Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvě podoby lásky - 3. kapitola

Dvě podoby lásky - 3. kapitolaPokus o omluvu, naháč a protiva Cullen...

3. kapitola

Vystřelila jsem z kanceláře, proletěla kolem překvapené Lucy, na chodbě se rozhlédla, kam pan Cullen šel, a pak ho následovala. Možná jsem byla blázen, ale měla jsem pocit, že bych si s ním měla promluvit, vysvětlit to nedorozumění. Omluvit se. Nemohla jsem potřebovat, aby mě jeden z šéfů nesnášel a myslel si o mně bůhví co.

„Hej, počkejte,“ zavolala jsem, když jsem usoudila, že tak rychlá jako on vážně nejsem. Ani se neotočil. „Pane Cullene, halo,“ zkusila jsem to znovu. Tentokrát zbystřil. Dokonce se podíval, co se děje. A pak, když mě spatřil, se ušklíbl.

„Pospíchám,“ upozornil mě, sotva jsem zabrzdila těsně před tím.
„Nebudu vás dlouho zdržovat. Jen jsem se chtěla omluvit za minulý týden. Netušila jsem, že nejste… teda, že jste… prostě že mluvím s někým jiným než s Felipem.“
„S Felipem?“ Díval se na mě svrchu. Jeho oči byly chladné a bez zájmu. Zjevně jsem mu byla naprosto ukradená, ale přesto jsem se musela aspoň pokusit napravit si reputaci.
„S panem Cullenem, vaším bratrem.“ Až pozdě jsem si uvědomila, že nebylo vhodné jmenovat ho jménem. Nepůsobilo to profesionálně, a to já přece jsem. Jsem profesionál všech profesionálů.

Mlčel. Nevěděla jsem, co dělat. Bože, nikdy v životě jsem nepotkala nikoho, kdo by působil jako on. Když se na mě díval, bála jsem se pohnout, promluvit, prostě cokoliv, co by na mě přitáhlo pozornost.

„Co tak koukáte?“ vyštěkl. Poskočila jsem leknutím.
„Já… přijímáte mou omluvu?“
„Slečno, omluvy nepřijímám. Radši nedělejte nic, za co byste se musela omlouvat, a teď jděte pracovat, neplatím vás za běhání po chodbách.“

A šel pryč.

Nadechla jsem se, vydechla a tak znovu a znovu. Nakonec to znělo jako funění rozzuřeného býka. Co si to dovoluje? To, že je ředitel, vlastně jen jeden bůz ředitelů tady toho, mu nedává právo chovat se ke mně jako k nějaké nicce, malému hloupému dítěti.

Myslela jsem to dobře, chtěla jsem být slušná, ale tohle… Jak ty mně, tak já tobě.

ȵȵȵȵȵ

V práci to šlo. Zatím jsem moc nevěděla, co dělám. Byla jsem v kanceláři se třemi dalšími lidmi. Zac, kluk ne o moc starší než já, blázen do grafiky a počítačů obecně. Cokoliv se kdekomu pokazilo, volal se on, abych zachránil situaci. S nikým se moc nevybavoval, neustále zíral na monitor a prsty mu běhaly po klávesnici rychlostí blesku.

Pak tu byla Ingrid. Máma od dvou dětí, která přenechala jejich výchovu otci a sama se pustila do vydělávání peněz na živobytí. Podle jejích vlastních slov platí Cullenovi více než štědře a tak to, že se dětem věnuje míň, než by si sama přála, kompenzuje pohodlným životem pro ně i celou rodinu.

No a poslední, velice překvapivý, ale přesto zjevně nepostradatelný člen týmu byl Hank. Chlapík v důchodovém věku s mozkem Einsteina. Hank byl prostě machr. Nic pro něj neznamenalo problém, dokázal vymyslet cokoliv, co po něm kdo chtěl. Jak jsem zjistila, všichni si ho velmi váží. Byl jeden z nejdéle pracujících lidí v podniku.

A abych nezapomněla, musím zmínit i svou maličkost, reklamní asistentka – název pro veřejnost, ve skutečnosti jsem byla taková holka pro všechno. Sháněla jsem podklady pro nové klienty, aktualizovala ty u stávajících. Sem tam jsem přiložila ruku k dílu, ale hlavě jsem sledovala a učila se, jak mi řekla Ingrid, když jsem jen tak mimochodem zmínila, že nedělám nic důležitého. Můj čas prý taky přijde. Doufala jsem, že brzy. Ne že by mě práce nebavila, ale toužila jsem tvořit, chtěla jsem vidět, že za mnou zůstávají nějaké výsledky.

Felipeho ani jeho bratra jsem moc nevídala. U druhého zmíněného mi to nevadilo. Stačilo v kanceláři zmínit jeho jméno a všude se objevila námraza. Na chodbách jsem ho potkala jen dvakrát, pokaždé mě ignoroval a za pochodu procházel nějaké papíry. Aspoň že se do mě pořád nenavážel. I tak jsem ho nesnášela za jeho povýšené chování. Myslí si snad, že je Bůh?

Druhý Cullen byl z jiného těsta. Několikrát se za mnou zastavil, aby se zeptal, jak se mu tu líbí a jestli něco nepotřebuju. Bylo to od něj milé. Choval se přátelsky, jako bychom se znali věky. Bylo hezké vědět, že je tu někdo, kdo je ochoten pomoct.

Bylo docela těžké zvyknout si na to, že když nejsem ve škole, musím být někde jinde. Dřív jsem měla čas na spoustu jiných věcí, seminárky, učení i trochu osobního života, i když s tím to moc slavné nebylo. Teď jsem do noci seděla nad věcmi do školy. Dny trávila na přednáškách nebo v kanceláři.

O víkendu jsem se probudila v sedm hodin a než jsem si stihla uvědomit, že je sobota a já můžu spát, stihla jsem obléknout ponožky. Lehla jsem si zpátky do postele a blaženě usnula. Tátovi jsem zavolala odpoledne, že se tentokrát neukážu, hodně práce a tak. Prý to chápe, ale stejně mu to bylo jedno.

ȵȵȵȵȵ

„To jsem si mohla myslet,“ řekla jsem, když jsem otevřela dveře k Debbii do pokoje.
„Bello?“ Zpod peřiny vykoukla změť černých rozcuchaných vlasů.
„Jo, jsem to já. Tvoje spolubydlící, která už je od sedmi na nohou, navštívila přednášku a odevzdala esej…“ naznačovala jsem. V Debbiiných očích se zablýsklo poznání.
„Do prdele,“ vyhrkla a začala se hrabat z postele. „Je mi to líto, ale musíš vypadnout.“ Nechápala jsem, proč bych měla? Chtěla jsem se jí na to zeptat, ale to už zpod deky lezla další osoba, tentokrát mužského pohlaví. O tom, že je to skutečně kluk každým coulem, jsem se mohla záhy přesvědčit.

„Hej,“ vykřikla jsem, když se vedle postele postavil tak, jak ho Pán Bůh stvořil, a dala si dlaň přes oči.
„Jo, promiň, to je Adam,“ představila mi naháče Debbie, která se hrabala ve skříni a nás si nevšímala.
„Fajn, Adame, nechceš si vzít třeba deku?“ navrhla jsem.
„Proč?“ nechápal ten. Tohle je marný. Vzdala jsem veškeré pokusy o to naznačit mu, jak je tohle… nezdvořilé, a šla k sobě.

Přes zeď jsem slyšela, jak se má milá spolubydlící vymlouvá, proč nedat naháči číslo. Já věděla proč, ale těžko mu může říct, že ona prostě nehledá vztah, ale jen povyražení a on jedním takovým byl. Kluci na kamarádku prostě letěli. Jak by taky ne, byla vysoká, s tělem bohyně, jak jsem jednou zaslechla komentář kluků v baru, dlouhé černé vlasy jí visely do půli zad, a když k tomu připočítám tmavě modré oči a smyslně červené rty, bylo to jasné.

„Bello, prosím tě, nemůžeš s ním něco udělat? Trvá na tom, že tu na mě počká, než se vrátím,“ žadonila Debbie, když se vkradla ke mně do pokoje.
„Ne, mě do toho netahej. Dohodly jsme se, že tohle je tvoje věc a tak. Navíc musím do práce, takže…“ Pokrčila jsem rameny a na znamení svého odchodu sbírala po pokoji věci.
„Sakra, musím běžet odevzdat tu esej.“ Bylo vidět, jak přemýšlí, v hlavě jí šrotovala kolečka a nakonec zapadla jedno do druhého. „Budu muset být hnusná.“

Zmizela a pak jsem slyšela její rozhodná slova a následné bouchnutí dveří.

„Vyřízeno. Letím.“

A zůstala jsem v bytě sama. Ovšem moc jsem se nezdržovala. Jen jsem se převlékla do něčeho vhodnějšího, než jsou džíny a tričko, vzala kabelku a šla.

„Ahoj, Mono,“ pozdravila jsem recepční. Mávla na mě a dál mluvila do mikrofonu. Vypadala rozčíleně. Ušklíbla jsem se.

Pípla jsem kartou a otevírala dveře. Byla jsem jak velká voda, protože, ač to nerada přiznávám, jsem šla trošičku pozdě. No a jak jsem pospíchala a nekoukala…

„Vy?“ vyjel na mě Cullen, když jsem to do něj napálila v plné rychlosti. Jiskřička naděje, že by to mohl být Felipe, zhasla hned, jak se objevila.
„Já,“ potvrdila jsem mu to, co bylo zjevné. „Pardon, pospíchám,“ zkoušela jsem být slušná, i když k tomu nebyl žádný důvod.

Významně se zadíval na své Rolexky.

„Nějak pozdě, ne?“
„Ne, dneska začínám v deset, měla jsem školu,“ odpálkovala jsem ho. Ať si nemyslí, že jsem tak blbá, abych chodila do práce na desátou jen tak.
„To nemáte ještě ani střední školu?“ Narážel na to, že jsem pořád ještě mimino.
„Střední školu jsem dodělala před dvěma roky, a co vy? Pamatujete si to ještě vůbec?“ Nebyl tak starý, ale… já jsem musela.
„Mám moc dobrou paměť, slečno. Na všechno.“ Znělo to mnoho významně a já si uvědomovala, že nemá na mysli jen ukončení své docházky na střední škole. Jestli se ale domnívá, že se ho budu bát, je na omylu.
„Já taky,“ přitakala jsem a dívala se mu zpříma do očí. Oproti ten Felipeovým karamelkovým byly jako studené hnědé šutry.

Bylo to kdo s koho a já nehodlala uhnout první. Nemohla jsem se vzdát.

„Je všechno v pořádku?“ Felipe se postavil vedle svého bratra a přerušil tak náš oční kontakt. Tohle bylo poprvé, co jsem měla oba Culleny tahle vedle sebe a mohla porovnávat.

Oni byli opravdu úplně stejní. Oči, rty, nos, vlasy, dokonce i uši. To snad nebylo ani možný. Tohle se vážně vyrábí?

Jediný rozdíl, který jsem mezi těma dvěma zpozorovala, byl ve stylu oblékání. Zatímco Felipe chodil s rozhalenkou, nikdy jsem ho neviděla v kravatě, Edward byl upnutý až ke krku. Oblek měl šitý na míru, košili naškrobenou, manžetové knoflíčky naleštěné. Byl to byznysmen každým coulem a taky trochu suchar, co si budeme namlouvat. Felipe působil uvolněněji.

„Aby vám nevypadly oči, Swanová. Nemáte co na práci?“ vyjel na mě Cullen.
„Já jsem říkala, že pospíchám.“ Pokrčila jsem rameny. „Omluvte mě, pánové.“

V kanceláři jsem se sesunula na židli a rozesmála se. Tohle kolo jsem vyhrála.

ȵȵȵȵȵ

Pátek, druhý nejlepší den v týdnu. A páteční odpoledne, nejlepší část dne. Zbožňovala jsem, když jsem vypínala počítač a věděla, že je přede mnou víkend, dva dny krásného volna. Sice se budu muset věnovat škole, ale ani to nedokázala zkalit mou dobrou náladu.

„Co plánuješ na víkend?“ ptala se mě Ingrid, když jsme si dávaly takzvanou polední přestávku. Po obědě bývá člověk unavený, takže co je lepší, než si hodit nohy na chvíli na stůl a odpočívat.
„Pojedu k domů.“
„Jo, když já jsem byla mladá, chodilo se tancovat,“ zavzpomínala.
„To není tak dávno.“
„To by ses divila holka. Přijde mi to jako před několika staletími.“ Přeháněla. Nebylo jí moc přes třicet.
„Stařešino.“

Pak už byl čas dát se zase trochu do práce a očekávat, kdy odbije třetí hodina a my budeme propuštěni.

Dočkala jsem se. Třetí přišla coby dup. Vypnula jsem počítač, zkontrolovala jsem, jestli mám všechno a rozloučila se s ostatními.

Trochu mě zarazilo, že prší. Nebyla jsem na to připravená. Přesně jsem věděla, že deštník leží na skříňce u dveří. Ale tam mi byl houby platný.

Povzdechla jsem si. No jo, tak trochu zmoknu. To ještě nikoho nezabilo, ne?

„Bello,“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se po známém hlase a sledovala, jak ke mně míří Felipe. Usmíval se jako sluníčko. Toho kluka jsem snad ještě nikdy neviděla mračit se.

„Jdeš domů?“
„Jo, jdu si trochu zaplavat.“ Mávla jsem rukou k té spoušti venku.
„Svezu tě,“ nabídl mi velkoryse.
„Ne, nechci tě zdržovat. Určitě máš jiné plány. To zvládnu. Není to daleko.“
„Ale prosím tě, pojď, ty hrdinko.“ Chytil mě kolem ramen a vedl k podzemním garážím.

Zastavili jsme se u černého Luxuse. Parádní autíčko, jen co je pravda.

„Moc hezký,“ pochválila jsem mu jeho přibližovadlo a nechala se usadit na místě spolujezdce.
„Díky. Mám ho rád.“ Láskyplně přejel rukou po volantu a já se neubránila uchichtnutí. „No co?“
„Tomu se říká láska k bližnímu svému,“ smála jsem se.

Bylo fajn sedět v suchu a dívat se jen venku lidé utíkají před dešťovými kapkami a nepatřit mezi ně. V pátek odpoledne byly silnice Seattlu plné aut. Dopravní špička byla na svém pomyslném vrcholu, a tak cesta ke mně domů trvala třikrát tak dlouho než normálně.

„Tak mě napadlo… máš už nějaké plány na víkend?“
„No…“ Má snad na mysli něco konkrétního? Jemu se ráda přizpůsobím. „Ani moc ne,“ zalhala jsem a čekala, co bude.
„Nešla bys třeba na večeři? Nebo do kina, cokoliv, co bys ráda.“
„Zveš mě na rande?“ zeptala jsem se přímo.
„Je to problém?“
„A co vztahy na pracovišti?“
„Jsem šéf, na to nezapomínej,“ připomněl mi s mrknutím. „Takže ti povoluju vyjít si s někým z práce. Půjdeš se mnou na rande?“ otázal se znovu.
„Dobře, šéf mi to dovolil,“ souhlasila jsem víc než ráda a určitě bych souhlasila, i kdyby mi to pan šéf nedovolil. Ááá, já půjdu na rande s Felipem Cullenem!
„Tak to se mi ulevilo. Vyzvednu tě zítra v šest.“

Je mi to líto, tati, ale návštěva se opět odkládá, pomyslela jsem si a už vymýšlela, jak si půjčím Debbiiny černé legíny a ten úžasný top, co schovává pro mimořádné příležitosti.


S Cullenem to vážně nebude jednoduché, zato s Felipem je vše na dobré cestě. Jak asi bude probíhat rande, na které se Bella tak těší?

Abych se přiznala, je mi tochu líto, že tolik klesl počet komentářů u minulé kapitoly, ale i přesto bych ráda poděkovala těm hodným duším, které mi zanechaly pár slovíček. Moc si jich vážím. Děkuju. :-*


2. kapitolaSHRNUTÍ4. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dvě podoby lásky - 3. kapitola:

 1 2 3 4   Další »
35. Petronela webmaster
13.11.2016 [17:05]

PetronelaJej, úplně se při čtení téhle povídky culím. Je to parádně napsané a já hned jdu na další dílek - Bellino rande nepočká Emoticon

34. kiki1
27.03.2013 [16:56]

kiki1Edward by teda mohl být trochu příjemnější... Emoticon
Nádherná kapitola. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

33. Ustrice
25.07.2012 [1:57]

Možná ti ubývá komentářů, protože všichni už chtějí číst dál. Tak je to i se mnou. Emoticon Zatím jsem unešená!!!

32. kačka
28.04.2012 [22:25]

Pořád nechápu jak někdo může vymyslet něco tak pěknýho.Nádhera .Poklona. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

06.04.2012 [11:48]

forewertwilight Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

30. Wera
28.02.2012 [6:53]

Wera Emoticon Emoticon

26.02.2012 [18:34]

TerreyaSkvělé, úžasné, boží! Jen je mi líto Felipeho, protože je asi jasné, jak to s ním skončí. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

25.02.2012 [11:48]

ChristieVampyDalší pěkná kapitola Emoticon Emoticon Emoticon Je mi trochu líto, že se Edward chová tak hnusně, ale pořád ho mám radši než Felipa. Píšeš prostě nádherně. Emoticon Emoticon Emoticon Tahle povídka je prostě super Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

19.02.2012 [16:33]

kikuskaHej, s Felipem je to vážne na dobre ceste, ale ja si nemôžem pomôcť, mne sa ten chlap sakra nepáči. Asi som zaujatá. Emoticon Emoticon Krása. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

26. martty555
04.02.2012 [20:44]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3 4   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!