Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Double trouble 6. kapitola

26.06.2011 (08:15) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2212×

Pohled Ashley

O několik dní později

Rozmrzele jsem přežvykovala topinku a dívala se z okna. Venku svítilo sluníčko a osvětlovalo interiér kuchyně. Obvykle by mi to zvedlo náladu, ale dnes ne.

Pořád jsem měla v živé paměti, že někdo byl v mém pokoji, zatímco jsem spala. To ovšem nebyl jediný problém. Od včerejšího pokusu o útěk mě nepouštěli k Zoey.

Tak trochu jsem doufala, že ji tady potkám a alespoň prohodíme pár slov při snídani.

Z nějakého nepochopitelného důvodu jsem pořád myslela na Aleca. Ten jeho pohled mě děsil i teď, a to především ve spánku.

Dojedla jsem a zvedla se. Talíř jsem nechala na stole a vydala se směrem ke svému pokoji. Už jsem alespoň tam dokázala trefit.

„Hej, človíčku!" ozvalo se za mnou. Strnula jsem a otočila jsem se. Byl to ten chlap, se kterým hned první den Felix praštil. Oslovení „človíček" mi nebylo o moc milejší než „svačinka". Věděla jsem, že mají zakázáno mi ublížit, ale tento chlápek byl otravný.

„Co je?" zeptala jsem se co nejledabyleji. Upír v mžiku stál u mě. Hrklo ve mně a pokusila jsem se vycouvat z jeho dosahu. Všiml si toho a jenom se pousmál.

„Už ti někdo řekl, že krásně voníš?" zeptal se mě a mírně se ke mně naklonil. Jeho přítomnost se mi zamlouvala čím dál tím míň.

„Ne," odvětila jsem a chtěla vykročit, ale chytil mě za rameno. Pozorně jsem se mu podívala na oči. Měl je uhlově černé, to nebylo dobré. Jane mi vysvětlila, že to znamená, že je hladový. Navíc se mu začínaly fanaticky lesknout a působil dojmem šílence. Na rtech se mu formuloval široký úsměv. Nervózně jsem se ošila.

„Ale určitě si toho všimli. Minimálně Alec," řekl a postoupil o ještě malý kousek.

„Nepřibližuj se," varovala jsem ho, ale působilo to směšně. Co bych mu tak mohla udělat? Navíc se mi třásl hlas, což určitě výhružně nepůsobilo.

Jenom se ještě více usmál. Přirovnání lovec a kořist se skvěle hodilo. Ať někdo přijde, prosím, úpěla jsem v duchu.

„Aro to zakázal, ale myslím, že jednomu ze svých talentů to promine," uvažoval nahlas.

„Varuju tě, že pištím dost hlasitě," zkusila jsem to znovu. Jenom se rozesmál.

„Bude to jenom chvilička, nic neucítíš," zašeptal a naklonil se ke mně.

Nabrala jsem vzduch do plic a chystala se zařvat, ale nic se nedělo. Ten chlap strnul uprostřed pohybu. Rychle jsem vycouvala a nechápala, co se děje.

Prostě jenom stál jako socha. Vůbec nic nevnímal, vypadalo to, jako by prostě zamrznul uprostřed pohybu. Oči měl upřené někam do prázdna.

Rozhlédla jsem se a zaregistrovala Aleca, který stál na konci chodby a sledoval mě a upíra vedle mě.

„Co se děje?" pípla jsem dost vyděšeně.

„Jdi do svého pokoje," rozkázal mi a rychle se přibližoval. Něco v jeho hlase mě přimělo jej poslechnout. To už ale Alec stál u mě, oči stále upíral na živou sochu před sebou.

„Jdi!" sykl na mě, když jsem se k ničemu neměla. Rychlým krokem jsem vyrazila a sotva jsem zahnula za roh, zaslechla jsem odporný zvuk, který mi trhal uši. Bylo to hnusné, kovové skřípění, jakoby někdo obrovskou silou trhal plech.

Vletěla jsem do pokoje a sedla si na pohovku.

Co se to děje? Proč ten upír strnul? Co to bylo za zvuk? Netrpělivě jsem sledovala hodiny a čekala na nějaké vysvětlení. Mozek jsem měla v pohotovostním režimu.

Ozvalo se tiché zaklepání na dveře.

„Dále," zašeptala jsem ochraptěle. Vlastní hlas mě neposlouchal. Vešel Alec a trochu rozpačitě postával na prahu.

„Co to bylo?" položila jsem mu stejnou otázku, jako na chodbě. Natáhl ke mně ruku se sklenicí vody. Nechápavě jsem se na něj podívala.

„Nejdřív se napij. Jsi v šoku," vysvětlil mi. Vzala jsem si sklenici a opatrně si prohlédla tekutinu v ní. Byla to voda, ale i tak jsem si jenom ucucla.

„Neotrávil jsem to," zabručel Alec a rozhlédl se po mém pokoji. Pohled mu padl na můj noční stolek, přesněji na fotografie na něm. Na první byla moje nejlepší kamarádka Amy a já. Stály jsme na cestičce v parku a v pozadí stálo několik stromů.

Na druhé jsem byla já, Zoey a teta. Pořídila jsem ji před rokem na tetině oslavě narozenin.

Napila jsem se a tázavě se podívala na Aleca.

„Takže, řekl ti už někdo něco o darech?" zeptal se mě. Nakonec se opřel o kraj pohovky.

„Ne, to jsem ještě neslyšela," odpověděla jsem a uvažovala jsem o tom, jak jinak se ke mně choval. Byl celkem milý, což mě překvapilo.

„Dobře. Jedná se o to, že se po proměně u daného upíra objeví jakási nadpřirozená schopnost. Závisí to na schopnostech člověka před proměnou. Například moje sestra uměla vždy člověka ublížit. Teď má dar. Stačí jí jediný pohled a vsugeruje někomu do hlavy pocit neskutečné bolesti. Není opravdová, je to pouze iluze, ale máš pocit jako při mučení," vysvětlil mi.

„Proto se Jane všichni tolik...bojí?" zeptala jsem se. Druhý den mě na snídani zavedla ona. Všichni se k ní chovali odtažitě, ustupovali jí z cesty. Bylo mi to divné, ale neodvážila jsem se jí na to zeptat. Dary mě zaujaly. Mám taky nějakou schopnost?

„Ano. Já vím, že působí dojmem ledové, kruté mrchy, ale on taková není," obhajoval své dvojče.

„Já vím, že je celkem milá. A ty máš taky nějakou schopnost? Omráčil jsi toho chlapa, nebo něco takového?" vyptávala jsem se dychtivě. Zřejmě jsem působila dojmem malého dítěte.

Alecovi lehce zacukaly koutky. Asi si myslel to samé. Cítila jsem, jak jsem mírně zrudla.

Sice jsem měla být spíše vyděšená, ale žízeň po informacích a moje přirozená zvědavost byly silnější.

„Dokážu kohokoli, klidně celou skupinu lidí, odříznout od smyslů. To jsem udělal i jemu. Mohlo to dopadnout špatně," řekl a dal zvláštní důraz na poslední větu.

„Já vím," přiznala jsem a sklopila hlavu.

„Není to tvoje vina. Opravdu krásně voníš." Poslední větu řekl šeptem, spíše sám pro sebe.

„Jak to celé souvisí s mojí vůní?" zeptala jsem se. To jsem pořád nechápala.

„Jedná se spíše o vůni tvojí krve. Probudilo to v něm žízeň," vysvětlil mi.

„Aha," hlesla jsem. Chvíli bylo ticho, ale mně to nedalo.

„A já mám nějaký dar?" zeptala jsem se.

„Je to možné, ale nevíme to jistě. Aro potřeboval náhradu v gardě, o dary se výjimečně nestaral," odpověděl mi. Nečekala jsem to, ale přišlo mi to nefér a projelo mnou zklamání.

„Po proměně by se ale měl ten dar projevit, pokud jej máš," dodal, zjevně si všiml mého zklamání. Přikývla jsem a znovu sáhla po sklenici s vodou a dopila ji.

„Máš ještě nějaké otázky?" zeptal se mě po chvíli.

„Asi milion nebo dva, ale nebudu tě zatěžovat," ušklíbla jsem se.

„Dobře," kývl a vydal se ke dveřím.

„Alecu," oslovila jsem ho ještě. Otočil se a tázavě se na mě podíval.

„Co to bylo za zvuk?" zeptala jsem se. Viděla jsem, jak se napnul.

„Nešel dobrovolně, tak jsem použil trochu brutality."

„Aha. A díky," zamumlala jsem za ním. Byla jsem si jistá, že mě slyšel. Vyšel z mého pokoje a zavřel dveře.

Chvíli jsem se ještě dívala na zavřené dveře a v mozku si třídila vše, co jsem se dozvěděla.

Lehla jsem si na pohovku a zírala do stropu. Změna v Alecově chování byla obrovská.

Líně jsem uvažovala o tom, že Felixovi přednesu návrh na procházku do zahrady. Chtěla jsem se nadýchat čerstvého vzduchu a být někde jinde než uvnitř.

Z mého uvažování mě vyrušilo naléhavé zaklepání na dveře.

„Hoří?" zabručela jsem a posadila se. Do dveří vešel Felix.

„Aro tě volá," oznámil mi.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Double trouble 6. kapitola: