Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dva bratři a já - 10. kapitola

16.07.2010 (08:30) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2203×

10. kapitola - Tohle není můj domov

Bellin pohled:

Život ve Volteře stál za starou belu. Rozhodně jsem ten starý vlhký hrad nepokládala za domov ani za žádné místo, kde bych si připadala aspoň trochu dobře. Vlastně ano, v několika málo chvílích jsem si tu připadala dobře, ale to bylo jenom ze začátku a jenom tehdy, když jsem byla s Damonem, když jsem byla sama, mohla jsem se ukousat nudou a s nikým jiným jsem se tu nijak nesblížila.

Dny tu obíhaly až závratnou rychlostí a tentokrát jsem to byla já, kdo se snažil Damonovi a Edwardovi vyhýbat, ale když jeden má pokoj naproti vám a druhý vedle vás, jde to docela těžko, hlavně tedy, když je Edward v tom svém neustále zavřený.

„Tak co, už jsi přišel na to, jak procvičíme můj dar, abych ho mohla začít používat při boji?“ zeptala jsem se jednu hodinu Nikoly, který zrovna trénoval můj štít, a já se musela ke svému velkému potěšení pochlubit, že už mi nedělalo problém soustředit se i na něco jiného než jenom na můj dar. Mohla jsem s ním mluvit, dokonce jsem si i během naší společné lekce četla knížku.

Jehličky jsem stále cítila, ale už jsem si na ně plně zvykla a Nikola se jenom ptal, když změnil dar, který na mě působil, ale ono to nějak nebylo nikdy poznat, pokaždé to byly jenom jehličky a nic víc.

„Ještě ne…, nebo vlastně možná ano…,“ řekl zamyšleně.

„Tak co? Jo, nebo ne?“ zeptala jsem se ho s úsměvem a čekala, dokud mi neřekne konečné rozhodnutí.

„Ten vegetarián, Edward, že? No, tak ten umí číst myšlenky, ne?“ zeptal se z ničeho nic a dokonale mě svou otázkou překvapil. Nechápala jsem, kam touhle otázkou míří a jak to vlastně souvisí s mým výcvikem.

„Jo, umí.“

„Tak bys ho mohla přivést na příští trénink, bude se nám hodit,“ odpověděl mi s úsměvem, a když viděl můj nechápavý obličej dodal: „Budeme trénovat, jak tvůj štít bude působit na ostatní. On tobě číst myšlenky neumí, jestli se nepletu a pokud přivedu na trénink ještě někoho, budeme moct vyzkoušet, jak moc dobře umíš ovládat svůj štít, abys zaštítila ještě nějakou další osobu. Poznáme to tak, že mu nebude moci číst myšlenky stejně jako tobě.“

„Aha.“ Když to říkal takhle, znělo to velmi logicky a pokud si tak budu moct procvičit svůj dar, tak to nebude na škodu. „Takže zítra tu budu i s Edwardem,“ slíbila jsem a proklouzla dveřmi zpět na chodbu a zamířila si to rovnou za Edwardem, abych mu to mohla říct.

***

„Říkal jsem si, kdy si na mě najdeš čas,“ řekl jen, co jsem po zaklepání vešla do jeho pokoje, a hned na to jsem opět byla v obležení jeho paží. Díval se mi s úsměvem do očí a zdál se šťastný, přestože už dlouho nebyl na lovu a barva jeho očí byla den ode dne temnější a kruhy pod očima výraznější.

„Vlastně jsem se tě přišla na něco zeptat,“ začala jsem hned a Edward se na mě zvědavě a povzbudivě podíval.

„Ano? Spusť, jsem zvědavý,“ řekl, a tak jsem mu přetlumočila Nikolova slova. „A v čem je problém?“ zeptal se po chvíli, když viděl mé drobné zaváhání u toho, že by měl být na mém tréninku.

„Žádný,“ řekla jsem vymlouvavě. Kromě Nikoli nikdo nevěděl, jak hnusně se ke mně Felix na trénincích chová, a tak jsem chtěla, aby to i zůstalo. Edwarda jsem na tréninku s Felixem mít nechtěla, ale nevěděla jsem, jak dlouho ten tréninku bude trvat, a tak bude potřeba, aby tam byl.

„Nelži mi, víš, že to poznám,“ řekl a pohladil mě po tváři.

„Já nelžu, jenom… jenom bych si připadala trapně, kdybys mě viděl bojovat s Felixem, vůbec to neumím a v jednou kuse se válím po zemi, kterou jsem snad už i celou vytřela, to je celé,“ přiznala jsem.

„Nemusíš se bát, že bych se smál, každý jsme nějak začínali,“ chlácholil mě.

„Já vím, ale přijde mi, že všichni, s kterými Felix trénuje, jsou lepší než já a přitom jsou třeba ještě mladší, no a kdybys mě teď měl vidět trénovat…“ Nebála jsem se, že bych se před ním ztrapnila, bála jsem se Felixových řečí, jeho urážek a následně Edwardových reakcí, nemohla jsem tušit, co si o mně Felix vlastně myslí, ale bylo mi jasné, že to nebude nic pěkného a pokud mám pravdu, tak by se to nelíbilo ani Edwardovi.

„Neboj se, ani já nejsem žádný profesionál, kdybych neměl svůj dar a přesně nevěděl, co se protivník chystá udělat, asi bych teď byl snad ještě horší než ty,“ řekl a já se na něj nedůvěřivě podívala. Nějakou dobu jako nesmrtelný za sebou má, a že by bojoval hůř jak já? „Pokud mi nevěříš, můžeme to spolu zítra zkusit,“ nabídl okamžitě.

„Dobře, platí, zítra zkusíme, který z nás dvou bojuje líp, ale stejně si myslím, že mě porazíš,“ řekla jsem protentokrát i s úsměvem. „A ne abys mě šetřil!“ pohrozila jsem mu, když jsem v jeho očích uviděla to známé zajiskření. Bylo mi jasné, že udělá cokoliv, abych vyhrála, ale tohle mu nedovolím.

„Kdo řekl, že tě budu šetřit, krásko?“ zeptal se přezíravě.

„Stačilo mi, jak ses podíval. Mám tě prokouknutého, Edwarde Cullene,“ řekla jsem mu a konečně se vyprostila z jeho objetí. „A teď by sis asi měl zajít na lov. I tak budu sice zítra silnější, ale to neznamená, že ty bys při síle být neměl,“ řekla jsem zamyšleně.

„A ty se mnou nepůjdeš?“ zeptal se a výmluvně ke mně natáhl ruku. Při pomyšlení na lov jsem jasně cítila pálivou bolest v krku a při pohledu do zrcadla jsem i viděla, jak mi postupně tmavnou oči, ale já jsem teď nemohla opustit hrad. Nebyla jsem na to připravená. Potřebuju čas.

„Ne, promiň,“ zamítla jsem jeho návrh a Edward stáhl ruku.

„Co se to s tebou děje? Máš strach? Ale to je přece přirozené, všichni se bojíme, že zase jednou uklouzneme a nepodaří se nám potom vrátit na správnou cestu, ale všichni jsme odhodláni a já na tobě jasně vidím, že ty jsi víc než odhodlána přestat se život lidskou krví. Doma ti všichni pomůžeme,“ řekl a já se na něj podívala. Jak sebejistě řekl slovo doma. Já jsem však domov neměla.

„Doma, jak pěkně to zní,“ řekla jsem.

„Ano, vrátíme se k rodině a bude spolu u nás doma,“ řekl s úsměvem a znovu si mě přitáhl do náručí. „Budeme velká rodina ve velkém domě, který Esme s radostí navrhne a budeme společně trávit všechny dny věčnosti,“ mluvil dál zasněným hlasem a mě se to začalo jako film odehrávat před očima. Já a Edward napořád. U něj doma. Nějak jsem nedokázala pomyslet na to, že by to byl náš domov, neměla jsem nikdy představu o tom, jak by takový můj domov měl někdy vypadat. Před tím jsem totiž pořád myslela na to, že do mé rodiny se bude stále počítat Elinor a máma s tátou, babička, Paul a prostě všichni, ale jak se ukázalo, tak jsem se pěkně mýlila.

„Zní to až moc hezky na to, aby to byla někdy pravda,“ řekla jsem trochu tvrdým hlasem. Tohle byla pěkná pohádka pro děti. Život takový nikdy nebude.

„Proč by to nemohla být pravda? Ještě jsem sice nikomu neřekl, že žiješ, ale uvidíš, že jakmile přijedeme domů, tak tě všichni nadšeně uvítají. Alice tě vytáhne na nákupy a Emmett si z tebe bude neustále utahovat, Esme tě zahrne láskou jako tvoje skutečná máma, a až tě poznají pořádně i ostatní členové rodiny, všechno bude v pořádku, uvidíš,“ sliboval.

„Asi by sis měl zajít na ten lov,“ řekla jsem, jen co domluvil.

„Dobře, jenom mi ukaž nějakou cestu ven z hradu, moc se tu nevyznám,“ odpověděl mi s úsměvem, stále si mě měřil takovým zvláštním pohledem. Někde uvnitř musel vědět, co se se mnou děje, ale možná má jenom strach si to přiznat. Přiznat si, že by mě mohl někdy ztratit napořád.

„Tak tedy pojď.“ Prošla jsem kolem něj a vyšla na chodbu. „Půjdeš tady po téhle chodbě až na konec a když se vydáš potom doprava, dojdeš ke starým dveřím. Nejsou zamčené, takže by ses měl bez problému dostat ven a potom i dovnitř,“ vysvětlila jsem mu cestu.

Jen co zmizel za rohem, vydala jsem se k sobě do pokoje, avšak ani tam jsem moc dlouho nevydržela. Neměla jsem stání. Pořád jsem musela přemýšlet nad Edwardovými slovy o rodině a domovu. Tohle jisto jistě nebyl můj domov a věděla jsem, že k tomuto hrad ani nikdy citově nepřilnu, ale měla bych si zvykat, dokud se totiž nerozhodnu, tak tu budu muset zůstat.

Měla bych si s Edwardem asi vážně promluvit, bude to tak asi nejlepší, prostě mu říct pravdu, ať bude jeho reakce na má slova jakákoliv. Měl by to vědět stejně, jako to ví Damon, nesmím ho nadále obelhávat, aspoň to mu dlužím.

Edwardův pohled:

Vydal jsem se směrem, který mi Bella ukázala, a ten nepříjemný pocit v hrdle mě jenom popoháněl, když jsem si vzpomněl, že jsem nezamkl dveře do pokoje. Byla to sice hloupost zabývat se zamčenými dveřmi, zvlášť tady, kde má každý takovou sílu, že by ho ani zamčené dveře nezastavily, ale…

Nemohla jsem dopustit, aby někdo viděl ten obraz. A zvlášť pak ne Bella. Rychle jsem se tedy otočil a vydal jsem se rychlejší chůzí zpátky k pokoji, abych se ujistil, že je obraz dobře schovaný. Jen co jsem však zahnul zpátky na chodbu k pokojům, zahlédl jsem Bellu, jak stojí u dveří do mého pokoje a chystá se je otevřít.

„Bello, počkej!“ zavolal jsem na ni a Bella se na mě překvapivě podívala.

„Edwarde? Stalo se něco, že ses tak brzo vrátil?“ zeptala se překvapeně a v ruce stále svírala klidu od mého pokoje.

„Ne, nic se nestalo. Co potřebuješ v mém pokoji?“ zeptal jsem se a sledoval Bellu.

„Nic, já jenom… potřebuju s tebou mluvit, a tak jsem si říkala, že bych na tě mohla počkat, než se vrátíš z lovu, abych tě nepropásla,“ řekla a nejistě se usmála. Pro tenhle úsměv jsem byl ochotný udělat cokoliv, ale teď ne.

„Hm, a o čem tak důležitém jsi se mnou chtěla mluvit? O své lásce ke mně?“ zeptal jsem se škádlivě a Belle se na čele objevila drobná vráska. Je to jenom můj divný pocit, nebo jsem ťal do živého a opravdu chce mluvit o nás dvou? Jestli mám pravdu, asi nebude nejlepší tohle téma rozebírat na chodbě. „Půjdeme tedy k tobě,“ navrhl jsem řešení s pokojem, nesmí ten obraz vidět, vždy jsem měl víc štěstí, jak rozumu a teď by se to nemuselo vyplatit.

„Edwarde Cullene, co tam schováváš?“ zeptala se pobaveně a otevřela dveře. Já však dveře zachytil a nechtěl ji pustit do pokoje. Sice v něm už byla, ale teď bylo jasné, že něco bude hledat. „Edwarde! Co se to snažíš přede mnou schovat?“ zeptala se škádlivě a trochu se ke mně přitiskla a ruce si mi opřela o hruď.

„Nic důležitého.“

„Ale když to pak není důležité, tak to vidět můžu, ne?“ zeptala se a po chvíli vyčkávání využila své síly a zatlačila mě do pokoje. Tak teď ji rozhodně nebudu moct vyhodit, ani kdybych chtěl a to, jak se na mě dívala. Ten pohled byl tak dokonalý, přestože jejich barva už nebyla taková, jakou jsem si pamatoval.

„Vážně před tebou nic neschovávám.“ Snažil jsem se ji odradit od hledání po pokoji a sám jsem se jenom pohledem ujišťoval, že je obraz dobře zakrytý, ale to nebyl, jeden roh plátna vykukoval a Belle, která mě střídavě pozorovala, můj pohled neušel a po chvíli to plátno zahlédla.

„Ale, copak to tu máme?“ zeptala se zvědavě a šla přímo k místu, kde byl obraz.

„Bello, prosím ne,“ zašeptal jsem, ale neměl jsem sílu se pohnout, abych jí v jejich úmyslech zabránil, ona by mě stejně odstrčila zpátky. Takže jsem se podřídil a sledoval, jak Bella odkrývá plátno, a když už ho viděla celé, zalapala po dechu.

„Edwarde…?“ S velkými otazníky vepsanými v tváři se na mě otočila.

„Mělo to být překvapení,“ podotkl jsem a Bella se znovu otočila k obrazu, na kterém byla ona sama. Chvíli na tu dívku na obraze hleděla a potom se znovu otočila ke mně a já čekal další otázky.

„Proč tam mám hnědé oči?“ zeptala se zvědavě.

„Nevysvětluj si to špatně. Tvoje oči se mi líbí, jenom s těmi hnědými jsi byla ještě moje. Nevím, možná jsem paranoidní, ale mám pocit, že se něco děje, a mám strach, že to má co do činění s naším vztahem. Je to to, o čem jsi se mnou chtěla mluvit?“ udeřil jsem přímo. Nerad jsem chodil kolem horké kaše, a pokud se mi chystá říct něco, co jakýmkoliv způsobem ovlivní náš vztah, tak jenom do toho bez zbytečných úvodů nebo omluv.

Na první pohled jsem si před Bellou snad poprvé za celou dobu na něco hrál. Rozhodně jsem nebyl tak silný, jak jsem se snažil ukázat. Možná to věděla, a proto se jí do toho moc nechtělo, ale já to už za sebou mít chtěl. Její podivné chování v poslední době, také Damonovo chování. Na začátku se vůbec netajil tím, že se spolu líbali, ba dokonce mi to dával v myšlenkách dokonale najevo, ale potom se Belle začal stranit a ona se stranila i mě a teď se mnou chce mluvit. Jestli do teď nad něčím váhala, nebo se snad nad něčím rozmýšlela, teď došla k rozhodnutí.

„Asi máš pravdu, měla bych ti něco vysvětlit…,“ začala opatrně a rukama si objala hruď. Poté začala nervózně přecházet po pokoji a já měl z té její řeči opravdu strach. Měl jsem strach, že tentokrát ji ztratím a budu vědět, že bude žít navěky a já v tom jejím navěky nebudu. Měl jsem strach, že se domů vrátím sám.

„Tak tedy mluv,“ řekl jsem hrdinně, ale uvnitř jsem si tak nepřipadal.

Bellin pohled:

Tolik jsem si přála mít tenhle nepříjemný rozhovor za sebou a teď jsem nevěděla, z kterého konce vůbec začít. Edward se zdál naprosto klidný, ale podle mě je to jenom přetvářka. Oba bratři se umí skvěle přetvařovat.

„Když se podívám na ten obraz, který je mimochodem moc pěkný, i když není zatím dokončený, uvidím samu sebe, jaká jsem byla. Sám jsi poznamenal, že jsem se změnil,a a nejsou to jenom oči, co jsou na mě jiné…,“ začala jsem rychle ze sebe soukat a přitom se dívala na ten obraz. Bylo to, jako bych se dívala do zrcadla, jenomže to zrcadlo teď ukazovalo to, jaká bych být chtěla, ne jaká jsem.

Teď jsem vlastně na tom obraze viděla Elinor, jí ty hnědé, čokoládově hnědé oči vydrží napořád, já budu jenom ráda, když se mi podaří, že je nebudu mít aspoň rudé, ale topazově zlaté, což mě bude stát hodně úsilí, ale pokud mi Nikola pomůže, určitě se mi to povede a jednou se budu moct podívat do zrcadla, aniž bych v něm viděla vraha nevinných lidí. Lidí, které jsem zabila jenom kvůli tomu, abych já sama zůstala na živu.

Nikdy jsme nebyla dost dobrá a vždy jsem byla hodně slabá, z toho vlastně pramenil i můj strach, z toho, že neodolám a zůstanu navždy vrahem, ale já jsem pevně věřila a doufala, že přece jen odolám.

„Tak mi řekni, jak moc ses tedy změnila,“ pobídl mě po dlouhé chvíli mého mlčení Edward, a tak jsem se k němu otočila a zahleděla se mu upřeně do očích. Jenom díky jeho upřímným očím jsem viděla, jak se skutečně cítí a jak mu to, co se mu chystám říct, nebo co si myslí, že se mu chystám říct, bolí.

„Dobře, ale ono je to trochu složité, asi bude nejlepší, když si mě vyslechneš bez přerušování celou. Nejsem si jistá, jestli to vysvětlím přesně tak, jak to cítím, ale budu se o to snažit,“ řekla jsem a protože jsem věděla, že vysvětlování bude na hodně dlouho, přešla jsem těch pár kroků, které mě dělily od postele, a sedla si na ni.

„Klidně mluv, času máme víc než dost,“ řekl a sám si přitáhl křeslo tak, aby seděl naproti mně a mohl mě tak lépe sledovat. Jako by to už teď nebylo těžké, dokážu si jeho bolest kvůli mé nerozhodnosti představit.

„No, moc času nemáme, protože potom budeme muset na ten trénink s Felixem a Nikolou,“ podotkla jsem, „tedy pokud po tom, co ti povím, budeš ještě mít zájem se mnou trénovat,“ dodala jsem spíše už šeptem.

„Když ti slíbím, že s tebou budu trénovat, povíš mi konečně všechno?“

„Samozřejmě ti to řeknu i bez toho slibu,“ řekla jsem a lehce se na něj usmála, a jen co jsem se nadechla, že začnu vyprávět, otevřely se dveře a mě tak bylo překaženo všechno vysvětlování mého podivného chování.

Snad se kapitola líbila a necháte mi nějaký ten komentář.

>>> Moje shrnutí <<<

>>> 9. kapitola <<< >>> 11. kapitola <<<

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dva bratři a já - 10. kapitola: