak to bohužel opravdu nejde. Alespoň podle mě ne.

„Mě to nevadí, nemusíš se kvůli tomu užírat výčitkami svědomí. Na někoho jako jseš ty jsem čekal půldruhého století, tak mě nějaký měsíc nezabije. Akorát budeme muset vyřešit situaci s tvým bývalým přítelem,“ ke konci tiší hlas ještě více, protože vstupuje do třídy učitelka.

„Dobré dopoledne třído,“ říká češtinářka, když se všichni povinně postavíme k pozdravu. Okamžitě si samozřejmě všimne nového žáka a celou hodinu jí zabere zkoumání jeho vědomostí. Nevím jak to Edward dělá, ale zná odpověď na každou její otázku. Po hodině se ho na to ptám, ale raději jen v myšlenkách.

„Jednoduše, ona na mě správné odpovědi doslova křičela. Nevím jak je to možné, protože obvykle učitel při zkoušení na správnou odpověď nemyslí, ale ona ano, takže proto jsem věděl všechno. Nicméně jsem se krotil. Říkal jsem jí jen polovinu nebo i méně z toho co mi nevědomky radila,“ potvrzuje mi moji domněnku, že to vyčetl z něčích myšlenek.

„Škoda, že mě takhle nemůže nikdo radit. Ale byla bych ráda, kdybys se mnou měl trpělivost a pomohl mi naučit se látku. Já se k tomu totiž sama nejsem schopná dokopat,“ zakončuji žádostí. A snažím se zmizet pryč, protože Edward opět začíná být zavalen svými obdivovatelkami. On mě však chytá za ruku a přitahuje k sobě na klín se slovy: „Děvčata, chápu, že mě chcete všechny, ale k vašemu zklamání musím konstatovat, že jsem se zamiloval na první pohled...“ Holky ho ani nenechají domluvit, jak se překřikují: „Do, mě, že jo, Edo, řekni, že do mě.“

„Ne, do té, která mi sedí na klíně,“ říká s naprosto netečnou tváří. Já jsem v první chvíli v šoku, ale potom reaguji, snad tak, jak Edward očekává. Předpokládám, ale, že to divadlo pro holky nás bude mrzet oba. Chápu, proč to tak chce, ale stejně mi to je proti srsti.

„Eduarde Holý, jsem sice ráda, že se o mě někdo zajímá, ale absolutně tě neznám a navíc jsem šťastně zadaná. Se svým přítelem dokonce žiju. Pokud mi stejně budeš chtít být na blízku, tak jedině jako kamarád,“ říkám nahlas, ale v myšlenkách se mu za ta krutá slova omlouvám.

„Jestli s ním bydlíš, tak to je sice vážný vztah, ale asi bude starší, než ty, že? Takže já si počkám,“ říká naprosto sebevědomě. Na to už nemám co říct, tak si ´jenom´ sedám zpátky na svou židli. Edward mi sáhne do počítače (ve škole smíme používat notebooky, tak toho využívám) a napíše mi vzkaz: Lásko, nemusela ses mi omlouvat. Jsem rád, že jsi mi dala šanci být Ti nablízku i když zatím ne jako přítel. Miluji Tě, ale to ty jistě víš. Počkáme víc než jeden měsíc, aby to bylo bezpečnější. Díky, jsi skvělá herečka. Ani jsem nečekal, že by je to mohlo odradit.

Po dočtení vzkaz okamžitě mažu. Ještě by si ho mohla přečíst nějaká nenechavá spolužačka. Přitom se podívám na Edwarda a usměju se na něj.

Ještě zkonroluji, co máme příští hodinu, připravím si pomůcky a odcházím na toaletu. To však vzhledem k množství mých spolužaček na chodbě není až tak dobrý nápad, protože se na mě okamžitě sesypávají: „Market, na co myslíš? Takového pěkného kluka nechat plavat? Co na tom dědkoj starým vidíš?“ Takovéto a podobné otázky se na mě řítí jen co vyjdu ze dveří. Raději se rozhodnu s veškerými dohady skončit dřív, než opravdu propuknou a postupně holkám odpovídám na jejich dotazy: „Na co myslím? Na to, co bych asi tak dělala, až by mě Jirka vyhodil z baráku, kdybych si začala s někým jiným. Nechat plavat Eduarda? Proč ne, ale já ho nenechala plavat. Jsme kamarádi a tak to zůstane, dokud budu milovat Jirku. Když mě i pak bude chtít, tak mu ráda skočím do náruče. A na otázku co vidím na Jirkovi odpovídat nebudu, protože to je jen moje věc. Ještě nějaké dotazy?“ zakončuji krapet sarkasticky a jelikož žádné další otázky nemají, pokračuji na toaletu.

Díky mým nenechavým kolegyním se nestihnu vrátit do třídy před učitelkou, ale ta to naštěstí nekomentuje. Raději si sedám na své místo a doufám, že mě nebude zkoušet. Přeci jenom nejsem Edward, abych správné odpovědi vyčetla v její hlavě ani upír, abych slyšela případné Edwardovo napovídání. Mé přání se mi bohužel nesplní, ale zkouší mě z poměrně lehké látky, takže mám jedničku.

Po občance máme ještě dějepis, poslední hodinu dnešního dne, ale tam se nic zvláštního neděje. Edward se mě ještě během zvonění ptá, kde je jídelna a internát, tak aby ho holky slyšely.

Autor: Belladonna, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edward a já 2. kapitola: Škola: