Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvě podoby lásky - 21. kapitola

Dvě podoby lásky - 21. kapitolaSeznamte se, Adele Sulivanová!

21. kapitola

Adele Sulivanová

Zabouchla jsem za sebou dveře a to nejen bytu, které jsem doslova zavřela, ale i dveře svého současného života, které klaply jen obrazně.

Podkopla jsem malý kufr na kolečkách a vydala se k výtahu. Tady jsem skončila.

Když jsem se ve dvaceti seznámila s Jeffersonem Montgomerym, myslela jsem, že je to zásah osudu. I přes svůj věk jsem tehdy byla blbá a nezkušená. Prošla jsem všehovšudy dvěma vztahy, z čehož oba neměly moc dlouhého trvání.

Můj první kluk, bylo to na začátku střední, se jmenoval Trevor. S odstupem času musím říct, že to byl takovej ňouma, ale tehdy mi jeho nervózní úsměvy a zpocené dlaně na tričku nevadily. Brala jsem to tak, že to k tomu patří. S Trevorem jsem prožila svou první pusu, která byla ohromným zklamáním. Proč polibky ve filmech vypadají tak krásně a romanticky, když ve skutečnosti je to přesný opak?

Seděli jsme u nás na zahradě pod velkým javorem, který, jak táta opakoval několikrát do roka, zasadil můj děda ještě jako malý chlapec, tak trochu si povídali, tak trochu mlčeli. No a pak se ke mně Trevor nahnul, málem mi přitom zlomil nos a strčil mi svůj jazyk do pusy. Bylo to nechutné a to i s odstupem času. Sliny a ten hlemýžď mě tenkrát donutily odstrčit ho a utíkat domů. Od té doby jsme kolem sebe chodili jako dva cizí lidé a oba se ten hrozný zážitek snažili vytěsnit. Prostě se to nestalo.

Druhý pokus už byl úspěšnější. S Derekem jsem se potkala ve třetím ročníku na diskotéce. Hned jak jsem ho uviděla, zamilovala jsem se. Byl starší, kapitán fotbalového týmu, vysoký, blonďák se studánkovýma očima. Nedokázala jsem z něj spustit oči. Civěla jsem na něj jako debil celý večer, až si ze mě ostatní dělali srandu, prý abych si oči nevykoukala. Ale vyplatilo se to. Derek mě vyzval k tanci a při ploužáku, který právě hráli, se ke mně tisknul, až jsem cítila jeho mocné vzrušení, které mi tehdy před lety velmi lichotilo.

Odmítla jsem s ním jít na procházku hned ten večer, ale o dva dny později, když se pro mě zastavil doma a já byla celá nadšená, že mě chce vzít na rande, jsem mu vlezla do auta a na lesní cestičce nedaleko Chesteru v Saint Louis, kde jsem tehdy bydlela s rodiči, jsem přišla o panenství. Bylo to bolestivé a to hned z několika důvodů. Vnitřní prostor auta neposkytoval moc příležitostí, jak se uložit, takže jsem to odnesla pár modřinami, bolestivý byl akt sám o sobě, ani tomu nemůžu říkat milování, Derek mě prostě jen líbal, vyhrnul mi tričko, aby mi ochmatal prsa, pak mi vytáhl sukni do pasu a kalhotky stáhl ke kotníkům, aby mu nic nepřekáželo. Sám si jen rozepnul zip černých džinů a pak si prostě užil. S ochranou samozřejmě, jinak bych mu to nedovolila. Nelíbilo se mi to. Líbat uměl, to jo, kam se na něj hrabal Trevor, ale když do mě proniknul, necítila jsem nic než bolest a nemohla se dočkat, až to všechno konečně skončí. Tři minuty se mi nikdy nezdály delší. Pak se oblíknul, počkal, až si urovnám oblečení a odvezl mě domů. To byla ta poslední bolest. Bylo to naše první a zároveň poslední rande. Dost mě to tehdy sebralo, brečela jsem jak želva, ale styděla jsem se někomu říct, co se stalo. Jak mě vůbec mohlo napadnout dovolit mu to tak brzo? říkala jsem si a ronila krokodýlí slzy. Možná spíš lítostí nad ztrátou věnečku než nad ztrátou potenciálního přítele. Zamilovanost se změnila na zlost a bylo to.

Zařekla jsem se, že už nikdy nebudu tak blbá a nenaletím žádnýmu dalšímu Derekovi. Jenže… Uplynulo pár let. Nastoupila jsem na vysokou, studovala jsem angličtinu a literaturu na Princetonu. Už od mala jsem hodně četla a své neúspěchy v milostném životě jsem si kompenzovala romantickými příběhy z knih. Snila jsem o tom, že jednou sama román napíšu. Bohužel sny se od reality poněkud liší.

Na fakultním večírku mě kamarádka seznámila s Jeffersonem, studentem posledního ročníku právnické fakulty. A bylo to tu zase. Jefferson měl své nezaměnitelné kouzlo, kterým na mě působil hned od začátku. Byl krásný, šarmantní a gentleman každým coulem.

Pozval mě na pivo a pak jsme si zatancovali. Za celý večer se mě ani jednou nedotkl, pokud nepočítám letmé otření našich prstů, když mi podíval kelímek s nápojem. Udělal tím na mě dojem. Od Dereka jsem považovala každého kluka za blbouna, který se mi snaží jen dostat do kalhotek. Jefferson pro mě byl výjimkou.

Druhý den po večírku jsem dostala kytky. No vážně, dostala jsem své první kytky od kluka. Byla jsem z toho vedle. A když mi pak zavolal, jestli bych nešla na večeři, málem jsem se zadusila preclíkem, který jsem právě chroupala.

„Jasně, jasně, ráda půjdu,“ skoro jsem křičela do telefonu. Pak jsem udělala oslavný taneček a nakonec jsem si řekla, že jsem dospělá a měla bych se tak chovat.

Večeře byla úžasná. Svíčky, nóbl restaurace, my dva. No a cudný polibek na rozloučenou byl jen dovršením toho všeho.

Náš vztah začínal pozvolna. Pěkně krůček po krůčku. Jefferson nikam nespěchal a mně to čím dál víc imponovalo.

První pusa byla přesně taková, o jaké jsem snila. Žádný uslintaný Trevor ani zkušený, ale poněkud rychlý Derek. Pěkně pomalu mě líbal, laskal mé rty a já se mu rozpouštěla v náruči. Ten večer mi řekl, že mě miluje. Byla jsem tou nejšťastnější osobou na světě. Další víkend jsme jeli k jeho rodičům. Tehdy jsem zjistila, že se Montgomery nejmenuje nadarmo, ale proto, že jeho otec vlastní jednu z největších právnických firem v San Franciscu. Podle toho to taky vypadalo. Luxus, kam se podíváš.

Byla jsem z toho pěkně nervózní. Jeffersonova matka, žena v béžových šatech těsně pod kolena s tříčtvrtečním rukávem, lodičkami na decentním podpatku, perlami kolem krku a vlasy učesanými tak dokonale, že se nehnul ani pramínek, mi naháněla strach jen, co jsem ji uviděla. Byla studená jak psí čumák a její ruka připomínala leklou rybu.

Otec byl trochu jiného rázu, ale přesto svéráz, který mi k srdci taky moc nepřirostl. Muž s telefonem přirostlým k uchu ve dne v noci. I při večeři neustále telefonoval a někam odbíhal. Nikoho to zjevně nezajímalo, byli na to zvyklí na rozdíl ode mě. U nás bylo zvykem věnovat se jen večeři a hlavně rodině.

Pokud jsem si myslela, že se ten víkend náš vztah prohloubí a my se posuneme dál, byla jsem vedle jak ta jedle. Každý jsme spali v jiném pokoji a kromě pusy na dobrou noc jsem se ničeho nedočkala. Musím přiznat, že jsem byla trochu zklamaná. Tak nějak jsem doufala, těšila se…

Nakonec to stejně přišlo. Půl roku po začátku našeho vztahu, když jsme spolu jeli o Vánocích do Aspenu. Jen mi dva. Užívali jsme si lyžování a večer se Jefferson konečně odhodlal a splnil další mé tajné touhy a přání. Bylo to tak krásné. Vzpomínka na Dereka byla vymazána a nahrazena daleko krásnější.

Jefferson dokončil školu a nastoupil k otci do firmy, což znamenalo odjet zpět do San Francisca. Tak těžko se mi s ním loučilo. Představa, že ho uvidím jen jednou za několik týdnů, byla hrozná a děsivá.

Večer před jeho odjezdem jsme trávili u něj v bytě. Byl už skoro prázdný. Zůstal gauč a hromada krabic, které si sebou vezl domů. Byla jsem strašně smutná, potřebovala jsem se ho dotýkat a hlavně dívat se na něj, abych si, kdykoliv zavřu oči, vybavila jeho tvář do nejmenšího detailu.

Dost mě překvapilo, když si klekl na jedno koleno a z kapsy kalhot vyndal černou sametovou krabičku.

„Adele, miluji tě, věřím, že mi budeš stát věrně po boku po celý život, že v tobě najdu oporu ve všem, co kdy podniknu a ve všem, k čemu se rozhodnu. Staneš se mou ženou?“ zeptal se. Do očí mi vhrkly slzy. Slzy neskutečného štěstí.
„Ano,“ zašeptala jsem. Nechal jsem si navléct prsten s velkým diamantem a pak políbit.

Druhý den jsem odletěla do San Francisca s ním. Školu jsem nechala, prý když budu paní Montgomeryovou, budu mít spoustu jiných starostí, a za půl roku jsme se brali. Jeffersonova matka šílela, že to nemůžeme stihnout, že na ucházející svatbu je třeba alespoň rok, ale všechno jsme nakonec zvládli. Trochu mě zarazilo, že ani nic nenamítali, když si jejich syn chtěl vzít dceru obyčejného zedníka, ale Jefferson mě ujistil, že s takovými hloupostmi si nemusím dělat hlavu. Mí rodiče byli šťastní, že já jsem šťastná a víc nebylo třeba řešit.

Svatba byla velká, možná že i velká bylo slabé slovo. Tři sta hostů a šaty od známého módního návrháře mluví za vše.

Od Jeffersonových rodičů jsme dostali jako svatební dar byt v centru města, ze kterého to měl Jefferson kousek do práce. Byl to patrový byt, ohromný, náš dům v Chesteru by se do něj vešel minimálně dvakrát. Byl jako klícka, měla jsem v něm vše, na co jsem si jen vzpomněla. Vlastně od začátku vztahu mi Jefferson dal vždy to, po čem jsem zatoužila. Bylo příjemné být obletována, milována.

Rána nastala hned v úvodu našeho manželství, rodiče, které jsem tak milovala, zahynuli při automobilové nehodě. Tehdy to pro mě bylo velmi těžké, tehdy poprvé se mi zhroutil celý svět. Byla jsem zničená, ale Jefferson mě dokázal opět postavit na nohy. Byl mi oporou a dodával mi sílu, abych tu bolest překonala.

Jefferson chodil do práce, aby nám zajistil budoucnost, jak mi často opakoval. Až jednou jeho otec odejde do penze, celou firmu po něm převezme a je důležité, aby ho zaměstnanci brali jako autoritu. Já jsem se starala o domácnost. Zpočátku mi to přišlo dokonce i zábavné, ale hlavně významné. Tvořila jsem domov. Ovšem po roce jsem tak nějak… měla jsem toho dost. Přes den zavřená doma, večer pracovní večeře, na kterých jsem Jeffersona doprovázena, případně nějaké večírky a spousta dalších společenských akcí, na kterých jsem si připadala hloupě. Vznešené dámy, které mluvily o kadeřnících, nákupech a svých mazlíčcích, co se jim vešly do kabelek, mě nijak netankovaly. Měla jsem co dělat, abych nezívala nudou.

Nudila jsem se všude a pořád a tak mě napadla geniální věc. Pořídíme si miminko. Paní Montgomeyová často mluvila o následníkovi, tak proč na tom nezačít pracovat hned.

Povedlo se. Otěhotněla jsem skoro okamžitě. Byla jsem tak šťastná. Ten pocit, že uvnitř vás roste nový život. Jefferson mě obletoval ještě víc než dosud. A když jsme zjistili, že čekám Jeffersona juniora, nemělo to nejmenší chybu. Všechno bylo skvělé, dokonalé. Ale jen do určité doby.

Přišlo to náhle, naprosto nečekaně a o to drtivější byly následky.

Už nebylo dítě. Nebude žádné jiné. Samovolný potrat, spousta vyšetření. Všechno mi splývalo v jeden velký guláš barev, hlasů a zvuků.

Nedokázala jsem to přijmout. Proč zrovna já? Před pár dny neskonale šťastná a pak se všechno zahalilo černotou. Nejednou jsem si sáhla na břicho. Bylo ploché. Navždy.

Naše manželství procházelo první krizí. Když muž, jehož rodina i on sám tolik touží po následníkovi, zjistí, že jeho žena mu už žádné dítě neporodí, je otřesen. Když žena, která skoro celý život plánovala, že se vdá a bude mít aspoň tři děti, zjistí, že nebude mít ani jedno jediné, že její poslání jako ženy nikdy nedoje naplnění, je naprosto zničena. A nejhorší bylo, že jsem na to byla sama. Jefferson mlčel a já brečela.

Navštívila jsem psychologa. Chodila jsem třikrát týdně na sezení a dalo by se říct, že to pomohlo. V rámci možností. Dokázala jsem aspoň trochu normálně fungovat, i když ve mně pořád zela díra po té tragédii a věděla jsem, že pořád bude.

Začala jsem se soustředit na naše manželství, které bylo tiché a poněkud chladné. Jefferson trávil spoustu času v práci. Byly dny, kdy se vracel až někdy v noci, když už jsem spala. Bála jsem se, že je to začátek konce. Promluvila jsem si s ním. Existují přeci i jiné možnosti, jak mít dítě, jak mi často opakoval doktor Krons, proč to nezkusit. Důvod byl jednoduchý, aspoň podle mého manžela. On chce potomka, který bude mít Montgomeryovskou krev, ne jen náhradníka. Tím mě ohromil a umlčel.

To peklo trvalo celý rok. Rok, než jsem zjistila, že noční ponocování v kanceláři není tak úplně nočním ponocováním v kanceláři, ale ponocování v bytě jiné ženy. A co hůř, těhotné ženy. Nechápala jsem, jak mi to mohl udělat. Jak mě mohl podvést, když mi přísahal lásku. A dítě, které čekal s jinou, mě absolutně paralyzovalo. Pokud jsem si myslela, že jestli má milenku, mohla bych o něj bojovat, zjištění, že čeká dítě s jinou, mě utvrdilo v pravém opaku. Jak bych mohla soupeřit se ženou, která mu může dát pokrevního dědice? Odpověď je jednoduchá. Nijak.

Žádost o rozvod, kterou jsem mu nechala v pracovně na stole, bez řečí podepsal. Večer jsem ji tam položila, ráno byla podepsaná. Tak snadné to bylo. Všechny ty roky, všechen čas a úsilí, které jsem manželství věnovala, vzaly za své.

Byla jsem zase Adele Sulivanová, holka bez vzdělání a teď i rozvedená a neplodná. Nevěděla jsem co dělat, neměla jsem kam jít, na koho se obrátit. Jefferson na mě nijak netlačil, dokonce mi nabídl, abych si byt nechala, ale nemohla jsem. Chtěla jsem to ukončit se vším všudy, zapomenout na minulost.

Pak jsem si vzpomněla na strýce Cyruse. Byl to bratr mého dědečka, se kterým jsme se moc nevídali. Viděla jsem ho naposledy, když mi bylo tak deset, na pohřbu dědy. Netušila jsem, kde bych ho měla hledat. Naštěstí jsem díky v manželství nabytému postavení získala i nějaké ty konexe a kontakty a tak jsem nakonec strýčka Cyruse našla. Pracoval v Seattlu. Adresu jeho práce na kousku papírku jsem si schovala do peněženky, jako nejcennější poklad.

Cestou kolem výlohy salónu krásy jsem se zadívala na svůj odraz. Blond vlasy skoro do pasu dodávaly mé tváři dívčí skoro nevinný vzhled. Nezaváhala jsem ani na okamžik. Tmavá barva a zkrácení o víc než dvacet centimetrů znamenaly druhý krok do nového života. Prvním bylo nalezení strýčka. V bytě, který jsem ještě donedávna nazývala domovem, jsem si sbalila pár nejnutnějších svršků, nechtěla jsem si brát nic, co mi koupil Jefferson, šperky, snubní i zásnubní prsten a většinu oblečení jsem nechala tam, kde byly, a udělala třetí krok. Krok ven z bytu. Ven ze San Francisca.


Toto byl první pohled do života naší nové postavy Adele. Snad Vám menší odbočka nevadí. Od příští kapitoly se začnou střídat její pohledy s Bellinými.

Opět bych Vám moc ráda poděkovala za tu hromadu komentářů, kterými jste mě pocitili. Moc si toho cením a doufám, že Vás nezklamu. 


20. kapitolaSHRNUTÍ22. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dvě podoby lásky - 21. kapitola:

29. martty555
30.03.2012 [23:39]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

28. Janula
30.03.2012 [23:01]

Pěkná kapitolka Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon těším se na pokráčko Emoticon Emoticon Emoticon

30.03.2012 [22:54]

SummerLili Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

26. Evík
30.03.2012 [20:20]

Krásné Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

30.03.2012 [20:00]

agathkatak to teda chudáček Adele Emoticon měla to docela složitý Emoticon jsem zvědavá na další kapitolky a hlavně příště samozřejmě na Bellu Emoticon Emoticon

30.03.2012 [19:58]

BellaSwanCullen8dúfam že bude s Fellipem Emoticon Emoticon
skvelá kapča Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

30.03.2012 [17:54]

daslli141Adele by sa mohla dať dohromady s Filipem a všetko by bolo ok. Len nechc nelezie do kapusty Belle :D veľmi sa teším na ďalšiu kapitolu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

30.03.2012 [17:22]

MaryAngelkapitolka bola zaujimava a super napisana, chuda Adele, ta si toho riadne vytrpela ... velmi som vsak zvedava co Edward, ci bol pri jej prichode len tak nastvany alebo mal na to nejaky dovod

21. jully211
30.03.2012 [16:27]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

20. Rena16
30.03.2012 [16:15]

Rena16 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticondalší prosím Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!