Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvě podoby lásky - 9. kapitola

21.02.2012 (20:45) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 36× • zobrazeno 5991×

9. kapitola

Do školy jsem sebou táhla laptop a o přednáškách se snažila pohnout s prezentací. Z toho, co jsem zatím vytvořila, jsem neměla úplně nejlepší pocit. Pokaždé, když jsem si pustila, co už jsem měla, dostala jsem chuť zalézt pod stůl a dělat, že tu vůbec nejsem. Že se mě netýká přednáška, že se mě netýká to, co je v počítači a už vůbec se mě netýká práce v agentuře Cullenových.

„Ahoj, tati,“ kuňkla jsem do telefonu. Nevím, proč jsem zavolala zrovna jemu. Potřebovala jsem povzbudit, ne rozesmutnit.
„Ahoj.“
„Jak se máš?“ vyptávala jsem se.
„Dobře. Stalo se něco?“
„No… v práci mě teď čeká těžký úkol. Mám trochu strach, že to nezvládnu,“ povídala jsem a byla moc ráda, že se zeptal. Že pochopil, že se mnou něco je.
„Bello, jsi šikovná, proč bys to nezvládla?“ Do očí mi vhrkly slzy. Pokoušela jsem se je zahnat, ale marně.
„Já nevím, prostě to nejde,“ vzlykla jsem.
„Ale no tak. Přece nebudeš brečet.“
„Asi budu.“ Věděla jsem, jak je tátovi nepříjemné, když před ním brečím. Nevěděl si s tím rady a po telefonu to asi nebude jiné. „Chybíš mi, tati.“ A byli jsme najednou úplně jinde. Na chvíli se odmlčel. Zaváhal.
„Ty mně taky.“
„Na víkend přijedu. Slibuju.“
„To nemusíš, zvládám to.“ Ach jo. Konec rodinného sbližování.
„Přijedu,“ řekla jsem pevně.

Pak už jsme se rozloučili, nebylo co víc říct. Ale i to, co jsme si povědět stačili, mi nepatrně zvedlo náladu. Řekl, že jsem šikovná. To bylo nejvíc, co jsem za několik posledních let slyšela. Jasně, nikdy neřekl, že bych byla blbá nebo tak něco, ale nikdy mě ani přímo nepochválil. Uvnitř mě se rozlilo cosi teplého a hřejivého. Nemohla jsem se dočkat, až budu mít tohle všechno za sebou a budu moct jet domů.

Osušila jsem si oči a opět se pustila do práce. Já to prostě zvládnu!

ȵȵȵȵȵ

Odhodlaně jsem nakráčela do firmy a bez jediného zaváhání jsem rovnou zamířila do Cullenovy kanceláře. Musela jsem okamžik čekat, než mě sekretářka ohlásila a tu chvíli jsem si krátila připravováním argumentů, kdyby se mu to náhodou nelíbilo.

Po menší tvůrčí krizi a po noci, kdy jsem se nalévala kafem, abych neusnula, jsem vytvořila něco, s čím jsem byla spokojená. Hodně spokojená. A to se nestává zase tak často. Pokaždé, když ve škole něco odevzdávám, říkám si, že to mohlo být lepší, mohla jsem se víc snažit, mohla jsem pro to udělat víc. Takže jestli se mu to nebude líbit…

„Můžete jít dál,“ oznámila mi paní Crawfordová. Narovnala jsem se, trochu si upravila sako a kabelku stiskla o maličko pevněji.

Zavřela jsem za sebou a otočila se na Cullena rozvaleného v židli. Prsty měl propletené na břiše a vyčkávavě se na mě díval.

„Dobrý den,“ řekla jsem.
„Tak co pro mě máte?“ Žádný pozdrav nic, šel rovnou k věci. Drzoun. Hrábla jsem do tašky a podala mu flashku. Beze slova ji zastrčil do počítače. Okamžik trvalo, než se načetla. Pak naskočila nabídka. Cullen vybral soubor prezentace Sladermann a spustil ji.

Mlčky si prohlížel jednotlivé snímky. Přejížděl po nich očima, aby mu nic neuniklo, a dělal si poznámky. Byla jsem pekelně nervózní. Kousala jsem si ret a mnula ruce. Copak musí jen mlčet? Z Cullenovy tváře se nedalo nic vyčíst. Jestli…

„Je to dobré.“ Cože? „Můžete jít.“ Prosím?
„To je všechno?“
„Je to použitelné, možná ve vás přece jen něco je.“ Když to říkal, nedíval se na mě, ale cvakal něco do počítače. „Nashle.“

To je jako všechno? Je to dobré, můžete jít? No skvělý. Hold se budu muset smířit s tím, že mně se v životě uznání prostě nedostane. Ale zase… možná ve vás přece jen něco je… to je dobrý začátek, ne?

Usoudila jsem, že na to není co říct, takže jsem se vypařila. Bez pozdravu, to měl za to, že mě nepozdravil, když jsem přišla.

S lehkou hlavou a dobrý pocitem jsem protančila po chodbě a neodolala nutkání zaběhnout k Felipemu. Potřebovala jsem se pochlubit svým úspěchem. I když ne úplně doceněným.

„Můžu?“ zeptala jsem se Lucy. Nerada bych mu tam vletěla, kdyby měl návštěvu nebo tak něco.
„Ale rychle, za chvíli odchází na jednání.“ Poslušně jsem přikývla a utíkala dovnitř.

„Ahoj,“ zazubila jsem se na něj.
„Ahoj,“ vrátil mi pozdrav i s úsměvem.
„Jestli chceš, můžeš mi říkat, jak moc jsem dobrá.“
„Líbilo se mu to?“ Vstal a šel mě obejmout.
„No, protože tvůj bratr jisto jistě neumí vyjadřovat své nadšení, dalo by se říct, že jo. Prý je to použitelné.“
„Ty jsi moje šikulka. Já říkal, že to zvládneš,“ chválil mě, konečně někdo a políbil mě na ucho. Přejel mi rty po tváři. Ucítila jsem na rtech jeho ledový dech. Natáhla jsem se po něm a políbila ho sama. „Budu muset jít,“ zamumlal.
„Já vím.“
„Ještě počkají.“ Ústy se mi přesunul na krk a já zavzdychala.

Absolutně jsem se ztratila ve svých pocitech. Přestala jsem vnímat okolí. Už jsme nebyli v kanceláři. Okolo nás nebylo nic. Jen my dva. Nemyslela jsem, jen jsem byla. Byla jsem s Felipem.

„Ehm, ehm. Doufám, že mi nechcete bratra spolknout,“ ozvalo se uvnitř té bubliny, ve které jsme se ocitli. Až o dvě vteřiny déle jsem si uvědomila, co to je. Celá rozvláčnělá jsem Felipeho pustila a doufala, že mě nohy udrží. Už takhle to byl trapas, nemusím sebou před Cullenem ještě třísknout o zem.

„Mladá láska, krásné.“ Z jeho hlasu odkapával med. Ani jsem se na něj nepodívala. Štval mě. „Nerad vás ruším, ale jdeme pozdě.“ Felipe po něm hodil ošklivý pohled. První, co jsem od něj kdy viděla. „No promiň, ale nenechám si zničit zakázku kvůli tomu, že si chcete užít.“

Bože, proč mi to děláš? Provedla jsem ti snad někdy něco, že musím tohle podstoupit?

„Však už jdu. Nemůžeš počkat venku?“ požádal Felipe bratra. Zněl mírně, naštvanost zmizela. To já bych mu dala co proto.
„Máš přesně minutu.“ Dveře klaply.
„Promiň, nějak jsem se zapomněl,“ omlouval se mi.
„To nic, je to prostě… tvůj brácha,“ procedila jsem mezi zuby.
„A ty ho máš tak akorát, co?“ Donutil mě se na něj podívat a povzbudivě se na mě usmál. „Věř tomu nebo ne, já taky.“

ȵȵȵȵȵ

Už jsem na místě, příští víkend je jen tvůj.

Odeslat. Ano. Než jsem vyjela z menu, přišla mi odpověď. Krátká, stručná, ale přesně vystihující, co tím chtěl autor říct.

Nemůžu se dočkat.

Korespondence vyřízena, můžu odemknout.

„Ahoj, Bello.“ Vypadalo to, jako by na mě táta na té chodbě čekal.
„Ahoj.“ Dívala jsem se, jak mi bere z ruky tašku a staví ji ke schodům. „Co se děje?“
„Jdeme na večeři,“ oznámil mi a až tehdy jsem si všimla, že má na sobě čistou košili.
„My dva?“
„No jo,“ znejistěl. „Chtěla jsi dělat něco jinýho?“ Rozpačitě se podrbal ve vlasech.
„Ne, to bude skvělý.“ Rychle jsem se usmála, aby si to náhodou nestihl rozmyslet. Na večeři s tátou jsem nebyla… nikdy. Chodili jsme, ještě když byla máma. Pak prostě…

Jeli jsme policejním autem, což se mi moc nelíbilo, ale hádat jsem se s ním nechtěla.

Ve Forks byla jen jedna restaurace, takové bistro. Měla jsem to tam ráda. K tomu místu se vázaly moje vzpomínky. Vzpomínky na mámu a na nás jako na rodinu.

Bylo plno. Obyvatelé městečka si v pátek rádi vyrazí mezi lidi. Viděla jsem spoustu známých tváří, které mě zdravily, zastavovaly se na slovíčko. Vyptávaly se na školu, Seattle a teprve, když po příchozích začal táta házet varovné pohledy, zdravili mě jen z dálky.

Objednala jsem si svoje oblíbené jídlo a čekala, jestli má tahle večeře nějaký hlubší význam, nebo se táta prostě jen rozhodl, že se najíme venku.

„Jak ses měla?“ Pokoušela jsem se nekulit oči, ani neotevírat pusu. Co se tu stalo, když jsem byla pryč?
„Dobře. Všechno je fajn.“
„A co v práci?“ On se ptá na mou práci! Měla jsem chuď vyskočil a obejmout ho, ale udržela jsem se.
„Zvládla jsem to. Šéfovi se to… zdálo dobré.“ Vybavila se mi Cullenova chladná reakce, ale zase jsem tu představu zaplašila.

Nevím, čím jsem si to zasloužila, ale dostalo se mi té cti být přítomna, při prezentaci návrhů panu Sladermannovi. Byla jsem tam jen jako tichý společník. Cullen mi nakázal, že mám být jako myška, hlavně držet pusu a vypadat, že tam vůbec nejsem. Stejně jsem si byla jistá, že jsem tam jen díky Felipemu, který na mě vesele mrkal.

Celý návrh přednesl Cullen. Všimla jsem si pár změn ve svém díle, ale nebylo to nic markantního, dalo se čekat, že se do toho vloží. Taky to mohl celý překopat, takže mi to vůbec nevadilo. Usoudila jsem z toho, že jsem skutečně odvedla dobrou práci a byla za to na sebe ještě víc hrdá. Celé jednání jsem byla jako pěna, poslouchala a v duchu si dělala poznámky. Doufala jsem, že jednou se mi taky poštěstí a já budu takhle stát před klientem a prezentovat svůj vlastní výtvor.

Klaplo to. Sladermannovi se koncept líbil a s bratry si plácnul. Bylo to snad poprvé, co jsem viděla Cullena z něčeho nadšeného. Dokonce se i usmál. Upřímně, žádný úsměv napůl, bez výrazu v očích. On se usmál i očima a na malý okamžik už nevypadal tak nepřístupně a chladně. Vůbec jsem si nemyslela, že něco takového taky umí.

Duchem jsem se vrátila zpět do bistra. Táta se usmíval. Zdálo se mi to nebo byl jeho pohled poněkud zjihlý? Mrknul na svůj talíř a pak znovu na mě. Jo, to se mi zdálo. Nabral si sousto a žvýkal tak důkladně, až se mu dělaly boule za ušima.

Tak jo no. Napíchla jsem na vidličku kus masa a s nevalnou chutí se do něj taky pustila. A já bláhová si myslela, že se třeba něco změnilo.

Tak co myslíte, měkne Cullen?

Mám ohromnou radost z Vašich komentářů. Snad Vás nezklamu.:-)

8. kapitola ᴥ SHRNUTÍ ᴥ 10. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě podoby lásky - 9. kapitola: