Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Druhý svět - 6. kapitola

kris


Druhý svět - 6. kapitola„Jsi živý?“ vyhrkla jsem. Bylo to to první, co jsem se potřebovala dozvědět. Upírala jsem na něj prosící oči a v duchu se modlila. Nevím, jestli bych dokázala unést další ránu.
Spousta vysvětlování. Záhady druhého světa zdaleka neskončily...
Přeji příjemné čtení. :))

 

6. kapitola

 

„Bells.“ U srdce mě zahřál hřejivý pocit štěstí, když jsem slyšela své jméno z těch úst. Ale zároveň mě polilo horko a drtil sžírající strach.

Ne, ne, ne! To přece nemohl být on…

 

„Jaku?“ vydala jsem ze sebe s hlasem minimálně o oktávu výš. Ruce jsem zatínala v pěst, ale i tak jsem nezastavila jejich třes. Nevěděla jsem, co to mělo znamenat! Jacob byl přece mrtvý! A jestli byla toto jeho posmrtná podoba, nebo duch, nebo…

„Bells,“ zašeptal znovu se slzami v očích a rozběhl se ke mně. Zastavilo se mi srdce, než se znovu rozběhlo ještě větší rychlostí. Nohy jsem měla zdřevěnělé, nemohla jsem se schovat ani utíkat, takže rozhodly za mě.

„Bells, tak rád tě zase vidím.“ Pevně mě sevřel v náručí, zatímco já nechala viset ruce podél těla. Bála jsem se jej obejmout, bála jsem se, co by se mohlo stát. A bála jsem se, že je jen mým přeludem a že mi zmizí hned, jakmile si dovolím se z jeho přítomnosti radovat.

Teď už byl jediným důvodem, proč ještě stojím na vlastních nohou, jejichž kolena se mi podlamovala. Čelem jsem se opřela o jeho svalnatou hruď a vdechovala příjemnou a dobře známou vůni, na kterou jsem málem zapomněla. Zjištění, jak málo stačí k tomu, aby člověku vybledly i tak moc důležité vzpomínky, mě píchlo u srdce.

„Celá se třepeš,“ poznamenal starostlivě a stiskl mě pevněji.

Byl jiný. Nikdy nebyl vyžle, ale takto svalnatou postavu taky neměl. A ani to teplo, které sálalo z jeho těla, se mi moc nezdálo. Ačkoliv jsem přitom byla sama proti sobě, protože mi to ve skutečnosti bylo neskutečně příjemné. Byla jsem konečně schopná se alespoň trochu uvolnit…

„Odnesu tě do postele,“ řekl náhle a já cítila, jak se jeho tělo nepatrně vzdaluje. Něco mi v hlavě přebliklo a já měla chuť si za svou blbost omlátit hlavu o zeď. Měla jsem přímo před sebou Jacoba, svého Jaka, a já se chovala, jako by to byl někdo úplně cizí!

„Ne,“ vyhrkla jsem najednou a nejpevněji, jak jen jsem toho byla schopná, ho objala. „Prosím, neodcházej. Nenechávej mě tady samotnou. Nevím, co se to všechno děje, nevím ani, jestli jsi skutečný, ale je mi to jedno. Chci tě mít u sebe, potřebuju tě tu…“ chrlila jsem salvu slov v usedavém vzlykání a přitom mu máčela slzami tričko. Přes ucpaný nos mi polovinu nešlo rozumět, ale to mi bylo jedno. Nemohla jsem dopustit, aby odešel, aby mi zmizel…

„Pšššt, já nikam neodcházím,“ snažil se mě uklidnit, dlaní mi přejel několikrát po zádech. Ta slova mě nepatrně uklidnila. Ale jen do chvíle, než si mě vyhoupl do náruče a směřoval ke schodům.

„Ne, prosím, ne,“ šeptala jsem, na vzdor jsem neměla sílu. Tu jsem hodlala využít jinak - věděla jsem, že ho nepustím. A doufala, že se mi nerozplyne před očima…

Donesl mě do pokoje a opatrně položil na postel. A když se začal zvedat, zachvátila mě panika. Držela jsem ho za krk jako klíště.

„Bells, jen ti donesu kapesníky, co máš na stole,“ oznámil mi chlácholivým hlasem. Podívala jsem se tím směrem, spíš jen automaticky.

„Nechci je, chci, abys tu zůstal,“ žadonila jsem znovu. Ničemu jsem nerozuměla, a snad právě proto pro mě byl tak důležitý. On byl jistota. Alespoň prozatímní. Byl tady, se mnou.

Sedl si na kraj postele a vzal můj obličej do dlaní. Dlouze se mi díval do očí, postupně se do těch jeho vkrádalo víc a víc smutku. Děsilo mě, co to asi znamená. Děsily mě představy, co všechno se může stát - teď, za chvilku…

„Bells, nikam nejdu. Přišel jsem, abych tu byl s tebou, abych ti všechno vysvětlil a taky něco předal, ale to má zatím čas. Teď mě pustíš a já slibuju, že budu do pěti vteřin zpátky u tebe. Dobře?“ Mluvil se mnou jako s malým dítětem, co potřebuje všechno pečlivě vstřebat, než na to může reagovat. Ale přesně to já právě teď potřebovala. Chvilku jsem zvažovala, když jsem nakonec přikývla. On by mi přece nelhal…

Povolila jsem sevření a skenovala každý jeho pohyb. Sotva vzal kapesníky, už se zase vracel ke mně do postele a já se tak nepatrně usmála. Sundal si boty a vlezl za mnou. Podal mi krabici kapesníků, a tak jsem si jich několik vytáhla a pokusila se uvolnit si nos. Z toho neustálého brečení mi zůstal ucpaný, a tak jsem to přestala řešit. Měla jsem hlavu plnou tisíci otázek…

Všiml si mého zkoumavého pohledu a otočil se na mě. Nedala jsem mu ani prostor, aby se cokoliv zeptal…

„Jsi živý?“ vyhrkla jsem. Bylo to to první, co jsem se potřebovala dozvědět. Upírala jsem na něj prosící oči a v duchu se modlila. Nevím, jestli bych dokázala unést další ránu. „Nebo jsi taky beskern?“ zeptala jsem se ho nešťastně a zkoumala jeho oči. Krásné, čokoládově hnědé oči, které mi tolik připomínaly staré časy a kterým jsem bezmezně důvěřovala.

„Beskern? Tebe navštívil tvůj beskern?“ ptal se překvapeně, z čehož jsem vyvodila, že beskernem není. Nebyla to však odpověď, jakou jsem potřebovala.

„Tak co jsi? Byla jsem na tvém pohřbu, všichni jsme tě oplakali!“ zvýšila jsem hlas, začínala jsem být netrpělivá. Při té vzpomínce se mi vrátila bolest, kterou jsem si procházela i před tím…

„Jsem to pořád já, jen teď trčím tady. Nikdy jsem neumřel, ale pro okolí jsem být mrtvý více méně musel. Jen Billy se s mým odchodem nemohl smířit a tak předstíral, že jsem odcestoval. Až když jsi za ním byla ty, zlomilo ho to a uvědomil si, že tak nemůže všechny kolem vodit za nos. Ani sebe  - on moc dobře věděl, že už se nikdy nevrátím a jen by na mě zbytečně čekal,“ snažil se mi vysvětlit, ale mě to jen popudilo. Mohl se mi o tom zmínit, napsat, nemusela jsem snášet všechnu tu bolest z jeho ztráty!

„A proč jsi mi o tom nikdy neřekl? Mohl jsi mi to napsat, mohl jsi mi to dojet říct! Nemusela jsem žít v představě, že jsi mrtvý! Dokážeš si vůbec představit, jak mi bylo? Jak moc jsi mi chyběl? No tak dokážeš?!“ křičela jsem na něj a bušila ho při tom dlaní do hrudi. Vybíjela jsem si tak vztek, co jsem na něj měla…

„Bello, přestaň!“ snažil se mě uklidnit, chytil mé zápěstí do svého železného sevření. Nedokázala jsem se z něj vymanit, a tak jsem to po chvíli snažení vzdala. Neměla jsem jinou možnost než jej poslouchat. „Je to jinak, než si myslíš. Nemohl jsem ti dát nijak vědět, kdyby ano, přijel bych se s tebou alespoň rozloučit. Dokonce i dopisy, které jsi v poslední době dostávala, nebyly ode mě. Psal je Billy, i když si s nimi nevěděl moc rady. Ale já si to na rozdíl od ostatních, co jsou tady, nevybral. Dostal jsem se sem bez vlastního přičinění, když se ve mně probudily vlkodlačí geny. A bylo to všechno strašně rychlé, nestihl jsem se rozloučit s nikým. Nakonec jsem z minuty na minutu zmizel…“

„Vlkodlačí geny?“ reagovala jsem na jeho slova a začala se odtahovat. „Ty jsi… ty nejsi… člověk?“ dostala jsem ze sebe přiškrceným hlasem. Copak mi mohlo něco takového uniknout? Na rozdíl od všeho, co se kolem mě dělo, jsem u něj jako u jediného měla pocit, že je to stále on.

Pevně k sobě stiskl víčka, a když je potom otevřel, jeho oči byly plné smutku, zoufalství…

„Bello, nemusíš se mě bát. Jsem tady proto, abych tě chránil,“ utěšoval mě. Nezabíralo to. Ani v nejmenším.

„Tak co jsi zač?“ ptala jsem se hystericky. Tohle nemohla být skutečnost. Znovu jsem zadoufala, že se mi to jenom zdá a že se co nevidět vzbudím. Jenomže jsem věděla, že si to jen nalhávám. Na sen to bylo všechno příliš jasné a živé…

„Vlkodlak,“ odpověděl prostě, nenaléhal na mě a čekal, jak se s tím faktem vypořádám. Dívala jsem se do jeho skleslých očí, hledala jsem v nich známky zvířeckosti.

„Vlkodlak…“ vyšlo mi šeptem z úst. Nasucho jsem polkla a stále čekala, kdy to popře nebo se podle toho začne i chovat. Kdy se promění v šelmu a roztrhá všechno, co mu přijde pod ruku. „A kdy se změníš? Měníš se při úplňku?“ zeptala jsem se téměř neslyšeně a podívala se z okna. V tuto dobu mi to bylo k ničemu – za denního světla jsem nemohla ani zjistit, jestli dneska…

„Měním se, když potřebuju. Nemusíš se bát, neublížil bych ti ani ve zvířecí podobě.“ Váhavě se usmál, přestože jeho oči zůstávaly smutné. Pomalu se ke mně přiblížil a přitiskl dlaň na mou tvář. A já se nebránila. Po malém zaváhání jsem se k ní přitiskla ještě víc. „Jsem to pořád já.“ Ten tón, kterým to řekl, prolomil všechny mé obavy. Už jsem se od něj nedokázala držet dál…

„Věřím ti,“ ujistila jsem ho a znovu ho objala. Schoulila jsem se do jeho náruče, zatímco se opřel zády o zeď. „ Promiň mi to. Ale potřebuju čas, abych se s tím mohla vyrovnat. Nic z toho tady nechápu, je to všechno…“ zajíkla jsem se a potlačila nové slzy, co se mi za tu chvilku nahrnuly do očí. „Nevím ani, jestli je to všechno skutečné a pak…“

„Bells, uklidni se,“ konejšil mě, už zase jsem se celá třásla. „Všechno ti to vysvětlím. Mrzí mě, že ses sem dostala. Nemělo se to stát,“ mluvil teď už spíš pro sebe. Připomnělo mi to důvod, proč jsem tady.

„A Edward?“ zeptala jsem se stejně, jako před chvílí beskerna. „Ten přece nemůže být vlkodlak, když mě chtěl… zabít.“ Jen stěží jsem to dokázala vůbec dopovědět. Stále jsem tomu nemohla uvěřit. Čím byl on? Co se sním stalo?!

„Edward ti posílá toto,“ řekl a vytáhl z kapsy několikrát přeložený papír. Sedla jsem si, vzala si ho a roztřesenými prsty jej začala otevírat.

„Co to je? Dopis?“ ptala jsem se opatrně. Němě přikývl, a když ani po hodné chvíli nic nedodal, pochopila jsem, že mi neřekne nic dřív, dokud si ho nepřečtu.

Rozevřela jsem poslední přehyb a list v rychlosti přelétla očima. Nebylo to Edwardovo písmo. A přesto byl na konci jeho podpis. Zmateně jsem se podívala na Jaka.

„Je od něj,“ potvrdil mi, a tak jsem se nedůvěřivě pustila do čtení.

 

Bells,

ani ti nedokážu slovy vypovědět, jak moc mě to všechno mrzí!!!

 Nikdy si nepřestanu vyčítat, že jsem bez tebe nedokázal být a šel se za tebou ještě rozloučit. Nikdy bys nenašla průchod do tohoto světa. A já bych ti nikdy nechtěl ublížit a nezničil ti život. Nenávidím se za to, co jsem udělal, že jsem se nedokázal ovládnout.

Prosím tě o odpuštění. Nejen za dnešek, ale i proto, že tě tu teď musím nechat samotnou. Ale nemůžu jinak, musím odjet. Slibuju, že se vrátím, co nejdřív to půjde. Musím se naučit ovládat, abych mohl být s tebou. Pokud o to potom ještě budeš stát. Ale nechci ti víc ublížit, nechci, abys mě ještě někdy viděla tak jako dnes.

Miluji tě celou svou bytostí a na tom se nikdy nic nezmění. Byla jsi a vždycky pro mě budeš tou nejdůležitější osobou na světě…

Věř Jacobovi. Ochrání tě. Přede mnou…

Miluji tě…

Edward

 

Přečetla jsem si ten dopis celkem třikrát, než jsem dokázala vůbec nějak reagovat.

„On odjel?“ Až s těmi slovy jsem si uvědomila, že se za strachem, způsobeným jeho chováním, stále ukrývá nekonečné moře lásky, díky kterému bych mu odpustila všechno. I kdyby mě chtěl opravdu zabít…

„Kam?“ reagovala jsem hned, jakmile Jacob přikývl.

„Pravděpodobně do nějakého velkého nemocničního střediska. Musí se naučit ovládat svou touhu po krvi. Ale podle mě to nemá šanci zvládnout, je novorozený a…“

„Touhu po krvi?“ zopakovala jsem jeho slova. Upřeně se na mě podíval a přikývl. Atmosféra zničehonic zhoustla a já pochopila, že čeká, až na to přijdu sama. „On,“ na chvilku jsem se odmlčela, než jsem to dokázala vyslovit, „pije krev?“ Přestože to bylo absurdní, nic jiného jsem si z toho nebyla schopná vyvodit. Sebevíc jsem se snažila přijít na to, co tím myslel, nenapadala mě žádná jiná možnost.

Bylo to absurdní, přesto Jake souhlasně přikývl.

Mé myšlenky se ubíraly jedním jediným směrem. Snažila jsem se je nasměrovat jinam, vymyslet jiné řešení, ale nic z toho nepřicházelo. A to tíživé ticho mi jen zlověstně našeptávalo, že se ubírají správným směrem.

„No tak kým je?“ vysoukala jsem ze sebe zoufale, nechtěla jsem to vyslovit. Bála jsem se, že by to mohla být pravda…

„Upírem,“ odpověděl a ve mně by se v tu chvíli krve nedořezal. Znovu a znovu jsem si to slovo opakovala a doufala, že z něj vyjde jiný význam. Že jsem jen špatně slyšela. Snažila jsem sama sebe přesvědčit, že to není možné. Není, prostě není…

Přitiskla jsem víčka k sobě a zhluboka se nadechla. Přiložila jsem si prsty ke spánkům a snažila se to všechno pochopit, přijmout. Třeštila mě z toho všeho kolem hlava, a přestože jsem s tichým ne kroutila nesouhlasně hlavou, nic se neměnilo.

Nebyla to první věc, která se absolutně vymykala veškeré normálnosti. A já se snažila přimět uvěřit, že je to všechno skutečnost. Že jsem jen žila celou tu dobu v nevědomí…

„A tento svět? Beskern mi říkal, že byl vytvořen, aby ochránil lidi. Myslel tím před upíry?“ dávala jsem si to dohromady. Otevřela jsem oči, spustila ruce podél těla a podívala se na něj. Ještě stále jsem doufala, že to všechno vyvrátí, že se začne smát. Znělo to tak strašně zvláštně…

„Byl vytvořen jenom kvůli upírům. Bohužel to spolu s nimi odnesli i vlkodlaci, i když ti tu jsou všichni, protože chtějí.“ Viděl někde hluboko v mých očích – za zmateností a neštěstím - tázavý výraz, a tak pokračoval, přestože jsem na něm viděla, jak se bojí mé reakce. „Jsme tu tři. Oni se vzdali normálního života na zemi, aby mohli být se svou láskou. Tento svět pro ně přináší výhody. Legenda říká, že se sem nikdo nedostane z donucení, na každého tu čeká někdo, do koho se otiskne. A otisk je nezlomné pouto lásky, jakmile se otiskneš, nic není důležitější, bez ní tě nic nedokáže držet při životě. Proto sem všichni přišli – tento svět jim umožnil setkat se s milovanou osobou, kterou na zemi ztratili. A proto jsem výjimka. Jsem tu, protože můj praděda umřel a musel jsem ho zastoupit. Neměl jsem na výběr,“ mluvil a já ho s napětím poslouchala. Snažila jsem se to brát jako fakt, i když to nebylo nejlehčí. Stále jsem si to neuměla představit.

Bylo jedno, co mi říkal. Důležité bylo, že jsem se dozvěděla něco víc. Potřebovala jsem to zjistit, ta nevědomost byla ubíjející. O to víc, že otázek bylo nespočetně…

„A tento svět?“ položila jsem tu stěžejní. Od toho se všechno odvíjelo a já stále nechápala, proč…

 


Jestli jste si všimli drobné změny, nelekejte se. Upravila jsem baskerny a přejmenovala je na beskerny. Není v tom nic zásadního, jen se mi to víc zamlouvá... Emoticon 

Nastane éra otázek a vysvětlování. A já jen doufám, že Vám Edward nebude moc chybět... Přijde, jakmile bude moct, slibuju! Emoticon Koneckonců, i on má hodně k vysvětlování...

 

A teď něco ohledně přidávání dalších kapitol...

Každý autor má k tomu, co píše, nějaký vztah. Nebo by alespoň měl mít, podle mého názoru. A proto nechci, aby se z této povídky stala jen bezduchá slátanina. To ale na druhou stranu zabere daleko víc času...

S koncem této kapitoly skončily i prázdniny. A spolu s tím Vás chci připravit na něco, co nás čeká a nemine.

Tento rok toho bude opravdu hodně. Studuju konzervatoř, což znamená, že jsem od pondělí do pátku od sedmi od rána do devíti do večera zavřená ve škole. Na privát se chodím prakticky jen vyspat, a to jsem ráda, že jsem ráda. Něco jak vlastní notebook moc nepřipadá do úvahy, takže ani přístup na net.

To by se ještě dalo zvládat. U minulé povídky jsem válčila s časem a psala o víkendech, ačkoliv i v tu dobu musím cvičit. Jenomže tento rok navíc začínám v pátek učit, přes týden budu ohrožovat svou jízdou všechny na silnicích, a to nejlepší na konec... Hurá do čtvrťáku! Emoticon Na což se už vážně nemůžu dočkat... (Krom té teoretické, kterou všichni znáte, mě čeká taky ta praktická, takže double maturita... Emoticon )

Tak jako tak doufám, že to všechno zvládnu! Že ty děti přece jenom něco málo naučím, řidičák mi dají a maturitou prolezu zase o rok výš. Jen si teď ještě nedokážu představit, co všechno to bude obnášet a kolik mi bude zbývat času...

A teď se tedy dostávám k tomu, co jsem chtěla už na začátku... Emoticon Povídku píšu pro radost, beru to jako čas, kdy můžu problémy hodit za hlavu. Ale rozhodně ji nebudu upřednostňovat před školou a povinostmi. Nestojí mi to za ty nervy...

Budu se snažit přidávat alespoň ze začátku trochu pravidelně (víckrát jak jednou týdně nečekejte - to je můj maximální výkon Emoticon - ale i to možná bude nad moje síly), nechci, aby se z této mé záliby stala povinost, jak tomu ke konci bylo i u mé předchozí povídky. A jedno vím s jistotou - povídku určitě dopíšu. Jen opravdu nedokážu odhadnout, jak dlouho mi to bude trvat...

Ráda bych ji dopsala dřív, než začne ten největší frmol, ale jak se znám, s největší jistotou se mi to nepovede. Proto jakmile mi to začne přerůstat přes hlavu, dávám tomu tady pauzu - přece jenom, škola je důležitější, alespoň pro mě. A pokračovat budu, až to bude všechno za mnou...

Je to ještě daleko, já vím. Ale to já jen, abyste věděly, do čeho se mnou jdete. Emoticon 

Teď už můžu jenom doufat, že Vás to neodradí od dalšího čtení... Emoticon 

 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Druhý svět - 6. kapitola:

 1
04.02.2013 [22:41]

Ivka77Tak Jacob? Ja som to vedela. Muehehe. Emoticon Tak na to vysvetľovanie sa teda teším a som zvedavá, ako sa stal z Edwarda upír. Ktože si ho chcel dať ako zákusok? Emoticon

4. Kim
16.09.2012 [16:23]

KimNejdřív se musím omluvit, že komentuju až teď... Ale alespoň mám k dispozici rovnou další kapitolu, na kterou se už nesmírně těším. Emoticon
Any, zlato, držím ti moc pěsti jak se školou, kterou bez pochyby zvládneš a maturitu uděláš jakoby nic, tak i s autoškolou, kterou ti teda vůbec, ale vůbec nezávidím. Už jen když na to období vzpomínám, tak se mi obrací žaludek naruby. Moje byla prostě příšerná, tak snad to budeš mít jiný. Určitě nejsi takové tele jako já. Nejsem na to hrdá, ale je to tak. Emoticon

Co ti říct ke kapitole? Hmm, má cenu znovu opakovat, že jsem zase vedle jak ta jedle? Emoticon Bylo tu úžasný, o tom žádná. Za těch pár kapitol už jsem si totiž zvykla, že tvůj styl psaní je naprosto dokonalý a většina autorů tady ti ho může závidět... Ano, jsem mezi nimi. Emoticon
Já teda nejsem fanynka Jacoba, ale myslím, že tady bych ho zvládnout mohla. Zatím se neprojevil jako blbeček, jak je tomu ve většině povídek a doufám, že to tak zůstane, jinak ho z povídky vykopnu já sama. Každopádně ho teď bude asi Bella hodně potřebovat, když je Edward pryč. A že já ho tam teda postrádám. Snad se s tou krví vypořádá rychle (kdoví, jestli je to vůbec pravda, budu Jakeovi věřit). Emoticon
Jsem napnutá, jak to bude pokračovat a co za další jobovky máš na nás přichystaný. Parádní kapitola! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

04.09.2012 [18:51]

Rena16 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. LadySadness
03.09.2012 [14:06]

fú, tak toto bude ešte na dĺĺĺhé vysvetľovanie a zvykanie Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Janina
03.09.2012 [9:48]

Já věděla, že to bude Jake na konci předchozí kapitoly, mazec Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!