Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvě podoby lásky - 19. kapitola

24.03.2012 (12:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 43× • zobrazeno 7801×

19. kapitola

Probudila jsem se do naprosté tmy. Neprobrala jsem se náhodou, něco mě vzbudilo. Všude bylo ticho. Divné. Natáhla jsem se k lampičce na nočním stolku a rozsvítila ji.

Vykřikla jsem. U postele někdo stál. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že je to Edward a ne žádný vrah a další chvíli, než jsem si vzpomněla, jak mi ublížil, jak si ze mě vystřelil.

„Copak, přišel ses podívat, jestli jsem ještě nezdrhla?“ zeptala jsem se ironicky. „Pán si užil a tak se vrací ke své vězenkyni. Kterápak byla dneska ta šťastná?“
„O čem to, sakra, mluvíš?“ zeptal se nechápavě a mírně podrážděně a přistoupil o krok blíž. Oči měl úplně světlé, vpíjely se do mě, jako by mi chtěly vidět až na dno duše.
„O tom, že jsi pořád stejnej děvkař, jen si se mnou hraješ! A já husička ti to žeru i s navijákem,“ křičela jsem na něj.
„Cože?“
„Jen se nedělej. Vím přesně, kde jsi byl. Snad se ti to líbilo a mě už necháš na pokoji, protože já už se na tebe nemůžu ani podívat.“ Pousmál se, jedním koutkem, jako to dělá jen on. Vylezla jsem z postele, abychom byli rovnocennými partnery. „Myslela jsem, že… myslela jsem… nikdy ti už nedovolím, aby mi ublížil. Nikdy!“ ječela jsem. „Nenávidím tě!“
„S tím můžu žít.“ Popadl mě do náruče a líbal mě. Líbal mě tak, jak by to mělo být zakázané a já nezůstávala pozadu. Bylo to kdo s koho. Hořečnatě jsem mu rukama jezdila po ramenou a hrudi schované v tričku a tiskla se k němu, co nejvíc to šlo.

Edwardovy dlaně mi zajely pod tričko a studily mě na rozpálené kůži zad. Napodobila jsem ho a pokusila se mu triko sundat. On se s něčím jako svlékání nenamáhal. Ozvalo se trhání látky a můj vršek letěl do kouta. Zůstala jsem jen v podprsence. Nevadilo mi to. Potřebovala jsem ho, potřebovala jsem být s ním. Teď a tady a to i za cenu toho, že to bude jen tahle jedna noc. Noc, na kterou nikdy nezapomenu, noc, která bude tou nejkrásnější v mém životě. To, co jsem Felipemu nedovolila za několik týdnů chození, bylo Edwardovi dovoleno téměř okamžitě.

Aniž bych si toho všimla, ležela jsem na zádech na posteli a prsty zatínala do prostěradla. Byla jsem nahá, stejně jako Edward, který mě mučil svými polibky. Všechno bylo tak rychlé a žhavé. Oddálil mi od sebe kolena a s pohledem upřeným do mých očí do mě vstoupil. Vykřikla jsem bolestí. Edward se zarazil. Ve tváři se mu zračilo překvapení, měnící se v úžas a nakonec potěšení.

„Promiň,“ zamumlal a políbil mě. Byla jsem to já, kdo se pohnul první a tím vyprovokoval pokračování předcházejícího výbuchu, který přešel v sérii ohňostrojů, když vyrazil naposledy tvrdě vpřed. Opět jsem vykřikla, avšak tentokrát to nemělo nic společného s úlekem a bolestí. Prohnula jsem se v zádech a zasténala.

Nemohla jsem uvěřit, že se to stalo a právě s ním. Ležela jsem pod jeho chladným tělem. Vlasy se mi lepily k čelu a cítila jsem se tak plná a celistvá. Edwardovy rty mi přejely z čela na nos a pak na ústa. Políbil mě. Pomalu, skoro líně. Předchozí bouře byla ta tam a zbylo po ní jen uvolnění. Nevydržela jsem nechat oči otevřené. Cítila jsem, jak se odsunul a pak si mě jednou paží přivinul k sobě.

ȵȵȵȵȵ

Leželi jsme naproti sobě a dívali se jeden druhému do očí. Ty jeho se zdály v šeru pokoje tmavé a hluboké. Natáhl ruku a prsty mi přejel po nahém rameni.

„Už jsem myslel, že se to nestane,“ řekl tiše.
„Myslela jsem, že to neudělám,“ zašeptla jsem. Nechtěla jsem rušit tu chvíli. Užívala jsem si to.
„Mělas něco říct.“
„Co?“ zeptala jsem se zmateně.
„Že jsi ještě nikoho neměla. Byl bych opatrnější a pomalejší.“ Zavrtěla jsem hlavou. Bylo to dokonalé přesně tak, jak se to stalo. „Nevěděl jsem, že s bráchou…“ Položila jsem mu ukazovák na rty.
„Nemluv o něm, prosím,“ požádala jsem ho. Už takhle jsem se cítila strašně, protože jsem ho podvedla. Ublížila jsem mu tím nejhorším způsobem. Po tomhle se mu už nikdy nebudu moct podívat do očí.
„Brácha to zvládne, je dospělej,“ pokrčil Edward rameny.
„A to snad něco znamená? Bolí snad dospělého člověk zrada míň?“ Posadila jsem se a přidržovala si peřinu na prsou.
„On to stejně ví.“
„Jak by to mohl vědět?“ Pak mě to napadlo. „Tys mu snad…“
„Ne, jasně že ne, ale není slepej. Muselo mu to dávno dojít.“

Schovala jsem obličej do dlaní a vzdychla.

„Netrap se,“ zašeptal mi do ucha a stáhnul mě zpět do polštářů. „Nebudeme o něm mluvit ani na něj myslet.“ Mlčela jsem. Bylo těžké vytěsnit ho z hlavy. Edward však věděl jak na to. Líbal mě na krku, pokračoval na rameno a než jsem se nadála, byla pokrývka, která skrývala mou nahotu pryč.

Každý jeho dotek, jeho pohled, polibek jsem požívala naplno. Pořád jsem nějak v podvědomí čekala, kdy řekne, že už má dost a odejde. Z mé postele i z mého života. Pak mi zbydou jen oči pro pláč a Lulu.

Edward nám po snídani napustil vanu. Usadil si mě v náručí a pak mi mučivě pomalu myl celé tělo. K čemu využívat houbu, když máte ruce. Vzdychala jsem, zalykala jsem se a nakonec se mu bezvládně zhroutila v pažích. Uklidňoval mě polibky do vlasů a na ucho.

Byla jsem v tom až po uši. Jak jsem se mohla zamilovat, aniž bych si toho všimla? A jak jsem se mohla zamilovat zrovna do něj? Zamilovat se do člověka, který mi lásku nikdy nebude opětovat, který po čase zapomene, že nějaká Bella Swanová vůbec existovala.

Natočila jsem hlavu a nabídla mu své rty. Nenechal se pobízet dlouho. Políbil mě. Tak nádherně. Nebyla v tom obvyklá prudkost a vášeň. Byl něžný, ale i tak si dával záležet. Slza zoufalství mi unikla z oka.

„Děje se něco?“ zeptal se. Zavrtěla jsem hlavou. Nemohla jsem mu říct pravdu. „No tak, Bello, co je?“ naléhal.
„Nechci, aby to skončilo,“ vypadlo ze mě.
„Co by mělo končit?“ nechápal.
„Tohle,“ máchla jsem rukou. „Odjedeme odsud. Ty si najdeš nějakou jinou a…“ Ani jsem nechtěla myslet na to, co bude dál.
„Co máš pořád s těmi jinými?“ zajímal se a otočil mě tak, aby mi viděl do očí.
„Je to jasný.“ Uhnula jsem pohledem a radši sledovala jeho krk. Ukazovákem mi zvedl hlavu a donutil mě dívat se na něj.
„Nevím, kde jsi vzala takový nesmysl, ale asi bych ti měl něco objasnit. Tohle, co tady spolu prožíváme, neskončí. Žádné jiné nejsou a nebudou, Bello, chci být s tebou. Jen s tebou. A ne jen v posteli, pořád, rozumíš?“ Koukala jsem na něj a nemohla uvěřit tomu, co říká. „Já tě miluju,“ přiznal a mně se rozbušilo srdce. Nedokázala jsem promluvit. „Když jsem dostal tvou výpověď, myslel jsem, že se zblázním a tak jsem vymyslel tohle. Doufal jsem, že tě získám, nesnesl jsem pomyšlení na to, že bys prostě zmizela.“ Mlčela jsem a nevěřícně na něj zírala. „Řekni něco nebo si budu připadat jako úplnej pitomec.“
„Taky tě miluju,“ vyhrkla jsem a prudce ho objala.

Pak jsme si lásku dokazovali přímo ve vaně. V jednu chvíli jsem se málem utopila, ale i tak to stálo za to.

ȵȵȵȵȵ

Hodně času jsme strávili zavření v domě a většinu z toho v té velké posteli. Byli jsme se projít i v zahradě a jednou vyrazili i mimo pozemek. Edward nelhal, trvalo asi dvě hodiny, než jsme se autem dostali do civilizace.

Zašli jsme na oběd, všimla jsem si, že má chuť k jídlu jako jeho bratr, rychle jsem tu myšlenku zahnala, nechtěla jsem na něj myslet, a pak se prostě courali po městečku velkém jako dlaň.

Dům, ve kterém jsme bydleli, prý patří jeho rodině. Nejdřív jsem se divila, vždyť mají tu chatu v horách, ale pak jsem si vzpomněla na všechen ten luxus, kterým jsou obklopeni, a bylo mi to jasné.

„Kdy se vrátíme do Seattlu?“ zeptala jsem se po jednom ze série úžasných milování. Byli jsme pryč už týden.
„Chceš jet zpátky?“
„Moc ne, ale musím do školy, takhle dlouhou absenci si nemůžu dovolit. A taky jsem se dlouho neozvala tátovi, mohl by vyhlásit pohotovost,“ vysvětlila jsem. Jasně, že jsem se nechtěla vrátit do běžného života. Tady to bylo jako v pohádce. Jen my dva, žádné rušivé elementy. Věděla jsem, že hned jak přijedeme, začnou problémy.
„Dobře. Můžeme jet zítra,“ navrhl.
„Fajn. Bude mi to tu chybět.“
„Určitě tu nejsme naposled,“ usmál se a v očích se mu nebezpečně zablýsklo. Zahyhňala jsem se a nechala se převalit na záda.

ȵȵȵȵȵ

Cesta do Seattlu se nesla v napjatém tichu. Edward se zdál v pohodě, ale mně se z představy návratu dělalo poněkud mdlo. Jak tohle vysvětlím Felipemu? To snad ani nejde nijak vysvětlit.

Edward mě pohladil po stehnu a povzbudivě se na mě usmál. Položila jsem ruku na jeho a maličko se mi ulevilo.

No a co až řeknu tuhle novinku Debbie. Nebude jí to třeba vadit? Vždyť…

„Uklidni se, všechno bude dobrý.“ Zmateně jsem se na něj podívala. „Drtíš mi ruku, miláčku.“ Opravdu, svírala jsem Edwardovu dlaň tak pevně, až mi zbělaly klouby.
„Promiň,“ špitla jsem a prsty uvolnila. Zadívala jsem se z okénka.
„Vážně se nemáš čeho bát, to zvládneme. S bráchou klidně promluvím,“ nabídl se.
„Ne,“ vyhrkla jsem. „Tohle musím vyřídit sama, jsem to já, kdo… kdo to dovolil.“ Začervenala jsem se, přitom úplně zbytečně.
„Jsi to ty, kdo si konečně dovolil být šťastný, to není žádný hřích.“
„To možná není, ale je, když to je na něčí úkor. A co teprve v práci? Jak tam vedle něj budu moct pracovat? A co ostatní? Všichni si na mě budou ukazovat,“ děsila jsem se.
„To si můžou zkusit.“ Věděla jsem, že by si Edward s kýmkoliv, kdo by si něco dovolil, poradil, ale to by bylo možná ještě horší. „Co kdyby sis vzala pár dnů dovolenou,“ navrhl, když jsem mlčela.
„Dovolenou?“ zopakovala jsem inteligentně.
„Jo,“ pousmál se. „Počkáme, až se všechno uklidní a pak se vrátíš.“
„To by možná šlo. Aspoň bych dohonila školu,“ uvažovala jsem.

Do Seattlu jsme dojeli až za tmy. Edward zastavil před kolejí a otočil se na mě.

„Zítra ti zavolám, ano?“ Přikývla jsem.
„Já… pokusím se zítra promluvit s tvým bratrem. Chtěla bych to dát do pořádku co nejdřív, už takhle je to dost špatné.“
„Kdyby sis to rozmyslela, moje nabídka pořád platí.“ Namotával si na prst pramínek mých vlasů a tím si přitahoval můj obličej blíž a blíž.
„Tohle je na mě. Jsem to já, která…“ Zavrtěla jsem hlavou a raději ho políbila.  

Dveře bytu jsem otevírala se smíšenými pocity. Hlavně tedy obavou z Debbie, tohle nepřejde jen tak.

A taky že ne. Odchytla mě hned u dveří.

„Edward Cullen?!“ šla rovnou k věci. „Nezbláznila ses? Já myslela, že se nesnášíte.“
„Nepočká to na ráno?“ zkusila jsem to.
„Tos uhodla, že nepočká.“ Za ruku mě do táhla k sobě do pokoje a donutila mě sednout si. „Tak co se vlastně stalo?“
„Jak víš, že jsem byla s ním?“
„Tak za prvé, volal mi, prý abych se nebála, a za druhé jsem vás viděla teď dole,“ narážela na to, že mě Edward šel doprovodit ke dveřím.
„On ti volal?“
„Jo, ale až po tom, co jsem volala asi milionkrát já tobě a nemohla jsem tě sehnat.“
„Volal ještě někomu dalšímu?“ zeptala jsem se opatrně.
„Myslíš tvému příteli?“ Sklopila jsem hlavu. „To nevím, o Felipem jsem od vašeho odjezdu neslyšela.“
„Mě je to tak líto.“
„Co je ti líto?“
„Jak vám všem ubližuju. Tobě, Felipemu…“ rozhodila jsem ruce v bezmocném gestu a chtělo se mi brečet. Teď, když se mnou už nebyl Edward, se všechno zdálo… no přesně takové jaké to bylo.
„No tak, neblbni.“ Sedla si vedle mě na postel a objala mě rukou kolem ramen. „Mně se nic neděje a Felipe to zvládne.“
„Vážně?“
„Jasně, co já bych dělala s Edwardem. A netvař se jako oukropeček. Byla jsi někde týden s naprosto sexy chlapem, jestli můžu říct, to je spíš důvod k radosti, ne?“
„Asi jo,“ připustila jsem při vzpomínce na všechny ty chvíle, které jsme spolu prožili.
„Tak povídej. Jaký to bylo? A jak jste se k sobě vy dva vůbec dostali?“ vyptávala se.

Do postele jsem se dostala až ve dvě hodiny ráno. Musela jsem Debbie všechno povědět, nedala jinak. Chtěla vědět každý detail. Vzdychala, když jsem vyprávěla o únosu, přišlo jí to strašně romantické a jeho přesvědčování ji skoro dojalo. Debbie, která střídá kluky jako ponožky, možná ještě častěji, se rozplývala nad Edwardovým chováním, které zrovna mně osobně moc romantické nepřišlo, ale i tak bych ho nevyměnila za nic na světě.

Tak a je to. Myslím, že k tomu není třeba dalších slov.

Děkuju za komentáře. Moc mě potěšily.:-)

18. kapitola ᴥ SHRNUTÍ ᴥ 20. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě podoby lásky - 19. kapitola: