Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Doktor dokonalosti a snů 9. kapitola

22.05.2011 (08:00) • Eleonor • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2393×

Písnička

Ellen:

Zavřela jsem oči a pokusila jsem se zklidnit dech a tep. Překvapivě se mi to dařilo a já začínala postupně vnímat své okolí. Dan mě stále hladil po ruce, abych se uklidnila. Nevěděl, co se se mnou děje, a ani nevyzvídal. Jen se mi snažil jakkoliv pomoci. Díky tomu jsem ho měla ráda. Vždy tu byl pro mě. Cítila jsem se hrozně, když jsem pomyslela na to, že mu lásku nemohu vrátit – tedy alespoň ne v takové míře, jakou on dává mně.

Začala jsem se soustředit na dění kolem mě. Carlisle – tedy profesor Cullen. Měl výklad na téma Srdce a cévy, jak jsem pochopila z části výkladu. Všimla jsem si, že všechny dívky a i někteří kluci visí na Carlisleovi chtivými pohledy. No co se dalo čekat. Byl krásný. Ne, byl nádherný. Ihned jsem si na to zakázala myslet. Otočila jsem se na Dana. Nevím, co mě to v této chvíli popadlo. Možná touha ukázat Carlisleovi, o co přišel, nebo taky touha po blízkosti někoho. Nahnula jsem se k němu a políbila jsem ho. Nejprve to byl jen lehký polibek, ale Dan ho prohloubil. Po chvíli jsme se od sebe odtrhli. Rozhlédla jsem se po učebně. Nevypadalo to, že by si nás někdo všiml. Tušila jsem, nebo spíš jsem věděla podle zkoumavého pohledu Carlislea, kterým mě probodával, že on jediný naši chvilkovou nepozornost zpozoroval.

Najednou jakoby se ve mně něco změnilo. Chtěla jsem, aby žárlil. Chtěla jsem, aby trpěl. Aby trpěl tak, jak jsem trpěla já.

Položila jsem si hlavu na Danovo rameno a začala jsem vnímat přednášku naplno.

Carlisle:

Písnička ke Carlisleově části

Byla to již dlouhá doba od té chvíle, co jsem ji spatřil. Pro normálního upíra chvilička, ale pro mne, zamilovaného upíra, to byla věčnost. Miliony a miliardy let. Rozhodl jsem se vrátit do Čech. Možná ji najít a z povzdálí sledovat, ale ona nesmí vidět mě. Nesmí vědět, že chci a poruším slib, který jsem jí dal. Vím, že by mě rodina v tomto rozhodnutí nepodpořila, a tak jsem se rozhodl odejít. A to sám.

Když jsem to rodině oznámil, nebyli nadšení, ale chápali mě a nebránili mi. Alice mi dokonce koupila dům a zařídila v něm šatník. Emmett mi koupil nové auto. Prý nemůžu jet ve starém modelu.

Seděl jsem v letadle směr Praha. V hlavě se mi rodily plány na můj život v Praze. Zařídil jsem si místo na Univerzitě Karlově na Lékařské fakultě. V té chvíli se mé myšlenky začaly točit kolem té dívky. Té úžasné a překrásné dívky. Elleny. Co asi dělá? Je šťastná? Má přítele? U této myšlenky mě píchlo u mého mrtvého a chladného srdce. Co když někoho miluje? I když jsem věděl, že na ni nemám absolutně žádné právo – žárlil jsem. Ano, žárlil, a to hodně.

Z mých myšlenkových pochodů mě probudilo až hlášení, že budeme přistávat. Všiml jsem si letušky, která mě svlékala pohledem. Ne, že by nebyla krásná, ale pro mě byla naprosto obyčejná. Zase se mé myšlenkové pochody dostaly k ní. Sakra. Letadlo lehce dosedlo na zem. Vzal jsem si svou tašku a vydal jsem se do příletové haly. Najednou mi začal zvonit mobil. Ještě než jsem to vzal, podíval jsem se na to, kdo volá. Alice – no jasně, malá věštkyně. Ihned jsem to přijal.

„Ahojky! Auto máš před letištěm! A ta letuška byla pěkná!“ zapištěla do telefonu.

Musel jsem si dát mobil dál od ucha, jinak by mi i jako upírovi praskly bubínky.

„Díky, Alice, co bych si bez tebe počal. Můžu na tebe mít ještě jednu prosbu?“

„No jasně! Co potřebuješ, taťko?“ ozvalo se z telefonu stále stejnou výškou a tónem hlasu.

Pousmál jsem se nad tím oslovením. No, asi je čas na výchovnou radu. „Alice, máš mě ráda?“ začal jsem.

„Že se ptáš!“ odpověděla.

„A máš ráda nakupování?“

„Miluju ho!“ ozvalo se a přísahám, že tón hlasu ještě vzrostl.

„V tom případě ber ohledy na to, že mám kontrolu nad účty a pokud budeš do toho telefonu mluvit ještě vyšším tónem, tak ohluchnu, naštvu se a tvůj přístup k účtu omylem zruším,“ vyhrožoval jsem. A ihned poté ukončil hovor, protože z druhé strany se začalo ozývat vysokofrekvenční nééééé!!! A opravdu bych chtěl ještě pár stovek let slyšet.

Vyzvedl jsem si zavazadla a vydal jsem se na letištní parkoviště najít auto, které mi sehnal Emmett. Mělo stát na parkovacím místě číslo 5245 v oddělení B7. To, co na tomto místě stálo se nedalo nazývat autem. To rozhodně nebylo to auto, které koupil Emmett. Ještě jednou jsem překontroloval, že to je správné parkovací místo. Začalo to ve mně vřít. V tom musí mít prsty Alice. Já ji zabiju, upálím, rozkouskuju a pak zakopu na různých místech po celé Zemi, že ji ani Google nenajde. Z tašky jsem vytáhl klíčky k této parodii na auto. Zavřel jsem oči a snažil jsem se uklidnit. V tu chvíli se mi začal zvonit mobil. Podíval jsem se, kdo volá. Alice! Zvednul jsem to. Zřejmě už viděla ve své vizi to, co s ní udělám, a tak se se smíchem začala omlouvat. To jí ale nepomůže. Hovor jsem ukončil a se znechuceným výrazem jsem nastoupil. Nastartoval jsem. Auto začalo vydávat neidentifikovatelné zvuky. Myslel jsem, že se ani nerozjede. K mé smůle se rozjelo. Hned zítra si zaběhnu koupit nějaké normální auto. Udělal bych to ihned, ale všude bylo zavřeno a krást bylo proti mému přesvědčení. Po dvou hodinách mučení jsem dojel k vile. Ta už naštěstí nevypadala, že se každou chvílí rozpadne. Vila byla opravdu krásná. Alice si to auto tímhle alespoň trošku vyžehlila. Vešel jsem dovnitř. Přede mnou se vynořila obrovská a skvěle prosvětlená hala.

Nábytek byl moderní. Dokonale s ním ladily a doplňovaly ho staré, ale kompletně zrekonstruované schody. Připadal jsem si jako v jiné době. Bylo to harmonické. Nic se vzájemně nerušilo. Ohromilo mě to. Aliciny výtvory vždy stojí za to. Zbytek dnešního dne jsem hodlal strávit prohlídkou a zabydlením domu. Také už mě celkem škrábalo v krku. V noci si doběhnu na lov a prozkoumám blízké lesy.

Ze zamyšlení mě vytrhla až skutečnost, že jsem mezi tím došel do další místnosti. Kuchyň. Nevím, jestli se dá použít na vaření, ale esteticky je perfektní. Obývák byl v podobném stylu. Výhled do lesa byl uklidňující. Svým upířím sluchem jsem mohl slyšet vítr, který pobíhal a skotačil v korunách stromů a keřů. Člověk by to necítil, ale já ano. Jemná, ale přes to velmi výrazná vůně maliní, jahodí a ostružiní. Svěžest vzduchu, kterou zajišťoval tajemný a životadárný les. Zabolelo mě u mého mrtvého kamenného srdce, že nemám nikoho, s kým bych se v lese mohl procházet a držet za ruku. Ji. Prudce jsem se otočil a upíří rychlostí jsem se rozeběhl do patra. Myslel jsem si, že uteču od bolestivých myšlenek, ale nepovedlo se. Rozhodl jsem se dokončit prohlídku Alicina díla. Pracovna – místnost, ve které trávím nejvíce času. Prostorná a účelná. Byl jsem sice zvyklý na starší architekturu, ale kupodivu mi tato změna nevadila.

Obdivoval jsem Alicinu práci, protože i přesto, že byla celá vila sladěna do černé a bílé, působila svěže a prosvětleně. Kdyby to bylo možné, přísahal bych, že ta budova vyzařuje pozitivní energii. Něco, nebo spíš někdo tu chyběl. Osoba. Ne, už zase na to myslím, jsem stoletý upír a poblázním se do dívky, se kterou jsem strávil necelé dvě hodiny.

To mi připomíná, že bych si měl připravit na zítra přednášku. Úvod do srdce a cév. Prezentaci jsem měl díky svému upířímu já hotovou do půl hodiny. Podíval jsem se na hodiny. Svítat by mělo za hodinku. Rozhodl jsem se zbylý čas využít k výběru nového autíčka.

Po hodině jsem měl vybraných 10 horkých favoritů. Jako vždy u mě vyhrál Mercedes. Objednal jsem si ho a ráno jsem si pro něj hodlal zaběhnout. Ulevilo se mi, že už snad nikdy v životě nebudu muset do takové zhrouceniny nasednout. Ne, že bych byl nějak moc rozmazlený a nutně bych potřeboval jen špičková auta, drahé televize a veškerou elektroniku, ale pro nás upíry bylo nepříjemné sledovat nekvalitní obraz, protože s naším zrakem jsme viděli mnohem víc nedokonalostí a rušivých částí. Podobné to bylo také s auty. Milujeme rychlost. Pomalá jízda je pro nás mučení. A další důvod všeho toho luxusu – proč si neužít věčnost plnými doušky, když můžeme!

Už je čas. Popadl jsem aktovku, kabát a vyskočil jsem z okna. Ta rychlost mě okouzlovala a naplňovala. Miloval jsem to. Tu volnost, kterou jsem se pohyboval v lese. V těch chvílích se na povrch dostávala má upíří podstata. To, co celé dny v nemocnici a na univerzitě skrývám a potlačuji, se v těchto chvílích dostává napovrch. Tento aspekt upířího života miluji, ale jakmile tento okamžik pomine, nenávidím svou existenci a to, čím jsem, ještě víc. Doběhl jsem k autosalonu. Prodejce už čekal před vchodem. Zvolnil jsem krok a již lidskou rychlostí jsem došel do autosalonu. Spatřil jsem svého broučka. Byl hezčí než v mých představách. Mercedes. Nádherně se leskl. Ano. Auta byla mojí vášní. Zaplatil jsem pořádnou sumičku a podepsal papíry.

Nasedl do svého miláčka a vyjel směr univerzita. Celkem jsem se těšil. Už dlouho jsem neučil. Bude to příjemná změna po těch letech operování.

Najel jsem na dálnici a pořádně jsem to rozjel. Jako vždy mnou prostoupil příjemný pocit. Ta rychlost mě uvolňovala. Pohodlně jsem se opřel do kožené sedačky a přidal plyn. Sakra. Ve zpětném zrcátku jsem spatřil policii. Podíval jsem se na tachometr. 290 km/h. Kdybych dostal pokutu, tak by mi to Emmett připomínal minimálně dalších 200 let. Upír a nechá se chytit lidským poldou. Ne, to jsem nemohl dovolit. I když mám klidnou povahu tak, to by bylo i na mě moc. Zvolil jsem únikový plán. Mé auto je rozhodně rychlejší než to policejní. Ne, že by se mi to nepříčilo, utíkat před zákonem, ale od té doby, co jsem potkal a ztratil Ellen, mi bylo všechno jedno. Pořádně jsem šlápnul na plyn. Poldové pustili sirény a začali mě pronásledovat. Nasadil jsem si černé brýle, otevřel jsem okýnko a opřel si o něj loket. Něco tomu chybělo. Už to mám, hudba. Taková ta, co ji poslouchá Emmett. Jo, teď to bylo perfektní. Jako v Kobře 11.

Trošku jsem zpomalil, aby mě policie mohla dohonit. Chtělo to ještě trochu vzrušení. Když mě po 5 minutách konečně dohonili, s úsměvem jsem zase pořádně šlápnul na plyn. Na první odbočce jsem zahnul. Policie to ale nevybrala a musela zastavit. Po dlouhé době jsem se zase zasmál. Bylo vtipné sledovat dva policisty, jak s nevěřícnými a silně naštvanými výrazy v obličeji vystupují z auta a obhlíží škody. Zpomalil jsem, vypnul hudbu a vjel na univerzitní parkoviště. Svým upířím suchem jsem začal zaznamenávat rozvášněné rozhovory dívek, ale i chlapců. Chlapci probírali mé „užasňoučké“ auto a dívky fantazírovaly o řidiči tohoto auta. O mně. Zaparkoval jsem blízko vchodu. Vypnul jsem motor, vzal aktovku a vystoupil. Z dívčích skupinek jsem zaslechl chtivé zavzdychání a od chlapeckých skupin naopak nenávistné nadávky. Pousmál jsem se nad tím a rozešel jsem se k univerzitě.

Kancelář ředitele jsem našel téměř ihned. Zaklepal jsem a na vyzvání vstoupil. Za stolem seděla příjemně vypadající sekretářka. Povzbudivě se na mě usmála a dala mi seznamy studentů a plánek školy. Poděkoval jsem a rozešel se do svého kabinetu, který mi přidělili.

Otevřel jsem jeho dveře. Pohled, který se mi naskytl, se nedal popsat slovy. I když katastrofa, hrůza, totální nevkus a hnus by bohatě stačily. Vkročil jsem do totálně zaprášené místnosti plné starého, polorozvitého nábytku. U stěny byla pohovka, která vypadala, že je starší než já. Závěsy, které znepřístupňovaly přístup světlu, byly něčím polité a dokonale obalené prachem a špínou. Sice mě upozorňovali, že kabinet je poněkud starší a déle nepoužívaný, ale netušil jsem, že to bude až takováhle katastrofa.

Sedl jsem si na kancelářskou židli, která jediná vypadala, že drží pohromadě, a začetl jsem se do seznamu studentů. Daniel Larovský, Samuel Černý … Ellena Nováková!

Cože? V mé hlavě zavládl obrovský zmatek. „To nemůže být ona! A co když je? Slíbil jsem, že už mě neuvidí. Sliby jsou od toho, aby se porušovaly. A co budu dělat! Má přítele? Jak asi vypadá?" honilo se mi v hlavě. Pohledem jsem zavadil o hodiny. Je čas na přednášku.

Zvedl jsem se, vzal tašku s podklady a vyrazil do přednáškové místnosti.

Následující

Tentokrát po kratší době jsem se dostala k napsání dalšího dílu Doktora dokonalosti a snů. Snad jsem Vás potěšila a ne rozesmutnila. Co si myslíte o mém pojetí Carlislea? Možná jsem ho malinko pozměnila. Je to ale potřebné k ději. Snažím se dát Carlisleovi trošku lidských vlastností.

Doufám, že jsem Vás nezklamala a příště mé povídce znovu věnujete svůj čas.

Tak zase v příštím dílku!

Ahoj!

Eleonor

Autor: Eleonor (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Doktor dokonalosti a snů 9. kapitola: