Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvojí tvář pravdy - 5. kapitola

23.12.2009 (11:30) • Nikol18 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2482×

5. kapitola – Louka snů

Cítila jsem v zádech pohledy všech očích ve třídě, ale když mě držel Edward najednou mi bylo naprosto všechno jedno. Ani jsem nevnímala další příval křiku od profesora, který nepřestával fialovět. Byla jsem v sedmém nebi. Projednou se netočil celý svět kolem mé sestry, ale na druhou stranu měl někdo problémy kvůli mně a to neznělo příliš dobře. Jenže pocit motýlů v břiše byl čím dál silnější. Přidala se k nim závrať. Sotva jsem se držela na nohách. Jen jsem vnímala zaklapnutí dveří a dutý zvuk naši kroků na naprosto prázdné chodbě forkské střední školy. Stále jsem se z toho nemohla vzpamatovat. Jen s jistou nevolí jsem vnímala, že mi pomalu umrzá ruka. Chlad prostupoval až do svalů a kostí. Rozlézal se do celé paže. cítila jsem jej až v čelisti. Motala se mi z toho hlava víc než bylo zdrávo.

„Kam se ženeš. Nemysli si, že tě pustím.“ Zastavil nás tak nádherný a zvonivý hlásek. Podobný tomu Edwardovi. Nemohla jsem uvěřit tomu, že může být na světě někdo s takovým nádherným hlasem podobající se zvonkohře rozpohybované ve větru.

Stisk a chlad rázem povolili. Do ruky se mi pomalu vracel cit. Edward po mém boku strnul. Jenom nepatrně natočil hlavu k tomu zvonivému dívčímu hlasu, který se ozýval za našimi zády jako by se ujišťoval, že se mu to nezdálo. V levé ruce držel stále můj batoh. Stál tam jako vytesaná kamenná socha antického boha. Naprosto nádherná a okouzlující.

„Říkám ti, že půjdeš tam kam tě poslal. Nikam jinam se nechystej. Stačí, že má problémy jiné. Nemůže je mít ještě kvůli tobě. Otec nebude příliš potěšen z tvého dnešního výstupu.“ Pomalu jsem se otočila a pohlédla do tváře drobné dívky s krátkými hnědými vlasy. Měla přátelský obličej co nyní byl nepřirozeně bledý, stejně jako Edwardův, a stažený vztekem. Byla oblečená do naprosto vkusně padnoucího oblečení. Nemohla jsem se na ní vynadívat. Moc jí to slušelo a ještě jsem neviděla nikoho oplývat takovou krásou.

„Alice to je moje věc kam jdu. Vrať se do třídy, abys i ty neměla nějaký problém ano?“ ladně se otočil. Stála jsem v jeho stínu jako by mne bránil.

„Ne to tedy není tvoje věc Edwarde!“ nemusela ani zvýšit hlas. Kladla důraz na každé slovo, ale bylo to stejné jako křik. Jiskřivý hlásek se změnil v tiché běsnění. „Chceš…“

„Belle není dobře, odvádím ji na vzduch. Poté se zastavíme v ředitelně.“ Najednou jsem nebyla schopná sledovat kam směřuje jejich konverzace. Edward se na mě otočil a ponořil se do mých očí. Medové oči se vpíjely do těch mých. Něco tak nádherného jsem si prostě nemohla nechat uniknout, ale díky tomu se moje srdce neuvěřitelně zrychlilo. Kolena také přestali poslouchat. Rozklepali se a byli jako z rosolu. Opět jsem skončila v jeho náručí. Povzbudil mě úsměvem.

„Edwade…“ zasyčela ta dívka, Alice. „Tohle umíš dobře co? Raději ji odveď na vzduch, ale varuji tě, jestli ji pak neodvedeš do ředitelny, jak máš být, tak tě tam vlastnoručně dotáhnu. To ti slibuji.“ Pomohl mi na nohy, které se zdály být ještě trochu vratké.

„Ano Alice. Jenom se vydýchá na čerstvém vzduchu.“

S úsměvem jsme proklouzli kolem malé okouzlující dívky, která si s hněvem měřila svého bratra. Probíhali jsme chodbami, dokud se před námi neobjevil východ z budovy. Edward se na mě rozzářeně podíval. Opravdu má v úmyslu zmizet. Před vchodem čekal ozbrojený strážce, což mě vylekalo, ale Edward se nenechal vyvést z míry. Jen svůdně zamrkal, zastrčil mě za roh a prošel skleněnými dveřmi. Dal se do řeči s mužem v modré uniformě. Strážník se rozhlédl a rychle proběhl kolem mě, až se mi srdce zastavilo, ale on kolem mě jen prosvištěl. Chvíli jsem za ním jen nepřítomně zírala, dokud mě Edward nezatahal za rukáv bundy. Zachichotala jsem se a rychle proběhla s Edwardem přes celé parkoviště k jeho autu. Přede mnou stálo nablýskané stříbrné Volvo. Edward mě pobídl a já zaujala místo spolujezdce. Usmál se a sedl si za volant. Jeli jsme mlčky. Vlastně jsem byla šťastná, že jsem směla vypadnout z dohledů všech. Tedy vlastně nesměla, avšak i tak jsem se cítila najednou volná jako ptáče, které právě vylétlo z hnízda, které se osamostatnilo a smí létat. V tu chvíli jsem byla andělem; bájnou bytostí z mytologie. Mohla jsem udělat cokoliv, sáhnout si na nebe, zavřít oči a nadechnout se svobody. Najednou jsem nebyla mladistvá delikventka, ale byla jsem okvětním lístkem na lučním květu. Byla jsem vánkem pohrávajícím si s hladinou moře. Byla jsem přílivem a odlivem. Žila jsem životem mračen odplouvajíc vstříc dalšího osudu.

„Na co myslíš?“ přerušil Edward tok mých rozjařených myšlenek, až jsem sebou přistiženě ucukla. Cítila jsem, jak se mi do tváří nahrnulo horko. Tvářil se tak nějak divně. Jeho pohled byl zvláštně frustrovaný s přísadou pobavení.

„Ale na nic,“ zamumlala jsem.

„Řekni mi to, prosím. Potřebuji vědět na co myslíš,“ řekl s mírným úsměvem, který mi pohrával na krásně tvarovaných rtech. Opět jsem se začervenala, protože se ještě více usmál ještě úchvatnějším úsměvem a to bylo co říct, když uviděl můj upřený pohled.

„Myslím na to, jaké je to být svobodným člověkem. Nebýt na někom závislá. Kdybych teď byla andělem, rozplynula bych se v ranní rosu a tím bych si užila nádherné ráno na svobodě,“ řekla jsem tiše a přitom mi hlava spočívala na opěradle. Úkosem na mne pohlédl, v jeho tváři byl úžas.

„Vždyť jsi nevinná,“ nadhodil. Trochu mě překvapila jeho jistota. Nemohl vědět, co se stalo té noci, kdy sestra zapálila kostel. Ale Edward to říkal odhodlaně. Věřil mi. Na tváři se mi objevil vděčný úsměv. Takových lidí je jen po málu. Vlastně je zatím první, kdo mě neodsuzuje. Je prvním, kdo má ve mně důvěru.

„Ne tak docela. Kdybych dokázala sestru lépe ohlídat, nic z toho by se nestalo. Nepotkalo by mě nápravné zařízení,“ opáčila jsem, abych zakryla rozpaky. Přes tvář mu přelétl stín. „Samozřejmě jsem to tak nemyslela. Jsem ráda, že sestra zničila kostel,“ zasmála jsem se hlasitě. „Nikdy bych jinak nepotkala tebe. Veřejně prospěšné práce překousnu.“ Úsměv se na jeho tvář nevrátil, ale už nebyl alespoň uražený, spíš vypadal dokonale zamyšlený.
„Tak jsme tady,“ řekl a zaparkoval auto u krajnice. Zmateně jsem se ohlédla. Nějak jsem zapomněla, že nevím, kam se naše cesty ubírají. Dokonale jsem se ztratila v čase, který mi byl dopřán v jeho společnosti. Vystoupil a na jeho tváři byl uličnický úsměv. Bronzové vlasy, rozčepýřené do všech možných stran, rozvlnil jemný vánek. Zapnula jsem si bundu až ke krku. Čekal. Tak jsem tedy vystoupila. Jakmile sem za sebou zabouchla dveře od jeho Volva, popadl mě kolem pasu a vyhoupl si mě přes rameno. Nechápala jsem, co ho to najednou napadlo.
„Edwarde, pusť mě! No tak!“ křičela jsem, když se mi do hlavy hrnula krev. Začalo mi tepat ve spáncích. „Edwarde!“ Ale on stále držel a šel po pěšině, jež se mi před zrakem kymácela jeho chůzí. Tělo se mu otřásalo smíchem, což mi vyrazilo dech. Po krátké chvíli si mě přehodil do náručí. Držel mě pevně a přitom se mi díval do očí svými nádherně zlatými. Topaz, jenž mě hřál až v hloubi duše.

Zastavili jsme se až na rozlehlé mýtině obklopené dokola stromy. Připadalo mi jako ta nejkrásnější louka na světě. Jako by ji někdo vytáhnul přímo z pohádky a Edward byl můj princ na bílém koni, co mě přišel zachránit ze spárů zrádné sestry a jejího chování. Tolik jsem si přála, aby to nebyl jenom sen, abych se z něho lusknutím prstu neprobudila.

Jediné, co mi to všechno trochu kazilo, byl chlad, který mě obestíral ze všech stran. Jakoby vycházel z Edwardova těla. Nechápala jsem to. Nechtěla jsem to řešit, ale dostala jsem strach, že je nemocný, ale to by už jeho otec přeci zjistil, když je doktor ne?

„Není ti zima?“ Edward se na mě usmál a dál pokračoval v chůzi na tu pohádkovou loučku. Opatrně mě položil na zem. Zacházel se mnou jako s porcelánovou panenkou. Skoro jako by čekal, že se každou chviličkou rozbiju. Tráva byla suchá a na dotyk příjemně měkká, připadala jsem si jako v ráji a ještě s někým, kdo se za mne konečně poprvé v mém životě postavil. Co víc jsem si mohla přát.

Nevím proč, ale najednou jsem se cítila trochu unavená a ta tráva k tomu přímo vybízela. Položila jsem se a Edward udělal to samé. Lehce jsem natočila hlavu a zadívala se mu do těch neobvyklých očí. Přitahovalo mě na nich všechno, vlastně když jsem se zamyslela, Edward mě přitahoval. Takový jaký byl, i přes svoje zvláštní projevy.

„Děje se něco?“ zeptal se svým nádherným hlasem a já se při tom zvuku zatetelila. Motýlci v břiše začaly létat o sto šest.

„Ne nic, jen… Proč mě tak přitahuješ?“ vyděšeně jsem stiskla rty, nečekala jsem, že to řeknu nahlas, ale Edward to přešel smíchem. Lehce se zvednul a opřel se na o loket. Díval se na mne. Zkoumal můj obličej? Či něco jiného?

„Správně bych se měl zeptat já, proč mě tolik přitahuješ…“ přitáhnul se ke mně blíž a upřeně sledoval moje reakce. Popravdě jsem zrudla, protože takhle blízko sebe jsem kluka ještě neměla, k tomu ještě, když byl tak krásný jako Edward.

„Snad proto, že jsem kriminálnice?“ zeptala jsem se potichu. Opět ten jeho úsměv, který se mi zdál, že je čím dál tím více blíž mé tváři. Dokonce jsem cítila zase ten chlad. Srdce se mi rozbušilo jako splašené. Nevnímala jsem nic, kromě bušení mého srdce a Edwardových úst, které se stále přibližovaly. Byly ode mne sotva pět centimetrů. Naposledy jsem se mu podívala do očí a lehce přikývla. Hodně jsem chtěla, aby mě políbil. Právě se na to chystal. Můj první opravdový polibek. Sevřela jsem víčka a nastavila svoje ústa, když vzápětí mě pohltil chlad ze všech stran. Hlavně na rtech, jako bych políbila kus ledu, který drtil mé rty s neuvěřitelnou razancí. Ze začátku to bylo krásné, ale čím déle to trvalo, tím více to bolelo, bohužel mi při tom docházel vzduch, ale nehodlala jsem se toho jen tak vzdát. Najednou jsem ucítila jak Edwardův jazyk začal prozkoumávat moje ústa, prostě jsem se mu nemohla bránit. Nemohla jsem jen tak klidně ležet a natáhla jsem k Edwardovi ruce, nemotorně je sepnula kolem jeho zad, čehož využil, víc si mě k sobě přitáhnul.

Stále mě k sobě tisknul, ale to co udělal potom, mě naprosto vyděsilo. Jeho ruce zabloudily k mým kalhotám, ani jsem si nevšimla, že mi velmi zručně rozepnul bundu a právě teď se snažil rozepnout kalhoty. Nechápala jsem, o co se to snažil. Vlastně mi to začínalo být nepříjemné, když jsem se mu začala bránit, volnou rukou mě přitlačil zpátky na zem, to už jsem opravdu nemohla dýchat. Kroutila jsem se jako had, abych se vymanila i z toho polibku, když viděl, že se bráním, přestal mne líbat a já se konečně nadechla. Bylo to tak nádherné a opojné, ale to jsem měla to nejhorší teprve před sebou.

Nedovolil mi se ani zvednout, stále mě volnou rukou tlačil na trávu a druhou mi už rozepnul kalhoty. V hlavě se mi rozezněly varovné zvonečky. Bylo to strašlivé, i to jak si mě stáhnul pod sebe, jako pytel brambor, jako bych byla jenom věc. To už měl volné obě ruce, které ledovým sevřením uzavřeli mé zápěstí. Chtěla jsem volat o pomoc, ale umlčel mě dalším polibkem. Nebyl jako ten první, tenhle byl daleko surovější. Když se opět ode mne odtáhnul na tváři měl ten svůj úsměv.

„Neboj Bello, bude se ti to líbit. Něco takového jsi ještě nepoznala a ani nepoznáš.“ Zašeptal mi sladce do ucha, ale já uhnula. Vůbec jsem ho nepoznávala. Naprosto se změnil a to během chvilky. „No tak Bello, nemá cenu se bránit. Vím, že to chceš stejně jako já.“ Políbil mne na tvář. Šíleně se mi to hnusilo. Jednu moji ruku povolil a já okamžitě, naprosto instinktivně proti němu provedla ubohý výpad, který zřejmě očekával, nestačila jsem si všimnout jeho rychlých pohybů a už držel mé spojené ruce v té své levé. Ten stisk byl ocelový a chlad jeho rukou se mi rozlévala do těla. Ani nemluvě o tom, když mi pravou rukou vjel pod tričko. Teď jsem byla přesvědčená o tom, že je s ním něco v nepořádku. Byl tak studený, jako mrtvý. To mě však vyděsilo ještě více. O to jsem začala bojovat více, ale moc to nešlo. Edward mi začal vytahovat tričko a zasypávat moje břicho svými ledovými polibky, které mně nepřipadaly studené, ale přímo mě pálily. Vyburcovala jsem v sobě poslední zbytky sil a ani nevím jak se mi to povedlo, jsem ho od sebe odstrčila.

Neváhala jsem a vzala nohy na ramena. Běželo se mi špatně, rozepnuté kalhoty mi padaly. Měla jsem šílený strach, že spadnu a Edward mě chytne o to rychleji. Přidala jsem, ale i když jsem kalhoty držela, prostě mi sjely níž a já o ně zakopla. Nenávratně jsem se řítila k zemi. V obranném reflexu jsem před sebe natáhla ruce, abych pád alespoň zbrzdila. Samotný dopad nebyl tak bolestivý, jako následek pádu. Ani nevím do čeho jsem spadla, ale když jsem zvednula ruce, tak byly celé od krve. Trochu se mi z toho udělalo špatně. Zděšeně jsem se otočila po Edwardovi, který stál necelých deset metrů ode mne. Jakmile spatřil mé dlaně, jeho oči jako mávnutím proutku změnily barvu. Nebyly tak nádherně zlaté, ale černé. Černé jako noc. V té chvíli mi ztuhla krev v žilách. Vyděšeně jsem na něho hleděla.

Mozek mi pracoval na plné obrátky a vymýšlel různé teorie, jak se to mohlo stát, ale nenašel žádnou přívětivou. Také na to neměl čas. Během vteřiny stál Edward nade mnou. Měl lehce pootevřená ústa a šílený výraz. Došlo mi, že je to můj konec, ať je Edward Cullen kdokoliv, teď mě zabije. Odevzdaně jsem zavřela oči a čekala na smrt. Dlouho se nic nedělo, dokud mne neobjali kolem ramen ruce s normální teplotou. Vyděsilo mě to a okamžitě jsem se začala bránit, ale k uším se mi donesly slova, jež mě utěšila.

„Jen klid, jen klid. Už jsi v bezpečí. Nic se ti nestane. On ti neublíží.“ Otevřela jsem oči právě ve chvíli, kdy Edward mizel z louky neuvěřitelnou rychlostí. Naposledy se po nás otočil, hlavně po muži, který mě držel za ramena.

„Neměl jsi sem chodit!“ vykřiknul a zmizel nám z očí. Ještě dobu jsem zůstala s němým výrazem hledět na louku. Pořádně mi nedocházelo, co se mohlo stát, ale díky němu se nic nestalo. Otočila jsem konečně hlavu ke svému ochránci a nestačila jsem se divit.

Shrnutí Lareth

Shrnutí Nikol18

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvojí tvář pravdy - 5. kapitola: