Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dostala mě mafie 11

31.07.2012 (08:45) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 4648×

Jak slíbil, ráno už na mě čekal před hotelem. Mně neznámý bodyguard se ujal mého kufru a Edward mě přivítal s širokým úsměvem a polibkem.

„Tahle noc byla nekonečná.“

„Nezdálo se mi.“ Nechtěla jsem, aby na mě poznal, že jsem z něj celá odvařená. To se bude muset ještě trochu snažit.

„No tak, Bello, trochu nadšení. Máme tři dny jenom pro sebe. Budu si tě rozmazlovat a hýčkat.“ Pousmála jsem se, aby neřekl.

Najednou jsem dostala strach, že bych s ním měla znovu spát. Nebyla jsem připravená. Předtím jsem byla přiopilá a neřešila jsem to, ale teď mi to docházelo. Budu ho od sebe muset udržet co nejdál, dokaď to půjde. Dokaď si nedodám trochu odvahy a nepostavím se tomu čelem.

„Snídala jsi? Nemáš hlad?“

„Ano. Ne,“ odpověděla jsem hned na jeho otázky. Rozesmál se.

„Dobře. Grigory se ti postará o kufr.“

„A co tu budem celej den dělat? Nechci tu být zavřená.“

„Co bys chtěla dělat?“

„Když už tu mám tvrdnout, tak bych se chtěla jít podívat do města, třeba.“

„Tak mi dej minutku, podívám se na net, co tu mají zajímavého. Udělej si pohodlí.“

„Jasně,“ zamumlala jsem a rozvalila se na velkém gauči. Kousek ode mě byl stůl s pitím, tak jsem si nalila sklenici džusu, a aby mi bylo trochu veseleji, přidala do něj kapku vodky. Musela jsem nad sebou protočit oči. Nikdy jsem nebyla tak zoufalá, abych musela pít hned od rána.

„Jdeme na golf.“ Edward se vedle mě zjevil jako duch. Lekla jsem se, až mi málem sklenička vypadla z ruky.

„Na golf?“ zděsila jsem se. „V životě jsem to nehrála.“

„Naučím tě to.“

„No to si fandíš,“ zamumlala jsem si jen tak pro sebe a drink vypila na ex.

„Opatrně, byl bych nerad, kdyby ses mi tu opila hned ráno,“ mrsknul po mně šibalským úsměvem.

„Jak to…“ zasekla jsem se v půlce otázky, protože jsem si nebyla jistá, jestli to vůbec vědět chci. Zjištění, že má každý milimetr v domě monitorován kamerami nebo něco horšího jsem si mohla odpustit. „Radši nic.“

„Dobře,“ zasmál se. „Můžeme jít?“

„Nic lepšího jsi nenašel?“

„Ne.“ Povzdechla jsem si a jenom silou vůle jsem se postavila na nohy.

„Třeba tě to bude bavit,“ snažil se mě uchlácholit, ale já tomu moc nevěřila. Po pravdě řečeno, nevěřila jsem tomu vůbec.

„Kde máš tu svojí golfovou uniformu?“

„Neplánoval jsem to dopředu, takže si budu muset vystačit s tím, co tu mám,“ vysvětlil mi okamžitě a rukou kolem mého pasu mě vedl k autu.

„Proč nejedeme jenom sami dva?“ zajímala jsem se.

„Protože potřebujeme nosiče holí, krásko.“ Věnoval mi široký úsměv a jemné pohlazení po tváři. „A nemusíš se bát, Vadim neumí anglicky moc dobře, takže můžeš mluvit o čemkoliv.“

Neměla jsem víc otázek. Nasedla jsem do auta a tiše sledovala cestu ven přelidněným městem. Edwardův bodyguard řídil jako ďábel. Chvíli jsem ho podezřívala, že nás chce někde vyklopit, ale naštěstí jsme se brzy dostali k cíli, k rozlehlým greenům Phoenixkého golfového klubu. Edward nám hned vyřídil hole a majetnicky si mě vedl doprostřed téhle zelené planiny.

„Začneme tím nejjednodušším.“ Usmál se na mě a do ruky si vzal hůl. „Předvedu ti, jak na to. Stačí základní golfové postavení a jemný švih.“

„Tobě se to řekne,“ zamručela jsem a vzala si od něj hůl.

„V klidu. Trošku se předkloň, záda v rovině, ramena rovnoběžně,“ radil, a aby tomu nasadil korunu, stoupnul si těsně za mě. Zadek jsem měla u něj v klíně a to se mi rozhodně teď nehodilo.

„Edwarde,“ sykla jsem, abych ho odehnala.

„Ano, krásko?“ Pořádně si mě vychutnával.

„Už to nějak zvládnu.“

„Nemyslím si, ještě ti pomůžu odpálit.“ Víc se na mě přitisknul a pomohl mi, se napřáhnout. „Nemusíš do toho dávat takovou sílu, jamka je hodně blízko.“

„Vypadni ode mě,“ procedila jsem mezi zuby.

„Neříkej, že tě rozptyluju,“ bavil se.

„Zase tak moc si nefandi.“

„Tak to tam šoupni,“ pobídl mě a pomohl mi odpálit. „A je to tam.“

„Hurá,“ poznamenala jsem ironicky, když míček skončil v jamce. Už teď jsem věděla, že ze mě příznivec golfu nebude. Nebavilo mě to, ani když za mnou Edward stál a moje myšlenky utíkaly jiným směrem.

„Přejdeme na těžší úroveň. Tohle šlo jako po másle.“

Vadim vzal vak s holemi a následoval nás k další jamce. Úplně u lesa, praporek u jamky byl o něco dál, než u té předchozí.

„Teď jen trochu víc švihneš, nic těžkého,“ poradil mi a po polibku, který si přivlastnil bez mého souhlasu, šel hrát.

„Jasně,“ zamumlala jsem a sledovala jeho bezchybnou techniku. Samozřejmě se trefil a s vítězným úsměvem si došel ke mně pro další polibek.

„Teď ty,“ pobídl mě a prsty mi omotal kolem hole.

Postavila jsem se a snažila se pamatovat na všechno, co mi řekl, aby se ke mně zase nepřitisknul. Když jsem si byla jistá rovnováhou, odpálila jsem, ale úplně někam jinam, než jsem chtěla.

„Zatraceně,“ zavrčela jsem naštvaně.

„Nevadí, vypadáš u toho úžasně a sexy.“ Objal mě kolem pasu a natočil si mě tváří v tvář.

„Přestaň.“ Vykroutila jsem se mu z náručí a uskočila o kousek dál.

„Tak pokračujeme.“ Vzal mě za ruku a vedl o dalších sto metrů dál, k řece.

„Tak kolikátku? Co myslíš, Vadime?“

„Zkusil bych čtyřku, pane,“ odpověděl lámanou angličtinou.

„Dobrý tip,“ uznal a bezchybně zahrál další jamku. Já míček utopila ve vodě a přestávalo mě to bavit. Přesněji řečeno, tuhle hru jsem začínala nenávidět. Byla příšerně nudná, nechápala jsem princip ani nic jiného.

„Končím, nebaví mě to,“ prohlásila jsem.

„Ale Bello…“

„Ne.“ Kecla jsem si na zem. Odmítala jsem se i hnout. „Nechápu, jak tohle může někdo hrát pořád. Už mě k tomu nepřemluvíš.“

„Dobře, tak půjdeme. Zvu tě na oběd,“ rozhodl. Vadim vzal hole a jako pejsek za námi poskakoval. Nasedli jsme do auta a jeli do centra na jídlo.

„Vážně tě ten golf tak nebavil?“ Chtěl vědět, když jsme čekali ve fast foodu.

„Je to nudná hra pro snoby.“

„Au, to bolelo.“

„Nedělej ze sebe citlivku. A program na zítra vybírám já,“ varovala jsem ho. Zrovna přinesli můj hamburger, tak jsem se do něj s chutí zakousla. Edward chtěl do restaurace, ale já měla hlad a nikam, kde jsem se musela chovat vybraně, se mi nechtělo, takže jsem si prosadila KFC. Moc nadšeně se na to netvářil, ale nakonec se podřídil.

„Už teď z toho mám strach.“

„To bys měl,“ ujistila jsem ho a dál se ládovala.

„Hm, dám si ještě zmrzlinu a půjdeme,“ rozhodla jsem se. „Chceš taky?“

„Ne, díky. Téhle nezdravé stravy mám právě až nad hlavu.“

„Měl jsi jenom jedny křídla. Já na tomhle žila jednu dobu docela solidně.“

„Neskutečné,“ zamumlal. „Vezmeš si tu zmrzlinu s sebou?“

„Jo,“ pokrčila jsem rameny a šla si pro vanilkovou s čokoládovou polevou.

Na Edwardovi bylo znát, že je rád, že už jsme vypadli. S kamennou tváří mi podržel dveře od auta a nasedl hned po mně. Celou cestu sledoval, jak si pochutnávám na zmrzlině a mlčel. Byla jsem z toho nervózní, ale nechtěla jsem být první, kdo promluví, takže jsme drželi bobříka mlčení až do domu.

„Kde máš internet?“ zeptala jsem se hned.

„Všude v domě, připojíš se kdekoliv.“

„Ha ha. A kde máš počítač? Ten svůj tu nemám.“

„Nahoře v pracovně, pojď,“ pobídl mě a vedl po masivních, dřevěných schodech do patra.

Kancelář měl zařízenou v podobném stylu jako tu v Seattlu jen papírů a šanonů tu bylo o mnoho méně, vlastně skoro žádné.

„Co je tohle vlastně za dům? Tvůj? Neříkej, že úplnou náhodou máš dům tam, kde já jsem měla školení.“

„Dům je jednoho mého přítele, na pár dní jsem si ho vypůjčil.“ Přesně jsem věděla, co chtěl říct.

Usadila jsem se do velkého koženého křesla a Edward se nahnul přese mě, aby mi odhesloval počítač. Přitom mi dýchal na krk a ledový dech se mnou dělal divy. A ještě když mi dal letmou pusu na klíční kost, mohla jsem vyletět z kůže. Opět! Byla jsem naštvaná.

„Můžeš,“ zašeptal a odstoupil. „Chceš donést něco k pití?“

„Voda stačí, díky.“ Víc pozornosti jsem mu nevěnovala.

„Tady.“

„Díky.“ Napila jsem se a do očí mi vyhrkly slzy. „Říkala jsem vodu, ne vodku,“ zachraptěla jsem.

„Omlouvám se, asi jsem špatně rozuměl,“ zakřenil se pobaveně. „Dám ti do toho trochu džusu.“

„Ne, dej mi obyčejnou vodu!“

„S tebou není žádná legrace.“

„Hrála jsem golf, nemůže se mnou být legrace.“

„Právě proto se potřebuješ trochu odvázat, takže co? Tady máš pití.“ Vodku mi naředil džusem a se svojí whisky si sednul do křesla naproti mně.

Ignorovala jsem ho a naplno se věnovala surfování po internetu. Musela jsem najít něco na zítra, abychom nemuseli tvrdnout doma.

„Nechceš si jít zaplavat? Je tu úžasný bazén a vířivka,“ promluvil najednou.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad.“ Ještě pořád jsem měla v živé paměti reakce mého těla, kdykoliv se ke mně přiblížil.

„Ale no tak, pojď. Nechám ti dovést to nejlepší Mojito, co tu seženu.“

„Proč zrovna Mojito?“

„Napadlo mě jako první. Dobře, tak něco jiného.“

„Bude mi stačit víno.“

„Výborný nápad. Mám tu skvělé šampaňské.“ Ve vteřině držel telefon u ucha a objednával nám bazén se šampaňským.

„Myslela jsme, že je bazén v domě.“

„Samozřejmě, že je, ale přeci nebudu scházet dolů, abych jim zadal úkoly.“

„Línej jako veška.“ Pobaveně jsem zakroutila hlavou a dál projížděla stránky.

„Tohle nebudu komentovat.“

„Ani nemusíš.“

Ticho.

„Už jsi něco našla?“ Nevydržel to a zeptal se první.

„Hm… možná.“ Po tváři se mi rozlil úsměv.

„Ukaž.“

„Ne!“ Počítač jsem zastínila svým tělem. Nechtěla jsem, aby cokoliv viděl, protože by mi to určitě zakázal. „Až zítra. Teď jdeme plavat.“

„Tak jdeme,“ pokrčil rameny a vedl mě do ložnice, kde už byl můj kufr. „Nechám ti volnou koupelnu,“ prohodil jen tak a už si vysvlékal tričko. Jenže já ještě musela najít plavky a mezitím, co jsem je v kufru hledala, on si vysvlékl i kalhoty. Už se chystal na boxerky, ale než si je stačil stáhnout, včas jsem naštěstí zmizela v koupelně. Slyšela jsem jenom jeho smích.

Převlékla jsem se a v županu vylezla z koupelny. Nečekala jsem, že na mě bude čekat, ale čekal. S úsměvem mě objal kolem pasu a natočil si mě tváří k sobě. Trochu mi od sebe odtáhnul klopy župany a rty zabořil do důlku u klíční kosti.

„Jsi neodolatelná,“ zašeptal mi do kůže a hned potom ji políbil. „Úžasná, nádherná a dokonalá.“

„Přestaň,“ vykroutila jsem se mu, když už to začínalo přicházet do neúnosných mezí. „Měl jsi něco v plánu, ne? A přeci to nebudeme měnit.“

„Samozřejmě, že nebudeme,“ povzdechl si.

U bazénu jsme měli přichystané perfektně vychlazené šampaňské s jahodou. Edward mi podal jednu skleničku a hned si se mnou přiťuknul.

„Na nás.“

„Když myslíš, tak na nás,“ souhlasila jsem.

„Můžu ti vzít župan?“ Rychle jsem musela položit skleničku, protože už mi ho stahoval z ramen.

„Musíš tak zírat?“ zeptala jsem se, ale vůbec jsem ho nenechala odpovědět. „A jestli ano, můžeš to dělat alespoň trochu nenápadně?“

„Omlouvám se, ale už jsem ti několikrát řekl, že jsi neodolatelná, takže ne, nemůžu to dělat vůbec nenápadně.“ Věnoval mi široký úsměv a znovu mě sjel pohledem od hlavy k patě.

„Nečum!“ Nechtěla jsem být vulgární, ale on si o to sám říkal. Bez jediného slova vyvalil oči, tak jsem rychle skočila do velkého bazénu.

„Ty mi budeš říkat, ať nečumím?“ ozvalo se z ničeho nic za mnou, až jsem si lokla vody, jak jsem se lekla. „Žiješ?“ ptal se, když mi pomohl vynořit se nad hladinu.

„Ne,“ rozkašlala jsem se.

„Umělé dýchání ovládám bravurně. Chceš se přesvědčit.“ Nenechal mě ani odpovědět a už byl na mých rtech přilepený jako přísavka. Kolem pasu jsem měla omotané jeho ruce a jazyk hrál s tím mým neskutečně vášnivou hru. Celé tělo jsem měla v jednom ohni a zdálo se mi, jako kdyby kolem nás i voda byla teplejší. Edwardovi ruce putovaly po mých zádech nahoru a pak zase dolů, až na zadek, na stehna, za které mě trochu nadzvednul, abych mu je mohla omotat kolem pasu. Přitisknul mě na stěnu bazénu a věnoval se mi ještě vášnivěji.

„Tak co na to říkáš jako zdravotník?“ Odtáhl se ode mě.

„Ušlo to,“ odpověděla jsem zadýchaně. „Ještě bys ale pár kurzů potřeboval.“

„Lžeš. Bylo to bravurní.“

„Moc si fandíš.“

„A ty mi to jednou nemůžeš dopřát?“

„Promiň, tvoje ego je už moc velký a já ho nechci ještě přikrmovat.“ Vysmekla jsem se mu a šla si zaplavat.

Trochu mě zarazilo, že už si mě ani nevšimnul a po jednom kolečku kolem bazénu vylezl ven. Tuhle reakci jsem vůbec nečekala a začalo to ve mně hlodat, jestli jsem to moc nepřepískla. Rozhodně jsem však nechtěla být ta, která bude dolézat, takže jsem si sama plavala a ignorovala ho.

„Pojď za mnou, dáme si šampaňský,“ lákal mě do výřivky, která byla kousek od bazénu. „No tak, nenech se prosit, Bello.“ Moje jméno vyslovil takovým způsobem, až se mi dech v krku zadrhl a polila mě další horká vlna. Jako smyslů zbavená jsem poslechla a vylezla z vody. Vzala jsem si skleničku a šla naproti jeho rukám, které už mě vítaly. Posadil si mě na klín a ihned začal rty lehce oždibovat můj krk.

„Bello?“ oslovil mě tiše.

„Hm?“

„Líbí se ti to?“

„Ano,“ vydechla jsem, když mi rty přejel do výstřihu a zpátky nahoru. Vypnula jsem mozek a vnímala jen lehké dotyky a polibky. Vládla tu pohoda a klid.

Edwardovi rty se mi neustále věnovaly a nevypadalo to, že by s touhle hrou chtěl přestat. Přivádělo mě to k šílenství a brzy jsem mu úplně podlehla.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dostala mě mafie 11: