Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Důkaz 2

Důkaz 2

Seznamte se s Lucou! :D

„Třeba nostalgii?“ navrhl lživě. „Nebo jsem prostě jen sentimentální kvůli naší minulosti.“
„Nostalgie ti nesluší a sentiment také ne,“ odpálkovala jsem ho.
„Ale tobě to sluší docela dost.“ Sjel mě očima od hlavy po břicho. Nohy mi držel těmi svými na místě; věděl, že bych neváhala je použít, kdyby mi je na chvilku uvolnil. „Teda, až na ten zákeřný útok zezadu. To bys dříve neudělala.“

Čím déle jsem stála na místě a nic nedělala, tím více se moje šance na neprozrazení snižovaly. Vteřiny náhle ubíhaly nevídanou rychlostí. Vítr stále foukal mým směrem a lovci se stále bavili mezi sebou. Upír přikrčený k zemi se vůbec nehýbal; pozoroval svou kořist. Možná přemýšlel nad tím, kterého z mužů zabije nejdřív. Možná si jen užíval ten vzrušující pocit před samotným lovem, ty chvíle, kdy víte, že vám za chvíli bude hrdlem téct to nejchutnější, co se vám jako upírovi může nabídnout.

A já tam pořád stála, aniž bych měla vymyšlený nějaký plán, nebo alespoň něco, co by se plánu aspoň trochu podobalo. Měla jsem na své straně moment překvapení, který závisel jen na směru větru. Každou chvilkou se mohl vítr jen na okamžik obrátit a já bych mu pak musela čelit přímo. Pokud byly moje šance doteď minimální, tak při představě, že bych mu stála tváří v tvář, by byly moje šance nulové.

Luca byl skoro o dvě hlavy vyšší než já. A uměl bojovat. Opravdu bojovat. Ne tak jako já, když jsem si prošla mini výcvikem před plánovaným sebevražedným bojem s Volturiovými. On se jako bojovník narodil. A žil tak. A po přeměně se jeho schopnosti jen vytříbily a zdokonalily. Neměla jsem vůbec žádnou šanci.

A i přesto jsem se ve chvíli, kdy se nahrbil a připravil k útoku, k němu rozeběhla a vší silou do něj vrazila. Tohle bylo naše území! Naše teritorium!

Nečekala jsem na to, až se zvedne. Zbaběle jsem se rozběhla pryč a doufala, že budu dost rychlá na to, abych mu utekla. A také jsem doufala, že to bylo pro něj dostatečné upozornění, že na mém území se lidé neloví.

Běžela jsem tak rychle, že jsem se sotva dotýkala sněhu pod mými nohami. Vítr se mi opíral do zad. A za sebou jsem nikoho neslyšela.

Měla jsem v plánu doběhnout k jeskyni, u které se vždycky s ostatními scházíme po lovu. Byl tam velmi dobře cítit náš pach, což by mohlo Lucu zastrašit. Možná jsem nebyla silná jako on, ale on nebyl silnější než pět upírů.

Když jsem doběhla ke skalnatému převisu, pod kterým vedla stezka k jeskyním, zastavila jsem se. Rychle jsem se ohlédla za sebe; instinkt mi nedovoloval utíkat dál, aniž bych neznala polohu protivníka.

Jenomže za mnou nikdo nebyl. A nikdo nebyl ani vlevo ani vpravo. Pomalu jsem začala věřit, že Luca pochopil mé varování a že zmizel. Ani vítr mi nepřinášel jeho pach, takže vše nasvědčovalo tomu, že jsem to zvládla. Což bylo velmi nepravděpodobné a - buďme upřímní – taky děsivé.

Také to mohlo být úplně jinak. Třeba se nenechal tím mým útokem odradit a teď už se topí v krvi těch nevinných mužů. Jak by se také mohl bát upíra, který ho napadl zezadu a pak utekl, že?

Tiše jsem zaúpěla nad svou hloupostí a udělala první krok zpátky. I kdyby ty muže zabil, musí vědět, že zde pro něj není místo a že v rámci ochrany našeho tajemství, tu nemůže zůstávat déle. My zde trvale žijeme, on jen prochází. Tím bylo dány naše pozice v rámci nějakého ujednání o lovišti, které bylo v upíří společnosti nezbytné. Volturiovi taky nedovolují cizím upírům lovit ve Volteře.

A tak jsem se i nadále vracela k řece a teď už i zřejmě mrtvým lovcům. Nezbývalo mi jen doufat, že Luca se krmil civilizovaně a že tam nebude moc krve, tak jako tenkrát, když jsme se viděli naposledy…

Seskočila jsem ze skalnatého hřebenu na zasněženou pláň. Než jsem udělala dva kroky, něco mě stáhlo pod sníh.

Byla jsem tak v šoku, že jsem si ze začátku ani neuvědomovala, co se děje. Teprve až pak, kdy mě do nosu udeřil jeho pach, jsem se vzpamatovala a začala kolem sebe mlátit hlava nehlava. Bránit jsem se mohla jen rukama, protože nohy mi držel u sebe a táhl mě dolů, pod sněhovou pokrývku.

Proto jsem necítila jeho pach; prohrabával se ke mně pod sněhem, došlo mi ve chvíli, kdy už bylo pozdě řešit jeho způsob pronásledování.

„Pusť mě!“ syčela jsem a dál sebou škubala. Kamkoliv jsem dosáhla, všude byl jen sníh, který mi zůstával v dlaních.

„O tom si nech zdát, bebek!“ odpověděl mi a jedním prudkým pohybem se dostal nade mě. V tom stísněném prostoru, který vznikl po jeho předchozím prohrabáváním se a teď naším smýkáním, mě celým svým tělem zalehl. A přiklincoval k zemi pod zemí.

„Uvědomuješ si, že kdybys byla někdo jiný, tak bych tě roztrhal na milion kousků?“ zeptal se hrozivě. Jeho obličej získal díky tmě děsivější obrysy.

„Čemu vděčím za tu čest, že tomu tak není?“ odpověděla jsem bez dechu. Kdyby mě chtěl zabít, už by to udělal; rozhodně by se nezdržoval rozhovorem.

„Třeba nostalgii?“ navrhl lživě. „Nebo jsem prostě jen sentimentální kvůli naší minulosti.“

„Nostalgie ti nesluší a sentiment také ne,“ odpálkovala jsem ho.

„Ale tobě to sluší docela dost.“ Sjel mě očima od hlavy po břicho. Nohy mi držel těmi svými na místě; věděl, že bych neváhala je použít, kdyby mi je na chvilku uvolnil. „Teda, až na ten zákeřný útok zezadu. To bys dříve neudělala.“

„Dříve jsem nedělala spoustu věcí,“ odsekla jsem. Třeba takové pití zvířecí krve, to jsem dříve nedělala. Nebo cudnost, ta mi vážně nikdy moc neříkala.

„Ach ano, slyšel jsem,“ pověděl výsměšně. „Ochrana poloupířích mláďat. Sebevražedný boj se stregoni benefici. Vypadá to, že dříve jsi nebyla tak hloupá, aby ses obětovala pro rádoby vyšší dobro!“

„Bojovala jsem za pravdu a spravedlnost!“ vztekle jsem s sebou zazmítala. Jakým právem se mě opovážil soudit?! Zrovna on!

„Ne, bebek!“ zašeptal zuřivě. „Bojovala jsi proto, abys odčinila to, co napáchala tvá sestra.“

„Opovaž se mluvit o Irině! Nevíš, o čem mluvíš!“ křičela jsem na něj a přitom sebou škubala, abych se dostala zpod něho. Byla jsem rozhodnutá mu urvat hlavu za každou cenu. Irininu památku nikdo špinit nebude! „V její situaci by ses zachoval stejně! Jen místo sebe bys obětoval někoho jiného!“

Než jsem dořekla poslední slovo, stála jsem na vlastních nohách uprostřed sněhové pustiny. Luca stál těsně u mě, ve svých velkých dlaních drtil má zápěstí, obličej měl ve výšce toho mého.

„Zvláštní,“ zamumlal, jako by se má předchozí tiráda vůbec nekonala. „Jsou zlaté. Když jsem tě viděl naposled, byly rudé jako ty moje.“

„Naposledy jsi mě viděl před šesti sty lety!“ odsekla jsem ještě plná vzteku.

„Neboj, na to jsem nezapomněl.“ Ne, ani já na to nezapomněla. Což neznamenalo, že bych zapomenout nechtěla.

„Pusť mě!“ zasyčela jsem a silně zaškubala svýma rukama. Zabít mě nechtěl a pokud bylo jeho plánem mě naštvat, tak se mu to povedlo. Nepotřeboval mě u toho držet jako nějakého zajatce.

„Nepustím,“ odpověděl klidně. „Jestli sis nevšimla, tak stále bojujeme. A já z žádného boje neodcházím poražený.“ Musel trpět nějakou poruchou, protože já bych náš současný stav bojem nenazvala. Jeho přehnanou samolibost jsem se rozhodla neřešit, protože tuhle debatu jsme vedli už dávno.

„Tak prostě přestaň bojovat,“ navrhla jsem mu podbízivě. „Skončí to remízou.“

„Hmm…“ dělal jako, že nad mým nápadem vážně uvažuje. „Ne!“ řekl nakonec. „Napadla jsi mě jako první.“

„Protože jsi lovil v našem teritoriu!“

„Nevšiml jsem si, že by tu někde visela cedule s tvým jménem.“

„Chováš se dětinsky!“ Čím více byl v klidu, tím více jsem se vztekala.

„Říká ta, která tancovala ve sněhové bouři.“ Víte, jak funguje rozbuška? Ne?! Tak jeho slova na mě takhle zafungovala a já vykopla svou nohu přesně do jeho citlivých míst.

„Ne, bebek,“ řekl poté, co můj výpad vykryl a protočil si mě pod rukou, tak že jsem k němu stála zády. Ještě měl tu drzost se na mě nalepit a šeptat mi do ucha. „Tak jednoduché to nebude“.

„Neříkej mi bebek!“ vztekle jsem se zazmítala v jeho náruči.

„Proč ne?“ zeptal se řečnicky. „Vždyť to přece jsi… Bebek.“

Protože to zní jako…“ Ne, nedořekla jsem to. A ne proto, že bych slovo bobek, nedokázala říct nahlas. To, co mě zastavilo, byl jeho smích. Hlasitý, pobavený a ve všech směrech naprosto chlapský.

Využila jsem jeho nepozornosti a vyškubla se mu. Přitom jsem mu nějakým záhadným způsobem urvala dva prsty, které jsem mu hodila k nohám.

Když jsem od něj utíkala pryč, stále jsem za sebou slyšela ten smích.

 

Do domu Cullenových jsem doběhla v rekordním čase. Nebo spíš doskákala (a doplavala), protože posledních pár kilometrů jsem vzala po stromech. Když jsem se octla na dřevěné terase, zůstala jsem tam chvíli stát, abych se ujistila, že mě Luca nesledoval.

Doufala jsem, že ho ta moje objížďka přes řeku Mackenzie totálně zmátla a on se tam teď motá v kruzích a neví kudy kam. Nedělala jsem si iluze, že by mi ty zlomené prsty nechtěl vrátit. Vždyť mě pronásledoval jen kvůli tomu, že jsem do něj trošku drcla. Dva zlomené prsty byly rozhodně vyšší level.

Nebe se začínalo šeřit a ve vzduchu byl opět cítit sníh. Na obzoru se kupila hustá mračna, která slibovala další sněhovou nadílku. Vážně to vypadalo na bílé Vánoce.

Naposledy jsem se rozhlédla po údolí a hledala cokoliv, co by mi ho mohlo připomínat. Jenže nic jsem nenašla. Tak jsem se otočila na patě a vešla do bohatě vyzdobeného domu.

„Chci vědět, co se ti stalo?“ Garrett stál u krbu a prohlížel rodinné fotky Cullenových. Teprve až po jeho poznámce jsem se na sebe podívala. Kabát, kalhoty, boty, všechno bylo mokré a namrzlé. Moje vlasy byly plné sněhových chuchvalců a rukáv kabátu jsem měla trošku (víc) natrhnutý.

„Rozhodně to vědět nechceš,“ odpověděla jsem a rozpačitě si rukáv přitáhla blíž k rameni.

„Vypadá to na veselou historku.“ Rukou ukázal k mému trošku pošramocenému vzezření.

„Tanyo?!“ zvolala Carmen zděšeně dřív, než jsem stihla odpovědět Garrettovi. S Eleazarem zrovna vešli do místnosti. Nesli adventní věnce.

„Nic mi není,“ uklidňovala jsem ji. „Jen jsem měla menší potyčku s medvědem.“ Velkým, zlým a silným medvědem z Malty.

„Nemají náhodou medvědi touhle dobou hibernovat?“ zeptal se Eleazar..

„Ne,“ odpověděla jsem bryskně. „Medvědi se ukládají k nepravému zimnímu spánku, což znamená, že občas vyjdou ven, víš?“ nevinně jsem se usmála. Samozřejmě že to věděl. A taky věděl, že potyčka s medvědem by mi nedělala žádný problém.

„Dobrá,“ odvětil. Eleazar nikdy nekazil žádnou hru. A hlavně věděl, kdy nemá strkat svůj nos do cizích záležitostí. „Takže ses nechala dobrovolně a z laskavosti svého srdce zvalchovat medvědem,“ shrnul to s úsměvem. „Asi jsi mu chtěla dopřát šťastné a hlavně veselé svátky, že?“ rýpnul si.

„Přesně tak,“ odsouhlasila jsem mu to. „A teď když dovolíte, skočím se převléknout.“ Takticky jsem vycouvala z místnosti a chtěla si to namířit přímo do hostinského pokoje, když jsem narazila na Kate. Ta na nic nečekala a okamžitě se mi omotala kolem krku.

„Sestřičko, jsem tak ráda, že ti ten medvěd neublížil,“ zaševelila přehnaně sladkým hláskem a silně si přičichla k mým vlasům. Než jsem ji ze sebe stáhla, dokázala odhadnout, co přesně se mi stalo.

„Tanyo?“ její hlas zněl starostlivě.

„Kate!“ ten můj naopak varovně.

„Co se stalo?“ zeptala se neslyšně. Pamatujete si, co jsem říkala o Eleazarovi a jeho nosu? Tak o Kate to neplatilo.

„Nic se nestalo,“ odpověděla jsem s důrazem na první slovo.

„Ale-“

„Kde je Edward?“ přerušila jsem ji. Upřímně jsem si myslela, že on bude první, na koho narazím, protože svoje myšlenky jsem si vůbec nechránila a střet s cizím upírem by Edward nenechal bez povšimnutí.

Kate protočila oči v sloup.

„S Bellou si vyšli na procházku,“ zašklebila se. „Však víš, po tom vašem štěbetání si,“ komicky vykulila oči. Nemohla jsem se nezasmát jejímu výrazu.

„Nemyslela jsem si, že je Bella taková žárlivka,“ pověděla jsem.   

„Není,“ řekla Kate. Tentokrát se už tvářila normálně. „Byl to Edward, kdo ji přemlouval.“

 

To byla rychlost, co? :D
No, moc nejásejte, protože na víkend odjíždíme s rodinkou pryč a příští týden bych se už měla vrhnout na pečení, uklízení, zdobení a hlavně shánění dárků. Do toho chci dopsat 27. kapitolu VHN, protože tu povídku vážně strašně zanedbávám. A to už mi chybí dopsat jen šest kapitol do konce...
Takže na další díl si zřejmě počkáte (i když se samozřejmě pokusím hejbnout prstama a něco vám naťukat).


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Důkaz 2:

 1
12.12.2013 [2:21]

nesinka Emoticon Emoticon

08.12.2013 [21:01]

Arkiriaooooo Emoticon Emoticon těším se na pokráčko... vypadá to velmi velmi velmi moc zajímavě Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

06.12.2013 [21:10]

wodwarPěkné, Luca jsi vylíčila docela sympaticky. Těším se na pokračování...

5. marcela
06.12.2013 [9:08]

Neuklízej, nemá to cenu.Věř mi. Emoticon
Cukroví kup v obchodě.Stejně ho budou jíst jenom do Vánoc a ty budeš zbytky vyhazovat. Emoticon
A dárky? Upřímně, kdo z Tvého okolí si je zaslouží. EmoticonSamozřejmě, kromě Tebe! Emoticon
No, a najednou máš spoustu času na psaní... Emoticon Emoticon
Nádherná kapitola. Emoticon Emoticon Emoticon

05.12.2013 [21:12]

lololkaByla bys hodná, kdybys nám brzy něco zase naťukala Emoticon Emoticon Kapitola byla bombastická Emoticon Luca vypadá jako pěkný kvítko!!! Emoticon Emoticon Emoticon

05.12.2013 [20:40]

KateDenali11Tak druhá kapitola ještě lepší, než první! Emoticon Tak fajn... Opravdu mě nenapadá, jak by povídka mohla pokračovat a jak to skončí, ale líbí se mi to, má to nápad, styl... Emoticon Skutečně moc povedené! Emoticon
K.D.11

05.12.2013 [18:03]

alicecullenhale2 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
paráda... Emoticon

1. BabčaS
05.12.2013 [15:47]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!