Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dotkni se mě a já tě zabiju! - 30. kapitola

30.07.2010 (19:00) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 7296×

30. kapitola

Kráčel jeden mladý upír ulicemi Volterry a chtěl se dostat přímo do srdce tohoto městečka. K samotným vládcům jeho druhu. Vyšlapoval si to přímo k velkému starověkému hradu a k jeho samotné údivu byl celkem klidný. Možná trošku vzrušený s nadcházející chvíle.

Povede se to? To, proč je na tomto místě, kde ani chtít být nechtěl? A chce to vůbec udělat? Samozřejmě... proto tu je. Nesmí už vycouvat. Velmi tvrdě cvičil, aby nadešel tento den.

Pro lásku svého života by udělal vše, i když mu ji neopětovala. Ach... jak bolestivá je láska.

Už bylo vše připravené a čekalo se jen, až se zavěsím do Carlisle, vezmu si kytici růží a projdu se k altánku v zimní zahradě, kde na mě čeká můj milovaný budoucí muž, kde si řekneme své ano. Hmm... zní to prostě, ale přece nemůže to být jen tak jednoduché. Ne, když nám stále něco hrozí.

„Bello?“ Usmívala se na mě Alice a podávala mi kytku. „Pořádně se nadechni a já zavolám Carlislea, ano?“ Přikývla jsem a zhluboka se nadechla a zase vydechla. No... trošku to pomohlo, ale nijak moc. Nikomu bych to nepřiznala, ale byla jsem opravdu nervózní. A to ne jen díky tomu snu, ale bála jsem se, že něco zvorám. Třeba upadnu, nebo když bych měla vyslovit to své ano, tak prostě se zaseknu a budu na ně čumět s otevřenou pusou. Já vím, jsem poloupír a nebála se ani blbých upírů, tak mě nemůže odrovnat jeden obřad, ne? No jasně, že to zvládnu.

Zaskučela jsem a opřela se dlaněmi o toaletní stolek. To nezvládnu.

„Bello,“ promluvila na mě Rose, ale já se na ni nepodívala. Měla jsem zavřené oči a nechtěla je otevřít. Ucítila jsem její dlaň na mých zádech. „To bude opravdu v pořádku. Stačí jen sejít ze schodů a potom udělat jen pár kroků ke knězi a k Edwardovi. Odříkáš slib a bude vše OK.“

No jasně, jí se to řekne. Ta už v tom má praxi.

„Kolikrát ses vdávala?“ zeptala jsem se jí a zdvihla k ní oči.

Usmála se. „Párkrát jsem to už absolvovala. Ale neboj. Stačí, když budeš myslet jenom na Edwarda a bude to dobré. Stále si opakuj: Miluju Edwarda a nesmím ho nechat čekat. A zvládneš to.“

„Díky,“ vzdychla jsem a podle její rady jsem na něj začala myslet. Hned mi bylo líp, a když jsem si uvědomila, že je jenom kousek ode mě, tak jsem měla chuť vykašlat se na všechno a utíkat za ním do jeho náruče.

Usmála jsem se a otočila se k otevřeným dveřím a trošku rychleji k nim šla. Když jsem jimi chtěla projít, objevila se tam Alice s Carlislem. Poklesla mi ramena. Ach jo... tak teď už za ním neuteču.

Alice se uculila, protože to asi musela vidět. „My s Rose už půjdeme dolů. Tak za minutu začněte scházet, ano?“

Převrátila jsem oči v sloup, ale přikývla. Rosalie kolem mě prošla a naposledy se na mě usmála. Vůbec jsem si nevšimla, co mají s Alicí na sobě. Zaobírala jsem se vlastními myšlenkami, že jsem si ani nevšimla, jak jim to sluší. Alice měla na sobě do růžova dlouhé šaty až na zem a Rosalie měla šaty ve světle modré barvě bez ramínek a byly dlouhé asi k lýtkům. Rosalie měla pospínané vlasy a na ramena jí padaly jenom malé natočené pramínky. Aliciny krátké vlasy už nebyly rozčepýřené do všech stran, ale byly hladce rovné a dokonale upravené.

„Moc ti to sluší,“ zhodnotil můj vzhled Carlisle a s úsměvem mi nabídl své rámě. Nervózně jsem mu úsměv opětovala a zavěsila se do něj.

„Hlavně mě, prosím, nenech spadnout,“ řekla jsem co nejtišeji, aby mě ostatní upíři nezaslechli.

„Nenechám,“ přísahal a začali jsme scházet ze schodů.

Upír, s vlasy hnědými až po ramena, stál přímo před hrozivou trojicí. Upíři se stále nedozvěděli, co tady pohledává. Mysleli, že dohoda byla jasná.

Mladík se ušklíbl a udělal jeden krok víc k nim. To pobouřilo členy Volturiovic gardy a začali vrčet. Jeden se dokonce postavil přímo před něj, a tak mu zabránil pokračovat dál k vládcům.

Upíří mládenec zdvihl oči k tomu hromotlukovi a začal se mu vpíjet – s jistým úmyslem – do očí.

Po chvilce, která netrvala ani vteřinu, upír velký jako hora zmateně zamrkal, odstoupil o krok a šel si stoupnout na své místo.

„Co to...?“ začal upíří vládce zmateně, který seděl na prostředním trůně.

Upír – s duhovkami skoro zlatými – se uchichtl. „Proto jsem tady. Abyste nevěděli.“

Soustředěně zavřel oči a během sekundy se vše změnilo.

Když jsme je sešli a já kupodivu nespadla, uslyšela jsem, jak začíná hrát hudba. Někdo hrál na klavír. Nevěděla jsem, že v této rodině kromě Edwarda umí taky hrát na klavír. To je mi novinka.

Alice na nás čekala u otevřených, skleněných dveří, které vedly do zahrady a jak jsme od ní byli asi tak dva metry, otočila se a šla zasněženou zahradou blíž k altánku. Hned, když jsme prošli do té bílé nádhery, všimla jsem si, že hned venku, kousek u dveří, je postavený klavír, na který hrála Rosalie. Rosalie? Páni... skrytý talent.

Otočila jsem zpátky do uličky svou pozornost a zaměřila se na usmívajícího se boha, který bude brzy jen můj. Najednou všechna má nervozita opadla a já se dokonce začala usmívat. Páni... co udělá jeden pohled do těch jeho zlatých očí.

Před altánkem, na obou stranách dlážděné cestičky, postával zbytek naší rodiny. A co mě překvapilo – byli tady i Denalští. Tý jo... jsem nevěděla, že je pozvali. Ale Tanyu jsem naštěstí tady nikde neviděla. Doufám, že zůstala doma a nikde nevymýšlí, jak nám překazí svatbu. To bych se už opravdu neudržela a rovnou ji zabila.

Šli jsme podle hudby... pomalu a plynule. Stejné byly tóny. Přišlo mi to, že ta cesta trvá asi půl dne a ne jen půl minuty. Konečně jsme k němu došli a Carlisle vložil mou ruku do Edwardovy dlaně. Potom nás tam nechal stát před oddávajícím. Ehm... Zdá se mi to? Tupě jsem zírala na muže – převlečeného za kněze. Fakt blbý vtip.

„Emmette?“ oslovila jsem ho zmateně. Ten jen převrátil oči v sloup.

„Emmett má licenci,“ šeptnul ke mně Edward tiše, protože nechtěl rušit Emma, jak něco předříkává. Tvářil se u toho, jako kdyby právě pozřel citrón. Měla jsem co dělat, abych se nesmála na celé kolo. To mě nemohli upozornit? Raději jsem se zakoukala do Edwardových očí a začala se v nich topit. Jen v pozadí jsem vnímala Emmettova slova. No... abych věděla, kdy mám to říct, ne? Teda myslím, říct ano a ne ne. Ach jo... jsem to ale případ.

Když jsem měla opakovat manželský slib, k mému údivu můj hlas ani jednou nezaváhal.

„Opravdu si ho chceš vzít, Bello? Je to pako,“ ověřoval si má slova Emmett a Edward na něj tiše zavrčel.

„Ano, chci,“ řekla jsem přesvědčivě a na Edwarda se usmála. Ten zářil jako sluníčko. Šťastnějšího jsem ho ještě neviděla. Co udělá jen jedno slovo... Hm... zajímavé.

Čtyři černá auta ujížděla velkou rychlostí ze svého milovaného městečka přes velkou Ameriku. Jela přímo do útrob malého městečka jménem Forks na velkou podívanou.

Ale za jakým účelem se tam blížila ta tmavá auta a koho vezla?

No... toť otázky.

„Stihneme to?“ zeptal se jeden z nich a rudé oči mu svítily nadšením.

Jeho bratr pokrčil rameny. „Stihneme.“

„Ano,“ řekl rázně a pyšně Edward a už jenom zbýval polibek, který naše slova měl zpečetit.

„No tak se můžete políbit. Ale slušně, jo?“ vyzval nás Emm, ehm náš oddávající, a Edward na jeho slova nezaváhal, sklonil se a jemně se dotkl mých rtů. Usmála jsem se a s kyticí jsem mu dala ruce okolo krku. Konečně svoji. Páni... já jsem tak šťastná.

„Trpělivost, pane. Do pěti minut tam budeme,“ klidnil ho mladík sedící mu naproti. Byl nadšený, že vše vychází podle jeho plánu. Černovlasý vládce se ohnal rukou.

„Však jsem trpělivý dost. Jenže, co když to nestihnem?“

Upír jen zakroutil hlavou a litoval, že tam vůbec jedou. Zvládne to vůbec? Zvládne jenom tak pozorovat tu hrůzu, co ho čeká, až tam dojedou? Bude jen tak nečinně stát a přihlížet této strašlivé šlamastice?

Odpověď na jeho otázku byla jasná: Ano, bude. Bude jen stát a tiše trpět.

Líbali bychom se ještě dlouho, ale to by nemohla Alice zapištět. To neznělo jenom jako, že by jí upadl podpatek. V rychlosti jsme se od sebe odtrhli a podívali se na Alici, která měla ten svůj nepřítomný pohled. No ještěže tady jsou pouze upíři a ne lidé. Ti by si hned všimli, že s ní není něco v pořádku.

Bez jediného slova jsem k ní popoběhla a trošku rozrušeně ji pozorovala a čekala, až se vrátí zpět do současnosti.

Edward vedle mě ztuhl. „To nemůže být pravda. Máme mít ještě den. Proč tady jedou? Alice?!“ Zatřásl jí rameny, ale hned toho nechal, když na něj Jasper zavrčel a postavil se před svou lásku a ostražitě všechny sledoval, jako bychom byli my nějaké nebezpečí.

„Kdo má přijet?“ pípla jsem a v duchu řvala, že to nesmí být pravda. Že to je jen další sen.

„Volturiovi,“ zavrčel jejich jméno a všichni strachem ztuhli.

Alicin pohled se už vrátil a ona na mě zděšeně pohlédla. „Nevím, co chtějí. Ale myslím, že to bude v pořádku...“ Znělo to spíš, jakoby přesvědčovala sama sebe.

„Ale vždyť stále je okolo nás štít,“ řekla jsem nevěřícně. „A měli jsme mít ještě jeden den...“

Edward mě schoval do své náruče a chlácholivě mi hladil záda. „Do minuty tady budou,“ vzdychl. „Neboj se, nedovolím, aby se ti něco stalo. A ani nikomu jinému.“

Všichni se báli z nevědomosti, co se bude dít. Proč přijíždí na jejich svatbu nejobávanější upíři? Chtějí jim ublížit?

Na příjezdovou cestu u domu Cullenů zastavila, se skřípotem brzd, čtyři černá auta s kouřovými skly.

Všichni si nedovolili ani dýchat a se zatajeným dechem čekali, kdo z nich vyleze a co se bude dít dál.

A tak se taky dočkali. Ze třech aut vylezla polovina Volturiovic gardy a všichni se s krmenými výrazy postavili před poslední auto. Byla to černá limuzína.

Edward vedle mě naštvaně sykl. „Christian.“

Cože?! Němě jsem artikulovala. Co má s tím vším společného Christian? Tupě jsem zírala na ty upíry – zabíječe nevinných lidí – a čekala, až se uráčí vystoupit ti ostatní. Mezi postávajícími upíry jsem zahlídla Jane a ještě další známé tváře, s kterými jsem už měla tu čest. To museli přijet teď a zničit mi svatbu?! Kruci, já je asi roztrhám, nebo co!

Jeden z gardy otevřel dveře limuzíny a z ní vystoupil usmívající se Aro. Hm... to je teda výborné! Kde má své bratříčky?!

No, že jsem na ně vůbec pomyslela! Za ním se objevili i ti druzí Dráculové. Všichni tři stáli u aut – obklopeni svou gardou – a usmívali se na nás. Usmívali? Co tady hraji za divadlo?!

„Zdravím vás, přátelé,“ řekl zvesela Aro a my jsme si s Edwardem při té jeho větě vyměnily pohledy. Přátelé? Nespadl z višně? „Omlouvám se, že jsme dorazili tak pozdě. Vyjeli jsme trošku později... No to víte... Volterra není za rohem,“ rozesmál se. Jak jako pozdě? Co to tady kruci mele? Už jsem otvírala ústa, že na něj zařvu pěkně od plic, co tady žvaní za kraviny, ale Carlisle se ujal slova.

„O co jde, Aro? Mysleli jsme, že zít...“

„O nic,“ přerušil ho známý hlas a mně se rozbušilo srdce. To není možný. Z auta vystoupil Christian. „Předal jsem, jak jste mě požádali, pozvání na vaši svatbu. Jen jsme trošku přijeli pozdě,“ ušklíbl se, ale významně se podíval na mě a na Edwarda.

Carlisle zase chtěl něco říct, ale tentokrát mu do řeči skočil Edward: „Ano, samozřejmě. Omlouvám se, že jsme začali bez vás. Mysleli jsme si, že už nedorazíte,“ usmál se na ně omluvně. Co? O čem to mluví? Něco mi asi tady uniká...

„Ehm, omluvíte nás na chvilku?“ zeptala jsem se nejistě. Musel mi tady někdo vysvětlit, o co tu jde.

„Jistě,“ řekl Aro milým hlasem. Asi budu zvracet. Nevšímala jsem si, jak se Carlisle k těm blbcům rozešel a začal s nimi mluvit, chytila jsem Edwarda za paži a táhla někam do lesa, kde bychom spolu v klidu mluvili... Pohledem jsem volala i Christiana, aby šel s námi. Ten se k nám s nepřístupným pohledem přidal. Ach jo... jak ráda ho vidím. Edward mě jednou rukou objímal přes ramena a Chris šel po mé druhé straně – oči zaryté do země.

„Ráda tě vidím,“ pípla jsem tiše k němu. Přikývl, ale nic na to neřekl. Edward si těžce povzdechl.

„Tady nás už neuslyší,“ řekl Edward a tak jsme zastavili.

„Chci vědět, o co tady jde.“ Dívala jsem se na Christiana a čekala vysvětlení. Stále koukal do země a pokrčil rameny.

„Zachránil jsem vás.“

„Jasně a jak?“ zeptala jsem se ho skepticky.

„Lásko,“ pohladil mě Edward po rameni, „on mluví pravdu.“

Podívala jsem se na Edwarda. Měl láskyplné oči, ale jeho tvář byla trošku napjatá. Koukla jsem se zpátky na Chrise a nadzdvihla obočí. „Dobře a jak?“ zeptala jsem se ho znovu.

Vzdychl a podíval se mi do očí. Trošku se pousmál. „Svým darem. Je docela užitečný, jak kdosi kdysi říkal... Trošku jsem si pohrál se vzpomínkami Volturiových a celé jejich gardy. Nepamatují si, že jste něco provedli a že jim má Alice s Jasperem sloužit. Prostě nic, co by je obrátilo proti vám. No a trošku jsem si s jejich myslí pohrál... Jste jejich přátelé... To snad vám vadit nebude. Aspoň budete vědět, že vám od nich nic nehrozí. Jo a s tou pozvánkou na svatbu... No... musel jsem nějak uvést vysvětlení, proč tam právě jsem, ne?“

„A jak jsi věděl, že budeme mít svatbu?“ zeptal se ho Edward. Já jen na něj zírala s otevřenou pusou. Nemohla jsem říct ani jedno slovo. Byla jsem prostě trošku mimo.

Christian se ušklíbl. „Tanya... Jak víš, tak neumí udržet jazyk za zuby. Spojila se se mnou a doufala, že jí pomůžu nějak tu svatbu zhatit. No... popravdě mě velmi překvapilo, že se budeš, Bello, vdávat takhle brzo,“ řekl trošku ledovým hlasem, ale já tam poznala i bolest.

„Promiň,“ nic jiného mě nenapadlo, co bych na to měla říct. Tak to bylo chabé, Bello!

Ušklíbl se. „Jasně, děláš, jakoby ti to bylo líto.“

Vzdychla jsem. „Není mi líto, že jsem si vzala Edwarda.... Protože ho miluju. Ale... no... Je mi líto... no... že ti tím způsobuji bolest.“ Dívala jsem se na něj smutně a stále si uvědomovala přítomnost Edwarda.

„Nechám vás tu,“ promluvil tiše Edward a zadíval se mi do očí.

„Díky,“ pípla jsem. Přikývl a jemně se otřel svými rty o ty mé. Potom se obezřetně koukl na Chrise.

Zatvářil se kysele. „Nemám v úmyslu si pohrávat s její myslí.“ Edward v jedné chvíli přikývl a v té druhé byl pryč.

Udělala jsem k Christianovi jeden krok, ale on ucouvl. Zatvářila jsem se ublíženě.

„Promiň,“ omluvil se mi tiše.

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, ty promiň. Odpusť mi, prosím.“

Nechápavě se zamračil. Ach jo... byl dobrý herec. „Co ti mám odpustit?“

„Všechno,“ shrnula jsem to jedním slovem.

Pousmál se. „Nemám ti co odpouštět.“

„Máš.“

„Ne, nemám! A nezlob!“

Zakřenila jsem se. „Já zlobím furt.“

Vzdychl. „Ano... častěji, než bys měla.“

Podívala jsem se na zem a pocítila smutek. Potřebovala jsem se ho na něco zeptat, ale bála jsem se odpovědi.

„Zůstaneš, Chrisi?“ Nezdvihla jsem hlavu a ani se na něj nepodívala. Měla jsem nutkání si taky zakrýt uši, abych neslyšela tu odpověď, ale nakonec jsem jen tak stála, hlavu skloněnou a smutné oči upírající se k zemi, pokrytou sněhem.

Ucítila jsem lehký dotyk na mém spánku a potom mi Chris zdvihl hlavu a přinutil mě, se mu podívat do očí.

„Dnes nemáš být smutná, ale šťastná. Vzala sis muže, kterého miluješ. A ani nevíš, jak ti to moc sluší. Jsi nádherná nevěsta,“ usmál se na mě. Ale oči se mu při tom úsměvu nerozsvítily.

„Odpovíš mi na otázku?“ zašeptala jsem.

„A ty chceš, abych zůstal?“ zeptal se mě stejně tiše.

Skousla jsem si ret a mírně přikývla. Nic by mi neudělalo větší radost.

Zavřel oči a vzdychl. „Promiň, ale nemůžu.“

Taky jsem zavřela oči a opřela si svou tvář o jeho hruď. Na malou chvíli zaváhal, ale potom mě objal. „Já vím,“ pípla jsem smutně a nechala, ať si slzy dělají, co chtějí. „Bude se mi stýskat.“

„Mně víc, holčičko. Mně víc...“

Zdvihla jsem hlavu a přes slzy jsem se mu podívala do očí. „Uvidíme se ještě někdy?“

Usmál se. „Když si to budeš přát...“

„Budu,“ přerušila jsem ho horlivě.

„Tak si tě najdu.“

Spokojeně jsem zavřela oči a znovu mu položila hlavu na jeho hruď a víc se k němu přitiskla. Nebo si tě najdu já sama.

Konec