Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dostala mě mafie 12

17.08.2012 (09:15) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 4083×

Tu noc se všechno změnilo. Změnily se moje city a moje myšlení. Dokázal, že mu na mně opravdu záleží a udělá pro mě cokoliv. Byla jsem z toho tak na měkko, že jsem podlehla všem jeho řečem a přehodnotila svoje rozhodnutí, že už s ním nechci nic mít. Teď jsem se od něj nemohla odtrhnout a chtěla pořád dokola poslouchat sladká slova a vychutnávat si letmé dotyky, kterými mě zahrnoval celou noc.

Usnout se nám podařilo až k ránu, a když jsem se probudila, byla jsem sama. Jenom z přízemí jsem slyšela tiché hlasy. Vzala jsem si tedy župan a pomalu sešla dolů. Tady ale byli jenom dva muži z ochranky.

„Prosím vás, kde je Edward?“ zeptala jsem se nervózně.

„V pracovně, slečno. Chcete tam dovést?“

„Ne, díky. Vím, kde to je.“

Vrátila jsem se zpátky nahoru a šla na opačnou stranu, než byla ložnice. Chvíli jsem přemýšlela, že mám zaťukat, ale nakonec jsem vešla bez ohlášení.

„Bello, myslel jsem, že budeš spát až do večera,“ přivítal mě s úsměvem a hned vstával z křesla. „Dobré ráno,“ políbil mě.

„Vyrazíme ven?“ Vzpomněla jsem si na svůj plánovaný program.

„Já myslel, že ještě počkáme, když jsi mě přišla navštívit jen v župánku.“ Ani to nedořekl a už mi rozvazoval pásek. Jenže to nemohl dodělat, protože mu zazvonil telefon.

„Minutku,“ povzdechl si a zvedl to.

„Já se zatím dojdu převléknout,“ naznačila jsem tiše, když mluvil. Nechtěla jsem slyšet ten rozhovor, co kdyby to náhodou bylo něco „pracovního“.

Měla jsem menší dilema, co si obléknout, protože jsem nepočítala s tím, že bych měla v Phoenixu zůstávat déle než tři dny a moje zásoby oblečení tomu odpovídaly. Ale vzhledem k dnešnímu naplánovanému programu jsem tak reprezentativní být nemusela. Oblečená jsem se chtěla vrátit do pracovny, ale Edward mě chytil už na chodbě.

„Můžeme? Všechno jsem vyřídil a dneska se budu věnovat jenom tobě.“

„Tak jdeme.“ Těšila jsem se jako malé dítě, ale můj úsměv ihned opadl, když jsem spatřila Vadima, jak čeká u auta. „Děláš si srandu? Nemůžeme být alespoň chvíli sami?“

„Bello,“ povzdechl si.

„Jsme spolu jeden celý den a nejradši bych tě zase poslala do háje.“ Byla jsem naštvaná. Myslela jsem, že si dnešek užijeme celý o samotě a ona nám zase bude křenit jeho gorila. Dopáleně jsem nasedla do auta a ruce si založila na prsou. Hlavu jsem uraženě otočila k okýnku a odmítala s ním komunikovat.

„Tak kam jedeme?“ zeptal se smířlivě.

„Papago park,“ nadiktovala jsem cíl naší cesty, ale hlavu neotočila.

„Jdeme do zoo?“ Edward byl zaskočený, ale hlasem mu prosakovalo nadšení a pobavení.

„Jo,“ pokrčila jsem rameny a vystoupila.

„Vadime, jeď domů. Až budeme chtít, tak zavolám.“

„Jste si jistý, pane?“ zeptal se.

„Naprosto. Nic se nestane.“ Tak za tohle měl jedno malé, nevýznamné plus a můj úsměv.

„Ano, pane,“ nasedl znovu do auta a hned odjel.

„Tak pojď, krásko,“ objal mě kolem ramen. U vstupu koupil dva lístky a vešli jsme do areálu.

„Podívej, žirafy,“ ukázala jsem před nás a už si to štrádovala k jejich výběhu. „A zebry.“

„Promiň, ale kolik je ti let?“ rýpnul si. Ošklivě jsem se na něj podívala a loktem ho dloubla do žeber. „Au,“ heknul, ale pořád se smál.

Jako někde na slalomu jsme se vyhýbali rodinám s dětmi, ale díky Edwardově poznámce jsem se jako dítě cítila taky. Možná bylo trochu nepatřičné vybrat zoo, hlavně když už jsme byli dospělí lidé, ale v zoo se snad i důchodce musel stát znovu dítětem. Přímo to tu tou atmosférou dýchalo.

„A lev, je nádherný,“ rozplývala jsem o kousek dál. „Podívej se na tu hřívu.“

„Jestli chceš, koupím ti takovýho domů. Na zahradě bude dost místa na klec. Koupím ti malýho, aby sis ho mohla vymazlit.“

„Zase tak velkorysý být nemusíš.“

„Proč ne? Jestli ti to udělá radost, klidně obětuju pár tisíc dolarů.“

„Ať tě to ani nenapadne, rozumíš!“

„Rozumím naprosto dobře.“

„Edwarde!“ okřikla jsem ho, protože jsem mu momentálně nevěřila ani nos mezi očima.

„Slibuju, žádnou šelmu nepořídím.“

„Dobře,“ oddechla jsem si.

„Ale kdybys přeci jen…“

„Ne. Dost!“ Dala jsem mu ruku přes pusu, aby už víc nemluvil. Alespoň se rozesmál.

„Jdeme, támhle jsou nosorožci,“ zamumlal přes moji ruku. Naskočila mi husí kůže, když se jeho rty otřely o moji dlaň. Rychle jsem ji stáhla, abych neztratila kontrolu. Edward mi věnoval jeden pokřivený úsměv a vedl mě dál.

Užívali jsme si den. K obědu jsme si dali hot dog, colu a zmrzlinu. Edward moje nadšení začal sdílet, až když jsem měla na rtech zbytky jídla a on mi je mile rád svými rty utíral. Byl to skvělý den. Jen mi dva, žádná ochranka a žádní novináři. To by se nám v Seattlu nestalo. Edward mi kupoval jednu zmrzlinu za druhou a kupoval by dál, kdyby mi už netekla i ušima. Prolezli jsme téměř celou zoologickou zahradu od šelem po opice, krokodýly a tropický pavilon. Byla jsem nadšená jako malé dítě. A nebylo to jenom ze zvířat. Poznala jsem Edwarda z trochu jiné stránky než z té pracovní a přísné. Celý den si užíval jako já, smál se a alespoň pro teď jsem si mohla připadat, jako že jsme úplně normální pár.

Ale návrat do reality nastal na můj vkus až příliš brzy. Vylezli jsme ze zoo a už na nás čekalo auto s Vadimem vedle. S těžce potlačeným nesouhlasem jsem nasedla. Jednu pozitivní věc to však mělo - konečně jsem mohla trochu ulehčit svým nohám.

Ač se mi tenhle den líbil a užívala jsem si ho, teď na mě dopadla pořádná únava a byla jsem ráda, že sedím. Zabořila jsem se do sedačky a nechala Edwarda, aby si mě přitáhnul k sobě. Pousmála jsem se a chtěla mrknout, ale už jsem nenašla sílu znovu oči otevřít.

Telefon. Zvonil mi u hlavy a nechtěl přestat. Leknutím jsem sebou trhla a zmateně zamrkala.

„Prosím?“ zachraptěla jsem rozespale. Ani jsem se nepodívala, kdo mi co chce.

„Bello, volali z laboratoře, že jsou léky hotové, ale Chrisův stav se zhoršil,“ drmolila Betty. „Nechtěla jsem rušit, ale tohle bys asi měla vědět.“

„Hned jak to bude možné, tak přiletím.“ Rázem jsem byla úplně čilá.

„Dobře. Tak se uvidíme potom.“

„Díky za zprávy,“ položila jsem telefon a utíkala najít Edwarda. Ze včerejška jsem se poučila a šla jsem rovnou do pracovny.

„Musím do nemocnice. Hned!“ Vpadla jsem dovnitř jako divoká voda.

„Co se stalo?“ zeptal se vyděšeně.

„Kvůli těm lékům.“ Víc jsem neřekla, neměla jsem náladu ani čas. Měla jsem strach hlavně o to, jak je na tom Chris.

„Zavolám na letiště,“ zareagoval hned. Zhroutila jsem se do křesla a doufala, že seženeme nějaké volné letenky.

Edward dal telefon na reproduktor, abych všechno slyšela.

„A musíš pořád hulit?“ vyštěkla jsem podrážděně, když si požitkářsky a s úplným klidem potáhl z doutníku.

„Dovol,“ ohradil se s užaslým úsměvem. „Zapálil jsem si po týdnu.“

Ještěže to na letišti zvedli. Jinak by to tu skončilo hádkou.

„Je mi líto, pane. První třída je bohužel obsazená. Poslední volná místa jsou pouze v turistické třídě,“ vysvětlila nám slečna na letišti.“

„Vem to!“ Gestikulovala jsem divoce. Bylo mi fuk, jestli poletím turistickou třídou nebo v zavazadlovém prostoru, jen jsem se potřebovala dostat do Seattlu co nejdříve.

„Zarezervujte mi dvě letenky na jméno Cullen.“

„Ano. Letenky si musíte vyzvednout na terminálu do třiceti minut.“

„Jdu se zabalit,“ vyhrkla jsem a už utíkala zpátky do ložnice.

Měla jsem štěstí, že jsem si, až na pár věcí, ani nevybalovala. Jinak jsem na sebe natáhla obyčejné jeansy, tričko a mikinu a ostatní věci jsem bez ladu a skladu naházela do kufru.

„Počkej,“ zastavil mě Edward, když jsem chtěla snést kufru po schodech. „Nechceš se ještě nasnídat?“

„Nemám čas.“

„Nechám ti něco vzít do auta, alespoň něco malého.“

„Musíme jet.“

„Klid, Bello, za pár hodin jsme doma.“

„Pár hodin? Za pár hodin se toho může tolik stát.“

„Až přiletíme, tak koupím tryskáč. Právě pro tyhle případy.“

„Nepotřebuješ tryskáč. Kdybych tu nezůstávala, nemusela jsem to teď řešit,“ zlobila jsem se.

„Ale kdybys tu nezůstala, přišla bys o dokonalé zážitky ze zoo, z bazénu…“

„Přestaň,“ zastavila jsem ho a nasedla do auta. Neměla jsem na jeho řeči náladu. Povzdechl si a nasedl z druhé strany.

Měli jsme to akorát. Vyzvedli jsme si letenky, odbavili se a šli na palubu. Mně bylo jedno, jako třídou letím, hlavně, že jsem na palubě, ale Edward to nemohl strávit. Sedačka byla moc malá, málo pohodlná, nepolohovatelná. Prostě si vždycky našel něco. Radši jsem si strčila sluchátka do uší a doufala, že let rychle uteče.

„Bello?“ Edward mi strhnul sluchátka z uší. „Přestěhuj se ke mně.“

„Cože?“ Nějak jsem nevnímala.

„Přestěhuj se ke mně,“ zopakoval. „Chci tě mít u sebe.“

„Chceš mě mít u sebe, abys mě mohl hlídat a kontrolovat,“ došlo mi to.

„Tak to není,“ bránil se.

„Ale je a ty to víš,“ stála jsem si za svým.

„Dobře, možná trochu,“ přiznal s úsměvem. „Ale moje nabídka stále trvá a já budu rád, když řekneš ano.“

„To je mi jasný,“ zamumlala jsem. „Musím si to nechat projít hlavou, je to hrozně rychlé.“

„Na tom není nic k rozmýšlení. Prostě ano a hotovo.“

„Nevím, chápeš? Nemůžeš dostat všechno, co chceš hned. A už vůbec ne moje ano, chápeš? Ne teď, musím se soustředit na práci.“

„Počkám. Ale ne moc dlouho.“

„Budeš muset. Některé věci jsou důležitější než moje stěhování.“

„Takže ano?“ chytil se toho hned.

„Asi jsem to měla upřesnit. Moje případné stěhování a stop! Už se o tom s tebou bavit nebudu. Uvidíme.“

„Bože, nesnáším turistickou třídu.“ A bylo to tu zase. Ještěže už jsme přistávali.

Jenže to, co nás čekalo na letišti, se mi nezdálo ani v tom nejhorším snu. Horda fotografů se mačkala u východu a mohli se přetrhnout, jak natahovali krky nahoru. Jen co jsme vylezli, oslepily nás blesky fotoaparátů a otázky se jenom hrnuly.

„Byli jste na svatební cestě?“ ptal se jeden.

„Co vaše práce, doktorko?“ překřikoval ho druhý a z Edwarda se stal zase ten starý Edward. Nasadil kamennou masku a svým tělem nám probojovával cestu. Ignoroval všechny otázky a stále rozrážel těla novinářů.

Když jsme se konečně dostali ven, hned před halou už na nás čekal starý známý Alexei, i s mým kufrem. Rychle jsme nasedli a ujížděli pryč.

„Vyhoď mě hned před nemocnicí. Vybalím si potom.“

„Až skončíš, tak mi zavolej. Přijedu pro tebe a přivezu ti ten kufr.“

„Dobře, díky,“ pousmála jsem se a dala mu pusu. „Ahoj.“

„Ahoj,“ rozloučil se a celou cestu do nemocnice jsem na sobě cítila jeho pohled. Ihned jsem vyjela výtahem na své oddělení a chvátala za Betty.

„Bello,“ přivítala mě se strhanou tváří.

„Jak je na tom?“ Stačil jeden pohyb z leva do prava, aby mi to došlo.

„Přendali jsme ho na jipku, je v umělém spánku. Nemá šanci.“

„Ale má,“ zašeptala jsem.

„Neblázni. Ty léky nejsou úplně otestované a hlavně schválené.“

„Podle mých informací podstupují poslední test, a když budeme mít Chrisovo svolení, můžeme je použít.“

„Jdi si odpočinout a nech si to pořádně projít hlavou.“

„Jsem si tím jistá.“

„Můžeš ho zabít.“

„Ne, můžu ho zachránit.“ Byla jsem rozhodnutá tohle dotáhnout do konce.

„Nezavolala jsi mi,“ obvinil mě Edward ublíženě, když večer přišel a přinesl mi kufr.

„Zapomněla jsem.“ Neměla jsem na něj náladu.

„Všechno v pořádku?“

„V naprostém.“

„Lžeš!“

„Ale tobě do toho nic není,“ věnovala jsem mu úsměv a dotáhla kufr do ložnice.

„Pojeď se mnou, Bello.“ Ve vteřině jsem měla jeho ruce kolem pasu. „Nemusíš si stěhovat všechny věci najednou, můžeme to udělat postupně. Vlastně si nemusíš brát nic, klidně ti všechno koupím.“

„Panebože,“ povzdechla jsem si. „Dej mi pět minut, zabalím si nejnutnější věci.“

„Počkám,“ usmál se nadšeně a vedle si pustil televizi. Choval se tu jako doma.

„Máš doma alespoň pračku?“

„Samozřejmě,“ ohradil se dotčeně. „Ale obleky si posílám do čistírny.“

Bez odpovědi jsem do kufru naházela pár čistých věcí, abych měla nějaké oblečení alespoň na pár dní. Kdo ví, jak bude můj život teď zase vypadat.

Edward si mě odvezl k sobě. I přesto, že bylo skoro deset hodin večer, nechal mi připravit bohatou večeři. Vysprchovala jsem se a byla jsem akorát zralá do postele. Téměř až po hlavu jsem se zavrtala do saténových přikrývek a zavřela oči. Edward mě ale nejspíš nechtěl nechat vyspat.

„Můžu se přitulit?“ zkusil to.

„Hele,“ otočila jsem se k němu a nadzvedla se na loktu. „To, že spolu sdílíme jednu postel, neznamená, že se budeme každou noc tulit. Já nejsem žádná sexuální mašina, abych roztáhla nohy, když si pískneš.“ Ups, tohle bylo ostré asi až moc.

„Tak… promiň,“ omluvil se zaraženě a ruce stáhnul.

„Tak jsem to nemyslela, omlouvám se.“ Pohladila jsem ho po ruce smířlivě. „Edwarde,“ povzdechla jsem si, když nijak nereagoval. „To jako teď budeš nafučenej? Výborně.“

„Nejsem nafučenej,“ odseknul.

„Tak co se děje?“

„Uráží mě, že si o mně myslíš takové věci, jaké jsi před chvílí říkala.“

„Ano, možná jsem to řekla trochu neomaleně, ale nemyslela jsem to tak.“ Nereagoval. „Fajn, buď uraženej, já se tě doprošovat nebudu,“ otočila jsem se k němu zády a znovu zavřela oči. Dneska už toho na mě bylo moc.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dostala mě mafie 12: