Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Důkaz 1

Důkaz 1

Ona na konci zůstala sama. On zůstal sám poté, co ji doopravdy poznal. Na upírech je krásné to, že mají věčnost. A ta nabízí tolik možností...

„Páni!“ pronesla jsem hravě. „Skoro sto let jsem z tebe chtěla vymámit jedno milejší slůvko a teď, když jsi ženatý a máš dítě, to z tebe pomalu ale jistě začíná lézt,“ dobírala jsem si ho.
„Ehm…“ Než dokázal vymyslet smysluplnou odpověď, omotala se kolem něj štíhlá paže jeho ženy.

P.S.: Už dlouho jsem chtěla Tanye napsat happyend. Ale teprve až teď jsem jí našla chlapa, který by si ji zasloužil.

Nejhorší samota je ta, kterou pociťujete ve společnosti ostatních. Dívat se a vnímat to, jak jsou vaši blízcí vedle vás, jak se vás přátelsky dotýkají, jak vám podávají ruku s přáním šťastných a veselých Vánoc, jak vás políbí na líce a s úsměvem si vás prohlédnou na délku paží, je zkrátka po více než tisíci letech málo.

Chtěla jsem víc. Chtěla jsem pohledy z očí do očí, kterými si zamilované dvojice dokážou říct všechno. Chtěla jsem s někým sdílet soukromé úsměvy a gesta, které by patřily jen nám. Chtěla jsem se někoho dotýkat, kdykoliv bych pociťovala potřebu ho fyzicky cítit. Protože my upíři se vzájemně moc nedotýkáme. Tedy, my nezadaní upíři.

Jakýkoliv fyzický kontakt je pro nás spíše výzvou než uklidněním. Naše povaha je v tomto směru velmi vznětlivá a nepředvídatelná.

Ne, že bych snad byla nějaká časovaná bomba, která po nějaké době vybuchne, to ne. Díky času a zvířecí krvi umím držet pudy pod kontrolou a ovládat se. Jen někdy, jako třeba teď, bych byla radši sama, než v místnosti plné zamilovaných párů.

Možná bych si mohla stvořit imaginárního kamaráda, abych tyhle svátky přežila, uvažovala jsem. Měl by světlé vlasy jako Thor, uhrančivé oči jako Johny Depp a postavu jako Herkules. Povídala bych si s ním, abych si nepřipadala jak pátý kolo u vozu, když si u stromku budou tyhle všechny páry vyměňovat dárky. Možná bych si mohla představovat, že se ho držím za jeho silnou paži, až budeme všichni stát kolem Edwardova piana a zpívat vánoční koledy. A mohla bych s ním sdílet jednu ložnici, aby nemusel chudáček spát na gauči-

„Tanyo…“ Edward měl co dělat, aby se nad mou představivostí nezasmál nahlas. Sbohem, můj imaginární kamaráde Thore-Johny-Herkule… Chtěla jsem tě(vás) mít jen sama pro sebe; nechci se o tebe(vás) dělit se čtenářem myšlenek.

Edwardovy naposledy zacukaly koutky, až zbyl jen smutný úsměv nad mým hořkým tónem.

„Bude to dobré,“ slíbil a já si v duchu jen odfrkla.

Dobré? Jak to může být dobré. Jsem tu zaseklá se sedmi páry, brblala jsem v duchu.

„Já vím.“

Samozřejmě, že to věděl. Znal to, dřív býval v této situaci také.

„Ale už nejsem,“ připomněl mi svou nádhernou manželku, která nás najednou koutkem oka kontrolovala. Jistě! Jsem tu jediná sama a proto ihned představuji hrozbu pro šťastná upíří manželství.

„Tak to není,“ ohradil se Edward.

Ne, není. Máš pravdu, přitakala jsem v duchu. Představuji hrozbu, protože jsem jako jediná ze všech tvých obdivovatelek, řekla nahlas, co bych od tebe chtěla a co bych ti mohla na oplátku nabídnout. Proto by se přede mnou měli mít všichni na pozoru! Bacha! Támhle je Tanya, ta mrcha, co skoro sto let uháněla Edwarda! pitvořila jsem se.

Než jsem dořekla poslední slovo, stál u mě a chlácholivě mi položil ruku na rameno.

„Nechtěl jsem znít necitlivě. Jen jsem ti chtěl dát naději, že jednou…“ Svá slova nechal vyznít do ztracena. Avšak já je dokázala dokončit… jednou možná najdu svého „Edwarda“. Jenomže, kdy to jednou bude? Za dalších tisíc let? Sto tisíc? A nezapomeňme na to zrádné slůvko – možná. To nám celou tuhle šanci na lásku snižuje o padesát procent.

Naší konverzaci nám po jeho slovech nenaslouchala už jen Bella. Pozornost nám věnovala i Kate. Podle jejího výrazu jsem usoudila, že ví, o čem spolu s Edwardem mluvíme.

Má sestra měla o mně starost. Sice jsme spolu mojí současnou situaci nijak neprobírali (i když ona se pokoušela na tohle téma vždycky nějak najet a já ji vždycky nějak utnula), ale věděla jsem, že ona ví, co mě tíží.

Jak by také ne. Ještě před patnácti lety mi partnerská láska tolik nechyběla; měla jsem své sestry. A i když k nám Carlisle poslal Lauranta, kterému Irina naprosto propadla, ještě pořád tu byla Kate. Nezávislá a spokojená s tím, co měla. A já měla ji. Jenže po té aférce s Volturiovými a seznámení se s Garrettem, jsem přišla o obě dvě. Irina zemřela a Kate se zamilovala.

„Omlouvám se, Tanyo.“ Útrpně jsem zavřela oči a zatřepala hlavou. Tohle neměl slyšet.

„Přesně tohle je ten důvod, proč by nám to nevyšlo, Edwarde,“ šeptala jsem tak, aby to slyšel jen on. „Můj „Edward“ by se nikdy neomlouval za něco, co nemohl ovlivnit.“ Podívala jsem se mu zpříma do očí, aby viděl, že mluvím pravdu.

„Nikdy jsem si neuvědomil, že jsi toho ztratila víc než my,“ pověděl tiše.

„Lituješ toho?“ zeptala jsem se.

„Kvůli tobě-“

„Nelži, Edwarde,“ přerušila jsem ho. „A už vůbec se mi neomlouvej za to, že jsi chránil svou rodinu. Protože tohle byste měli s mým „Edwardem“ společné – chránili byste své milované za každou cenu.“

„Jsi ke mně velmi shovívavá,“ smutně se usmíval.

„Zdá se mi to, nebo jsi mi právě složil kompliment?“ odpověděla jsem s hraným úžasem, rozhodnutá  už nepokračovat v rozdírání starých ran. Edward se na chvíli zarazil a pak se koutkem oka podíval po své manželce.

„Rozhodně se ti to nezdálo.“ Nešlo se nezasmát nad jeho snahou nepřistoupit na mou nevinně flirtující hru.

„Páni!“ pronesla jsem hravě. „Skoro sto let jsem z tebe chtěla vymámit jedno milejší slůvko a teď, když jsi ženatý a máš dítě, to z tebe pomalu ale jistě začíná lézt,“ dobírala jsem si ho.

„Ehm…“ Než dokázal vymyslet smysluplnou odpověď, omotala se kolem něj štíhlá paže jeho ženy.

„O čem si tu vy dva špitáte?“ zeptala se také hravě, ale v jejích očích nebylo po škádlení ani památky. Edward se na ni nejistě usmál a než stihl něco říct, vložila jsem se do toho sama.

„Jen jsme si povídali o tom, jaké má Edward štěstí.“ Bella se na mě zmateně podívala. Zřejmě nečekala, že budu mluvit za jejího manžela, i když svou otázku směřovala nám oběma. „Že má tebe a Nessie,“ dodala jsem a s pocitem zadostiučinění jsem sledovala, jak Bella oněměla.

„Kdybyste mě hledali, budu venku,“ pokračovala jsem. Potřebovala jsem alespoň na chvíli pryč a tohle byla nejvhodnější doba k úniku. Rozhodně jsem tu nepotřebovala být, až bude Edward Belle dokazovat svou lásku. „Trochu se projdu a vyvětrám.“ A zklidním nervy a zchladím hlavu, dodala jsem v duchu.

Když jsem vyšla ven na terasu, rozhlédla jsem se kolem sebe. Esmé měla pro tohle vždycky cit; vždy uměla vybrat nádherný dům s ještě nádhernějším okolím.

Koukala jsem dolů do zasněženého údolí a obdivovala tichou krásu zimní krajiny. Dolinou protékala klidná řeka, které ač vypadala na první pohled zamrznutá, se stále pohybovala. Zurčení vody opírající se o břehy mi dokazoval, že tenký led není pro ni překážkou.

Západní stranu lemovaly skalisté hory se zasněženými pahorky a z východu se táhly jehličnaté lesy, které byly zasypány bohatou nadílkou sněhu. Vzduch byl chladný a čistý. Voněl novotou a svěžestí a to hlavně proto, že na obzoru se kupily husté mraky.

Když jsem sešla z terasy a rozběhla se na sever, směrem na Aljašku, začalo sněžit. Opět. V tu chvíli jsem nemohla za svoji existenci být šťastnější. Kdybych byla člověk, potřebovala bych se ukrýt někam do tepla. Rozhodně bych si to nenamířila přímo do centra hlavního dění.

Čím více jsem se blížila k domovu, tím více foukal vítr a tím se mi do tváře opíralo víc sněhových vloček. Bylo to osvobozující a tak trochu bláznivé. Ale bylo mi to jedno. Pobíhat si ve sněhové bouři bylo milionkrát lepší než sedět v obýváku u Cullenových a sledovat, jak se Carlisle a Esmé drží za ruce, nebo jak Edward objímá Bellu, případně jak se Rose vyvaluje na Emmettově klíně.

Tiše jsem se smála a předbíhala vítr. Točila jsem se dokola, až mi pod nohama vznikal sněhový vír a na oblečení se mi tvořily kupičky ledu.

Byla bych si takhle bláznila, kdo ví jak dlouho, ale ta bouře netrvala věčnost. Byla to jen náhlá záležitost, která po pár minutách vyprchala a počasí se opět umoudřilo. A tak jsem šla pomalým krokem k Denali.

Tahle krajina byla jiná. Také jsme tu měli skalisté hory a řeky. Ale lesy tu chyběly. Na téhle straně byly jen široké lány pustiny, kterou téměř celoročně přikrýval sníh.

Když jsem byla necelých třicet kilometrů od našeho domu, ucítila jsem to. Nasládlá vůně nebezpečí protkaná zralými citrusy a divokým tymiánem mě donutila výhružně zavrčet. Ten pach jsem znala a proto jsem nevěděla, zda rovnou utéct, nebo se pokusit ochránit naše teritorium.

Už jsem nešla klidným krokem, má dominance a hrdost mi nedovolovaly se zbaběle otočit na patě a  běžet pryč do bezpečí, takže jsem místo toho běžela jako o závod a snažila se vymyslet, co udělám, až na něj narazím.

Předpokládala jsem, že ho najdu u našeho domu, že ho přilákal náš pach. Ale když se po chvíli jeho stopa stočila k západu, k malé říčce plné lososů, byla jsem trošku zmatená. On nebyl vegetarián a ta srdce, která v dálce bila, nepatřila medvědům, ani jiným šelmám.

Athabaskové byli silným indiánským kmenem, který žil ve vnitrozemí. Nepřicházeli jsme moc do styku; jejich vesnice se táhly od Mt. Crosson k Peters Dome a my bydleli skoro až u Mt. Mother, ale to neznamenalo, že se nemohli vypravit na vzdálenější rybářský lov.

 A taky že ano. Za nedlouho jsem slyšela jejich hlasy. Byli tři. A byli to muži. Bavili se mezi sebou svou řečí a nedávali moc pozor na své okolí. Na břehu měli roztahané sítě a nože. Těžce se brodili sněhem, jejich váhu jim neulehčovaly huňaté kožešiny, které měli kolem sebe uvázané jako kabáty.

Upír, kterého jsem hledala, se krčil při zemi. Jeho černé vlasy svítily v bílém sněhu jak měsíc v úplňku na nočním nebi. Stačilo jen aby se jeden z těch lovců kolem sebe porozhlédl a zahlédl by ho. Jenže ti muži se věnovali své práci.

Vítr mi foukal do obličeje a vháněl mi do nosu jeho pach. To byla má výhoda – nevěděl o mně.

Zatím.

 

Vím, vím, že mám dost rozepsaných povídek, ale tohle bude taková max. osmikapitolovka.
Původně jsem chtěla tuto povídku poslat do vánoční kapitolové soutěže, ale pak jsem si uvědomila, že tento příběh nechci lámat nějakými podmínkami... Tak vám ho předkládám v naprosto "nezlomeném" a neovlivněném stavu.
Doufám, že si jeho přečtení budete užívat tak, jak si já užívám jeho psaní.
A ještě poslední poznámka - nečekejte tak dlouhé kapitoly jako u VHN; tohle má být bezprostřední romantika v mém podání a bez zbytečných cavyků okolo (i když Tanya bude mít cavyků plnou pusu :D).


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Důkaz 1:

 1
12.12.2013 [2:15]

nesinka Emoticon Emoticon

05.12.2013 [20:26]

KateDenali11To je opravdu dobré... No, páni, určitě si od tebe ještě něco přečtu! Emoticon Krásně píšeš a já krásné psaní miluju. Emoticon Mám ráda Denaliovi (což je z mého nicku dbře znát :D), ale Tanyu moc nemusím, nejspíš to bude právě kvůli Edwardovi, nevím... Každopádně jsem zvědavá na vývoj příběhu a jdu se vrhnout na druhou kapitolu, jen tak přemýšlím... Proč se to asi jmenuje Důkaz? Emoticon
K.D.11 Emoticon

05.12.2013 [16:53]

wodwarHezké, těším se na pokračování...

02.12.2013 [19:20]

Krásné :) Emoticon Emoticon

02.12.2013 [19:12]

NespoutanaPáni, skvělý! Hrozně se mi líbí, jak píšeš! Emoticon Emoticon Emoticon

4. BabčaS
02.12.2013 [18:54]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. lololka
02.12.2013 [17:53]

parádní kapitola Emoticon Emoticon

2. marcela
02.12.2013 [17:35]

Moc hezké. Emoticon Emoticon
Moc se mi líbí jemnost tvého humoru, který jsi vložila Tanye do úst. Emoticon Emoticon Emoticon

1. Lucka
02.12.2013 [17:15]

skvělé Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!