Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvojčata - 5. Podivné případy

25.03.2010 (10:30) • DeSs • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2256×

PODIVNÉ PŘÍPADY
(Bella)

„Vyhrála jsem.“ Zasmála jsem se a seskočila ze Sethova těla, které jsem před chvílí zase přišpendlila k zemi.
„To není fér,“ obvinil mě a vyskočil na nohy.
„Ale je.“ Zasmála jsem se. „Ještě jednou?“
„Co kdybys chvíli mlátila o zem někým jiným?“ vyštěkl podrážděně. Vážně ho štvalo, že jsem rychlejší, silnější a bystřejší.
„Já bych ráda.“ Pokrčila jsem rameny. „Ale někdo se o mě moc bojí,“ zašklebila jsem se.
„No, možná bychom už mohli někam vyrazit,“ zamyslel se. „Tady mi to už začíná lézt krkem,“ dodal.
„Mě taky, jak jsme tu vlastně dlouho?“ přitakala jsem a modlila se, abychom konečně vyrazili načechrat peří nějakému upírovi.
„Co jsem se naposledy díval, a to je pár dní, tak to budou tři roky,“ řekl zamyšleně.
„Páni, to už tu hnijeme tak dlouho?“ zeptala jsem se zděšeně, tři promarněné roky. Setha zvládám levou zadní a ještě u toho většinou čtu noviny nebo knihy, které tak trošku kradu. Ale jen těm bohatým lidem, kterým to neublíží. Taky sem tam zrekvíruju oblečení, protože při našich soubojích se docela často ničí. Někdy si taky vypůjčím nějaké jídlo, protože ty jíst pořád jen maso a brambory, které tu pěstujeme, není nejlepší.
„Vypadá to tak,“ přikývl.
„Takže jdeme?“ zeptala jsem se nadějně.
„Tak nedočkavá.“ Uculil se mému nadšení.
„Tady je to nuda,“ vysvětlila jsem a zamračila se.
„To je pravda,“ přitakal. „Ale jak nějakého upíra najdeme?“
„No, můžu se zkusit k nějakému přenést, ale bude to asi těžké. Nejlepší by bylo zjistit v novinách něco o nějakých záhadných vraždách. Po čichu bychom ho našli a zabili,“ zauvažovala jsem.
„Fajn,“ povzdychl si. „Takže zítra vyrážíme do města, sebereme oblečení a noviny, zjistíme, jestli jsou někde nějaké divné a nevyřešené vraždy,“ shrnul.
„Dobře.“ Usmála jsem se nadšeně.

Celý den jsem strávila na našem dvorku, jak to místo nazval Seth. Bylo to před naším provizorním domkem, kde jsme si vytvořili ohniště a zahrádku. Ale pěstovala jsem tu jen brambory, ty se snadno připravovaly. Nejraději jsem sedávala na kraji skály a pozorovala rozsáhlé lesy pode mnou. Ten pohled nikdy nezapomenu. Sice žijeme v lese, pod trochou větví a slámy, ale já to tu považuju za domov. Až tady jsem našla smysl života a svobodu. Jak já milovala tu volnost, prohánět se závratnou rychlostí po lesích a vyhýbat se stromům. Nikdy jsem nezakopla, do ničeho nenarazila a překvapivě ani nic nerozlámala. Moje síla i rychlost narůstala a pořád narůstá postupně, takže si stíhám zvykat.

Na tomto mém místečku jsem strávila celý den, zatímco Seth se vypravil do města pro oblečení, noviny a snad i peníze. Překvapivě mu ovládání se nedělá žádné problémy, jak tvrdil Anděl osudu. Nikdy by nikomu neublížil, dokonce je mu i líto těch zvířat, které je nucen zabíjet.

Pozorovala jsem západ slunce, měsíc a noční oblohu posetou hvězdami, svítání a východ slunce. Stejně jako rostla moje síla, snižovala se i spotřeba jídla a spánku. Teď mi stačí spát asi pět hodin za týden. Seth po pár nezamhouřených nocích zase zjistil, že nemůže spát vůbec. Bylo docela vtipné ho každý večer pozorovat, jak se snaží usnout. Dokonce jsem mu jednou musela i zpívat ukolébavku, ale ani to nezabralo.

„Připravená?“ ozvalo se mi za zády.
„Že se ptáš.“ Zasmála jsem se a vyskočila na nohy.
„Nebude ti to tu chybět?“ zeptal se a zkoumal mou tvář.
„Mám to tu ráda, ale že to tu budu postrádat, bych neřekla.“ Zasmála jsem se. „Ale někdy se sem můžeme vrátit, třeba na dovolenou,“ dodala jsem se smíchem.
„To je pravda.“ Zasmál se a hodil po mě nějakými kalhotami a tričkem.
„A co boty?“ Pozvedla jsem obočí.
„Jo, promiň.“ Zasmál se a z tašky vylovil kožené sandále. „Měly by být pohodlné,“ pokrčil rameny.
„Děkuju.“ Zasmála jsem se.

Vzali jsme si svoje budoucí nové oblečení a vyběhli k jezeru. Bylo docela daleko, vysoko v horách. Seth ho jednou objevil, když byl na lovu. Je krásně čisté a my se tam běhali koupat a já i pít. Oblečení jsme si hodili na břeh, strhli ze sebe to staré a špinavé a nazí se rozeběhli do té krásného a čistého vodního zázraku. Dávno jsme se před sebou nestyděli, vždyť při našich soubojích jsme ze sebe rvali oblečení pořád.

Pořádně jsme se vykoupali, na břehu uschli a oblékli se do čistého. Běželi jsme zpátky k našemu domku a očima se s tím kouzelným místem, které se nám na tři roky stalo domovem, rozloučili. Možná mi to tu bude vážně chybět. Nakonec jsem uchopila Sethovu ruku, hodila po něm nedočkavý pohled a vyrazila k městu a nejbližšímu novinovému stánku. Jako střela jsem vběhla k pultu a drapla noviny tak rychle, že mě nikdo nemohl spatřit, ani jako rozmazanou čmouhu.

Kousek od města v lese, kde nás nikdo nemohl vidět, jsme si noviny rozpůlili a hledali nějaké známky záhadných vražd nebo zmizení. Prohlédla jsem celou svoji půlku a nic nenašla. Naštvaně jsem je zmačkala a v kouli odhodila za sebe. I když to byl jen papír, po mém důkladném zmuchlání a síle hodu, letěl docela daleko a zlámal pár větví. A to kdybych to zmáčkla pevně, zbude z něj jen prach.

S naštvaným povzdechnutím jsem se zaměřila na Setha, který ještě důkladně pročítal svoji polovinu novin. Brzy jsem na jeho tváři spatřila roztahující se úsměv a následné radostné zavýsknutí.
„Mám to!“ zvolal vesele a vyskočil na nohy. Přiskočil a sedl si vedle mě.
„Tak co máš?“ zeptala jsem se ho s nadějí v hlase.
„Čti,“ pobídl mě a podal mi stranu z novin.

Lidé v okolí malého městečka Slope se již pár nocí bojí zamhouřit oka. Skoro každou druhou noc jeden dům ve vesnici vyhoří a najdou se jen na prach spálená těla obyvatel domů. Jako poslední byl nahlášen případ rodiny Bournetových. V domě našli smrt mladí rodiče a novorozené dítě. Lidé dům uhasili, dřív, než stihl celý vyhořet, ale rodina již byla mrtvá. Manželé pracovali na poli a byli velmi opálení, ale jejich těla se našla i na mrtvoly neůměrně bledá, jakoby v jejich těle ani nebyla žádná krev. Vyšetřovatelé vesnici varují, aby se na noc pořádně zamykali a zavírali okna.

„To je ono!“ vypískla jsem. Seth jen přikývl.
„Tak, jak se tam dostaneme?“ zeptal se po chvíli, když jsem si ještě jednou přečetla článek.
„Zkusím se tam přenést,“ navrhla jsem. „Chyť se mě,“ pobídla jsem ho.

Když jsem cítila jeho chladnou ruku pevně omotanou kolem té mé, zavřela jsem oči a soustředila se na město Slope, vyhořený dům. Opakovala jsem si to stále do kola, když jsem konečně ucítila to známé hučení v uších a následný světelný blesk za mými očními víčky. Věděla jsem, že jsem se přenesla, ale nevěděla, jestli správně jestli nás nikdo neviděl.

Opatrně jsem otevřela oči, stáli jsme v temné místnosti, nejspíš na nějaké půdě. Strop byl nízký a dřevěný, cítila jsem pach krys, stáří, plísně, hniloby a kouře. A to nejhnusnější, pach shořelého lidského masa. Nakrčila jsem nos a vysmekla se z Sethovy ruky.

On ihned otevřel oči a nadechl se. Asi mu to tu taky nevonělo, protože se znechuceně zašklebil. Zaposlouchala jsem se do zvuků domu, ale nic jsem neslyšela. Pomalu jsem přešla k díře v podlaze, ze které vedly ohořelé dřevěné schody do nižšího patra…

◄ ▲ ►

Autor: DeSs (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvojčata - 5. Podivné případy: