Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvojčata - 6. Skóre: jedna

jacob vs edward


Dvojčata - 6. Skóre: jednaBella se Sethem zničí prvního upíra...

 

SKÓRE: JEDNA
(Bella)

 

 

Oba jsme opatrně a neslyšně sešli ztrouchnivělé schody a ocitli jsme se v nějaké tmavé a ohořelé chodbě. Raději jsem moc nedýchala, nevím, jestli v mém novém životě dokážu zvracet, ale při každém nádechu mi bylo jasné, že ano. Za ty tři roky žití v lese a jezení téměř syrového masa jsem si myslela, že už nejsem žádná padavka, jako dřív, ale ten pocit slabosti a nevolnosti přetrvávající v mém žaludku mě neustále přesvědčoval o opaku.

Celé toto spodní patro bylo téměř na popel, jen pevné venkovní zdi stále držely. Druhé patro, tedy ta půda, kam jsme se přenesli, také stálo, čemuž jsem se divila. V domě nikdo nebyl, takže jsme se tu porozhlédli. Jako ta „přemožitelka“ sice nepotřebuji moc často dýchat, ale teď jsem musela. Potřebovala jsem zkusit, jestli tu najdu pach toho upíra. Oproti lidským pachům byl silnější a takový nasládlý, tedy alespoň ten Sethův. A ucítila jsem ho, sice slabě, ale ano. Takže máme pravdu, někde se tu potuluje upír a vraždí.

Přešla jsem k zavřené okenici a trošku ji pootevřela, zvenku na mě vykoukly sluneční paprsky. Takže tu musíme počkat, aby si nás tu nikdo nevšiml, musíme vyjít až v noci. V tom pachu strávit celý den? No, vlastně už je později odpoledne, takže to bude trvat maximálně pár hodin. Seth si sedl k hromadě ožehlého dřeva, které teď bylo nasáklé vodou a dřív nejspíš sloužilo jako stůl. Já se vydala na menší průzkum. Otvírala jsem poličky v kuchyni, i když upřímně ani nevím proč. Bylo tam spousta porcelánového nádobí a mě něco napadlo. Popadla jsem první hrníček a podívala se do něj. Nic. Opakovala jsem s pár dalšími, když jsem to našla. Balíček bankovek stočených do ruličky a ovázaných gumičkou. Takhle to dělával táta. Samolibě jsem se usmála, no co, ti mrtví to potřebovat stejně nebudou. Vím, neměla bych okrádat ani je, ale bude se nám to hodit. Peníze jsem zastrčila do kapsy kalhot a vydala se za Sethem.

„Sethe?“ zavolala jsem tiše. Nenašla jsem ho totiž na místě, kde jsem ho nechala, u původního jídelního stolu.
„Co?“ Objevil se najednou přede mnou a tázavě se na mě podíval. Za celou dobu, co tu jsme, jsme ani jednou nepromluvili.
„Nepůjdeme už?“ zeptala jsem s prosbou v očích.
„Vždyť tu ještě nejsme ani pět minut,“ uchechtl se. To jsem na něm milovala, zachoval si dobrou náladu za jakékoli situace. „Navíc, mám pocit, že ještě není temná noc,“ rýpl si.
„Já vím, ale tady z toho se pozvracím,“ postěžovala jsem si.
„Já kdybych mohl, tak taky,“ přitakal.
„Copak tady chceš čekat, než zabije někoho dalšího?“ zeptala jsem se ho.
„To víš, že nechci, ale ven přece nemůžeme,“ protestoval.
„Proč ne? Vždyť jsme rychlí a nikdo nás ani nezaregistruje,“ namítla jsem.
„Ale oslepující zářivou čmouhu asi nepřehlédnou,“ zašklebil se a mě pohasl úsměv. Pak se ale znovu objevil a ještě větší, než předtím.
„Tak tě zakuklíme!“ pronesla jsem tajemně a vážně. U toho jsem na něj mrkla. On jen hlasitě polkl a rázně zakroutil hlavou.

Než však stačil nějak víc protestovat, přišpendlila jsem ho svým tělem a docela násilně k zemi a zamotala ho do první věci, která mi přišla pod ruku. Tedy kobercem. Mám pocit, že svůj nový obleček sdílí ještě s trochou ohořeného dřeva a dalším harampádím. To mi teď však bylo jedno, ze zamotaného koberce nevykukoval ani kousek Sethova těla, takže se mi to povedlo. Sice se cukal a snažil se vymotat, ale to už jsem ho měla jako pytel brambor přehozeného přes rameno a mířila k oknu, ze kterého jsem necítila moc pachů lidí, ale spíš lesa. Vůni čerstvého dřeva, trávy a zvěře poznám kdekoliv. Jednou rukou jsem otevřela okenice a následně co nejvyšší možnou rychlostí s tím pytlem na rameni vystřelila z domu. Les byl kousek, stačilo překonat menší osázené pole. Nikdo nás nemohl zpozorovat, ani kdybychom prosvištěli kolem něj.

S lepším pocitem a čerstvým vzduchem v plicích jsem tu zátěž shodila na zem. Okamžitě začal válet po zemi sudy a rozmotávat se tak z koberce, to jsem to už nevydžela a vyprskal smíchy. Když jsem se konečně uklidnila a pohlédla do Sethova rozzuřeného obličeje, nevinně jsem se usmála a prohlásila: „No co? Dostala jsem nás ven z té kopky, měl bys mi být vděčný.“
„Asi ti za to koupím dárek,“ ušklíbl se.
„Tak promiň, ale já vážně chtěla ven,“ pokrčila jsem rameny.
„V pohodě, teď jdeme na toho upíra, ne?“ zeptal se. Nadšeně jsem vypískla.
„Jdeme hned,“ prohlásila jsem a rozeběhla se hlouběji do lesa. Následně mi ale něco došlo. Prudce jsem zabrzdila a udělala tak v zemi docela dlouhou a hlubokou rýhu. Obratně jsem se otočila a stejnou rychlostí vypálila zpět za Sethem.

„Jsem si říkal, kdy ti to dojde,“ zasmál se.
„Docela brzo, ne?“ ušklíbla jsem se.
„Jo, docela jo. A to jsi tady stihla připravit i řádek na sázení brambor,“ zasmál se a ukázal na rýhu za mnou.
„Tak se už nesměj a čichej!“ zavrčela jsem na něj a začichala se taky. Ihned jsem našla, co jsem hledala. Samolibě jsem se usmála a ukázala správným směrem, jelikož Seth asi nic nevyčmuchal.
„Ty ho cítíš?“ zeptal se zmateně.
„Jo,“ přitakala jsem a podupávala nohou, prostě jsem se těšila, až toho parchanta dostanu.
„Tak kudy? Ten pach už musí být moc starý, navíc pršelo, takže ho z části i smyl déšť,“ podotkl.
„Mám lepší čich,“ pokrčila jsem rameny. „Cítím tu dvě stopy, jednu trošku starší než druhou. Jednou přišel do domu a druhou odešel. Cítím ji dobře, takže jdeme?“
„Musíme si to promyslet, nemůžeme na něj jen tak vtrhnout,“ kroutil hlavou.
„Ale můžeme, pojď, budeme improvizovat,“ zatahala jsem ho za ruku a vykročila směrem, odkud jsem cítila jeho stopu.
„Tak fajn,“ povzdechl si, věděl, že mě nepřesvědčí. Navíc jsme měli značné výhody.

Asi po půl hodině konečně stopa sílila, že ji už dobře cítil i Seth. Trochu jsme zpomalili, ale ne moc. Ovládala jsem vítr, takže foukal směrem k nám. Mohl být už jen pár kilometrů od nás. Ještě jsem zrychlila a hnala se za tím upírem, vůbec jsem si nepřipouštěla, že by nás mohl zabít. Byli jsme dva a já byla mnohem silnější s mocnými dary.

Doběhli jsme až k nějaké skále, podle vůně musel být uvnitř.
„Je někdo doma?“ zavolala jsem dovnitř a zvonivě jsem se zasmála. Seth akorát doběhl a stoupl si vedle mě. Z jeskyně ostražitě lidským krokem vyšel takový velký svalovec s černými ulízanými vlasy. Propaloval nás karmínově rudýma očima a následně se arogantně usmál.

„Copak, přinesl jsi mi svačinku?“ otázal se Setha.
„Ne, přišel jsem tě zabít,“ řekl Seth jen tak mezi řečí.
„Ty, mě?“ zasmál se.
„Ne, já tebe,“ odpověděla jsem trochu naštvaně, protože si mě nevšímali.
„Mlč, dezerte,“ střelil po mně pohledem a nahodil zase ten arogantní úsměv.
„Asi ti to budu muset dokázat, co?“ ptala jsem se znuděně, ale opak byl pravdou. Strašně jsem se bavila a těšila, až ho roztrhám na kousky. I když, jak se dá upír zabít? Nějak asi ano, když tu vyhrožoval Sethovi. Já ho mám chuť rozcápat, takže to tak udělám.
„Asi to bude lepší,“ přitakal a rozesmál se.

Svojí největší rychlostí jsem k němu vystřelila, že ani on mě nemohl pořádně postřehnout. Zabrzdila jsem asi půl metru pře dním.
„Poslední přání?“ zeptala jsem se ho s úsměvem. Byl tak zaskočený, že se nezmohl ani na slovo.
„Tak asi ne,“ pokrčila jsem rameny a chtěla se na něj vrhnout. Seth pořád stál vzadu a nechával mi tu čest.
„Kdo jsi?“ vypadlo z něj.
„Někdo, kdo tě připraví o život,“ zasmála jsem se a vrhla jsem se na něj. Vůbec jsem nepřemýšlela, co dělám. Prostě jsem instinktivně cupovala jeho tělo na kousky a ty pak ještě na menší. Za to, co všechno způsobil, kolik lidí zabil.

Přestala jsem, až když se po celé louce válely jeho malinkaté ostatky. Říkala jsem si, že takhle to nechat nemůžu, takže jsem je pomocí své moci všechny přemístila kousek přede mně a dumala, co s tím teď. Ty kousky se začaly podivně cukat a některé i srůstat.

„Možná spálit?“ ozvalo se mi za zády.
„Dobrý nápad,“ přitakala jsem. Cítila jsem, že to je ta správná možnost. Po chvilince soustředění ze spodu hromádky vyšlehly plameny. Ostatky jeho těla okamžitě zplály a k nebi se začal vznášet modrofialový dým. Počkali jsme tam, dokud oheň neuhasl a z upíra nezbyla jen hromádka popelu.
„Jdeme?“ zeptal se Seth vedle mě. Jen jsem přikývla a otočila. Když jsme vybíhali z té mýtiny, kde jsme ho zabili, ještě jsem se na moment zastavila a otočila.

„Skóre:  jedna,“ zašeptala jsem si pro sebe a samolibě jsem s usmála. Dnes jsme zničili jedno monstrum a zachránili tak život několika lidem.

Ale netušila jsem, že můj šepot vítr donesl i jiným uším…

 

 


 

▲ ►



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dvojčata - 6. Skóre: jedna:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!