Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dva bratři a já - 11. kapitola

bima


Dva bratři a já - 11. kapitolaKonečně se Bella odhodlala Edwardovi říct celou pravdu, ale je na to opravdu ta správná příležitost? Asi ne, protože je někdo v jejich rozhovoru vyruší.
Než v něm budou moct pokračovat, musí jít Bella na další trénink, je rozhodnuta nedovolit Felixovi, aby ji dál ponižoval, a vybudovat si u něho aspoň malou úctu. Povede se jí to?
Za Edwardem přijela nečekaná návštěva a společně něco odhalili, ale nebylo to nic oproti tomu, co Edward odhalí na tréninku, na který sice s malým spožděním dorazí. Snad se kapitola bude líbit.

11. kapitola - Chtěla jsem ti to říct

Bellin pohled:

„Promiň, že vás ruším, někdo se po tobě shání,“ nakoukl do pokoje nějaký upír, a tak jsem se okamžitě zvedla, že zjistím, kdo se to po mě může asi tak zase shánět, když mě ten upír zarazil. „Po tobě ne, po něm,“ řekl a ukázal na Edwarda.

„Kdo se po mně shání?“ zeptal se zvědavě a překvapeně na příchozího hleděl.

„Netuším, Damon mě pro tebe poslal, ale nic víc mi neřekl.“

„Tak tedy půjdeme zjistit, co můj bráška potřebuje, ne?“ zeptal se s předstíraným úsměvem Edward a naznačil mi, abych šla před ním ven z pokoje. Na chodbě jsem se zastavila a čekala, kam Edward i ten druhý půjdou. „Kam tedy máme jít?“

„Omlouvám se, ale ne vy dva, ale pouze vy,“ řekl přísně a vydal se chodbou do nitra hradu. Edward se na mě tedy pochybovačně podíval, ale nic nenamítal, a tak toho poskoka, kterého Damon poslal, následoval a já se za nimi chvíli dívala, než jsem se vydala k sobě do pokoje.

 

O několik hodin později jsem zase stála v tréninkové místnosti a rozebírala si v hlavě každý Felixův pohyb a snažila se mu buď vyhnout, nebo jeho úder aspoň odrazit, ale čím více času ubíhalo z našeho společného tréninku, tím víc jsem byla nervóznější a nesoustředěná, a tak jsem se ani nedivila, když jsem dopadla znovu na podlaze na všechny čtyři.

„Už mě to přestává bavit. Zřejmě jsem se spletl a ty jsi opravdu beznadějný případ!“ řekl znuděně Felix a čekal, až se vydrápu na nohy, aby mi mohl mou neschopnost předvést ještě důkladněji na tom, jak se mu podaří mě znovu dostat na kolena, ale to jsem mu tentokrát nehodlala dovolit.

Nenávist, kterou mi dával znát při našich trénincích, jsem k němu začínala pociťovat i já, a tak jsem se s jedním z nevraživých pohledů plných nenávisti k němu a odhodlání mu dokázat, že nejsem hadr na podlahu, konečně zvedla a znovu se postavila do bojové pozice.

„Vidíš ji, přece jenom si nedá říct. Zajímalo by mě, po kom to odhodlání k tomu, aby ji někdo ještě jednou nakopal zadek, má?“ zeptal se výsměšně Nikoly, ale víc jsem si nikoho, kromě Felixe, nevšímala a soustředila se na všechno. V duchu jsem si připomínala všechny jeho urážky mé osoby a to mi dodávalo ještě větší bojové nadšení.

Popravdě jsem mu ani nechtěla ublížit, jenom jsem mu chtěla dát lekci, že se mi příště nemá už vysmívat. Bylo to kdo s koho – já, nebo on – a bylo mi jasné, že pokud teď skončím na zemi, tak už mě nikdy nebude brát za dobrého bojovníka, ani kdybych už víckrát na zemi neskončila. Nechtěla jsem jeho uznání, dokonce jsem nechtěla ani jeho přátelství, jediné, co jsem od něho vyžadovala, bylo trochu úcty. Prach obyčejné úcty a konec těch jeho věčných urážek.

„Do toho,“ vyzval mě. „Zkus mě uhodit, vidím, jak to v tobě všechno vře, jenom abys už mě viděla válet se na podlaze.“

To mi nemusel říkat dvakrát. Udělala jsem výpad v před, pokusila se mu zasadit ránu a on ji okamžitě odrazil a srazil mě na zem. Celým tělem mi na malý okamžik projela vlna omračující bolesti, ale odmítla jsem se jí poddat. Znovu jsem tedy vyskočila a doufala, že ho zastihnu nepřipraveného. Nezastihla.

Přesto všechno jsem se však nevzdávala. Na to jsem si příliš přála vyhrát. Stále jsem proti němu vyrážela, případně se stahovala a bránila, když učinil nečekaný výpad, anebo něco nového, co mě neučil. Rozhodně to nebylo lehké, ale dokázala jsem se po většinu toho času udržet na nohou a nedělala mu velkou radost z mých pádů.

Vlasy mi stále padaly do obličeje a to mě mnohdy znevýhodnilo, ale i tak jsem cítila, jak se pomalu v boji zlepšuju. Rozhodně to už nebylo jako při našich prvních hodinách, kdy jsem si připadala jako skutečné nemehlo. Teď bych se mu měla dokázat ubránit. Kdybychom oba byli lidi, určitě by z tréninku odešel aspoň s pár modřinami, tím jsem si byla jistá.

Ze soustředění mě vyrušil až zvuk otevírajících dveří a já periferním pohledem zahlédla, jak přišel do haly Edward. Chtěla jsem za ním jít a zeptat se ho, co to s Damonem řešili, že to trvalo tak dlouho, když v tom přišla další rána a já se s výkřikem svalila na zem. Felix jenom využil mé chvilkové nepozornosti a já zase skončila na zemi, což se však nelíbilo Edwardovi a začal na Felixe výhružně vrčet.

Raději jsem se tedy posbírala ze země a v tu chvíli na mě Felix znovu zaútočil. Jenom tak - tak jsem se jeho ráně vyhnula a už znovu útočil. Snažila jsem se znovu koncentrovat jenom na boj, ale Edward, sledující každý můj krok, mě velmi znervózňoval a navíc jsem byla velmi zvědavá, takže moje myšlenky ubíhaly všemi možnými směry a jenom tím jedním, kterým se ubírat měly, a tedy bojem, ne. Proto jsem se ani nedivila, když jsem se během krátké chvíle ocitla znovu na zemi.

„Jak jsem říkal, nemáš na to, stát se členem gardy,“ řekl opovržlivě, když jsem se na něj přes clonu vlasů, které mi spadly do obličeje, ze země podívala. Přesně tohle jsem nechtěla slyšet. Kdybych tu ránu odrazila, tak by mě už nemohl dál ponižovat těmi jeho řečmi. Bylo mi z toho do pláče, ale musela jsem zůstat silná, aspoň tak dlouho, dokud on z téhle místnosti neodejde. Nesmí vidět, jak moc mě jeho slova ranila.

S bojovně vystrčenou bradou jsem se tedy zvedla na nohy a rukou si prohrábla neposlušné kadeře. Felix se na mě šklebil, Edward vypadal, že za chvíli se na Felixe vrhne, pokud si pomyslí ještě něco o mně a jediný, kdo se zdál být docela v klidu, byl Nikola. Pořád se stejně přemýšlivým výrazem ve tváři mě a celé to divadlo kolem mého stylu boje sledoval a já si nedokázala představit, co ho na tom baví.

„Pro dnešek toho bylo dost,“ řekl po chvíli a odloupl se od stěny, o kterou se do téhle chvíle opíral. Všichni jsme se tedy na něj podívali a já si trochu oddechla.

„Řekl bych, že nejenom pro dnešek. S ní jsem už skončil,“ řekl a pohrdavě na mě ukázal prstem. „Na to, že je upír, kterého trénuji já, se neumí ani pořádně bránit. Ničí moje umění boje,“ řekl klidným hlasem a potom odešel ze sálu. Překvapeně jsem za ním hleděla. Vím, že proti mé maličkosti něco má, ale co by to mohlo být, že se mnou nemá ani krapet trpělivosti? Musel vidět, že jsem dobrá, nebo aspoň že se lekci po lekci stále trochu zlepšuju. Rozhodně mi jeho jednání přišlo nefér.

„Proč se ke mně tak chová?“ vyslovila jsem nahlas otázku, která mě tížila.

„Kvůli Demetrimu,“ odpověděl mi Edward. Otočila jsem se k němu.

„Proč? Vždyť jsem ho vlastně ani trochu neznala. Vím jen, že měl hlídat Victora, aby neporušil pravidla, ale já ho neznala. Viděla jsem ho poprvé, když…,“ a v tom mi to došlo. Tedy ne úplně, nevěděla jsem, jaký vztah byl mezi Demetrim a Felixem, ale došlo mi, že zřejmě kvůli jeho smrti se ke mně tak chová. „To přece…, je to opravdu kvůli tomu, co se tenkrát stalo?“ zeptala jsem se pro ujištění.

„Bohužel ano, Felix s Demetrim byli jako dva bratři. Spolu byli v gardě už několik staletí a on prostě nese jeho smrt hodně těžce, zvlášť když musí, podle jeho myšlenek, trénovat s někým, kdo může za jeho smrt,“ řekl.

 

 

Edwardův pohled:

Chápal jsem Carlislea a jeho starostlivost o mě, ale co mě ranilo, byla ta malá důvěra, kterou do mě vkládal. Chtěl se přesvědčit o tom, že jsem stále ještě vegetarián. Zjistil jsem to jenom díky jedné jeho zbloudilé myšlence, za kterou se mi samozřejmě hned omlouval.

„Podívej se, bratře, kdo nás přijel navštívit,“ řekl Damon, jen co jsem vešel do sálu. Vedle něj stál Carlisle a nejistě se na mě usmíval. Taky jsem se na něj tedy usmál a šel jsem se s ním přivítat, ale v tom mu unikla ta zrádná myšlenka.

„Jsem rád, že jsi v pořádku,“ řekl nahlas.

„Ano, nemůžu si tady na nic stěžovat,“ odpověděl jsem mu s trochu trpkým podtónem, kterého si však nevšiml. Zato Damon ano a věnoval mi jeden ze svých klasických úsměvů. Na jeho nový vzhled jsem si už dávno zvykl, ale pořád jsem v něm nedokázal vidět bratra, pořád to pro mě byl někdo cizí a trochu jsem pochyboval i o tom, že bych si k němu našel cestu blíž, kdyby vypadal normálně jako Stefan, přesně tak, jak jsem si ho, jako člověka, pamatoval.

„To jsem rád, doma se nám všem stýská,“ řekl mile a v myšlenkách mi přesněji řekl, co mělo znamenat to jeho slovo stýskat. Alice mě sem tam neviděla ve svých vizích, a když to za poslední dobu bylo už po několikáté, rozhodl se Carlisle zjistit, co se děje a jestli jsem skutečně v pořádku.

„Doufám, že jsi nám ho nepřijel odvést,“ vložil se do toho podivného rozhovoru i Damon. Zněl docela upřímně, ale nějak jsem mu to nevěřil. Stále podle mě sledoval nějaký cíl a já jsem mu v tom bránil a byl by nejraději, kdybych hned odjel.

„Nemusíš se bát, Damone, Edward je samostatný a nepotřebuje někoho, jako jsem já, aby mu říkal, co má, nebo nemá dělat,“ odpověděl mu s lehkým úsměvem Carlisle. „Aro, jsem rád, že jsem tě mohl vidět, ale vadilo by ti, kdybychom si teď s Edwardem promluvili o samotě?“ zeptal se z ničeho nic Carlisle.

„Ale jistě že ne, drahý příteli, jen běžte. Edwarde pokud chceš, můžete zajít do knihovny, nikdo vás tam nebude rušit,“ nabídl mi okamžitě Aro a přitom se mu objevily v očích drobné jiskřičky. Avšak ani jeho myšlenky mě neuvedly do obzoru, tak abych pochopil, co tím sleduje.

„Děkujeme,“ odpověděl Carlisle a sám mě vedl do knihovny. Pamatoval si tento hrad ještě z dob, kdy tu sám pobýval. Bylo to rozhodně dobře, protože takhle bych musel žádat Damona, aby nás doprovodil, protože knihovnu jsem za svůj pobyt ještě nenavštívil, a tak jsem nevěděl, kde se nachází.

 


„Edwarde, můžeš mi prosím tě, vysvětlit, proč tě Alice nevidí ve svých vizích?“ zeptal se mě Carlisle, jen co za námi zaklaply dveře do knihovny.

„To bohužel nemůžu,“ odpověděl jsem mu popravdě. Jeho otázka mě samotného překvapila. Je možné, že tady má někdo tak silný dar, že jen co se tu někdo objeví, tak zmizí z Aliciných vizí? Stejně jako Bella? „Možná tu má někdo jenom takový dar,“ řekl jsem po krátké úvaze.

„Je to dost možné. Všichni se ale hrozně vyděsili, když tě najednou Alice neviděla, měli jsme o tebe opravdový strach, nevěděli jsme, co se s tebou děje, a všichni se sem chtěli okamžitě rozjet, ale potom začal Alicin dar zase fungovat. Nikdo si to neuměl vysvětlit. Potom ses jí sem - tam ztratil, ale když tě za poslední dobu neviděla dva dny, rozhodl jsem se pro jejich klid přijet sem a zjistit, co se děje,“ vysvětloval rychle Carlisle a já přemýšlel, co jsem poslední dva dny dělal, že jsem zmizel zrovna tehdy.

„Jak říkám, asi je to něčím darem,“ zastavil jsem příval jeho slov.

„Asi máš pravdu, jenom mi řekni, kdo může mít tak silný dar? Aro se nezmínil o žádném novém klenotu, ve své sbírce a věř, že se chlubí hodně rád,“ ujistil mě. „Napadá mě tedy řešení, které by uklidnilo celou rodinu,“ řekl a já si už v jeho mysli mohl přečíst, že se mám s ním vrátit do Swords.

„Ne, to nepůjde, musím tu ještě zůstat,“ odpověděl jsem mu rychle.

„Proč by ses nemohl vrátit?“ zeptal se překvapeně. Vysvětlil jsem mu tedy všechno s Bellou a požádal jsem ho, aby o tom, že je naživu, ještě nikomu doma neříkal. Bylo mi jasné, že si to Bella sama nepřeje, jinak by mi dala sama vědět, jen co by došlo k její přeměně. „Jak tedy myslíš, určitě k tomu má své důvody, ale doufám, že vás brzy budeme moct oba přivítat doma,“ vyslovil vroucí přání, přestože Bellu sám taky pořádně ani nepoznal. Chtěl mít doma mě, a pokud to bude záviset na Belle, je ochoten ji víc poznat.


Nakonec jsme v knihovně zůstali několik hodin a přemýšleli nad tím darem, který by nás mohl tak dokonale krýt před ostatními dary, ale na nic jsme nepřišli. Tedy ano, něco nás napadlo a to, že by to mohl být štít, ale nikdo tady rozhodně nemá tak silný dar, jak se Carlisle zmínil, rozhodně by to Aro netajil.

„Bude lepší, když tedy odjedeš, aby se ostatní nestrachovali, kdybys Alici zmizel z vizí i ty,“ řekl jsem po tom a Carlisle jenom souhlasil. Objal mě a vydal se do sálu rozloučit se i s Arem a jeho bratry, které jednu chvíli považoval tak trochu i za ty své. Já jsem se vydal za Bellou do pokoje, ale když jsem ji tam nenašel, došlo mi, že má asi ten trénink, na který jsem měl jít s ní, a tak jsem šel po jejím pachu, než jsem došel do haly, kde zrovna trénovala s Felixem.

Z jeho myšlenek jsem si dokázal přečíst tu nenávist k Belle a po chvíli, kdy Bellu prudce udeřil a ona dopadla s výkřikem na zem, jsem si v jeho mysli dokázal přečíst to jisté uspokojení a potom jsem tam zahlédl ještě něco. Byl to ten upír, kterého jsem já spolu s rodinou zničil, protože ohrozil Bellu. Ta nenávist, co k ní cítil, byla jenom kvůli jeho smrti, jinak by se k ní choval, jako ke každému jinému novorozenému.

 

 

„Dobře, Bello, začneme tedy trénovat. Opět začneme jako obvykle a potom do tréninku zapojíme i ehm, i Edwarda,“ řekl Nikola a Bella jenom přikývla. Začal se na něco soustředit a já jsem po chvíli pochopil, co mělo znamenat, to „jako obvykle“. Nechápal jsem přesně jeho dar, ale dokázal najednou ovládat všechny dary ve svém okolí, a tak na Bellu začal působit Janiným darem a chvíli na to i Alecovým a nebo jiných upírů, ale s Bellou to ani nehnulo, nechápal jsem to.

„Bello, co se tu děje?“ zeptal jsem se zmateně.

„Trénujeme můj dar. Nikolovi se podařilo zjistit, že jsem štít a tak zkoušíme, jak na mě působí ostatní dary a taky to, jestli půjde můj štít nějak rozšířit, abych zakryla více lidí, má nám k tomu zjištění pomoc tvůj dar,“ vysvětlovala, zatímco na ni Nikola působil svým darem.

„Aha,“ moudřejší odpověď ze mě nevypadla, ale v mysli jsem si vzpomněl na rozhovor s Carlislem o tom štítu, který by mohl krýt celou Volterru. Taky jsem si vzpomněl, že poslední dva dny jsem byl většinou s Bellou, a tak proto mě možná Alice neviděla. Třeba ten štít měla už jako člověk, a proto jsem jí nedokázal číst myšlenky a teď se jenom zesílil, a proto taky Alici zmizela z vizí.

„Dobře, Bello, pro začátek to stačí, nesmíš se moc vysilovat, nevíme, co se stane, až zkusíme rozšířit tvůj štít. Nevím, co přesně od toho čekat. Když sem přišla Renata, svůj štít už ovládala, a tak nebylo třeba ji to nijak učit, proto na to půjdeme krok po kroku a zjistíme, čeho je ten štít schopný,“ vysvětloval jí a Bella znovu přikývla. Poslouchala ho bez protestů na slovo. Kdyby ji snad přikázal, aby skočila z okna, tak ona by i skočila, tentokrát by to ale díky jejímu upírství nemělo žádný účinek.

„Co mám tedy dělat?“ zeptala se ho podřízeně.

„Zkus se soustředit. Říkala jsi, že když na tebe působí ostatní dary, je to jako by do něčeho v tvé hlavě narážely jehličky. Zkus se soustředit na to něco. Zkus se s tím sžít. Štít je tvou součástí, ty se musíš jenom naučit ho používat.“ Mluvil rozumně a docela jsem i chápal to, proč ho Bella tak poslouchá. Jeho slova dávala smysl.

„A co budu dělat já?“ zeptal jsem se po chvíli němého přihlížení.

„Zatím nic, až se Bella pokusí rozšířit svůj štít i na mě, měl bys přestat slyšet mé myšlenky. Tím se prokáže, že může svým štítem někoho zastřít,“ vysvětlil mi můj úkol na tomto tréninku, a tak jsem čekal.

„Cítíš ten štít, Bello?“ zeptal se po chvíli Nikola a Bella jenom němě se zavřenýma očima přikývla. Na čele se jí zase vytvořila ta drobná, roztomilá vráska, jak se na svůj štít soustředila. „Dobře, tak ho zkus roztáhnout. Zkus mě za něj schovat.“

Chvíli se nic nedělo, ale potom jsem něco zaslechl. Bylo to tak překvapivé, a tak šokující, že jsem tomu nechtěl uvěřit, ale potom mi došlo, že je to pravda. Bella místo roztažení štítu, štít nějak stáhla a já teď slyšel její myšlenky. Slyšel jsem naprosto všechno, cítil to její soustředění a poté, jak přestala, tak i ostatní myšlenky.

Nedokázal jsem tomu uvěřit, a tak jsem je tam musel nechat. Její myšlenky mi řekly všechno, co ona nedokázala říct nahlas. Pochopil jsem všechno, aniž by to musela říct nahlas.

Vyběhl jsem z haly a běžel nevědě kam. Bylo mi to jedno. Konečně jsem chápal její podivné chování, ale kdo mohl čekat, že to bude tak těžké?


Snad se kapitola líbila a necháte mi nějaký ten komentář

>>> Moje shrnutí <<<

>>> 10. kapitola <<< >>> 12. kapitola <<<



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dva bratři a já - 11. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!