Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edó kai Tóra - Prolog + 1. kapitola

08.09.2012 (15:30) • Deni1996, Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2091×

Prolog

Percy:

„Asi vím, co budeš chtít za to, že jsi nás zachránil,“ ušklíbl se na mě Zeus.

Chvíli jsem se na Dia koukal, ale nebyl jsem si jistý, co tím myslí. A můj výraz tomu asi odpovídal. Napadla mě jedna věc, kterou bych si z celého srdce přál, nebyl jsem si však jistý, jestli Zeus myslí to samé.

„Co to tedy je?“ Z mého hlasu ta ironie přímo čišela.

Zeus na mě upřel takový pohled, že jsem cítil, jak mi tělem probíjí statická elektřina.

„Navrhuji ti, aby ses stal jedním z nás.“

Chvíli mi trvalo, než mi došlo, o čem to vlastně mluví. Stát se jedním z nich? To myslí jako bohem? Jakmile mi to došlo, brada mi klesla ke kolenům.

„Já… ehm…“ koktal jsem. Nevěděl jsem co na to říct.

„Budeme hlasovat,“ přerušil mě Zeus.

„Kdo je pro?“ zeptal se můj otec.

Všichni jednohlasně zvedli ruku.

Tak teď mi už úplně došla slova. Snažil jsem se vyhledat pomoc u svých kamarádů. Podíval jsem se na Grovera, který se jenom usmíval. Ten mi moc nepomohl. Pohledem jsem tedy vyhledal Annabeth a snažil jsem se z jejích očí vyčíst nějakou emoci. Annabeth se dívala mým směrem, ale pohled upírala kamsi za mě, jako by byla duchem nepřítomna. To byla dostatečná odpověď.

Otočil jsem se znovu na Dia.

„Přijímám.“

Bella:

Profesor Nagi mě zase naštval. Dal nám další z jeho projektů. Tentokrát jsme měli za úkol napsat něco o historii naší rodiny. Což znamenalo, že musím prohledat starou zaprášenou půdu, na kterou už léta nikdo nevstoupil.

Vylezla jsem po žebříku na půdu a hned jsem kýchla. Tím jsem všechen prach rozvířila. A proto jsem musela přimhouřit oči, abych se mohla rozhlédnout.

Bylo to tu přeplněné samými starými krámy. Proto jsem si od pohledu vybrala ty nejstarší a vyrazila k nim. Cestou jsem se samozřejmě nezapomněla přerazit. Tenhle můj talent byl k nezaplacení.  Zvedla jsem se, oprášila si kalhoty a otevřela truhlu, která vypadala, že tu stojí staletí. Našla jsem pár starých fotografií, nějaké svíčky a petrolejové lampy, staré deníky někoho z naší rodiny a pár dalších věcí. Otevírala jsem další a další truhly, ale nacházela jsem pořád to samé.

Zbývala už jenom stará almara. Vzala jsem za kouli a otočila s ní do strany. Nic. Prudce jsem s tím trhla. Zase nic. Začala jsem dveřmi od skříně lomcovat. Musím říct, že už mě to docela štvalo. Trhla jsem s nimi silou, o které jsem ani nevěděla, že ji mám. Dveře se najednou prudce rozlétly a já spadla na zadek.

Ze skříně cosi vypadlo a přistálo mi to na klíně. Podívala jsem se na to a nevycházela jsem z údivu. Byl to zlatý luk se zlatými šípy, které měly bronzové hroty. Fascinovaně jsem na něj hleděla. Zvedla jsem se ze země a vzala luk do ruky. Velice mě překvapilo, jak byl lehký. Kov mě příjemně hřál do ruky. To mě dost překvapilo, vzhledem k tomu, že spoustu let ležel ve staré, studené, zaprášené skříni. Zkusmo jsem zatáhla za tětivu. Její odpor odpovídal přesně mé síle. Najednou mě popadla zvláštní touha nasadit si toulec a zkusit si vystřelit. A přesně to jsem také udělala.

Nevím proč, ale najednou jsem si byla jistá, že trefím cokoliv, co budu chtít. V tom mi pohled padl na okno, které jsem otevřela v průběhu průzkumu. Přistoupila jsem k oknu a zaměřila se na jeden opodál stojící strom, respektive na jednu šišku rostoucí na jedné z větví. Nevím, kde se ve mně vzala ta jistota, že ji trefím, ale přesto jsem vystřelila. Ano, byla jsem si jistá, že tu šišku trefím, ale i tak mě to překvapilo, když se to opravdu stalo. Luk jsem v životě nedržela v ruce. Asi to byla jenom náhoda. Raději už z toho střílet nebudu, mohla bych trefit něco živého.

Najednou schody na žebříku zavrzaly a někdo zavolal moje jméno. Na luk se šípy jsem úplně zapomněla a vydala se pozdravit tátu.

Shlédla jsem z půdy dolů a zakřičela: „Ahoj tati!“

„Co to tam nahoře vyvádíš?“

„Hledám něco pro školní projekt,“ vysvětlila jsem.

„Dobře, tak ale za chvíli přijď dolů. Bude večeře.“

„Jasně, jenom to uklidím a přijdu.“

Táta odešel a já si najednou vzpomněla na luk a šípy. Chtěla jsem si ho sundat, když jsem najednou zjistila, že si nemám co sundat. To je divné. Jasně si pamatuji, jak jsem si ho dávala na záda. Přece nemohl jen tak zmizet.

Zamířila jsem k oknu a zkusila očima vyhledat šíp. Byl zlatý, tak by to neměl být problém, ale na zemi ležela akorát ta šiška. Copak už mám halucinace? Šípy ani luky nemizí! Nechápavě jsem se proto vydala k almaře a začala se přehrabovat jejím obsahem. Nic ve skříni mě nezaujalo, až na jeden dopis, který vypadal v porovnání s ostatními věcmi docela mladě.

Otočila jsem ho v ruce a zjistila jsem, že ten rukopis je mi nějak povědomý. Spadla mi brada.

Byl mámin.

1. kapitola

Bella:

Našlapovala jsem opatrně. Byli blízko. Za posledních pár týdnů jsem se tolik zlepšila ve stopování, že jsem si tím byla skoro jistá. Jejich čerstvé stopy byly všude okolo. Mířily různými směry, jako by se mě pokoušely zmást. Ale já se nenechala zmást tak lehce. Jedny stopy byly hlubší než ty ostatní. Vydala jsem se po nich.

Pomalu jsem se plížila k malé louce, kam vedly jejich stopy. Nestvůry stály kolem čehosi v kroužku a vypadaly, že se chystají znovu zabíjet. Nevěděla jsem, koho se chystají zabít, ale nechtěla jsem mít toho dotyčného na svědomí.

Natáhla jsem ruku, kde se mi hned objevil můj zlatý luk. Druhou rukou jsem si sáhla za hlavu do toulce pro šíp. Ve vteřině jsem zamířila a vystřelila. Šíp neomylně zasáhl cíl a bylo hned o jednu zrůdu míň. K mé smůle to upoutalo pozornost všech ostatních.

Přimhouřila jsem oči a silně se soustředila, doufajíc, že to bude fungovat. Zatím to zafungovalo jenom jednou. Otevřela jsem oči, nestvůry stály přímo přede mnou a zmateně se rozhlížely. Zřejmě to zafungovalo. Couvla jsem o krok zpět a vystřelila šíp, který zabil další z pěti nestvůr. Už zbývaly jenom dvě hadí ženy a hodně velký černý pes. Bohužel jsem tak opět vyzradila svoji pozici.

Jedna z hadích žen po mně vystartovala, i když vlastně nevěděla, kde přesně stojím, ale myslím, že mě cítila. Neváhala jsem a opět vystřelila další šíp, který zasáhl hadí ženu uprostřed skoku do krku, tudíž se hned rozpadla na prach.

Bohužel s dalšími nestvůrami jsem už takové štěstí neměla. Věděla jsem, že už nestihnu vystřelit, a tak jsem upustila svůj luk a vytáhla dýku z božského bronzu. Pes po mně skočil, ale já se skrčila a pes dopadl za mě.  Otočila jsem se přesně ve chvíli, kdy se mi chystal skočit po krku, a tak mi dopadl na prsa. To mě tolik vyvedlo z rovnováhy, že jsem se opět zviditelnila. Přesně ve chvíli, kdy jsem si myslela, že je po mně, se pes začal ohánět po něčem, co mu létalo kolem hlavy. Využila jsem příležitosti, zvedla ruku a dýkou mu rozpárala břicho.

Už zbývala jenom ta hadí žena. Vyškrábala jsem se na nohy a věnovala jí zuřivý pohled a znovu jsem natáhla ruku. A hadí žena vzala nohy na ramena. Chvíli jsem zvažovala, jestli jí má cenu pronásledovat, ale pak jsem si všimla, že na louce leží nějaký zraněný kluk a rozhodla jsem se mu raději pomoct.

Vydala jsem se na louku, když mi na rameni přistál Alef.

„Dobrá práce, kamaráde,“ poděkovala jsem mu.

Havran otevřel zobák, ale místo krákání z nich vyšlo: „Pro tebe všechno, Bello.“

Na tohle si asi nikdy nezvyknu. Mluvící havran. Kdo to kdy slyšel? Asi mi hrabe, ale přesto mi ten havran několikrát zachránil život. Byl to můj jediný přítel od té doby, kdy…

Do reality mě vrátilo bolestné zasténání. Pohlédla jsem na toho kluka. Vypadal potlučeně a momentálně docela neškodně. Přesto jsem váhala, jestli mu mám jít na pomoc. Rozhodla jsem se mu pomoct, když jsem si vzpomněla na ty nestvůry, které po něm šly stejně jako po mně. Případné následky budu řešit potom, co ho dostanu z nejhoršího, ať už je to, kdo je to.

Klekla jsem si k němu a zjistila, že nemá žádné řezné ani bodné rány, jenom je dost potlučený. Pokusila jsem se ho probrat, ale on nespolupracoval. Natočila jsem mu hlavu a pokusila se ho probrat znovu pár dobře mířenými fackami. Nic.

Zavolala jsem se na Alefa, protože jsem dostala ještě jiný nápad. Přistál mi na rameni a tázavě se na mě podíval.

„Vezmi tohle, najdi někde vodu, naplň ji a dones mi ji zpátky,“ nařídila jsem mu podávajíc mu malou pet flašku. Alef ji vzal do zobáku a okamžitě odletěl. Já se potom otočila zpátky na toho kluka, a protože jsem měla chvíli čas, tak jsem si ho lépe prohlédla.

Jeho tvář mi i přes tu spoustu modřin vyrazila dech. Doslovně.

Měl uhlově černé vlasy. Patka mu trochu padala do obličeje, jinak je měl rozcuchané a plné jehličí.

Měl ostře řezané rysy a na kluka i dost smyslné a plné rty. Byl docela opálený a měl na sobě obyčejné džíny, tričko a mikinu. K tomu botasky.

A přesto mu to úžasně slušelo.

Vypadal tak na sedmnáct.

A taky na to, že by se okamžitě mohl dát na dráhu modela.

Docela by mě zajímalo, jaké má oči, šlo mi hlavou. Pak jsem si uvědomila, že je zraněný a v bezvědomí. Když jsem uslyšela z dálky Alefovo zakrákání, přestala jsem ho zkoumat a začala se mu věnovat.

Autor: Deni1996 (Shrnutí povídek), Jane006, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edó kai Tóra - Prolog + 1. kapitola: