Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvě podoby lásky - 25. kapitola

12.04.2012 (09:45) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 42× • zobrazeno 6055×

25. kapitola

Adele

Vyšla jsem z knihovny do deštivého poledne. Nezbývalo než doufat, že jsem svou znalostí literatury a dobře promyšlenými odpověďmi udělala dojem dostatečný na to, aby mi druhý den zavolali, že jsem práci dostala.

Z nápadu, že půjdu do města, sešlo díky lijáku. Raději jsem zapadla do nejbližší restaurace, abych si dala oběd. Vyndala jsem z kabelky knížku a čekání na jídlo si krátila čtením. Neodolala jsem kávě, která ke mně voněla od okolních stolů a pak už nezbývalo než chytit taxi.

Deštník jsem samozřejmě neměla, takže jsem při mávání na žluté auto pěkně zmokla. Moc ráda jsem složila své tělo do útrob taxíku a nechala se odvést až před vilu. Zbývalo přeběhnout pár metrů ke dveřím a pak už budu v suchu a hlavně v teple.

Když jsem si v hale sundávala promočený kabát, zaslechla jsem kroky a netrvalo dlouho a na schodišti se vynořil Edward Cullen. Tvářil se, jako by mu někdo umřel. Co se tady stalo?

„Je vám něco?“ odvážila jsem se zeptat, když kolem mě zamířil ven. Vypadalo to, že si ani nevšiml mé přítomnosti.
„Mně?“ vyletěl.
„No… jo.“
„Mně nic není, drahá slečno. Ale někomu jinému brzo bude.“ Vůbec jsem nevěděla, o čem to mluví.
„Asi vám nerozumím,“ přiznala jsem a přikrčila se při jeho pohledu.
„Není divu. S dovolením.“ Prošel kolem mě a zamířil ven.

Povzdychla jsem si. Nejdřív se tu ráno perou… moment, nebyl tohle třeba ten druhý, Felipe? Kdo se v tom má vyznat.

Nahoře na mě čekala ještě větší podivnost. Jeden z Cullenů, asi Edward, když s ní chodí, vynášel Bellu z jednoho pokoje. Holka se ho držela jako klíště a zřetelně jsem slyšela, že brečí. Tohle je vážně blázinec. Neměla jsem absolutně žádnou představu, o co tu jde. Ono to je možná lepší. Sama mám svých starostí dost.

Radši jsem se zavřela do pokoje a dělala, že tam vůbec nejsem. Koukala jsem na televizi, četla si, prostě jsem se zkoušela nějak zabavit, abych nemyslela na to, že právě teď se možná rozhoduje o mém osudu.

Když už jsem byla jako lev v kleci, zaskočila jsem za strýčkem Cyrusem, abych mu pověděla poslední novinky. Podle něho se nemám čeho bát. Ta práce čeká jen na mě. Chtěla bych mít jeho přesvědčení. Po jeho donucení jsem snědla večeři, i když jsem na ni měla pramalou chuť, ale prý není zdravé jít spát bez jídla. Dala jsem strýčkovi dobrou noc a odebrala se k sobě.

Nemohla jsem usnout. Převalovala jsem se ze strany na stranu a vymýšlela všelijaké scénáře toho, jak to zítra bude vypadat. Nebyly moc pozitivní.

Potřebuju cukr, hodně cukru. Uklidní mě a pak se třeba trochu vyspím, plánovala jsem si. Ticho a tma panovaly v celém domě. V kuchyni jsem se chvíli přehrabovala ve skříňkách a hledala, co bych si tak mohla dát. Nakonec jsem objevila balíček čokoládových sušenek. Proč ne.

Chtěla jsem si je vzít k sobě do pokoje, ale při odchodu jsem narazila na Bellu. Všimla jsem si, jak se mě lekla.

„Promiňte, nechtěla jsem vás vyděsit,“ řekla jsem. Po slzách nebyly ani stopy. Měla na sobě pánskou košili, takže jsem mohla snadno odhadnout, co asi… nic, to je jejich věc.
„To nic.“ Očima se zastavila na sušenkách.
„Trochu mě honí mlsná,“ ospravedlnila jsem se. „Měla jsem trochu hektický den.“ Šílený den.
„Tak to jsme dvě,“ pousmála se. „Já se jdu jen napít.“

Nevím, co mě to napadlo. Neměla jsem v úmyslu přátelit se s obyvateli tohoto domu. Byla to jen moje přestupní stanice. Zůstanu tu, dokud to bude nezbytně nutné a pak sbohem. Věděla jsem, jací jsou bohatí lidé, a nehodlala jsem znovu pokoušet osud. Ale zase je fakt, že ona tady nebydlela. Kdo ví, co dělala. Nic jsem o ní nevěděla. Jenže jsem si vzpomněla, jak usedavě brečela. Možná by trochu čokolády ocenila.

„Nedala byste si taky? Hodil by se k nim čaj.“ Bella se na mě podívala a pak pokrčila rameny.
„Proč ne.“

Vrátily jsme se tedy do kuchyně, vysypala jsem sušenky na talířek a položila je na pracovní pult.

„Uvařila bych čaj, ale nevím, kde co je,“ řekla Bella omluvně.
„Já to udělám.“

Dala jsem vařit vodu a do konvice připravila dva pytlíčky ovocného čaje. Mlčely jsme. Až když jsem nalila čaj do bílých hrníčků, Bella se zeptala: „Jak se vám líbí v Seattlu? Nejste odsud, že ne?“
„Ne, jsem ze Saint Louis, z Chesteru a posledních pár let jsem žila v San Francisku. Seattle je… deštivý.“
„San Francisko,“ zasnila se Bella. „Tam bych se jednou chtěla podívat.“ To já doufala, že už se tam nikdy nevrátím.
„Třeba se vám to jednou povede.“
„Kdo ví,“ usmála se. „Co kdybychom si tykaly?“ navrhla.
„Proč ne. Jsem Adele.“
„Bella.“ Potřásla jsem si s ní rukou.

Zase jsme se odmlčely. Nevěděla jsem, o čem se s ní bavit. Pochybovala jsem, že bychom my dvě našly společné téma.

„Zdržíš se tady dlouho?“ zeptala se mě. A je to tady. Chce se mě zbavit.
„Neboj, brzo se přestěhuju.“
„Ne,“ řekla honem, „tak jsem to nemyslela. Je fajn, že tu Cyrus má někoho blízkého. Nikdy jsem ho neviděla, tak veselého. Chtěla jsem říct, jestli chceš zůstat v Seattlu nebo pokračuješ v cestě.“
„Aha.“ Tak to jsem trochu neodhadla. „Začala jsem si hledat práci, ale zatím nic moc. Zrovna dneska jsem byla na pohovoru. O tu práci bych moc stála, ale zatím se mi štěstí nějak vyhýbalo.“
„To dopadne, uvidíš,“ přesvědčovala mě. „O co se jedná?“
„Shání někoho do knihovny. Chvíli jsem studovala literaturu. Snila jsem o tom, že budu spisovatelkou.“ Zasmála jsem se nad pošetilostí toho snu.
„Jů, na knížky já nemám vůbec čas. Jsem buď ve škole, nebo v práci a taky občas tady…“
„Kde pracuješ?“
„V Cullen Promotion,“ odpověděla.
„To je…“
„Ano, je jejich,“ povzdychla si. Nezdálo se, že by z toho měla bůhví jakou radost, ale nechtěla jsem se vyptávat. Přece jen se příliš neznáme a já bych jí taky nevykládala podrobnosti o svém životě.

Opět jsme se ponořily do mlčení, při kterém jsme srkaly čaj a chroupaly sušenky.

Třebaže pro mě byla prakticky cizí, bylo fajn popovídat si s holkou, i když jen takhle malinko.

„Bello?“ ozvalo se s chodby a za chvíli vstoupil do světla kuchyně pravděpodobně Edward. Jo, byl to Edward, podle toho, jak se na ni díval.
„Jen jsme se tu zapovídaly.“ Usmála se na něj a vstala. Edward jí objal kolem ramen a ona se mu přitiskla k boku. Vypadalo to jako bezděčné gesto, snad si ho ani jeden z nich neuvědomoval. Píchlo mě u srdce. Kdy naposledy jsem tohle udělala já? Kdy mě někdo objal? Od… od potratu jsem byla sama, i když Jefferson spal vedle mě nebo seděl vedle mě u stolu, byla jsem sama už tehdy.

„Ráda jsem tě poznala, Adele,“ řekla Bella. „Dobrou noc.“
„Dobrou,“ broukla jsem a dívala se, jak odcházejí. Edward Cullen mi nevěnoval ani jeden pohled. Jistě, byla jsem pro něj jen příbuzná jeho sluhy, vlastně taky skoro služka.

Na zbytek sušenek mě přešla chuť. Uklidila jsem je, vylila zbytek čaje a při odchodu zhasla.

ȵȵȵȵȵ

Celou snídani jsem hypnotizovala telefon. Byla jsem vzhůru už v šest a od té doby jsem neustále kontrolovala, jestli mám dost signálu, jestli mi náhodou nedochází baterka, jestli mobil není rozbitý. Nevěděla jsem, v kolik hodin by mi tak mohli volat, ale nechtěla jsem to za žádnou cenu propásnout.  Tohle musí dopadnout, prostě musí.

„Uklidni se. Zavolají.“
„Tobě se to říká,“ zahuhlala jsem s plnou pusou. Myslela jsem si, že nemám hlad ani chuť, ale jen co přede mě strýček postavil palačinky, vrhla jsem se na ně, jako bych týden nejedla.
„Nehltej tak,“ káral mě Cyrus. Zpomalila jsem a ještě hodila očkem po telefonu.
„Je tu ještě někdo?“
„Slečna Swanová s panem Edwardem odešli. Pana Felipeho jsem neviděl,“ odpověděl vzorně. „Musím dojet do města. Doházejí nám zásoby a nějaké čisticí prostředky.“
„Dobře.“

Rozloučili jsme se a já dojídala svou snídani. Při poslední soustu se mi rozezvonil mobil. Zaskočilo mi a chvíli trvalo, než jsem byla schopná dýchat a hlavně mluvit.

„Prosím,“ vyhrkla jsem do mluvítka netrpělivě.

Poslouchala jsem dotyčného v telefonu a nemohla zůstat sedět. Všechno jsem odkývala a pak zavěsila.

Takže…

„Jooo,“ zakřičela jsem a běžela do haly. „Já mám tu práci, mám tu práci,“ radovala jsem se hlasitě a skákala u toho jako malá holka. Byla jsem tak šťastná. Konečně, konečně se mi v životě zase něco podařilo. Snad je to dobré znamení, že se všechno obrací k lepšímu.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Dokázala jsem to. Mám tu práci. Budu pracovat v knihovně.

„Jakou práci?“

Trhla jsem sebou a rychle se otočila.

Edward byl v práci, takže tohle musel být jeho bratr. Felipe stál v průchodu do salónu a díval se na mě. Jeho pohled byl trochu pobavený. Jak dlouho tam asi stál? Podle jeho výrazu jsem usoudila, že dost dlouho na to, aby viděl mou radost.

„Budu pracovat v knihovně,“ oznámila jsem mu pyšně, i když jsem věděla, že jeho, majitele jakési firmy to nemůže ohromit.
„Gratuluju,“ překvapil mě. Udělal pár kroků blíž ke mně. „Ještě se oficiálně neznáme. Jsem Felipe Cullen a asi bych se vám měl omluvit za všechny nepříjemnosti.“ On se mi omlouvá? No já vážně zírám.
„Adele Sulivanová. A nic se neděje. Jsem zvyklá na horší,“ přiznala jsem.
„Kdo vůbec jste?“ Takže o mně nic neví? Asi s bráchou neměli chuť na sourozenecké tlachání.
„Cyrus je bratr mého otce,“ vysvětlila jsem mu. „Teď tu dočasně bydlím. Váš bratr mi dovolil bydlet v pokoji pro hosty.“ Při zmínce o Edwardovi se zachmuřil.
„Jistě. Cyrus se o vás nikdy nezmínil,“ odvel řeč od nepříjemného tématu.
„Nevídali jsme se s ním.“
„Tak proč teď?“ zeptal se a znělo to, jako ty teď nemáš nic jiného, tak jsi přijela otravovat starého strýce.
„Protože… protože jsem ho potřebovala,“ odsekla jsem a taky se zamračila. „Když dovolíte, půjdu.“

Nečekala jsem na jeho svolení a šla do svého pokoje. Odpoledne jsem měla být v knihovně, abych podepsala smlouvu a tak podobně a hodlala jsem jít dřív. Potřebovala jsem na vzduch, trochu se uklidnit. Ten mě teda naštval. Ale proč se divím, je to prostě bohatý floutek, stejně jako jeho bratr, ti jsou všichni stejní. Bez výjimky.

Převlékla jsem se, lehce nalíčila, učesala a mohla vyrazit. Sakra, zapomněla jsem na taxi. Na pomyslný seznam věcí, které si musím v nejbližší době pořídit, jsem připsala auto. Takhle to dál nejde.

Přehrabovala jsem se v kabelce, abych si mohla zavolat odvoz. Nemohla jsem ten pitomý mobil najít.

Na schodech seděl Felipe. Zastavila jsem se. Co tady dělá?

„Nepotřebujete odvoz?“ promluvil, aniž by se otočil. Jak věděl, že tam stojím? Asi jsem bouchla dveřmi od pokoje, tak slyšel, že jdu.
„Ne, děkuju.“ Obešla jsem ho a vítězně vytáhla aparát z tašky.
„Poslyšte, nechtěl jsem vás urazit.“
„Nic se nestalo.“ Chtěla jsem použít tón je mi to fuk, ale vyznělo to přesně naopak.
„Vážně se omlouvám, zase. Nemyslel jsem to špatně. Pojďte, hodím vás do města.“

Vůbec nedbal na moje protesty a za loket mě vedl ven. Řekl mi, abych chvíli počkala a za okamžik už před vchodem zastavovalo luxusní auto. Příčilo se mi do něj nastoupit. Vyvolávalo to ve mně nepříjemné vzpomínky, Jefferson měl podobné. Ale nakonec jsem nastoupila a připoutala se.

„Takže, jak se vám tady líbí?“ Proč se mě na to každý ptá?
„Je to tady fajn.“
„Cyrus musí být rád, že vás tady má.“ Nevím, jestli se mi chtěl vlichotit nebo co, ale moc to nefungovalo. „Kam to bude?“
„Ke knihovně.“ Sice jsem měla ještě čas, ale někam si pak sama dojdu. „Nemusel jste to dělat. Zavolala bych si taxík.“
„Nerad bych, abyste o mě měla špatné mínění. Myslel jsem, že si tímhle napravím reputaci,“ pousmál se. „Povedlo se?“
„No…“
„Tak to se asi budu muset snažit dál,“ skočil mi do řeči a já v duchu zaúpěla. Kdo se ho o to prosí?

Zastavil před knihovnou a mně se ulevilo, že mám tu cestu konečně za sebou.

„Díky za odvoz,“ řekla jsem a rychle se hrabala ven.
„Není zač. V kolik vás mám vyzvednout?“
„Prosím?“ zeptala jsem se překvapeně.
„Jak jsem říkal, mám strach o svou reputaci,“ vysvětlil.
„Tak to vážně nemusíte. Až budu potřebovat, objednám si taxík. Nashle.“ Zabouchla jsem za sebou dveře a spěchala po schodech nahoru. Ještě když jsem se od vchodu otáčela, auto tam stálo. Rozhodla jsem se počkat pár minut, než zmizí a pak si dojít do obchoďáku nebo někam. Bože, chovám se jak malá holka. Proč se schovávat, můžu si přeci dělat, co se mi zachce, ne? Jo, to jsem sice mohla, ale přesto jsem asi dvě minuty čekala, než jsem zase vykoukla na parkoviště, abych se ujistila, že už tam není.

Vzduch byl čistý. Ulevilo se mi. Co kdyby měl zase pocit, že musí konat dobro? O to jsem vážně nestála.

Dneska pouze pohled Adele a příště se zase mrkneme na Bellu. 

Díky za komentáře, jsem z nich nadšená. ;-) 

SHRNUTÍ

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě podoby lásky - 25. kapitola: